PF 2016

Krásné těšení na Ježíška,

svátky s těmi, co máte rádi,

veselého Silvestra,

a v nadcházejícím roce jen to dobré

vám všem

přejí

D+E+K+A

Jak dál?

Tak nějak nevím, jak dál. Tento rok je zatím velice náročný, ale s cestováním to nemá moc společného. Celé léto jsme zabydlovali nový domek, předávali zpět ten pronajatý. Do toho práce, škola až do konce července, dva týdny dovolené v Čechách a pak zase škola a práce. Je to to, co by chtěl na blogu někdo číst? Popisy každodenních strastí a slastí bez nádechu něčeho exotického a zajímavého. Bude někdo číst blog jenom proto, že rodina se usídlila trošku na západ od své vlasti? Přece jen po pár letech si člověk zvykne na každou zemi a to, co mu připadalo na začátku nesmírně zajímavé, podivné, zvláštní a měl potřebu se o to podělit, se s plynutím času změní v něco každodenního, samozřejmého a někdy i nudného. Mým původním záměrem před osmi lety bylo zpravovat kamarády a známé  o tom, co prožíváme daleko od domova. Ale teď už si nejsem jistá, jestli se témata trochu nevyčerpala. Přemýšlím o tom už několik týdnů a nemohu se dobrat výsledku. Poradíte vy mi, milí čtenáři našeho občasníku? Má cenu ho psát i přes to, že cestování už není jeho hlavním tématem, ale trochu se to zvrhne v rodinnou kroniku? Zajímá to vůbec někoho?

P.S. Myslím, že za osm let je v tomto příspěvku absolutně největší počet otazníků :D.

Před prázdninami

Ne, neopozdila jsem se o měsíc. My tady opravdu teprve na prázdniny čekáme a začínají tento čtvrtek. Od čtvrtečního poledne konečně začíná šest týdnů zaslouženého volna.
Protože pracuji taky ve škole, i když jen hudební, prázniny se na nás taky vztahují. A tak když dnes přišla do práce kolegyně, která normálně v pondělí veselou myslí neoplývá se širokým úsměvem a hláškou "konečně poslední týden" bylo jasné, že školní rok už se chýlí opravdu ke konci.

Dětem ve škole poslední týdny urychlují všelijaké projekty a tematické dny. Letos měl Adam ve škole cirkus. Na školním hřišti stálo opravdové šapitó a po dvou dnech intenzivního tréninku školáci předváděli rodičům vydařené cirkusové představení.

Adam byl doslova a do písmene v jednom kole. Netuším jak se této cirkusové pomůcce říká, nejvíc se blíží asi kolu s křečkem. Pohoupat se v něm a nepřiskřípnout si ani ruku ani nohu ovšem vyžaduje vrcholné soustředění.

Spolu s ostatními rodiči jsme žasli, jak se během pár hodin dá nacvičit téměř profesionální vystoupení. Děti žonglovaly, chodily po provaze, předváděly malé fakíry hrající si s hřebíky i ohněm. Vrcholem představení byli artisté na lanech. Během týdne se konala dvě naprosto beznadějně vyprodaná vystoupení pro rodiče a jedno pro děti ze školek. Všechny měly samozřejmě famózní úspěch.

Pak se ve škole samozřejmě konají další výchovně - zábavné dny jako den dopravní, kdy si menší děti dělají průkaz chodce, větší pak cyklistický průkaz nebo den sportovní, kdy se, stejně jako u nás kdysi, pořádají soutěže s cílem získání sportovního odznaku. A taky se musí jet na výlet, to je tu stejné jako v české škole.

Jiné je, že se učí až do samého konce. Ještě dnes přinesly děti domů ze školy úkoly a učení si berou i poslední den školního roku. Jsou sice jen tři hodiny (a to asi velmi volné), ale sešit a penál musí mít dětičky s sebou. Žádné do školy s deskami a kyticí a po první hodině šup domů, ale hezky si tam ty tři hodiny odsedí. i když u toho společně posnídají a budou se jen bavit o tom, kam pojedou na prázdniny.
Tak ještě se dvakrát vyspat a už tu budou. Pak jen vyhodit Emmu do školy a volno může začít. Musíme načerpat síly, protože od září už máme doma školáky dva.

Rerik a okolí

I když by se podle posledních příspěvků mohlo zdát, že naším domovem je baumarkt, usínáme s kladívkem a válečkem v ruce, není to úplně tak pravda. Pro zachování duševního zdraví občas vyjede na jednodenní výlet. A v květnu jsme si dokonce vzali celé 4 dny volna a odjeli jsme k Baltu.

Naši milí sousedi tam mají apartmán, který jsme si na prodloužený víkend mohli vypůjčit. A tak jsme zabalili pár věcí a vyrazili vyčistit si hlavu v čerstvém mořském povětří.

Ostseebad Rerik leží asi třicet kilometrů od Rostocku. Není to žádné centrum všeho dění, ale malá rybářská vesnička, kde se všude dojde pěšky. Takže jsme plnili základní program dovolené u studeného moře - procházky po pláži, povalování na pláži (ve stanu), stavění hradů z písku a jedení zmrzliny.

Ale to bychom nebyli my, kdybychom leželi jen na jedné pláži. Museli jsme také vyjet do okolí. V městečku Kühlungsborn prý mají nejdelší, 4 kilometry dlouhou, promenádu na Baltu. Kousek od města stojí na kopečku maják s krásným slovanským jménem "Buk".

A protože v neděli se slunce unavilo a přikrylo se mraky a z povalování na pláži by se stala sprcha, vyrazili jsme i do zábavního parku Karls za Rostock (www.karls.de) . Samozjřemě ten samý nápad mělo tisíce dalších lidí, a tak o klidné procházce sedláckým parkem jsme si mohli nechat jen zdát. Naštěstí se davy lidí nějak rovnoměrně rozprostřely a s tlačenicí to nebylo až tak strašné. Jezdili jsme na traktoru, vláčkem po kukuřičném poli, na bramborových pytlích po skluzavce, proletěli jsme se v létající maštali a prohlédli jsme si byt pod vodou, kde by okamžitě mohli bydlet Mráčkovi. Největší atrakcí ovšem byla návštěva výstavy ledových soch. Do hangáru vychlazeného na -10 dostane návštěvník slušivou modrou kápi a může se protančit, letos v rytmu rokenrolu, výstavou ledových muzikantů v čele s nesmrtelným Elvisem.

Archeologie všedního dne - zvuky

V našem archeologickém výzkumu jsme pokročili o něco dál. Zatímco barvy jsou něco, co člověk vnímá hned a může to i poměrně rychle změnit, zvukové projevy domu se projevují postupně.  Každé z našich bydlení mělo svá zvuková specifika.

Třeba hned náš první byt v Plzni. Tam to byla především dlážděná hlavní silnice, která byla slyšet i přes zavřená okna. Když pak ulici vyasfaltovali, byl to docela nezvyk. Další zvukovou kulisou byli, jako v každém paneláku, sousedi. Za pár měsíců jsme věděli poměrně přesně, jaký denní rytmus mají sousedé nad námi i vedle nás.

V Indii bylo příčinou zvukových vjemů hlavně zvířectvo. A to žádné domácí, ale havěť všeho druhu. Jen co se zhaslo, začalo to v domě bzučet, šustit a šramotit. To vylézali všichni obyvatelé, kteří dům s námi bez našeho vědomí sdíleli. Nejvíc nám samozřejmě vadili komáři a švábi. I když vás v noci probudí pleskot padající ještěrky ze stropu, taky se nejdřív vyděsíte.

I v Mexiku bylo hlavně zvířectvo to, co dodávalo domu zvukovou kulisu. Nezapomenu na to, jak nás jednou v noci vyděsil zvuk padajících tašek na balkón. Vyděšeni jsme si mysleli, že jsme cílem přepadení a že lupiči si to míří přímo k našim skleněným dveřím u ložnice. Chvíli jsme čekali s telefonem připraveným k zavolání policie, ale nic se nedělo. Opatrně jsme otevřeli dveře a naslouchali, ale žádný další pohyb jsme neslyšeli, jen ve tmě svítila očka nějakého, kočce podobného, zvířete. Co to bylo jsme se dozvěděli až posléze. Na střeše nám totiž bydleli tlaquache - mývalovi podobná zvířátka, která jsou dost akční a to hlavně v noci. Postupně jsme si zvykli na to, že když se dva tlaquachové perou, schazují nám přitom tašky ze střechy a budí nás ze zaslouženého spánku.

Samozřejmě i dům jako takový má své vzdechy. Každá podlaha vrže jinak, každé dveře se jinak zavírají, každý obyvatel má jiný rytmus chůze. Chce to cvik, ale časem jsme se v každém domě naučili poznávat, kdo kam právě jde jen podle sluchu.

V Německu nám zvukovou kulisu zajišťuje technika, přesně řečeno topení. To tu vydává takové  zvuky a občas vibrace, že se divíme, že ještě stále topí. Z toho má největší radost opravář, kterého pravidelně voláme s informací, že v topení už zase něco rachtá. "A jak přesně?" Tak na tu otázku se vždy moc těším, protože popisovat zvuk je opravdu překladatelský oříšek. Samozřejmě, jak na potvoru, topení přestaně rachtat v okamžiku zazvonění opraváře.
A ještě nám něco štěrchá na půdě. Už pár let se dohadujeme, kdo s námi bydlí, zda ptáci nebo myši. Myši zcela jistě bydlely v nové nemovitosti. Našli jsme tam známek habaděj. Naštěstí existuje myšo- a kunoplaš za pár korun, takže tímto geniálním českým výrobkem se snažíme přesvědčit německé zvířectvo, že na naší půdě nemá co pohledávat.