Rerik a okolí

I když by se podle posledních příspěvků mohlo zdát, že naším domovem je baumarkt, usínáme s kladívkem a válečkem v ruce, není to úplně tak pravda. Pro zachování duševního zdraví občas vyjede na jednodenní výlet. A v květnu jsme si dokonce vzali celé 4 dny volna a odjeli jsme k Baltu.

Naši milí sousedi tam mají apartmán, který jsme si na prodloužený víkend mohli vypůjčit. A tak jsme zabalili pár věcí a vyrazili vyčistit si hlavu v čerstvém mořském povětří.

Ostseebad Rerik leží asi třicet kilometrů od Rostocku. Není to žádné centrum všeho dění, ale malá rybářská vesnička, kde se všude dojde pěšky. Takže jsme plnili základní program dovolené u studeného moře - procházky po pláži, povalování na pláži (ve stanu), stavění hradů z písku a jedení zmrzliny.

Ale to bychom nebyli my, kdybychom leželi jen na jedné pláži. Museli jsme také vyjet do okolí. V městečku Kühlungsborn prý mají nejdelší, 4 kilometry dlouhou, promenádu na Baltu. Kousek od města stojí na kopečku maják s krásným slovanským jménem "Buk".

A protože v neděli se slunce unavilo a přikrylo se mraky a z povalování na pláži by se stala sprcha, vyrazili jsme i do zábavního parku Karls za Rostock (www.karls.de) . Samozjřemě ten samý nápad mělo tisíce dalších lidí, a tak o klidné procházce sedláckým parkem jsme si mohli nechat jen zdát. Naštěstí se davy lidí nějak rovnoměrně rozprostřely a s tlačenicí to nebylo až tak strašné. Jezdili jsme na traktoru, vláčkem po kukuřičném poli, na bramborových pytlích po skluzavce, proletěli jsme se v létající maštali a prohlédli jsme si byt pod vodou, kde by okamžitě mohli bydlet Mráčkovi. Největší atrakcí ovšem byla návštěva výstavy ledových soch. Do hangáru vychlazeného na -10 dostane návštěvník slušivou modrou kápi a může se protančit, letos v rytmu rokenrolu, výstavou ledových muzikantů v čele s nesmrtelným Elvisem.

Znamení jara

Jak se pozná, že se blíží jaro? Mimo to, že k nám do vsi přiletí čáp, jak už jsem kdysi psala, je tu v severním Německu ještě pár poznávacích znamení, že zima ztratila svou vládu. A nejde jen o to, že vyraší sněženky a krokusy, v obchodech se objeví tuny čokoládových zajíců nebo že  svítí sluníčko.
I když se sluníčkem to všechno souvisí.

1. Málo oblečení
Zasvítí sluníčko, ale venku ještě dost studeně fouká a teploměr sotva vyleze na dvanáct stupňů. Nevadí, malí i velcí domorodci odhazují svršky. Děti odmítají nosit mikiny a běhají venku jen tak v triku a dospělí se třinácti stupni na teploměru vyvětrají své kraťasy a krátká trika. Když si vzpomenu na tropy, kde při poklesu teploměru pod dvacet, místní navlékali zimní bundy a čepice, musím se smát. Tady prostě není tak teplo a lidé jsou víc otužilí a nepříjde jim proto divné, jít při patnácti stupních na procházku jen v košili. Je přece teplo.

2. Kabriolet
Kabriolety frčí, kabriolety letí. Hlavně u starší generace, ale i u některých mladých. Nikde jinde jsme neviděli takovou koncentraci kabrioletů, jako tady. Jistě je to dáno dobrou ekonomickou situací, kdy se prostě kabrio pořídí jako druhé auto do rodiny a venčí se jen od Velikonoc do Dušiček. Jsou ale lidé, kteří mají auto se stahovací střechou celoročně a jen se rtuť teploměru vytáhne o kousek výš, stahují střechy a užívají si volné jízdy. To, že jim přitom omrznou uši, potřebují lyžařské brýle a často se jim na pleši vytvoří námraza, je vedlejší.
I my jsme udělali zkušenost s kabrioletem, když jeden kolega potřeboval na dovolenou větší vůz a auta jsme na týden vyměnili. Nadšení z jízdy trvalo asi minutu. Poté si děti stěžovaly, že na ně strašně táhne a já jsem kvůli vichru okolo uší nic neslyšela. Se staženou střechou jsme jeli asi pět minut, a pak jsme se celý týden  soukali do malého vozu s plátěnou střechou.

3. Zahrádka
Nemyslím tu květinovou a zeleninovou, na kterých místní zahrádkáři netrpělivě kutí od února. Myslím ale ty u restaurací. Jen co sluníčko pošimrá restauratéry trochu na nose, vyndavají stolky a židličky ven a lákají zákazníky. Často je pro ně připravena deka na přikrytí a plynové topení, protože to, že svítí sluníčko, ještě neznamená, že je teplo. To ale nazabrání místním trávit polední pauzy a chvíle volna venku s kávičkou.

4. Zmrzlina
A když už jsou venku židličky, začne se prodávat zmrzlina. Místní zmrzlináři mají své cukrárny často otevřené jen přes sezónu. Některé přes zimu zavřou, jiní přejdou třeba na prodej perníčků a vánočního pečiva. To, že se ale opět otevřou pulty se zmrzlinou znamená, jaro je tu. Může se zas mlsat.

Posezení na zahrádce s kafem a první letošní zmrzlinu do kornoutku už máme za sebou. Jaro přišlo.

Záchodky

Je až s podivem, jak je možné, že jsem se ještě nedostala k nějakým zážitkům s těmito tichými místečky. Chodíme tam všichni a ani na cestách se jim nejde vyhnout. Záchodky, hajzlíky, toalety, WC. Evergreen každého cestovatele. Po světě se dá potkat spoustu typů, od díry v zemi až po high-tech zařízení. Myslím, že to by vydalo na celou knihu. A dnes jsem se koukala s dětmi na naučný pořad, kde vysvětlovali, jak taková toaleta funguje. Takže proč o pár zážitcích se záchody nenapsat...

Indické záchodky jsou asi náš největší zážitek. V Indii jsme nikdy nevěděli, co nás za dveřmi s panáčkem čeká (někdy nebyly ani ty dveře). Díra v zemi a vedle kyblíček s vodou nebo super luxusní toaleta v mramoru a zlatě? Zažili jsme obé, ale jeden z nej zážitků nám poskytoval motorest.

Z Aurangabádu do Pune jsme jezdili na služební cesty i soukromé výlety a nákupy. Cesta trvala pět a půl hodiny při vzdálenosti 222 kilometrů a to se prostě bez zastavení vydržet nedá. Naší spásou byl motorest Smile Stone někde na půli cesty v horách. Záchodky byly návštěvu od návštěvy zanedbanější a špinavější. Klasicky turecké, s kyblíčkem, co bylo zděné, bylo plesnivé, ale dřevěné dveře jakž takž plnily svou funkci. Co bylo skoro pokaždé, bylo neuvěřitelně voňavé mýdlo pověšené na umyvadle. Skoro jako by sem ani nepatřilo. Bohužel se mu nepodařilo přehlušit odér, který se ze záchodků linul několik metrů daleko. Ale nedalo se nic dělat, v okruhu několika kilometrů to bylo jediné sociální zařízení. Záchod totiž nepatří k úplně běžnému vybavení indické domácnosti. Polovina obyvatel Indického subkontinentu nemá přístup k WC. A to při počtu 1,2 miliardy představuje dost velký problém. (viz například:  http://www.firstpost.com/india/toilets-in-india-the-statistics-stink-744025.html).

Většina lidí tak vykonává potřebu ve volné přírodě. Tolik čurajících a kakajících lidí jsme nikde jinde neviděli. Na cestě do práce jsme měli jeden lesík, kterému jsme časem začli přezdívat "kadící". Každé ráno bylo pod řídkými stromy vidět skupinku mužů s plastovými nádobkami jak dřepí v kruhu se staženými kalhotami a diskutují. No, už ve starém Římě byla toaleta místem veřejného setkávání.

V Mexiku jsme na rozdíl od Indie byli překvapeni spíš příjemně. Nevzpomínám si na žádný významný zážitek spojený s nejmenší místnůstkou. V Mexiku je normální házet použitý papír do koše, ale to najdeme i v Evropě v místech, kde jsou úzké trubky. Mexický záchod je taky standardně splachovací, jen někdy byla mísa umístěná na ne právě vhodné místo v koupelně. Třeba v jednom hotýlku byla umístěná tak těsně ke sprchovému koutu, že se dalo sprchovat zároveň při vykonávání potřeby.

Německé toalety nejsou ničím zajímavé. To spíš my jsme si na našich cestách po dálnicích udělali rozdělení na záchody teplé a záchody studené. Ty teplé se nachází na odpočívadlech s restauracemi a pumpami. Platí se za ně, ale jsou nadstandardně čisté, většinou s automaticky čistícím se prkénkem, které milují děti a nenechají si ujít příležitost prkénko umýt několikrát za sebou.
Studené záchody jsou na parkovištích. Malé zděné budky s nerezovými mísami a umyvadly takový komfort neposkytují. Potřeba se tu v rychlosti vykonat dá, ale většinou to tam není ani čisté ani voňavé. Ta rychlost je důležitá obzvláště v zimě, kdy hrozí ofouknutí intimních partií. To vše ovšem zdarma.

Se zkušenostmi z německých dálnic jsme se proto zdráhali zastavit u jednoduchého dálničního odpočívadla v Polsku. Ale potřeba dětí byla naléhavá, a tak jsme je instruovali, že šup šup a rychle. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme našli budky vytápěné, čisté, voňavé a zdarma. Naši kamarádi teď přišli se stejným poznatkem. Takže polská odpočívadla (trasa Drážďany - Krakov) můžeme doporučit. A to i v zimě.


A co vy? Jaké kuriózní či zajímavé záchodky jste na svých cestách potkali?

Dánsko s trochou kultury

 

Rodiny s dětmi se dělí na muzejní a nemuzejní. Naše rodina je velmi muzejní a to, kupodivu, především děti, které vyžadují návštěvu všech možných muzeí. Nejinak v Dánsku. Naštěstí v každém městě i vesnici mají minimálně jedno muzeum. Někdy nic velkého, někdy unikát, ale pokaždé, jak je tomu ve Skandinávii zvykem, velmi přátelské k dětem.  Tak jsme si v jednom muzeu mohli vyzkoušet, jak by zněl náš rodinný band, v dalším jsme si po procházce expozicí vlastnoručně vyřezali loďku, před dalším jsme zas skoukli žonglérské představení a v minimuzeu jsme se mohli cítit jako opravdoví obři. Nejdobrodružnější byla návštěva muzea jantaru, které necelý měsíc před tím vykradli tak, že se do něj lupiči probourali zdí. Fotky z vyšetřování zločinu byly zajímavější, než kdyby tam byly samotné exponáty. Na celý týden jsme si koupili muzejní pas.(http://vardemuseum.dk/dk.php/museer/oversigt) Každá z oblastí má svůj a vyplatí se už od návštěvy dvou muzeí za týden. Děti do dánských muzeí vstupné neplatí. 

 

V Esbjergu (http://www.energymetropolis.com), největším městě v okolí a průmyslovém centru regionu, nás velice zaujali velcí bílí muži. Ve větru sedí nehnutě a koukají na přístav a moře. Symbolizují setkání člověka s mořem.  Oproti devítimetrovým sochám se každý cítí jako drobeček.

Na poslední den dovolené jsme si nechali návštěvu vikingského vesnice (http://www.levendehistorie.dk/). Skanzen ožívá každý den řemeslníky, bojovníky a obchodníky. Děti i dospělí si tu mohou vyzkoušet různá řemesla. My jsme šili váček z kůže a pekli chleba. Teda žádný pecen, ale pěkně místní knackerbrot z mouky a vody. A Adam se mohl zúčastnit hodinu a půl trvajícího výcviku mladých vikingských válečníků. A tam se naučil, že sice zacházení se zbraní je důležité, ale neméně důležité je, jak se válečník tváří a jaké odstrašující zvuky vydává.

Dánská ochutnávka

Letos jsme se vydali zjistit. proč jezdí Němci tak rádi do Dánska. Velice často jsme se totiž dozvídali, že když k moři, tak přece do Dánska. Tam je to nejlepší. Dlouho nám to vrtalo hlavou. Obě dánská moře - Severní i Baltské přece mají v Německu taky. Tak co na tom vidí?

Třeba duny porostlé travou a šípkovými keři a v nich schované domečky. Pro dánské architekty a vlastníky nemovitostí existuje jedna oblíbená barva a tou je černá. Akceptují ještě šedou a bílou. S barevnými akcenty se zachází jen opatrně.

Nekonečné rozlehlé písečné pláže. Na některé se dá dojet až autem, což mnozí z Němců považují za největší výhodu dovolené v Dánsku. My, vybaveni plážovým stanem a piknikovou dekou a překvapeni slunečným, i když velmi větrným počasím jsme trávili na pláži každý den alespoň pár hodin. Děti pilně budovaly písečné hrady a celé nové země. Že přitom byly oblečeny do větrovek a čepic jim vůbec nevadilo.

A opět nekonečné pláže. Člověk se tu může po pláži vydat na několikakilometrovou tůru. A během procházky se dá kochat pohledem na duny, sbírat mušle a kaminky, běhat, zpívat (přes neustálý vítr vás stejně nikdo neuslyší).

Duny, pláže, moře, mraky, sluníčko, vítr, vítr a vítr. Dovolená v Dánsku byla nakonec jeden velký relax.

Industriální památky

Jednou za čas se vypravíme za příbuznými do Slezska. Není to za rohem, a tak většinou chvíli pobudeme a prozkoumáme okolí. Letos jsme měli naplánované malé výlety po Beskydech, ale počasí nám nějak nepřálo. Nejdříve bylo moc vedro, takže jsme skončili místo v lese na koupališti. A pak, když už jsme opravdu jeli do Beskyd, tak tak strašně pršelo, že jsme to raději obrátili zpátky. Naštěstí není v dnešní době vůbec problém zjistit, co s načatým upršeným dnem, a tak jsme skončili v Ostravě-Vítkovicích v expozici U6.

Místní železárny fungovaly do konce devadesátých let. Vysoké pece vychladly a dlouho se diskutovalo, co s průmyslovým provozem. Pak byla Dolní oblast Vítkovic prohlášena národní kulturní památkou a dostala se do UNESCO. A teď už to tam žije. Festivaly, galerie, buduje se Svět techniky a v expozici U6 je Malý svět techniky pro děti zasvěcený Julesi Vernovi. Jeho romány zde ožívají, návštěvníci si mohou vyzkoušet různé technické vynálezy a nástroje. Třeba si zvednout tátu ze země pákou. Vydrželi jsme tady celé odpoledne. Tkali, frézovali, přikládali koks do pece, řídili motorku i autobus, prolezli ponorku, vlezli do Sputniku, skládali hlavolamy a učili se názvy vlaků. A až na podzim otevřou Velký svět techniky, pak už to nebude záležitost na jedno odpoledne, ale spíš na celý víkend. Alespoň se máme příště na co těšit.

A vzpomněli jsme si na jeden výlet z minulého roku. Při naší návštěvě Porúří nám místní velice doporučovali návštěvu Essenu a obzvláště koksárny. Tam jsme se s takto velkou průmyslovou památkou setkali poprvé. A taková procházka po koksovně, vstoupení do vysoké pece nebo houknutí do komína má taky něco do sebe. Přesně jako v Ostravě i tady přemýšleli, co s průmyslovým provozem po ukončení výroby. Takže tu pořádají hudební festivaly, letní slavnosti, v zimě se bruslí mezi pecemi, v létě se koupe ve starých kontejnerech. V bývalé administrativní budově vznikly ateliéry pro umělce a architektonická studia.V industriálních městech to prostě žije.

Naboso

Nedělní výlet nás zul z bot. Uplynulých pár dnů panují na místní, severoněmecké poměry neobvyklá vedra,  a tak nastal konečně čas vyzkoušet Barfusspark Egestorf  (www.barfusspark-egestorf.de). O této dolnosaské atrakci víme už poměrně dlouho, ale zatím jsme se nemohli odhodlat. Chodit po lese naboso několik hodin, to chce to správné povětří, žádný déšť ani zimu nebo lezavo. Ani jedno tento víkend nebylo, takže jsme vyrazili.

Děti to chtěly pojmout zgruntu a chtěly nechat boty úplně doma. S takovou vervou jsme ale výlet nebyli připraveni podniknout. Nám stačilo zout si boty až přímo na místě. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří dostali geniální nápad na pěší procházku lesem bosky, a tak uzavíratelné skříňky na obuv návštěvníků byly beznadějně obsazené. Takže jsme, stejně jako spoustu dalších návštěvníků, pověsili boty na plot a doufali, že nebudeme muset řídit těch 110 kilometrů zpátky taky naboso.

Princip celého parku je jednoduchý. Pro návštěvníky jsou připraveny tři vzájemně propojené okruhy v lese a na louce a vše se musí procházet naboso. Pro nás to byl poměrně nový zážitek, bez bot jsme celé odpoledne strávili naposled možná jako děti. A náš dorost koncept tohoto parku přijal s nadšením. Konečně nemusely poslouchat hlášky jako "Kolikrát ti mám říkat, že si máš vzít bačkory!" nebo "Obuj se, nastydneš od nohou!", kterými je špikován náš všední den. S radostí zahodily sanádly do křoví a vydaly se na cestu. Odvážně ani jeden povrch nevynechaly. Studenou vodu v potoce i nádrži, kovovou balanční tyč, kmeny, několik typů betonových venkovních dlaždic, dřevo, větve, šišky, kameny všech tvarů a velikostí a dokonce ani střepy.

Největší atrakcí bylo ale bahno. Bahnivých brodů bylo asi pět a pokaždé bylo blátíčko trochu jíné. Poprvé hrubé a hnědě, pak hlaďoučké a černé, patlavé tmavě šedé či klouzavé světle šedé. Emma se nejdřív trochu zdráhala, ale pak v rochnění v bahně našla zálibu a za pokřiku "Matsch - platsch" se brodila dalším a dalším jílem. Z bahnivých atrakcí si každý přinesl sváteční tmavé "ponožky".

Po skoro dvou hodinách procházení se bosky lesem jsme se mohli omýt, abychom zapadli zpět do civilizace. Bahýnko bylo ale obzvláště zažrané, takže jsme doma ještě museli nasadit speciální nožní koupel s nasazením kartáče. A dětem jsme museli vytahat třísky z chodidel, protože přece jen nemají takový stupeň hroší kůže na ploskách jako my, dospělí. Ale ani špína, ani třísky neubraly výletu nic na úspěchu. Naboso nás to dost bavilo.

Obrázky z Lisabonu II.

Poslední dny a týdny probíhají v poklusu. A tak je čas chvíli se zastavit a zavzpomínat si na Lisabon.

Před měsícem jsme se potulovali jeho křivolakými uličkami. Abych pravdu řekla, tentokrát jsme se moc nesoustředili na pamětihodnosti. A když už jsme se rozhodli pro návštěvu hradu, měli jsme smůlu, protože zrovna bylo prvního května a to mají památky zavřeno. A tak jsme, jako horda ostatních turistů, přelezli zábradlí alespoň na jednu vyhlídku.

Vyhlídky jsou vlastně taky místními pamětihodnostmi. Z "miradoura" jsou nejen krásné výhledy, ale většinou se jedná i o kulturní místo. Skoro na všech, co jsme byli byl nějaký hudebník tklivě zpívající fado. Fado (česky osud) je místní hudební styl, který se dá částečně přirovnat k šansonu. Písně nejsou veselé, jejich nejčastějším tématem je nešťasná láska, nelítostný osud, moře. Poslouchali jsme fado jedno odpoledne v autě a je fakt, že náladu si tím člověk moc nevylepší. Ale pro sentimentální povahy ten pravý žánr.

Když jsem pořizovala tyto fotografie ve čtvrti Alfama, ještě jsem měla kompletní kabelku. V Lisabonu, podle průvodců v jednom z nejbezpečnějším městě Evropy, jsem se stala obětí kapsářů. Naštěstí lapky v tlačenici zaujala pouze má kosmetická taštička, takže mimo dámských propriet, rtěnky a léků, jsem neutrpěla větší škodu. Jen z leknutí jsem se musela vzpamatovat. Ale po zbytek pobytu jsem kabelku nosila jako vzorná turistka na břiše.

Čtvt Belém je od centra trochu vzádelná, takže je lepší jet pár zastávek vlakem. K vidění je tu katedrála postavená na počet mořeplavcům a také moderní památník objevitelům. Ten nám trochu připomínal reálný socialismus, ale možná to bude jen tím, že obé vznikalo ve stejné době. Ve čtvrti je mnoho hezkých kavárniček a cukrárniček, kde může znavený turista spočinout. V této čtvrti je také jeden ze symbolů města - Torre de Belém. Původně, v šestnáctém století, stála věž uprostřed řeky Tejo a strážila vjezd do přístavu. V 19. století se ale vlivem zemětřesení ostrov potopil a dnes stojí 35  metrů vysoká věž ve vodě.

Dalším symbolem nejen Lisabonu, ale celého Portugalska, jsou dlaždičky. Hlavně ty bílo-modré. Dají se koupit jak masově vyráběné v turistických obchodech se suvenýry, tak i několik desetiletí (možná i století) staré ve starožitnictví. Obložené jsou s nimi celé domy, ale to na fotkách tak nevyzní. A tak alespoň pár příkladů zdobených fasád z lisabonských ulic.

Obrázky z Lisabonu I.

Využili jsme prodlouženého květnového víkendu a vyrazili na západ Evropy, do Lisabonu. Hlavní město Portugalska jsme s kamarády vybrali za cíl už na podzim, když jsme se bavili o tom, jaká místa by bylo hezké v Evropě ještě vidět. A protože zrovna někdo z nás četl Noční vlak do Lisabonu  od Pascala Merciera, napadlo nás právě toto město.

První, na čem jsme se jednohlasně shodli, byl výlet bez dětí. Takže jsme zajistili hlídání, nakoupili letenky, zarezervovali ubytování (vše už v listopadu) a modlili se, aby děti ani babičky nebyly nemocné a my si mohli užít pár dní jako za starých časů. A ono to vyšlo.

Nedávali jsme si nějak vysoké cíle, co se týče návštěvy muzeí, galerií a památek. Užívali jsme si, že nemusíme vyhledávat ani Zoo ani jiné dětské aktivity a tři dny jsme se jen tak potulovali městem a jeho okolím. Procházení jsme v pravidelných intervalech prokládali návštěvami místních hospůdek a kavárniček. Prostě pohoda.

Hezky jsme měli už od příletu. Mohli jsme si tedy Lisabon prohlédnout nejdřív hezky zvýšky. Z letadla není až tak vidět, že se město rozkládá ve zvlněné krajině. To jsme měli poznat až den poté, při pěší prohlídce města. Příště víme, když do Lisabonu, tak v dobrých botách. Popřípadě, kdo chce ušetřit místo kufru při příletu, může si botky koupit na místě. Místní produkce nás velice mile překvapila a při odletu jsme málem kupovali nový kufr, protože nákupy se nám skoro nevešly.

Jak už bylo zmíněno, lisabonské uličky se malebně vinou z kopce a do kopce. Na rovinu narazíte pouze u řeky Tejo. Zvláštností města jsou výtahy spojující  jednotlivé ulice s obzvlášť příkrým stoupáním. Některé jsou úplně obyčejné, některé vypadají jak lanovka na Petřín. Nejznámější je Elevador da Santa Justa (černý vpravo nahoře), který byl postaven Eifelovým žákem, Raoulem Mesnier de Ponsard, a uveden do provozu již roku 1902. Tato informace stojí v každém průvodci a dřevem obložené kabiny jsou pro dvacet lidí. Proto se před výtahem vine nekonečná fronta výtahuchtivých turistů. Musíme oznámit, že to jsme si raději vyšlápli schody a o to déle poseděli na následném obědě.
Dále jsou samozřejmě známé historické tramvaje, kterými jezdíl také profesor v Nočním vlaku do Lisabonu. Nedokážu si představit, že by mohl v tramvaji rozjímat nad spletitými osudy lidí, které potkal, protože tramvajky jsou nacpané k prasknutí. Ale naštěstí fungují i nehistorické dopravní prostředky. Třeba metro (vede hned z letiště - Praho, vezmi si příklad), autobusy nebo vlaky.

Praca do Comercio. Portugalština pro nás byla zrádná. Napsané se dá ještě porozumět, takže jsme věděli, že jsme na Obchodním náměstí. Pokud však někdo spustil rychlou portugalštinou, mohli jsme se jít klouzat. Takže komunikace probíhala z naší strany španělsko/anglicky - ze strany domácích portugalsko/španělsko/ anglicky. Jinak pro kombinaci španělština-portugalština existuje i název. Portuňol (PORTUgal/EspaŇOL). Prostě když se potká Španěl s Portugalcem, oba používají své rodné jazyky stejně tak, jako my a Slováci.

Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.

Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Harz: Thale

Letošní zima byla o dost příjemnější, než ta minulá. Sníh jsem musela odhrabávat pouze jednou. Zato si už od ledna užíváme slunečných dnů. Když na začátku března bylo o víkendu skoro dvacet nad nulou, což jsou tu spíš letní teploty, rozhodli jsme se vyrazit do Harzu na procházku. Jeli jsme až (od nás) na druhý konec hor, do témeř 120 kilometrů vzdáleného Thale.

Thale je malé městečko v Sasku Anhaltsku, ve kterém jsou termální lázně a soutěska- údolí Bodenthal. Zvláštností je, že na každou stranu soutěsky vede jedna lanovka. Je to zatím jediné místo, které znám, kde mají dvě lanovky a ani jednu sjezdovku.

Na začátku nás trochu zaskočilo místní značení a mapa, jak jsem psala minule. Ale nakonec jsme se vydali po "minus koruně" na malý okruh na vyhlídku Rosstrappe. Nahoru jsme se nechali vyvézt, dolů jsme pak šupajdili po svých.

Krajina nás trochu překvapila, jako bychom cestovali na jiný kontinent. Skály padající do strmé soutěsky, seshora porostlé stromy, které ještě nebyly vůbec zazelenalé a zároveň teplota přes dvacet stupňů, nám vyvolaly živou vzpomínku na krajinu poblíž Acapulca. Na vyhlídce Rio Balsas to vypadalo velice podobně, jen teplota byla ještě o nějaký ten stupínek vyšší.

Nahoře na skále byla cesta s několika vyhlídkami, na jejímž konci nás čekala pověst o českém rytíři Bodovi. Překvapilo nás, že by se český rytíř dostal pověsti z Harzu (přece jen to není z Čech za rohem), a tak jsme se pak doma podívali, jestli to tak opravdu bylo. Našli jsme několik verzí pověsti s různými variantami. Jednou je to rytíř, podruhé obr ze Šumavy, ale vždy je to Čech a jmenuje se Bodo. Ten si chtěl vzít za ženu buď princeznu Brunhildu nebo obryni Emmu, můžete si vybrat, která se vám víc líbí. Dál už příběh pokračuje stejně - rytíř/obr si chtěl vzít princeznu/obryni za ženu, ale ona nechtěla a začala před ním ujíždět na koni. Jela přes lesy a pole, až se jí do cesty postavila široká skalní průrva. Princezna/obryně pobídla koně a podařilo se jí průrvu přeskočit, při skoku jí však z hlavy spadla korunka. Bodo chtěl za ní, ale průrvu se mu nepodařilo překonal a zřítil se do říčky a proměnil se v divokého psa.

Říčka dnes po něm nese jméno Bode a když přijde bouřka, divoký pes stále vyje mezi skalami. Po skoku koně zbyl jen otisk jeho podkovy ve skále, do kterého dnes turisté házejí drobné.

Bremerhaven

Když jsem poprvé slyšela o návrhu na výlet do Bremerhavenu, nebyla jsem až tak nadšená. V tomto důležitém přístavu jsem byla služebně asi před 11 lety a z té cesty jsem si pamatovala akorát jídlo na staré lodi a obrovský přístav. Jinak nic moc, a tak jsem se podivila, že by zrovna tohle město mělo být cílem našeho rodinného víkendu, při kterém bychom si pouze neprohlíželi obrovské překladiště barevných kontejnerů.

Ale po příjezdu jsem byla dost překvapená. Za těch pár let tu vznikla celá nová čtvrť se spoustou zajímavých atrakcí pro celou rodinu. Na víkend (i prodloužený) návštěvních cílů tak akorát a ještě na jednom místě tak, že se všude dostanete pohodlně pěšky.

Nová čtvrť je propojená s pěší zónou, ale ta není nic moc zajímavého. Ale muzea, která tu už stála nebo byla v posledních letech postavena, ta za návštěvu stojí a také vyhlídková plošina nad hotelem Atlantic, ze které přehlédnete pohodlně celé město až k přístavu.

Celé sobotní odpoledne jsme strávili v zážitkovém světě "Klimahaus" (http://www.klimahaus-bremerhaven.de/). Nejdříve jsme samozřejmě museli na mimořádnou výstavu o dinosaurech, která právě ten víkend končila. Minidinopark nadchnul děti hned na začátek. Pak následovalo několik menších výstav věnovaných ekologickému chování a počasí. Koncept celého zážitkového komplexu je postaven hlavně na tématech životní prostředí, jeho ochrana a zachování. Ale zábavněji už to asi nejde. 

Naprostým trhákem byla "Cesta". Vůbec jsme se na návštěvu nepřipravovali a nic o Klimahausu nečetli, takže to bylo úžasné překvapení na cestě, která nám zabrala 3 hodiny a pravděpodobně, kdyby člověk chtěl, mohl by tu strávit celý den. 

Tato výstava je interaktivní cestou po osmém stupni východní šířky. Cestou si návštěvníci vyzkouší různá klimata na vlastní kůži - začíná se na švýcarských loukách, pak se lanovkou pokračuje na Sicílii, kde se návštěvníci stanou na chvíli brouky, pak poznají žár africké pouště, led jižního pólu, tropické pobřeží Samoy i tvrdý život na Aljašce i idylický na německých ostrovech v Severním moři. Celá výstava se vnímá doslova všemi smysly, protože vedle rozdílných teplot a vlhkosti vzduchu se cítí i různé pachy a vůně, jde chvíli ve dne, chvíli pod hvězdným nebem nebo v noci deštným pralesem. Prostě super zážitek, při kterém se baví malí i velcí.

Po takovém zážitku je těžké přesvědčit děti, že další muzeum může být také zajímavé. A taky bylo. "Deutsches Auswandererhaus" ( http://www.dah-bremerhaven.de/) je koncipovaný jako muzeum a památník všem, kdo nejen přes Bremerhaven, v průběhu mnoha století vycestovali. 

Ke vstupence dostane každý návštěvník magnetickou kartu se jménem a sleduje ósud svého člověka. Co ho vedlo k vystěhování, jak cestoval, kam cestoval i to, jak to s ním dopadlo. Mysleli jsme, že to bude zajímavé spíš pro nás než pro děti, ale ty se tak zabraly do svých osudů, že jsme byli překvapeni. Takže od čekání na loď, přes kartotéku pasažérů a pobyt na lodi až po přistání v novém světě byly na hru plně soustředěny. Druhou částí je výstava o přistěhovalcích do Německa, ale ta nás už tak nezaujala.

Posledním navštíveným muzeem bylo Schifffahrtsmuseum (http://www.dsm.museum/). To je úplně klasicky koncipované a interaktivní téměř vůbec. Ale přesto lodičky malé i velké jsou zajímavé, obzvlášť pro nás, suchozemce.

A to jsme nestihli v Bremerhavenu navštívit všechno. Ponorka-muzeum a mořská zoo na nás čekají zas někdy příště.

Mandličky

K vánočním trhům patří evergreeny do žaludku:  svařák, punč, šunka od kosti a pražené karamelové mandle. Letos jsem byla vypomáhat rodičovskému sdružení naší školky na našem malém vesnickém vánočním trhu, který se pořádá na starém selském dvoře. Rodiče vždy vymyslí něco, co se dá lehce uvařit či upéct, a pak to prodávají. Ve stánku je také místo pro děti, které si mohou ukutit něco pro sebe. Letos se prodávaly pražené mandle a vypichovaly se ornamenty do kovové folie, ze kterých se dělala lucernička. Byla jsem poprvé jako pomocnice, tak jsem spíš čekala, že dostanu nějakou nenáročnou práci, jako je bastlení, ale byla jsem okamžitě postavena k plotně. Což o to, místo mi nevadilo, protože samozřejmě celou sobotu pršelo, bylo zima a celkově velice nevlídno, ale bála jsem se, že zkazím prodejní artikl - tedy ty mandličky. Takže jednu várku jsem koukala hlavní organizátorce přes rameno a další už jsem vesele míchala sama. Voňavá práce mi vydržela asi dvě hodiny a moc mě bavila. Teplo od plotny, vůně karamelu se skořicí a lidé čekající na kornout ještě teplých madlí byla docela dobrý zážitek. A dneska jsem mandličky dělala doma pro paní učitelku jako vánoční pozornost. Voní od toho celý dům, tak si určitě ještě nějakou dávku do vánoc vyrobím. A vy můžete taky, protože je to vlastně úplně jednoduché.

Recept na pražené mandle s karamelem ("gebrannte Mandeln")

100 ml vody

200 g cukru

1-2 čajové lžičky skořice

200 g neloupaných mandlí

Vodu s cukrem a se skořicí dáme do rendlíku a přivedeme k varu. Když voda začne probublávat, hodíme do ní neloupané mandle a mícháme a mícháme a mícháme, aby se nic nepřichytilo. Trvá to tak čtvrt hodiny. Když se voda vyvaří a začne se tvořit karamel, který dělá lesklé bubliny a občas se táhne do nitě, stáhneme rendlík z plotny a mícháme opět.

Mandle po čase ztratí lesklost a zbělají, v rendlíku se udělá na dně "cukrová drť". 

Mandle opět dáme na plotnu a mícháme a čekáme, až se cukrová drť znovu rozpustí a začne znovu karamelizovat. Když se mandličky začnou znovu trochu lesknout, je hotovo. 

Vysypeme je na pečicí papír, rozhrneme a necháme prostydnout. Celá výroba zabere asi půlhodinu, ale během té doby se vám bude do kuchyně sbíhat celá rodina. Tak dobrou chuť a hezký advent.

P. S. pro mou maminku: Ne, hrnec se karamelem nezničí nadobro. Napustí se do něj studená voda a za hodinu (nebo přes noc -podle poctivosti míchání) je čisto.

Düsseldorf

Zapomenuté výlety mají pokračování. Dnes se jede do Porúří.  Kdo by to byl řekl, že i ocelové srdce Německa může být zajímavé. Samotná cesta do Porúří je výzva. Kterou ze spleti dálnic se vydat do nejsilněji obydleného území Německa? Ani navigace nebyly jednotné a každý program vybral jinou cestu. Vyřešila to dopravní situace, když bylo pár úseků zavřených kvůli dlouhodobým opravám a jiná část kvůli dopravní nehodě. Nakonec jsme cestu do hotelu v Düsseldorfu našli. 

Düsseldorf, hlavní město Severního Porýní – Vestfálska, je jedno z nejdůležitějších obchodních center v zemi. Původně to sice byla jen malá rybářská vesnice na říčce Düssel, ale dnes tu žije přes půl miliónu lidí. Malé je staré město. Netvoří ho více než pár ulic okolo kostela.  Tam původně stávala rybářská vesnice Druhým „centrem“ města je luxusní nákupní ulice Könnigsallee, místními nazývaná Kö, na které jsou mimo neděli, davy. Není důležité jen nakupovat, ale i se posadit v některé z restaurací či kaváren. Pro tuto ulici platí: „Je důležité vidět a být viděn.“

 

Ze starého města je příjemná procházka po nábřeží Rýna. Alej platanů nabízí v teplých dnech příjemný stín, člověk se může posadit do některé z mnoha hospůdek nebo si jen vybalit svoje pivko a sednout si s ním na schody a pozorovat obrovské nákladní lodě plující po Rýnu. A když lelkování unaví, stačí sáhnout do knihovny, která je umístěna ve skleněné vitríně na promenádě. Kdo má již přečteno, knihu sem vloží, kdo najde nějaké zajímavé čtivo, knihu si odtud vezme.

Pokud chce turista shlédnout celé město najednou má možnost vyjet výtahem na Rýnskou věž. Z 234 metrů vysoké vyhlídky se dá vidět celé město i jeho okolí. Komu se nechce procházet po vyhlídkové terase, může si o patro výše pohodlně sednout do restaurace, která se za hodinu otočí kolem své osy a město shlédnout vsedě.

Od věže už je to jen kousek do moderní čtvrti MediaHafen. Původní starý přístav se za posledních 20 let změnil v supermoderní čtvrť. Jsou tu nejen designové obchody, moderní hotely a trendy restaurace, ale i televizní studia, vydavatelství a mediální agentury.

Lübeck

Už dlouho se tu necestovalo. Je to tím, že když někam vyjedeme, říkám si, že to a to by bylo dobré napsat na blog. Vrátíme se zpátky a každodenní běh zážitky zasune do pozadí. Třeba jako tenhle výlet do Lübecku.

Byl to vlastně náhodný nápad a shodou okolností všechno klaplo. Kamarádi přijeli z Čech, naše babička byla u nás a byla ochotná pohlídat všechny děti, děti neonemocněly a neodkladné úkoly mohly být odloženy. Tak jsme vyrazili na dvoudenní výlet k moři. Přespali jsme ve městečku, které již podle názvu leží u moře. Timmendorfer Strand leží asi 15 km od Lübecku přímo na břehu Baltu. Jak jsme pochopili, je to šik místo pro šik turisty. Velké vily, drahá auta, luxusní restaurace, značkové butiky - to vše leží jen pár metrů od písečné pláže. Kdyby tu bylo tepleji, úplný Karibik. 

Ale tepleji nebylo. Tabulka na půjčovně plážových košů byla jasná. Ale na procházku po pláži, večeři v rybí restauraci a noční návštěvu baru bylo počasí akorát.

Druhý a poslední den byl na řadě Lübeck. Starobylé hanzovní město je druhým největším městem Šlesvicka-Holštýnska a jeho starobylé centrum je zaneseno do UNESCO. Zajímavá je historie názvu města, protože původní slovanští obyvatelé město zvali "Liubice", tedy podle mého laického odhadu by jméno mohlo mít něco společného s českou Libicí, případně Libní. Staré město není nijak velké a je ohraničeno ze všech stran vodou - řekou Trave a Wakenitz. Obyvatelé starého města musí být několikrát do roka připraveni na velkou vodu, která jim pravidelně navštěvuje přízemí. Jsou na to vybaveni, bydlí ve vyšších patrech a v přízemí nemají ani moc nábytku ani koberce. A nemusí jít ani o povodně jako letos v červnu. Stačí, když u moře začne foukat, moře se zvedne a "otočí" tok řeky  a už se lübečtí probouzejí do mokra.

Město bylo v průběhu času stále bohatší a své bohatství si chránilo. Vybudovalo tedy tlusté opevnění se čtyřmi přístupovými věžemi. Dnes jsou zachované již jen dvě. Holstentor je jednou z nejzachovalejší středověkých bran Německa a je tak známá, že se dostala i na rub německé dvoueurovky. Věž je monumentální, ale vzhledem k nestabilnímu podloží má namířeno k věhlasné věži v Pise. Taky se naklání.

Město Lübeck je známé také jako producent marcipánu. Toho tu jsou plné obchody. A v každé kavárně mají marcipánový dort s lískovými oříšky. Kdo si potrpí na sladké, je v tomto hanzovním městě úplně správně.A kdo ne, může se podívat na staré sklady soli a dát si slanečka.

A protože jsme líní turisté, zaplatili jsme si okružní cestu lodí. Z pohodlí kocábky jsme viděli největší pamětihodnosti města, ale třeba i most, který se plánoval přes 100 let a stejně ho postavili málo vysoký, místní kostely, parky, zahrádkářské kolonie, přístav a rybáře na molu v takovém počtu, že na ně všechny ani nemohly rybky zbýt. Prostě to byl v květnu podařený výlet, na který jsme si teď s chutí zavzpomínali.