Záchodky

Je až s podivem, jak je možné, že jsem se ještě nedostala k nějakým zážitkům s těmito tichými místečky. Chodíme tam všichni a ani na cestách se jim nejde vyhnout. Záchodky, hajzlíky, toalety, WC. Evergreen každého cestovatele. Po světě se dá potkat spoustu typů, od díry v zemi až po high-tech zařízení. Myslím, že to by vydalo na celou knihu. A dnes jsem se koukala s dětmi na naučný pořad, kde vysvětlovali, jak taková toaleta funguje. Takže proč o pár zážitcích se záchody nenapsat...

Indické záchodky jsou asi náš největší zážitek. V Indii jsme nikdy nevěděli, co nás za dveřmi s panáčkem čeká (někdy nebyly ani ty dveře). Díra v zemi a vedle kyblíček s vodou nebo super luxusní toaleta v mramoru a zlatě? Zažili jsme obé, ale jeden z nej zážitků nám poskytoval motorest.

Z Aurangabádu do Pune jsme jezdili na služební cesty i soukromé výlety a nákupy. Cesta trvala pět a půl hodiny při vzdálenosti 222 kilometrů a to se prostě bez zastavení vydržet nedá. Naší spásou byl motorest Smile Stone někde na půli cesty v horách. Záchodky byly návštěvu od návštěvy zanedbanější a špinavější. Klasicky turecké, s kyblíčkem, co bylo zděné, bylo plesnivé, ale dřevěné dveře jakž takž plnily svou funkci. Co bylo skoro pokaždé, bylo neuvěřitelně voňavé mýdlo pověšené na umyvadle. Skoro jako by sem ani nepatřilo. Bohužel se mu nepodařilo přehlušit odér, který se ze záchodků linul několik metrů daleko. Ale nedalo se nic dělat, v okruhu několika kilometrů to bylo jediné sociální zařízení. Záchod totiž nepatří k úplně běžnému vybavení indické domácnosti. Polovina obyvatel Indického subkontinentu nemá přístup k WC. A to při počtu 1,2 miliardy představuje dost velký problém. (viz například:  http://www.firstpost.com/india/toilets-in-india-the-statistics-stink-744025.html).

Většina lidí tak vykonává potřebu ve volné přírodě. Tolik čurajících a kakajících lidí jsme nikde jinde neviděli. Na cestě do práce jsme měli jeden lesík, kterému jsme časem začli přezdívat "kadící". Každé ráno bylo pod řídkými stromy vidět skupinku mužů s plastovými nádobkami jak dřepí v kruhu se staženými kalhotami a diskutují. No, už ve starém Římě byla toaleta místem veřejného setkávání.

V Mexiku jsme na rozdíl od Indie byli překvapeni spíš příjemně. Nevzpomínám si na žádný významný zážitek spojený s nejmenší místnůstkou. V Mexiku je normální házet použitý papír do koše, ale to najdeme i v Evropě v místech, kde jsou úzké trubky. Mexický záchod je taky standardně splachovací, jen někdy byla mísa umístěná na ne právě vhodné místo v koupelně. Třeba v jednom hotýlku byla umístěná tak těsně ke sprchovému koutu, že se dalo sprchovat zároveň při vykonávání potřeby.

Německé toalety nejsou ničím zajímavé. To spíš my jsme si na našich cestách po dálnicích udělali rozdělení na záchody teplé a záchody studené. Ty teplé se nachází na odpočívadlech s restauracemi a pumpami. Platí se za ně, ale jsou nadstandardně čisté, většinou s automaticky čistícím se prkénkem, které milují děti a nenechají si ujít příležitost prkénko umýt několikrát za sebou.
Studené záchody jsou na parkovištích. Malé zděné budky s nerezovými mísami a umyvadly takový komfort neposkytují. Potřeba se tu v rychlosti vykonat dá, ale většinou to tam není ani čisté ani voňavé. Ta rychlost je důležitá obzvláště v zimě, kdy hrozí ofouknutí intimních partií. To vše ovšem zdarma.

Se zkušenostmi z německých dálnic jsme se proto zdráhali zastavit u jednoduchého dálničního odpočívadla v Polsku. Ale potřeba dětí byla naléhavá, a tak jsme je instruovali, že šup šup a rychle. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme našli budky vytápěné, čisté, voňavé a zdarma. Naši kamarádi teď přišli se stejným poznatkem. Takže polská odpočívadla (trasa Drážďany - Krakov) můžeme doporučit. A to i v zimě.


A co vy? Jaké kuriózní či zajímavé záchodky jste na svých cestách potkali?

Školka v Mexiku a v Německu

Poslední dobou snad děti všech mých známých začaly chodit do školky. Někteří si stěžují na podmínky v českých školkách, ale těm vždy říkám, že v české školky nejsou až tak špatné (když už člověk teda sežene místo). Českou situaci asi většina z vás zná, tak se podívejte, jak to funguje jinde.

Školka mexická

V Mexiku neexistuje něco jako mateřská dovolená. Pokud žena má práci, chce nebo musí si místo uchovat, nastupuje do práce po šestinedělí .  Pokud je zaměstnavatel benevolentnější a může si to dovolit, pak nejpozději po prvních narozeninách.  Děti tedy nastupují do jesliček nebo školky poměrně záhy. Samozřejmě jsou rodiny, kde zůstávají mámy doma s dětmi a už nepracují. Ale tuto volbu mají rodiny ve všech státech, kde jsme žili.

Školky existují státní a soukromé. Státní nejsou valné úrovně a soukromé jsou v širokém cenovém rozpětí. My jsme měli jednu z těch „lepších“ a platili jsme na české koruny asi 1200,- měsíčně bez jídla, svačinky se nosí z domova. 

Mexičtí školáčci nosí uniformu. Měli jsme dvě – slavnostní a sportovní. Slavnostní se nosila v pondělí a v pátek, kdy se vyvěšovala a stahovala mexická vlajka a děti musely být na ceremoniál správně oblečené. Já jsem uniformě přišla na chuť velmi záhy, protože mi odpadlo ranní dohadování, co si dnes Adam vezme na sebe. Bylo jasné, že v pondělí to jsou kalhoty a tričko s límečkem, ostatní dny tepláková souprava a tričko – samozřejmě vše s logem školky a vyšitým Adamovým jménem.

Naše školka nebyla nijak prominentní. Nebyla ani s vyučováním v jiném jazyce, ani určená pro cizince. Učitelky byly všechny strašně milé. Adam ještě tím, že byl jediný blonďatý cizinec, byl po ránu vítán jako král. Objetí a pusy na obě tváře byly nedílnou součástí ranního vítání.

Školka trvala od osmi do jedné s tím, že nástup mohl být do devíti (v zimě do půl desáté). Sehnat školku, která by otevírala dřív, bylo skoro nemožné. Děti byly do skupin rozděleny podle věku a program byl trochu jako ve škole. Adam nastoupil, když mu bylo dva a půl a už v té době ho učili správně držet tužku, dělat čárky a obloučky jako přípravu na písmenka, zapínat knoflíky, počítat a samozřejmě zpívat, malovat, kutit. Domů dětičky nosily úkoly. Lehké kreslení nebo „počítání“ a za každý správně vykonaný úkol dostávaly veselá razítka. Prostě trochu jako ve škole. Časný začátek s vyučováním je dán tím, že v Mexiku se děti učí číst a psát už ve školce a v šesti jdou do školy již se základními dovednostmi.

Školka německá

Po roce v české školce jsme začaly se školkou v Německu. I tady jsou úrovně různorodé. Záleží na zřizovateli, velikosti obce, úrovni ředitelky i učitelek. My jsme šli do nejbližší školky, kterou máme pět minut od domu, a bylo nám řečeno, že je dobrá a děti jsou v ní spokojené.

Školky jsou tu zřizovány různě – církvemi, firmami, Červeným křížem někdy i městem. Podle toho, kdo je zřizovatelem a také podle okresu, kde školka leží, se platí poplatky. My máme školku od Červeného kříže a bohužel spadáme do okresu Gifhorn, který je oproti sousedním okresům nejdražší. Poplatky jsou odstupňovány podle příjmů rodiny. Nejnižší poplatek za 4 dopolední hodiny je 80, nejvyšší 220 euro za měsíc. A to vše bez jídla. Svačinky se nosí z domova a obědy se platí zvlášť.

My, zhýčkaní z Čech se třemi jídly ve školce s bohatým obědem, jsme nejdřív mysleli, že budeme dávat děti na oběd. Ale poté, co jsem zjistila, že obědem je třeba jen polévka nebo mléčná rýže, jsem děti odhlásila a vařím doma.

Mám obě děti ve školce jen na dopoledne, protože zatím nemám zaměstnání, na delší čas nemám nárok. Skupiny jsou ve školce rozděleny právě podle času hlídání. Dvě jsou od 8 do 12, jedna do 13, jedna do 14 a jedna do 15 hodin. Jedna je pouze odpolední a to od 12 do 17. Takže i podle toho je vidět, že jeden z rodičů musí nutně pracovat na zkrácený úvazek, aby u nás ve vesnici stihl děti vyzvednout. Tyto časy platí samozřejmě jen tady, v každém městě, okrese i spolkové zemi je to jinak.

Program je velice volný. Jak jsme byli zvyklí na poměrně strukturovaný český program, tak jsme byli překvapení, kolik tu děti mají prostoru jen pro „volné“ hraní. Jak jsme zjistili, strašně záleží na učitelkách, jak s časem naloží. Některé nechávají děti celé dopoledne „prohrát“, některé se snaží i podnikat něco cíleně s celou skupinkou nebo její částí. Adam, jako zkušený školkový harcovník ale prohlásil, že německá školka je nejlepší a jinou už nechce. (Hlavně proto, že tady nemusí spát.)

Naše školka je zaměřená na přírodu. Takže děti jsou hodně venku, pozorují různé přírodniny, dělají „experimenty“ a dvakrát do roka chodí do lesa na tzv. „lesní týden“. To ráno nastoupí před les a za tři hodiny se z něj zas vynoří, špinaví, ale velice spokojení. A to v jakémkoliv počasí.  A teď se školka rozhodla vybudovat na hřišti, které normálně vypadá jako les, vybudovat vodopád s potůčkem. Děti se už na vodu moc těší a my, matky, připravujeme pračky do plné pohotovosti. Protože jestli do teď chodily děti domů špinavé jen od písku a prachu, teď už to bude pořádné blátíčko.

Určitě jsem na spoustu věcí ještě zapomněla, ale pro hrubou představu to snad stačí. Nakonec je stejně nejdůležitější, aby děti byly ve školce spokojené, ať už je kdekoliv.

Cestování po Amerikách - Argentina vol. II

Parrilla, Parrilla aneb udolán masem.

Grilování je jednoduše vedle tanga a nápoje  maté součástí argentinské identity.

Je to jednoznačně dáno především kvalitou argentinského masa a také společenskou funkcí grilování. Griluje se prostě všude a za všech okolností. Důležitou součástí argentinského grilování je prostě si opět pokecat s bandou přátel nebo kolegů. Grilování po argentinsku je vždycky menší nebo větší společenská událost.

Kdysi jsem slyšel, že jeden z národních sportů Austrálie je barbecue, neboli grilování. Nevím jak v Austrálii, ale pokud něco takového existuje, tak pro mě Argentinci rozhodně aspirují na první ligu. Grilování je samozřejmě i v Mexiku, nicméně není tak rozšířené, ale jak jsem už naznačil, kvalita především množství masa mexický průměr hravě předčí.  Přátelé v Mexiku, Brazílii a Spojených Státech prominou, ale myslím, že Argentina produkuje jedno z nejlepších hovězí, jaké jsem kdy jedl. Je pravda, že jejich brazilští sousedi se také snaží, ale to argentinské je o fous přeci jen lepší.

Recept na nejlepší hovězí je přitom poměrně jednoduchý. Především musím mít dotyčný skot dostatek prostoru a pak se také nesmí namáhat chodit za tím žvancem nahoru a dolů jako  našich pastvin. Výsledkem je, že se její maso nepřemění na hromadu šlach a svalů, jako je tomu u krav středoevropských.  Spolkový stát Pampa je pak úplným rájem pro výrobu takhle kvalitního masa.  Jen podotýkám, že grilované maso není v Argentinských restauracích to nejlevnější jídlo. Spíše naopak. Je to dáno vnitřní agrární politikou a systém daní, kterými jsou farmáři zatěžování, ale to sem asi nepatří.

Pokud pokročíme rovnou ke konzumaci, musím říci, že jsem vyzkoušel všechny úrovně restaurací a byly skvělé. Naproti naší firmě je taková „putyka“ našinec by řekl naší 3 cenové s obsluhou avšak maso zde servírované, je prostě úžasné. Nevím, jak se ty všechny druhy steaků jmenují. Nad mexickými názvy jako je „arrachera“ Argentinci jen krčí rameny a používají to svoje „corte“. A jak takový menší oběd v levnější občerstvovně vypadá? Postaví před vás menší horu masa, vypadající jako zmenšenina čtyřposchoďového domu a to máte sníst v době oběda cca 40 minut. Skoro nemožné. Na můj osobní „Parrilla vrchol“ co do výroby a konzumace steaků stavím restauraci Siga la Vacca .  (volně přeloženo jako :  Následuj Krávu :-) nedaleko „města“ Paccecha, předměstí BA.

V téhle argentinské variantě zájezdního hostince, jsem poprvé viděl, jak vypadá fabrika na steaky. Představte si gril o délce cca 15-17 metrů zahalený spoustou kouře z opékajícího se masa a to tak,  že vidíte pouze ruce, jak obracejí to opékající se maso.

No a před touhle výrobní linkou na steaky postávají hosti restaurace, kteří jen určují množství a druh masa, které ty ruce z kouře mají přihrát na jejich talíř. Paráda ne?

Po takovýchto zkušenostech jsem neodolal a zeptal mých Argentinských kolegů, jestli může být jako Argentinec vegetarián, alespoň teoreticky. Odpovědí mi bylo zpočátku hluboké ticho.  Pak se jeden,  kolega se zamyslel a řek: “…jo znal jsem jednu holku, co byla vegetariánka, ale ta už v Buenos Aires nebydlí .“

Zapomněl jsem jen dodat, že přílohou k té hoře masa jsou samozřejmě brambory ve formě papas fritas (hranolky) anebo prostě světlý chleba, často podávaný jako předkrm s máslem. Na náš tak častý pečený brambor ve slupce s kysanou smetanou si jako na přílohu po argentinsku vůbec nevzpomínám.   

Cestování po Amerikách - Argentina vol. I

Pokud jste čekali další článek o Německu tak Vás musím zklamat. Tady Karel a dnešním dne startujeme několik příspěvků o těch vzdálenějších krajích, kde mám možnost v průběhu roku pracovně pobývat.   Nebudou to tedy klasické postřehy turisty, ale ni příspěvky domestikovaného cizince. Spíše tak něco mezi tím. A začneme to pěkně odspoda, první příspěvek se bude týkat Argentiny

Argentinci, mají v Latinské Americe poměrně zajímavé postavení. Je to jednak dáno jejich poněkud zvláštní formou španělštiny, kterou bych charakterizoval jako španělštinu s italským přízvukem. Faktem je, že většina Argentinců se hrdě hlásí ke svým evropským kořenům a tyhle kořeny jsou převážně z Itálie, Španělska, Francie nebo Německa.  Takže to nakonec vypadá, že posloucháte španělštinu co zní jako italština od někoho kdo si myslí, že je Francouz. Není to míněno jako  pomluva je to prostě holý fakt. O Argentincích mají ostatní latinoameričané mnoho vtipů, ale jinak je většina Argentinců příjemná sorta lidí, kteří se umí pořádně bavit a mají smysl pro humor smíchaný s pořádnou dávkou ironie.

Samotná Argentina dala světu mnoho zajímavých věcí, například:  Hollywoodu Evitu, Kubě a Bolivijí Che Gevaru, fotbalovému světu Maradonu, Britanii Falklandské ostrovy a  koňské polo, Izraeli Adolfa Eichmanna, sobě pak nápoj  Maté a také místní variantu honáka dobytka, lokálně přezdívaného gaučo.

Osobně si myslím, že to nejskvělejší čím Argentina obdařila svět  je:  Tango a Parrilla. Slovo Parrilla je označení pro náš gril, v normální španělštině se vyslovuje jako paríja,  ale ne tak pro místní. Argentinský dialekt španělštiny má pro slovo parrilla výslovnost „ parííža“, s důrazem na to „rí“ což jasně demonstruje odlišnost argentinské varianty od zbytku latinské Ameriky.

Samozřejmě, že i ostatní věci se pak vyslovují odlišně od běžného úzu v latinské Americe. Běžna ulice neboli „calle“ čti „kaje“ je v Argentinčině  něco jako „káže“ J No a pak , že je výslovnost španělštiny jednoduchá.

Tango po Argentinsku

Pro nás, středoevropany, je tango jeden z americko-latinských tanců. Pro Argentince, je to ale především vystižení jejich temperamentu a vrozené vřelosti, kde tanec je jenom zprostředkovatelem.  Jen pro ilustraci Argentinského temperamentu uvádím, že při pozdravu mužů, kteří se dobře znají je zvykem toho druhého políbit na tvář. Dokonce se o sobě nemusí zrovna lichotivě vyjadřovat, ale ta pusa k pozdravu prostě patří. Divné? Jen dočasně, osobně jsem už taky schytal několik přivítanců (takhle jim říkám sám). Poprvé mne to zarazilo, dnes už to však moc neprožívám. Prostě místní pac a pusa.

Zpátky k tangu. Tango údajně vynalezli italští přistěhovalci a začal se poprvé tančit ve čtvrti la Bocca v Buenos Aires. Měl jsem možnost vidět několik Tango představení a za nejlepší považuji velkou show v NH Hotelu Tango, vedle divadla Colón na třídě 9 de Julio. Má to skvělou atmosféru, a říz. Trochu to sice připomíná kabaret, na druhou stranu tanečníci a tanečnice jsou asi ti nejlepší profesionálové v celém BA.  Cena představení tomu minimálně odpovídá.

Existují i lacinější tango představení , kdy se tango předvádí  přímo  na ulicích, ale pak si tanečníci řeknou místním čumilům o příspěvek. Je to obdoba pražského hraní na harmoniku nebo kytaru okolo Karlova mostu. Jen pro úplnost dodávám, že takové tango na živo je celkem ke spatření v centru města okolo ulic  5 de Mayo nebo  Calle Florida, což je jedna z frekventovaných tepen BA.

Zapomněl jsem říci, že tango se taky tančí mezi muži. Dokonce jsem slyšel, že to nejlepší tango respektive originální varianta tanga se tančila výhradně s mužským osazenstvem. Nehledejte v tom, nic jiného, než vášnivý souboj dvou seňorů o přízeň jedné seňority. Je pro úplnost dodám, že onu květinu v ústech tanečníka jsem nikde neviděl.  Nedokážu si představit dva tancující muže, jak okolo sebe krouží,  přičemž  jeden z tanečníků má v ústech kytku. To by vážně asi nešlo. Spíš to vypadá jako mírné evropské vylepšení naší představivosti o vášni Argentinců.

Odpadky na různé způsoby

K třídění odpadu mi zase vychází srovnávací příspěvek. Možná, že je to tím, že Německo už je několikátá země, možná tím, že si říká země prvního světa. Je zajímavé porovnat, jak se s různými tématy vyrovnávají země rozvojové a ty už rozvinuté. Takže to opět vezmu ze široka.

Třídění v Indii

V Indii se třídí následovně: vysypání odpadků na zahradě, vysypání odpadků za plot na ulici, vysypání odpadků na pole. Výsledek – odpadky všude. Alespoň takto probíhalo odstraňování zbytků v Aurangabádu. Když jsem se jednou jen tak ze zvědavosti zeptala, kde končí obsah našeho odpadkového koše, když nikde nemáme popelnici, bylo mi jen ukázáno za dvoumetrovou zeď, kterou byl ohraničený ubytovací areál. A opravdu, za pár dnů jsem viděla kozy, které se chodily napást na pole, jak s chutí přežvykují plastovou tubu od zubní pasty. Krávy přežvykující ve svém svatém klidu plastové tašky byly každodenní realitou. A určitě se našli i ti vrabci, co zobali igelitové obaly.

Byl zajímavý i způsob zametání. Po celý den byly k vidění Indky, co zametaly před i ve svých příbytcích. Ale. Zametání chyběl jeden důležitý krok a to ten poslední – nametení hromádky na lopatku a vyhození. Indky udělaly úhlednou hromádku někde na kraji svého území, kterou první větřík rozfoukal. Část opět k ní domů, část jinam. A zase se zametalo, udělala se hromádka, zafoukalo a tak dokola celý den.

Mexické odpadky

V Mexiku bylo odstraňování už o trochu civilizovanější. Popeláři jezdili dvakrát do týdne a odváželi vše, co bylo v pytlích před domem. Doma se moc netřídilo. I když existovaly osvícené městské čtvrti, kde se odvážely zvlášť plasty a sklo. Kontejnery na tříděný odpad ale existovaly. Třeba u Wallmartu. Tam byly na papír a sklo. Když jsem ovšem přivezla plný kufr od auta časopisů (sbírka za tři roky), koukali se místní na mě s nedůvěrou, co to tam ta ženská cizí vlastně hází. I když se vláda snažila předstírat, že ekologii podporuje, většině obyvatel to bylo fuk. Plastové obaly se taky válely všude a příkopy plné PET lahví, nebyly výjimkou ani v chráněné oblasti pod Popo.

 I Mexičané rádi zametají. Moje muchacha například nikdy nevzala na milost lux a raději několikrát týdně naši haciendu projela koštětem. S povděkem jsme však hned pár dnů po příletu konstatovali, že k Mexičanům už dorazila poslední fáze zametání a že se tedy kamarádí i s lopatkou.

Třídění na německý způsob

A teď výstřelek civilizace. Německý způsob třídění.  V Čechách jsme doma třídili plasty, sklo a papír a vše ostatní. Poté, co jsme se přistěhovali sem, přidali jsme ještě kompost. Odpady jsou tu velice drahá záležitost. Systém třídění je v každém okrese i spolkové zemi trošku jiný. U nás to chodí následovně – biologický odpad jde do kompostéru nebo do popelnice na bioodpad (zpoplatněné), papír jde do velké popelnice, která se vynáší jednou měsíčně (zdarma), obaly igelitové, lahve, hliníková víčka, kelímky a podobné věci z recyklovatelných hmot se dávají do žlutých pytlů a vyváží se jednou za dva týdny (zdarma) a vše ostatní je do normální popelnice, kterou nám vypočítali podle velikosti domácnosti (zpoplatněno). Každý člen rodiny má právo vyprodukovat 10 kg odpadu za týden, což s naší plínkovou Emmou hravě překračujeme.

Co nás překvapilo, jsou přísná nařízení týkající se umísťování popelnic na ulici v den vývozu. Popelnice nesmí mít ani pootevřené víko, odpad v ní nesmí být napěchovaný a nádoba musí stát přesně zarovnaná s obrubníkem víkem směrem k silnici. Nechápali jsme, ale když jsme viděli, že v popelářském voze jezdí pouze řidič a jeho hydraulické rameno, pochopili jsme. Lidská síla je drahá, takže se vše dělá automaticky.

Pro další odpad jsou sběrné dvory, v každém okrese alespoň jeden. Tam se vozí vše od žárovky, přes vysloužilý kávovar až po stavební suť. Hlavně v sobotu je tu velice rušno i přes to, že za dost odpadu se platí. Když jsme zušlechťovali zahrádku, museli jsme za vyvezení zeleného odpadu pěkně zaplatit. Od 0 do 400 kg 8 euro přesně a je jedno, jestli vezete jeden pytel trávy, nebo jí máte plný valník.

A dvakrát za rok se koná odvoz nadměrného odpadu. Kdo nemůže nebo nechce jet do sběrného dvora, počká si na daný datum a pak večer předem vyvalí nepotřebný nábytek, rozbité spotřebiče a podobné poklady před dům. U nás ve vsi se konaly „hromádky“ minulý týden. Celý den tu kroužilo bezpočet polských bílých dodávek a číhaly na své úlovky. Recyklace může být i mezinárodní.

El Tajín

Jedním z našich posledních výletů po Mexiku byl víkend ve státě Veracruz na pobřeží Costa Esmeralda spojený s turistickým lákadlem, pyramidou El Tajín. Cesta pro nás byla neznámá, protože jsme tentokrát nejeli do přístavu Veracruz, kam už jsme znali cestu i po slepu, ale na sever stejnojmenného státu. Pro nás to znamenalo jet menšími silnicemi přes hory, doly, banánovníkové plantáže, až k pastvinám u moře. Nebyla to cesta z nejkratších a my si ji ještě nedobrovolně prodloužili kufrováním, ale bylo zajímavé pozorovat jak se mění klima od horského za Pueblou, přes borovicové háje v horách Sierra Madre Oriental až k banánovníkům a mangům pod horami.

Costa Esmeralda pro nás bylo to ošklivější pobřeží Mexika. Ale pro velkou většinu Mexičanů je právě toto pobřeží cílem jejich vysněné a vydřené dovolené u moře. Nám to až moc připomínalo Indii a to jak mělkým, ne moc čistým mořem, tak spoustou lidí na pláži a sortimentem nabízených služeb. Ale ceny pro cizince byla příjemné, takže na prodloužený víkend se to dalo v pohodě vydržet. A děti byly nadšené, že si v mělké vodě mohou plácat bábovičky a pozorovat hvězdice vyplavené přílivem.

Banánovníková plantáž. Pod horami směrem k oceánu se rychle mění klima i vegetace. Teploty stoupají spolu s vlhkostí, zatímco nadmořská výška klesá. Banánovníkové pláže byly obrovské, ale banány přímo z kytky (banán je bylina) se jíst nedaly. Na plantážích je balí do modrých pytlů na odpadky, aby správně dozrály. Ty, co jsme my zkoušeli jíst, vrzaly pod zuby. Pro nás těžko snesitelná byla vlhkost vzduchu. U každé planáže je malý domek, kde bydlí správce. A u domečků se neustále "suší" prádlo, ale suché ve skutečnosti nikdy být nemůže. Tady opravdu platí Krausovo "to na tobě doschne".

Voladores, opět jsou tu hrdinní létající muži. Tihle létali každou hodinu před vstupem do areálu El Tajín. Byli už tvrdě komerčně organizovaní a každý divák musel zaplatit 50 pesos. Ne příspěvek "dej, co chceš a můžeš", jako u jiných představení.

Takto vypadá létající Mexičan před přistáním. Ještě jedno kolečko, provaz se odmotá ještě více a voladores se budou moci postavit na nohy a chodit po zemi tak, jako to dělají i ostatní normální lidé.

Opravdu už nevím, jestli tento reliéf vytvořili Aztékové, Olmékové nebo jiné kmeny. Ono se ani dodnes pořádně neví, kdo El Tajín založil. Indiánských kmenů se tu vystřídalo dost a všechny tu, v deštném pralese, zanechaly nějaké stopy. Prales obkopuje tuto archeologickou památku dodnes a správci musí vynaložit všechny síly k tomu, aby jim nezarostly již odkryté památky. Ani bych se nedivila, pokud by se v pralese opodál ještě někdy nějaká ta pyramidka našla. Jinak místní podnebí je ideální pro pěstování kávy, kakaa a vanilky. Indiánky je prodávají všude za krásné ceny. Takže vanilka z Tajínu nám voní ve spíži dodnes.

 Jedna z pyramid ze skupiny Arroyo (Potok). Co znázorňovala? Co se v ní odehrávalo? Bohužel, netuším. Postupem doby jsme, asi i ke své škodě, k výkladům na pyramidách otupěli. Když vidíte jednu říkate si "Teda, to je něco.", když druhou "Hmm, dobrý", když pátou "Fajn, a co tu je  ještě zajímavého", když patnáctou tak jen " Proboha, zase pyramida?? Další hromada šutrů!" Prostě přesycení. Asi jako když si uděláte dovolenou s prohlídkami zámků, kdy každý den vidíte jeden, a pak se vám už stejně nevybaví, jestli tu byli Habsburkové, Rožumberkové či páni z Lipé. Tímto se omlouvám všem zvídavým, prostě je to jen další pyramida.

A bonbonek na konec. Toto je Výklenková pyramida, hlavní hit El Tajínu. Snad i kvůli ní je El Tajín od roku 1992 v UNESCO. Pozornost archeologů i turistů si získala svým neobvyklým vzhledem a také zachovalostí. Pyramida čítá 365 výklenků. Nám to připadalo jako obrovský adventní kalendář, kdy na každý den by se dalo do jednoho okénka něco dát.  Ale primárně se prý o kalendář nejednalo. Výklenky byly symbolem jeskyní, do kterých se vkládaly obětiny bohům, obzvláště bohovi deště. Pyramida byla ještě zdobena reliéfy a původně měla prý sytě červenou barvu a okénka byla černě rámovaná. Tak alespoň něco málo jsme si zapamatovali...

Okružní cesta Kalifornií

Dnes již naposledy se vydáme na virtuální letní dovolenou. Vzhledem k tomu, že teploty jsou nízké, sněžení husté a dny krátké, je to ta nejlepší doba.
Protože jsme po celou dobu pobytu v California Baja měli půjčené auto, mohli jsme se vydat i do vzdálenějších končin poloostrova. Jeden den jsme tedy objeli jeho celou jižní část. Z La Pazu do Los Cabos a přes Todos Santos zpátky do La Pazu.

Typické panorama Dolní Kalifornie. Světle modré nebe, hory, poušť a kaktusy. A žádní lidé, žádná auta, žádné cesty a žádné vesnice. Pustota krajiny je občas tak dokonalá, že kdyby člověk náhodou zapomněl natankovat, může se mu stát, že k nejbližší pumpě to bude několik desítek kilometrů. My jsme jeli s plnou nádrží, ale nepříjemně nás překvapilo, že když jsme chtěli v jedné vesnici pro jistotu dotankovat, byla pumpa (tedy spíš její jediný stojan) zavřený. Prostě došel benzín. K další to bylo třicet kilometrů horami. Nám to nevadilo, ale přemýšleli jsme, u koho bysme žebrali o palivo v případě, že bychom ho opravdu potřebovali.

Los Cabos. Velký magnet Dolní Kalifornie. Úplný opak celé Kalifornie tak, jak jsme ji zatím poznali. Obloha modrá, kaktusy hojné, to ano, ale poušť je tu zalévána tak, aby vytvrářela zelené zahrady a golfová hřiště pro spoustu turistů. Tvrdí se, že Los Cabos, což jsou původně dvě rybářské vesnice San José del Cabo a Cabo San Lucas, jsou velmi oblíbeným letoviskem holywoodských hvězd a svůj apartmán tu mají třeba Brad s Angelinou nebo Bruce Willis. Podobá se to tu ostatním přímořským letoviskům - pro spoustu hotelů, restaurací a obchodů není možné najít cestu k oceánu. A to je škoda, protože právě zde, na špičce Dolní Kalifornie u skal se setkává divoký Pacifik s klidným Cortézovým mořem.

Na zpáteční cestě opět klasická Kalifornie. Kaktusovou scenérii tu tentokrát dokreslovala bílá kaplička u cesty. A za zády nám hučel Tichý oceán.

Asi půl hodinu jízdy autem od hlavního města La Paz jsou malebné a téměř liduprázdné pláže. Žádný ruch a shon. Jen pár otevřených plážových restuarací s čerstvými rybami. Člověk může vjet autem skoro až do moře (což obzvláště místní rádi dělají). Pláže jsou mělké, čisté, krásné pro děti. My jsme si třeba půjčili kajak a při projížďce zátokou natrefili na přátelského delfína. Dá se jet také na celodenní výlet loďkou, kdy se šnorchluje a plave s delfíny.

Hotel La Poza v Todos Santos. Tento butikový hotel jsme vyhledali kvůli údajně výborné kuchyni. A jaké bylo naše překvapení, když jsme po úvodním rozhovoru s majitelkou našli společnou řeč a to... českou. Paní emigrovala z Čech v šedesátých letech a život v Evropě vyměnila před dvanácti lety za život v Mexiku. Hezky jsme si popovídali a musíme potvrdit, že jejich kuchyně je opravdu výtečná.

Paní majitelka má umělecké vzdělání a to je vidět na celém hotýlku. Krásná barevná zátiší jsou k vidění na každém rohu a úžasná je také zahrada ústící do laguny.

A kdybyste se náhodou cítili při koupání v bazénu La Pozy (což znamená Studna) osamělí, společnost vám tu vždy a za každého počasí bude dělat žena v červeném. Tak nashledanou, California Baja.

PF 2011

Zajímavé cestovatelské zážitky Vám v roce 2011 přeje

D+E+K+A

Todos Santos

Je bílo. Ladovská zima v plném proudu, tak proč si nezavzpomínat na místo, kde bílý byl písek a zimou člověk netrpí. Pojedeme do vesnice Todos Santos (Všichni svatí) na kalifonském poloostrově.
Městečko je asi hodinu jízdy pouští od La Pazu, hlavního města. A vzhledem k tomu, že se nachází na pobřeží Pacifiku, má jiné klima než La Paz. Trošku míň horké s příjemným větříkem od oceánu. To se líbí turistům a taky místním, z kterých je většina bývalých turistů z USA.

Jsme v Mexiku, takže i Todos Santos mají své zócalíčko s kostelíčkem. Převážnou část dne bylo vylidněné, jen v podvečer nebo v neděli ráno se lidé scházeli na mši a zaplnili kostel do posledního místečka.

Náměstí má jednu zvláštnost, kterou moc ostatních nemá. Leží přímo na obratníku Raka. Ten je vyznačen jak na domě, kterým vede, tak na chodníku před ním. Bohužel ten byl v době naší návštěvy rozkopaný a zbyl tam jen podstavec v obrubníku. Věřím ale, že ty dřevěné pryčny už nahradil krásný nový mexický beton s vyznačeným obratníkem v plném lesku.

Todos Santos nejsou nějak bohatým městečkem. Asfaltovaná je pouze hlavní cesta, která tvoří průtah městem. Pak jen pár (a pár jsou opravdu dvě) nejbližších ulic u náměstí. Ostatní cesty jsou prašné a písečné. Jak typické pro místní krajinu. Na privilegovaných, asfaltových, ulicích je jeden krámek vedle druhého. Nabízejí vše, po čem srdce turistovo prahne. Trička, pohlednice, stříbro, oblečení, umělecké předměty jako všude v Mexiku. Ale je tu i pár galerií, které stojí za to navštívit. Prodávají se tam obrázky, obrazy a sochy místních umělců (často Američanů), zajímavé umělecké šperky nebo mýdlo z místní levandule (jedno mám ve skříni, voní létem po celý rok).

Galerie a obchůdky jsou také doplněny hotýlky a restauracemi. Moc jich tu není, ale stojí za to. Třeba tenhle růžový je Hotel California. Pro neznalé (kterou jsem před návštěvou taky byla) návštěva tohoto hotelu inspirovala skupinu Eagles k napsání hitu Hotelu California. A že nevíte, který že to je hit? Tak si poslechněte třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=1ygI3BZxdCY

A toto jsou tři kovoví mariachi uvnitř Hotelu California. Hotel je v současnosti předělaný na butique hotel, takže přespání s dětmi mladšími 12 let pro nás nebylo možné. Alespoň jsme vyzkoušeli místní kuchyni a byla excelentní. Na kuřecí fajitas (kousky grilovaného kuřecího masa s omáčkami) vzpomínám dodnes. K obědu nám hrál klavírista, od oceánu příjemně foukalo, prostě idylka.

Pacifik. Pláže u Todos Santos jsou vhodné především pro surfaře. Pro plavce jsou vlny příliš vysoké a proudy příliš silné. Oceán tu dává na odiv svou sílu. Z bezpečné vzdálenosti se na něj hezky koukalo...

La Paz, Baja California

Je šedivo. Je nevlídno. Počasí akorát tak na čaj a knížku u krbu. Anebo čas na vzpomínání na letní dovolenou. Na dovolenou v Dolní Kalifornii.
Baja California byla nejsevernějším místem, které jsme v Mexiku navštívili. Kalifornie je poloostrov se dvěma státy Baja California Sur (jižní) a Baja California (severní). Ještě severněji leží Kalifornie ve Spojených státech, kdysi nazývaná Alta California (Horní Kalifornie). Původně byla Kalifornie jedna, velká a celá patřila Mexiku. Kdyby o ni nepřišlo ve válce, mohlo teď být Los Angeles i s Hollywoodem mexické.



Hlavním městem Baja California Sur je město La Paz. Přístav s letištěm a pár set obyvateli je ospalým administrativním centrem státu. Celý poloostrov je poměrně izolovaný, na pevninu je to 1700 kilometrů po silnici číslo 1, která vede celým poloostrovem od severu na jižní cíp, kde je právě La Paz. Takže do Mexika DF se dá autem dojet tak za 4 dny. Dál se dá využít k dopravě loď a samozřejmě také letadlo. My letěli, z Mexika DF 2 hodiny.

Také La Paz má zócalo s kostelem, ale centrem města je pobřežní promenáda. Promenádovat se na ní dá omezeně a to kvůli počasí. V Kalifornii skoro neprší, většina dnů je slunečná a horká. My byli na dovolené v červenci, kdy ve většině míst Mexika vytrvale prší. Tady jsme neviděli ani mráček. Do města se dá jít ráno, asi do jedenácti a pak až večer. My podcenili rady místních a vydali se na procházku už v pět. Bylo to brzo. Když clověk vystoupil z klimatizovaného auta, měl pocit, že stojí pod obrovským horkým fénem. Bylo vedro, že se skoro nedalo ani dýchat. Město vymetené, všichni byli schovaní ve stínu domů a drželi siestu. Promenáda se začala plnit okolo půl osmé, to už začalo být teplo snesitelné .

Pobřežní molo vypadalo idylicky. Pod ním plážička a slunečníky, ale moře ke koupání moc nelákalo. Celé pobřeží je tu totiž poměrně mělké a prorostlé řasami. Cortézovo moře, které je mezi pevninou a poloostrovem, je klidné jako rybník.

A dostáváme se k další dominantě Baja California a to je kaktus. Celý poloostrov je poušť či polopoušť. Pro normální stromy tu není dostatek vláhy. A my už víme odkud se vzal symbol Mexika. Ten pasáček koz, se sombrérem, spící pod kaktusem by mohl být k vidění pod každým kaktusem v kaktusovém lese.

Tady jsme bydleli. V bungalovu u jednoho střeleného německého doktora na penzi. I on měl v zahradě spoustu kaktusů. Ten, co nám stínil vchod byl prý okolo čtyřset let starý a pořádně pichlavý. Na zahradě byly dokonce dva tak velké a silné kaktusy, že mezi nimi byla zavěšena houpací síť, která unesla mne i obě děti. A kaktusy to vydržely.

Silnice jsou na mnoha místech pouze zpevněné cesty. Asfalt by za větru stejně časem přikryl prach a písek, tak proč ho tam dávat. Pobavilo nás, že i na prašných cestách se dělají písečné topezy. Jinak vzhledem k místní infrastruktuře je nejpoužívanějším vozidlem džíp, případně pick up. Místy si jízda v písku nezadala s jízdou ve sněhu.

Cucaracha, cocrouch čili šváb. Kalifornské podnebí jim asi svědčí. My jich měli v bungalovu nepočítaně. Jsou hnusní, rychlí, ve tmě šusti a když se na ně šlápne, hlasitě křoupnou. Tohoto jsme dali pro výstrahu na pavučinu do kaktusu. Za pár dní byl snězen mravenci a bylo po výstraze. Nevítaný hmyz i se štíry a hady je tou stinnější stránkou místní přírody.

Valle de Bravo

Sliby chyby! Myslela jsem si, jak budu mít čas sem dávat nové fotky, zážitky a komentáře a ouha... Český čas utíká nějak rychleji, uplynuly dny, týdny, dokonce měsíce a nic. Vy, kdo sem nahlížíte, nahlížíte zbytečně, protože já, matka na dovolené, prostě nemám čas. Takže teď jsem si ho udělala a rychle napíšu něco o Valle de Bravo, horském městečku v Districtu Federal.

Valle de Bravo (v překladu Údolí hrdinů) leží asi hodinu jízdy od hlavního města. Rozkládá se na břehu přehradního jezera, mezi kopci. Člověk si tam připadal skoro jako doma, protože borové háje šumící v naší hymně tam šumí na každém kopci. Borovice jsou to veliké, mohutně rostlé a s pořádnými jehlicemi. Ty místní sbírají, namáčejí a pak z nich pletou různé velice voňavé suvenýry. Oblíbené jsou podložky pod hrnce, nádoby na tortilly nebo misky. Taky jsme si jednu koupili, ale někde zapomněli, takže doma nám teď nic po borovicovém jehličí nevoní.

Valle de Bravo je oblíbenou odpočinkovou destinací pro obyvatele hlavního města. Je to znát hlavně na cenách, které jsou našponované neuvěřitelně. Ubytování je občas dražší než u Karibiku, takže i my nakonec museli spát ve 30 kilometrů vzdálené vesnici v dalším údolí.

Horské městečko má svébytnou architekturu. Bíle omítnuté domy, dřevěné okenice na malých oknech, masivní dveře a svažující se střechy pokryté taškami. Prostě i tady domorodci přišli na to, že obydlí musí být poplatné klimatu. Domy jsou tedy postavené z kamene a cihel a přizpůsobené zimě i častým dešťům a že betonová kostka s rozestavěným prvním patrem a čouhajícími dráty (jinak mexický standard) není do drsnějšího podnebí úplně to nejvhodnější.

Zócalo je klasické s kostelem, vavřínovým podloubím, nedělním trhem a spoustou lidí. Prostě pravé mexické náměstí tak, jak má být.

Ukázka místních borovic. Tahle rostla uprostřed města a poskytla nám úkryt před deštěm. Krásně voněla a my vzpomínali na polabské lesy...

Z některých míst měl člověk pocit, že se ocitl spíše někde v alpském středisku než v Mexiku. Jen ten kostel ho svým barokním pojetím utvrzoval v tom, že je stále v zemi fazolí.

A střechy tentokráte i s výhledem na jezero. V jezeře se nedá moc koupat, je plné řas a dost zelené. Oblíbené jsou lodní restaurace ukotvené ve Valle v přístavu. I my si tam dali oběd, ale houpalo to jak na moři, a tak jsme po jídle utíkali zpátky na pevninu. Po jezeře jezdí také nespočet lodí, lodiček a bárek, které vozí turisty na okružní jízdy. Jsou většinou poháněné na benzinové nebo naftové motory a pohonné látky i odpady z nich vesele tečou do vody. Možná i proto se nikdo nekoupe... Ekologové by asi zaplakali.

Ukázka z hotelu. V našem pokoji byla i původní kuchyňka, dnes již nefunkční. Ale najdou se místa, kde se na takovýchto vařičích a v kameninovém nádobí připravuje polévka, fazole i pálivé omáčky. Hotýlek byl jinak docela povedená historie. Majitelka byla velká milovnice zvířat, takže hned u vchodu bydlely uprostřed chodby vlaštovky, s dětmi si hrála kočka, hmyzu a pavouků bylo nepočítaně a jako bonus jsme ráno po probuzení dostali pár žihadel od vos, které měly hnízdo nad vchodem do pokoje.

Bicentenario

Slovo v titulku, bicentenario, znamená dvě staletí. (Teď jsem přemýšlela, jestli máme v češtině slovo dvousetletí, ale asi ne..). Bicentenario slaví Mexiko tento rok, přesně řečeno zrovna dneska, 15. září, kdy je v Mexiku státní svátek. Oslavuje se dvě stě let od začátku nezávislosti Mexika, které začalo tak zvaným " El Grito" - výkřikem. El Grito se slaví ve velkém každý rok, ale tento je zvláštní a mimořádný. Ještě jedno výročí se letos slaví a to sto let od začátku revoluce. Prostě letos je významný rok v historii Mexika. Zajímavé pro nás bylo, jak se taková historická událost slaví.
Podle českých zkušeností znamená státní svátek pro běžný lid den volna, pro lid politický nějaké to kladení věnců, projevy a případně míting s pár občany na náměstí. Mexičani jsou ale na rozdíl od nás na svou vlast a na sebe poměrně hrdí. Třeba součástí školní výuky je každé pondělí vyvěšování státní vlajky a zpěv hymny (která má strašně moc slok). Jen kvůli tomu měl například Adam dvě uniformy do školky, protože se přece nepatří, aby se čest státní vlajce dávala v tepláčkách, museli mít děti kalhoty, polo triko a college svetr. A když je každé pondělí takto důležité, nemohou se oslavy tak velkého výročí omezit na jeden den, ba ani na jeden měsíc. Slavilo se průběžně celý rok.

Již od ledna vláda platila reklamní bloky v rádiu. Politická reklama je v mexických médiích velice častá a oblíbená, protože tak se dostane téměř ke všemu lidu. A tak jsme měli možnost slyšet každou hodinu klip o tom, jak jsou Mexičani hrdí. A líbilo se nám to. Jedna reklama zněla nějak takto:

"Jsi srdce své matky, než řekla ano,

jsi ulice zavřená kvůli fiestě,

jsi nedělní odpoledne u babičky, která ti vařila mole,

jsi prázdniny u moře,

jsi hostina s těmi, co už tu nejsou

jsi gól, který dá reprezentace,

jsi vášeň,

jsi radost, 

jsi hrdý, 

to vše jsi ty,

to vše je Mexiko!

Gratulujeme, jsi hrdé Mexiko a slavíš dvě stě let!"

Pro nás to zní vše dost pateticky a i Mexičané samotní si z reklamy dělali legraci a vznikly spoustu parodií typu "Jsi drogový kartel, jsi zkorumpovaný politik, jsi nezaměstnaný. Hrdý.. to už dávno nejsi. Gratuluji, jsi Mexičan." Ale nám to stejně přišlo docela fajn, že se připomíná na co mohou být Mexičané hrdí. A taky jsme přemýšleli, jak by zněla reklama na Čecha a nic moc pozitivního nám nevycházelo. Spíš něco ve stylu "Jsi pivo, jsi bůček, jsi Karlštejn... :-/, ale třeba už jsme byli v zahraničí moc dlouho.

Mimo reklam v médiích se samozřejmě organizovalo spoustu kulturních a sportovních akcí, probíhaly rekonstrukce důležitých budov, budovaly se speciální turistické trasy Milenio 2010, dělaly se defilé a podobně. A dnešní oslavy? U těch už bohužel nejsme, ale vsadím se, že restaurace jsou plné hrdých Mexičanů, kteří si v noci poté, co povečeří mole, frijoles, tortily a zapijí to tequilou rádi zakřičí Viva, Mexico!

Ještě nekončíme!

Zdravíme všechny příznivce našeho blogu již z Čech. Minulý měsíc jsme zabalili 87 krabic a 6 kufrů. Krabice jsme nalodili do kontejneru, kufry do letadla. Kontejner dorazí na začátku října, my jsme se vrátili do Čech 18. srpna. Chaos okolo stěhování, zařizování formalit a problémy při aklimatizaci zpět způsobily, že jsme nějak neměli čas psát. Ale neznamená to, že končíme s blogem. Ne, ne. Máme pro vás ještě přichystané obrázky a zážitky z Mexika. Můžete se těšit na výlet do horského městečka Valle de Bravo i na popis poslední mexické dovolené v poušti v Kalifornii. Takže nám zůstaňte věrní a těšte se na pokračování...

Služby až do domu

Jak už jsem tu kdysi psala, Mexiko je zemí služeb. Zákazník je pán a musí se mu sloužit skoro do roztrhání těla. A vzhledem k tomu, že zdaleka ne všichni tu mají auto a síť veřejné dopravy je chatrná, často se nabízí služby až do domu. A není to jen dovážka pizzy, kterou známe z Čech. Poslíčci na motorkách s velkým kufem vám domů dovezou i další věci.
Třeba léky. To je velice praktická záležitost. Když máte doma nemocné děti a nemůžete si zajet do lékárny nebo jste sami ve stavu, kdy posledním přáním je jet někam mimo postel. Já tuto službu využila jednou když moje zažívání nespolupracovalo a nedovolilo mi vzdálit se od sociálního zařízení na dobu delší než pět minut. Funguje to následovně. Zákazník zavolá na bezplatnou linku jím vybrané lékárny (protože tuto službu mají téměř všechny velké řetězce), řekne název léku a svou adresu. Operátorka na druhé straně oznámí cenu a zeptá se, jakou bankovkou budete platit. Asi za hodinu u vás doma zazvoní poslíček a má pytlíčky - jeden s lékem a druhý s účtem a přesně odpočítanou hotovostí na vrácení na oznámenou bankovku. Celá operace, při níž nevytáhnete paty z domu stojí směšných 5 pesos a v tomto případě pacientům pěkně ulehčí život.
Podobným způsobem se dají objednat další věci - třeba často potkávám poslíčka z masny, občas z pekárny, pravidelně mě míjí auto z čistírny, které si u vás vyzvedene špinavé věci a čisté je vrátí. Stejně funguje každotýdenní dovážka pitné vody v kanystrech a dokonce i coca coly a jiných sladkých limonád. Není neobvyklé potkávat na ulicích poslíčky z kavárenských řetězců s podnosy plnými kávy a také samozřejmě dovozce pizzy a suši.

Co je také velice příjemné jsou opravdové služby, za kterými si normálně musíte dojít. My si třeba s kamarádkami pravidelně objednáváme paní na pedikůru a občas masérku. Ty pak dorazí do nějakého domova, my se tam sejdem, navzájem si pohlídáme děti, u kafe probereme novinky a ještě se necháme zkrášlit. Dokonce, když jsem byla těhotná, tak mi kadeřnice nabídla, že po porodu jí můžu zavolat a ona přijde ke mě domů se svou kadeřnickou výbavičkou. No a kosmetička až do obýváku je skoro samozřejmostí.
Určitě těch služeb až do domu je ještě víc, ale ještě jsem je prostě neobjevila. Jedno ale vím jistě, bude se mi po nich stýskat.. Tak jen tiše doufám, že takovéto vymoženosti se už objevují i v Čechách.

Nedělní trh v Cuetzalanu

Cuetzalan sám o sobě je malým horským indiánským městečkem uprostřed Sierra Norte. Jeho poloha 1500 metrů nad mořem není v této zeměpisné šířce úplně ideální. V zimě tu mají i mínusové teploty a v létě zase přes třicet. A to vše při velmi velké vlhkosti vzduchu. Městečko má samozřejmě zócalo s kostelem a od něj se rozbíhají nahoru a dolů po kopci křivolaké uličky. Typické ceutzalánské domy mají převislé střechy pokryté kamennými taškami.

Přes týden musí být Ceutzalan ospalou vesničkou střediskovou, o víkendu se sem zavítají občasní turisté a vrchol všeho nastává v neděli. Kdy je trh. Ulička na fotce je zabraná v sobotní odpoledne, kdy tu bylo jen pár místních a turistů na kafi, které se pěstuje po okolních kopcích a které je opravdu výborné.

A v neděli jsou všechny uličky v okolí náměstí i celé náměstí samotné plné stánků se vším. Sjíždějí se sem zemědělci ze širokého okolí, aby prodali svou úrodu, ženy prodávají místní vyšívané oděvy, své stánky rozbalí řemeslníci i výrobci suvenýrů. V neděli je v Cuetzalanu rušno.

Prodávají se tu květiny různých druhů a barev...

... kožené výrobky. Od pásků, potahů až ke koženým opánkům, kteří místní muži nosí k jejich typickému oblečení. Bílým kalhotám v kotnících podkasaných, bílé haleně, občas s bílým šátkem, slaměnému klobouku a kožené či lýkové brašně.

Samozřejmostí je obrovská nabídka ovoce a zeleniny. Vše bio a čerstvé přímo z okolních svahů. Když jsme viděli políčka v okolí Cuetzalanu, říkali jsme si, že kdyby se tam zasadilo koště, určitě by z něj za pár týdnů byl strom :-).

Speciální stánky jsou s chile. Papričky malé, papričky velké i největší. Červené, zelené, hnědě i ty černé. Zákazník má jedno jisté, všechno chili více či méně pálí.

Ukázka typického indiánského obyvatelstva Ceutzalanu. Mladá maminka nesoucí dítě v šálu, indiánská prodavačka suvenýrů v široké nabírané sukni, vyšívané haleně a šáekem a u ní postávající zemědělný lid v bílém oblečení. A což je pro cizího návštěvníka taky zajímavé, většina z nich ještě mluví indiánským jazykem nahuatl, takže se španělštinou si tu někdy nevystačíte.