Archeologie všedního dne - zvuky

V našem archeologickém výzkumu jsme pokročili o něco dál. Zatímco barvy jsou něco, co člověk vnímá hned a může to i poměrně rychle změnit, zvukové projevy domu se projevují postupně.  Každé z našich bydlení mělo svá zvuková specifika.

Třeba hned náš první byt v Plzni. Tam to byla především dlážděná hlavní silnice, která byla slyšet i přes zavřená okna. Když pak ulici vyasfaltovali, byl to docela nezvyk. Další zvukovou kulisou byli, jako v každém paneláku, sousedi. Za pár měsíců jsme věděli poměrně přesně, jaký denní rytmus mají sousedé nad námi i vedle nás.

V Indii bylo příčinou zvukových vjemů hlavně zvířectvo. A to žádné domácí, ale havěť všeho druhu. Jen co se zhaslo, začalo to v domě bzučet, šustit a šramotit. To vylézali všichni obyvatelé, kteří dům s námi bez našeho vědomí sdíleli. Nejvíc nám samozřejmě vadili komáři a švábi. I když vás v noci probudí pleskot padající ještěrky ze stropu, taky se nejdřív vyděsíte.

I v Mexiku bylo hlavně zvířectvo to, co dodávalo domu zvukovou kulisu. Nezapomenu na to, jak nás jednou v noci vyděsil zvuk padajících tašek na balkón. Vyděšeni jsme si mysleli, že jsme cílem přepadení a že lupiči si to míří přímo k našim skleněným dveřím u ložnice. Chvíli jsme čekali s telefonem připraveným k zavolání policie, ale nic se nedělo. Opatrně jsme otevřeli dveře a naslouchali, ale žádný další pohyb jsme neslyšeli, jen ve tmě svítila očka nějakého, kočce podobného, zvířete. Co to bylo jsme se dozvěděli až posléze. Na střeše nám totiž bydleli tlaquache - mývalovi podobná zvířátka, která jsou dost akční a to hlavně v noci. Postupně jsme si zvykli na to, že když se dva tlaquachové perou, schazují nám přitom tašky ze střechy a budí nás ze zaslouženého spánku.

Samozřejmě i dům jako takový má své vzdechy. Každá podlaha vrže jinak, každé dveře se jinak zavírají, každý obyvatel má jiný rytmus chůze. Chce to cvik, ale časem jsme se v každém domě naučili poznávat, kdo kam právě jde jen podle sluchu.

V Německu nám zvukovou kulisu zajišťuje technika, přesně řečeno topení. To tu vydává takové  zvuky a občas vibrace, že se divíme, že ještě stále topí. Z toho má největší radost opravář, kterého pravidelně voláme s informací, že v topení už zase něco rachtá. "A jak přesně?" Tak na tu otázku se vždy moc těším, protože popisovat zvuk je opravdu překladatelský oříšek. Samozřejmě, jak na potvoru, topení přestaně rachtat v okamžiku zazvonění opraváře.
A ještě nám něco štěrchá na půdě. Už pár let se dohadujeme, kdo s námi bydlí, zda ptáci nebo myši. Myši zcela jistě bydlely v nové nemovitosti. Našli jsme tam známek habaděj. Naštěstí existuje myšo- a kunoplaš za pár korun, takže tímto geniálním českým výrobkem se snažíme přesvědčit německé zvířectvo, že na naší půdě nemá co pohledávat.

Bez spojení

Sednu k počítači, že zaplatím dětem obědy a objednám dárek k narozeninám a ono nic. Chci zavolat poskytovateli a on i telefon nefunguje. Dorazili jsme zpět z prázdnin a byli jsme totálně odříznuti od moderního světa. Nefungoval satelit, telefon ani připojení k internetu. Během velikonoc tu totiž řádil takový malý větřík, co nám přestěhoval půl zahrady, posunul satelitní talíř a pravděpodobně někde v okolí vyvrátil strom i s telefonním vedením.
Kdo by očekával, že v Německu se mu dostane okamžité zákaznické podpory, je na omylu. Volali jsme poskytovali každý den, někdy i dvakrát a vždy jsme se pouze dozvěděli, že je to větší porucha a že neví, kdy to bude opraveno, nemohou nám pomoci a i bez spojení musíme zaplatit služby za celý měsíc. Po týdnu bez spojení, kdy už jsme znali většinu pracovíků telefonní podpory, jsme se konečně dostali k nějakému řešení. Samozřejmě, jak to tak bývá, v den, kdy přišel stick pro náhradní připojení k internetu, přivalil k našemu domu bagr, celý den kutil metr pod zemí a večer jsme se mohli spojit několika způsoby.
Během výpadku jsme zjistili, že jsme opravdu dost závislí na přílivu informací a už nám nestačí mít zprávy pouze z rádia. Ale taky jsme se vrátili ke sbírce dvd a filmům, které jsme pár let neviděli. A taky jsme chodili dřív spát. I bez spojení se dá žít, ale už to není taková sranda. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl, že?

Znamení jara

Jak se pozná, že se blíží jaro? Mimo to, že k nám do vsi přiletí čáp, jak už jsem kdysi psala, je tu v severním Německu ještě pár poznávacích znamení, že zima ztratila svou vládu. A nejde jen o to, že vyraší sněženky a krokusy, v obchodech se objeví tuny čokoládových zajíců nebo že  svítí sluníčko.
I když se sluníčkem to všechno souvisí.

1. Málo oblečení
Zasvítí sluníčko, ale venku ještě dost studeně fouká a teploměr sotva vyleze na dvanáct stupňů. Nevadí, malí i velcí domorodci odhazují svršky. Děti odmítají nosit mikiny a běhají venku jen tak v triku a dospělí se třinácti stupni na teploměru vyvětrají své kraťasy a krátká trika. Když si vzpomenu na tropy, kde při poklesu teploměru pod dvacet, místní navlékali zimní bundy a čepice, musím se smát. Tady prostě není tak teplo a lidé jsou víc otužilí a nepříjde jim proto divné, jít při patnácti stupních na procházku jen v košili. Je přece teplo.

2. Kabriolet
Kabriolety frčí, kabriolety letí. Hlavně u starší generace, ale i u některých mladých. Nikde jinde jsme neviděli takovou koncentraci kabrioletů, jako tady. Jistě je to dáno dobrou ekonomickou situací, kdy se prostě kabrio pořídí jako druhé auto do rodiny a venčí se jen od Velikonoc do Dušiček. Jsou ale lidé, kteří mají auto se stahovací střechou celoročně a jen se rtuť teploměru vytáhne o kousek výš, stahují střechy a užívají si volné jízdy. To, že jim přitom omrznou uši, potřebují lyžařské brýle a často se jim na pleši vytvoří námraza, je vedlejší.
I my jsme udělali zkušenost s kabrioletem, když jeden kolega potřeboval na dovolenou větší vůz a auta jsme na týden vyměnili. Nadšení z jízdy trvalo asi minutu. Poté si děti stěžovaly, že na ně strašně táhne a já jsem kvůli vichru okolo uší nic neslyšela. Se staženou střechou jsme jeli asi pět minut, a pak jsme se celý týden  soukali do malého vozu s plátěnou střechou.

3. Zahrádka
Nemyslím tu květinovou a zeleninovou, na kterých místní zahrádkáři netrpělivě kutí od února. Myslím ale ty u restaurací. Jen co sluníčko pošimrá restauratéry trochu na nose, vyndavají stolky a židličky ven a lákají zákazníky. Často je pro ně připravena deka na přikrytí a plynové topení, protože to, že svítí sluníčko, ještě neznamená, že je teplo. To ale nazabrání místním trávit polední pauzy a chvíle volna venku s kávičkou.

4. Zmrzlina
A když už jsou venku židličky, začne se prodávat zmrzlina. Místní zmrzlináři mají své cukrárny často otevřené jen přes sezónu. Některé přes zimu zavřou, jiní přejdou třeba na prodej perníčků a vánočního pečiva. To, že se ale opět otevřou pulty se zmrzlinou znamená, jaro je tu. Může se zas mlsat.

Posezení na zahrádce s kafem a první letošní zmrzlinu do kornoutku už máme za sebou. Jaro přišlo.

Kutil

Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá. Ta dá ta dá dá da da. Hit skupiny Chinaski si poslední dobou prozpěvuji čím dál tím častěji. Nejčastějším důvodem je setkání s řemeslníky. Už v Mexiku jsme si vyměňovali se sousedy a známými telefonní čísla na elektrikáře, instalatéry a opraváře. Kontakt na řemeslníka, co přišel včas, něco uměl, nezdrhnul se zálohou, případně v domě něco neukradl,  měl cenu zlata. Mysleli jsme, že v Německu tomu tak nebude. Přece jen jsme předpokládali vyspělou společnost, kde se dobrý řemeslník dá sehnat jen tím, že se prostě nějaký vybere ze zlatých stránek. Ale ouha. Hned první týden nás vyvedl z omylu.

 Jako dnes si pamatuji na druhý den po přestěhování, kdy jsem zjistila, že nepůjde připojit pračka. Byl tu jiný vývod do odpadu a ještě jsme z normální pračky potřebovali udělat vestavěnou. Žádný problém, opraváře máme v ulici, tak jsem ho zavolala. Připojení na odpad byla záležitost tří minut, ale odmontovat horní desku už tak lehké nebylo. Já jsem to zkoušla a zjistila, že bych musela použít násilí, abych kryt odmontovala. Přišel odborník, vědecky kouknul na pračku a trhnul víkem. Měl víc síly než já a víko brutálně urval. Pak spokojeně umístil pračku pod pracovní desku. Nakonec jsme ještě dostali účet za vykonanou práci včetně dopravy. Řemeslník přišel pěšky (jsme skoro sousedi) a naúčtoval si 18 euro paušálu na dopravu. Odbornost provedené práce a následný účet nás přivedly k tomu, že v baumarktu jsme jako doma a co jde, zkusíme udělat sami. Řemeslníky voláme pouze ve chvílích nejvyšší nouze, protože víme, že jen to, že někdo přijede a pozdraví nás, bude stát skoro padesátku. A to ještě ani nevybalil brašnu s nářadím.

Zjistili jsme, že kutily z donucení, anebo ze záliby jsou skoro všichni sousedi. Jeden si dokonce sám zdil komín, jiný pokládal parkety a drobné opravy, případě malování, si dělají skoro všichni. Většinou to sice trvá déle, než kdyby se práce zadala odborníkům, ale cena práce je tu tak vysoká, že si to opravdu většina lidí nejdřív zkusí udělat svépomocí.

Takže pokud by si někdo myslel, že Béda Trávníček a Pták Loskuták jsou české speciality, asi by se podivil, jak populární jsou obdobné pořady v Německu. Existují celé televizní kanály zaměřené na domácí kutění a každá velká stanice má nějaký pořad, kde kutilové najdou inspiraci. Samozřejmostí jsou časopisy pro kutily i pro kutilky a celá oddělení v knihkupectví zaměřená na opravy a výrobu všeho druhu.

Vítězi boje mezi řemeslníky a kutily jsou baumarkty. Nakupují tam obě skupiny a nákupy v baumarktu v pátek odpoledne, případně v sobotu, patří k oblíbeným zábavám místních. Občas je problém najít místo k zaparkování a fronty před kasou jsou enormní. Baumarkty to vědí, pilně vydávají zákaznické kartičky a nabízejí různé kurzy. Třeba jeden teď nabízí kurzy speciálně pro ženy, kde se učí drobné opravy, základy malování či fígly pro zahradnice.

My jsme v baumarktech strávili uplynulou sobotu, nakoupili vše potřebné na malování a jdeme na to. Možná že bych blog pro letošní rok mohla přejmenovat. "Kutilové všude doma" by taky znělo dobře :-D.

Archeologie všedního dne - barvy

Už je to zase tady. Už zase se budeme stěhovat. Na naše poměry jen za roh, do vedlejšího města. Ale stejně, v létě nás čeká stěhování. Takže letošní příspěvky budou asi více v duchu stěhovacím,  než v duchu cestovatelském. A protože za posledních 8 let se jedná už v pořadí o sedmé stěhování a pátý příbytek, máme dostatečné množství zkušeností se zabydlováním a prozkoumáváním nových nemovitostí. Od zrekonstruovaného bytu přes novostavbu po domy, které před námi obýval někdo jiný. Ne, že v novostavbách by na člověka nevykouklo nějaké to překvapení, ale v nemovitostech, kde před vámi už někdo bydlel, je objevovací a překvapovací potenciál mnohem větší.

Soukromě jsem si takové objevování nazvala archeologií všedního dne. Člověk před a těsně po nastěhování objevuje skrytá tajemství domu či bytu, jejich výhody i chyby na kráse a může si domyslet, jak asi bydleli lidé před ním, co měli rádi a co neradi, jak byli zruční či pečliví.

Vezměme si třeba barvy stěn. V Indii jsme měli v domě šmolkově modrou ložnici. Přespávali jsme v ní dva měsíce, a pak jsme se postele raději přestěhovali do sousední, béžové místnosti. Prostě jsme zjistili, že v modré ložnice nám není dobře. I když v tropech má působit uklidňujícím a ochlazujícím dojmem, u nás od té doby může modrá pouze do koupelny. Bohužel jsme tam neměli možnost nic měnit a museli jsme vzít za vděk tím, co vymysleli předchozí majitelé.

To v Mexiku byl náš obrovitánský dům vymalovaný celý béžově, jen v bývalých dětských pokojích byla vždy jedna stěna barevná. Předchozí majitel byl zubař a jeho postavení vyžadovalo udržovat barevnost v decentních tónech. Tam jsme už barvy měnili a od té doby vím, že přemalovávat červenou na limetkovou zelenou chvíli trvá. A taky vím, že malovat stěny, které mají téměř 4 metry na výšku  strukturovaný štuk není žádný med.

A tady v Německu jsme věděli od začátku, že náš pronajatý domek má polské ladění. Majitelka si totiž asi z vlasteneckých pohnutek nechala udělat obývací prostor v pruzích vyvedených bílo-červeně. Ale zajímavě to vypadalo i  v ložnici a kuchyni. Obě místnosti byly malované již několikrát a stopy předchozích maleb jako špatně umyté lišty nebo nedokonale překryté barvy mi prozradili mnohé. Třeba, že ložnice byla nejdřív mátově modrozelená (ta barva už je dnes zas in) a ten, kdo to maloval stříkal tak, že stopy z dřevěného obložení stropu nejdou dolů dodnes. Ten, kdo dělal další, béžový nátěr byl trochu pečlivější. A pak jsem přišla já s bílo-fialovou. Kdo se nastěhuje po nás časem zjistí, že jsem neměla sílu odtáhnout třímetrovou skříň ode zdi, takže jsem ji musela nechat béžovou.

Pravé peklo bylo ale v kuchyni. Předpokládám, že někdy na začátku devadesátých let chtěl být majitel in, a tak v kuchyni vymaloval žluté a modré trojúhelníky a jako podklad zvolil něco ve vzoru mramoru. Další majitel měl asi ze vzoru husí kůži, a tak použil svou oblíbenou béžovou, co mu zbyla z ložnice a přetřel jí stěny v kuchyni. A já jsem to vše přetřela bíle, protože mi přišlo, že světle hnědé stěny jsou moc tmavé. Naši následníci už pravděpodobně budou muset stěny škrábat a možná, že objeví další, mnou neobjevené vrstvy.

V novém domě jsme teprve začali objevovat. Předchozí majitelka žila nějaký čas v Brazílii a její barvy si přenesla domů. Takže na zdech je červená, zelená, žlutá a modrá. Hezky každá místnost jiná. Dám vědět, jak se mi daří je přetírat.

Pralinky na poslední chvíli

Pokud se vám stále nepodařilo upéct cukroví přidávám ještě dva recepty na pralinky. Hotové jsou tak rychle, že s nimi stihnete ještě ozdobit štědrovečerní stůl. Anebo si s nimi spestříte silvestrovskou oslavu.

Kávové pralinky

200 g mléčné čokoládové polevy

1/8 l šlehačky

4 lžíce rozpustné kávy

50 g měkkého másla

3 lžíce kávového likéru

hoblinky z bílé čokolády

Polevu nakrájíme na drobno a společně se šlehačkou a kávou rozpustíme v misce nad vodní lázni. Vymícháme měkké máslo do pěny v jiné misce a postupně přidáváme hmotu z čokoládové polevy. Přidáme kávový likér a necháme trochu ztuhnout. Hmotu plníme do cukrářského sáčku a stříkáme do košíčků. Hotové pralinky posypeme hoblinky z bílé čokolády.

A ještě jeden recept pro ty, co nemusí čokoládu a mají naspěch. Pralinky jsou hotové za 20 minut.

Meruňkové kuličky

200 g sušených nesířených meruněk

200g kokosu

100 g moučkouvého cukru

5 cl meruňkové pálenky

hnědý cukr na obalení

Meruňky rozmixujeme na kaši (tyčovým) mixérem. Přidáme kokos, cukr a po kapkách meruňkovici. Formujeme kuličky, které obalujeme v hnědém cukru.

Samozřejmě v obou receptech lze vynechat alkohol. Pak ale pozor na děti, pralinky schovejte tak, abyste je našli dřív než ony. :D

Pralinky

V sobotu jsme s kamarádkami absolovaly kurz přípravy pralinek. Byl to můj první kurz a zajímavá zkušenost.

První setkání s Němci v kurzech vaření jsem udělala před deseti lety, když jsem na stipendiu bydlela v Regensburgu a rodina, u které jsem bydlela mne pozvala na večeři. Byl losos s bramborem. Rybu se naučil otec rodiny připravovat na kurzu vaření. A protože jsem byla pozvána i k přípravě večeře, dost mne zarazilo, že to, co se řeklo na kurzu bylo považováno za svaté. Od kurzového receptu se nemohlo uhnout ani o píď , improvizace nepřipadala v úvahu. Žádné "Nemáš rajče, dej do toho kečup." se nekonalo.

Vybavena touto zkušeností jsem vyrazila na kurz. Byl to narozeninový dárek pro kamarádku, ale nechtěly jsme ji v tom nechat samotnou, tak jsme to pojaly jako předvánoční dopolední večírek. Byla jsem vnitřně připravena na přísné instrukce a na nutnost je dodržovat. Realita byla odlišná. Vedoucí kurzu nedávala žádné rady do života, pouze nám přidělila recepty, které jsme měly za tři hodiny zvládnout. Jediná praktická připomínka byla, že nejdřív se rozehřívá smetana s čokoládou a až pak se do toho přidávají další ingredience. Takže pokud se na kurzu vyskytla nezkušená  a vařečkou nepolíbená kuchařská panna, měla dost smůlu, protože už dle návodu mohla pralinkovou hmotu zhatit tím, že ji prostě spálila.

My, zkušené československé kuchařinky, jsme se do toho pustily s chutí. Zahřívaly jsme suroviny nad vodní lázní, přidávaly přísady podle receptu (pokud se jednalo o alkohol, trošku jsme přitvrdily), chladily opět ve vodní lázni a číhaly na správný moment, kdy se pralinková hmota dá tvarovat do žádoucích tvarů. V nevyhlášené soutěži o nekrásnější pralinku jsme vedly o několik délek (a minut), takže jsme v závěru pomáhaly ostatním účastnicím s jejich výtvory. A ještě jsme se u toho docela pobavily. Závěr byl však takový, že příště zvládneme pralinky v klídku doma i s dětmi.

A jestli jsem vám udělala chutě. Tak tady je jeden recept, který se bude vyjímat dobře i na vánočním stole:

Medové pralinky s rumem

100 g mléčné čokolády

15 g medu

20 g rumu

 30 g másla

Čokoládu nakrájíme na malé kousky a spolu s máslem zahřejeme v kovové misce ve vodní lázni. Když se obě suroviny spojí přidáme med a rum a vymícháme do hladka. Misku dáme do chladu a chvíli počkáme, než hmota trochu ztuhne. Naplníme hmotou cukrářský sáček a zdobíme do papírových košíčků případně do hotových čokoládových skořápek. Podáváme vychlazené.
Dobrou předvánoční chuť.

Selfíčko

Selfie je fenomén doby. Fotka obličeje lemovaná nataženou rukou je populární mezi celebritami i plebsem. Při našem prodlouženě-víkendovém pobytu v Říme jsme zjistili, že je to taky dobrý artikl. Pro všechny, kdo nechtějí mít vedle obličeje ruku je tu nový, inovativní, kreativní, super, bombastický držák na mobilní telefon či foťák ve výhodném balení i s dálkovým ovládáním.

Obchod s ním rozjeli v Římě ve velkém Indové. Na každém rohu, u každé památky, památníku, muzea či vyhlídky (a že jich v Římě je) stojí Ind s nabídkou selfie držáků. A tak milí turisté mohou bez problémů a bez vytaženého ramene a vykrouceného krku zaznamenat sami sebe u oblíbené památky, s oblíbenou zmrzlinou nebo dokonce ve svém nejoblíbenějším kostele. A pokud se držáček vytáhne do maxi polohy, možná se mu do selfie vejde celý jeho autobusový zájezd i s celým Coloseem.
Novinka je ke koupi za smluvní cenu 12 - 20 eur, s velkou obchodní zdatností i za 5. No nekupte to.
My jsme byli naprosto staromódní a nepokrokoví. Když jsme na fotce chtěli být všichni, prostě jsme požádali okolo procházejícího turistu či domácího o vyfocení. A tak nemáme žádnou selfie z Říma.

Fotbalový fanda

Když jsem na jaře poprvé psala o návštěvě fotbalového utkání, ještě jsem netušila, jak moc začne být u nás fotbal tématem číslo jedna. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že Adam bude běhat celé dny za míčem, bude chtít chodit na tréninky dvakrát týdně a já, že budu sledovat mistrovství světa, tiše bych si klepala na hlavu.

Adam se nám zbláznil do kulatého nesmyslu. Nejdřív začal chodit na tréninky místního sdružení. Fotbal je tu na vesnici samozřejmě sport číslo jedna a tréninky se pořádají jak pro kluky, tak pro holky od útlého věku až do dospělosti. Myslím, že je tu asi 18 různých družstev, které hrají na různých úrovních místní okresní přebor. Takže vybrat jeho věkovou skupinu nebyl žádný problém. Chodí skoro všichni kluci ze třídy, takže jsme vyměnili cvičení v sokole za pobíhání po trávníku.

Pokud zrovna není trénink, pak máme obdélníkovou zahradu s přírodními brankami (na jedné straně 2 stromy, na druhé podpěry od garáže), takže sotva co Adam odhodí tašku ze školy, prohání se na zahradě a vyhrává buď sám nad sebou, případně nad tátou nebo někým jiným, kdo je zrovna k dispozici.

A protože nechce být fotbalista amatér, pojal to vědecky. Ve školní knihovně si postupně půjčuje dětské knížky o fotbale. Ze začátku ho sice štvalo, že je nechci předčítat, ale teď už si nějak zvykl si je číst i sám. Na to, že do té doby o samostatném čtení nemohla být ani řeč, docela pokrok. Prostě když ho něco zajímá, překoná i svou nechuť. Po mistrovství dostal z knihovny vyřazený fotbalový časopis o mistrovství. Od té doby ho tahá všude, má nastudované všechny možné týmy a časopis začíná mít salátové vydání. Takže fotbal u nás dokonce podpořil základní vzdělání :D.

A propó -  mistrovství. Samozřejmě fandilo celé Německo, ale že i u nás doma poběží po večerech fotbal, případně, že ráno budeme jako první otvírat sportovní zprávy na internetu, abychom se dozvěděli výsledky, o tom se mi ani nezdálo. No a stalo se. Vypadá to, že se v naší rodině rodí další sportovní fanoušek.

Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.

Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Pozor, žáby!

Už jsem tu kdysi zmiňovala, že Leiferde je na okraji chráněné krajinné oblasti. Hlavní obyvatelé jsou různí ptáci, kteří se samozřejmě musí něčím živit. A proto jsou u nás tak rádi, protože potravy je tu habaděj. Pro ptactvo dobrá zpráva, pro řidiče méně. Těm totiž od začátku jara komplikují život žáby.

Na několika vybraných silnicích se totiž objeví zhruba tato dopravní značka:

http://www.absperrtechnik24.de/Natur+und+Umweltschutzschild+Vorsicht+Kroetenwanderung+uw030.htm

Pozor, žáby přes silnici! Někde je pouze značka, která značí, že máte jet opatrně a dávat pozor na to, abyste nepřejeli některého z malých skokanů. Někde jsou i doplňující informace. Třeba u nás směrem do Gifhornu jedna silnice bývá pár týdnů přes noc zcela uzavřená a kvůli žabám si od sedmi večer do šesti ráno musí řidiči dát asi čtyřkilometrovou objížďku. Ještě jsme zcela nepochopili, zda jsou žáby cvičené či vybavené budíkem, aby přes silnici pokud možno vandrovaly právě v určený čas, ale je fakt, že přes den jsem tu ještě ani jednu zelenou žabičku nepotkala. Asi jsou německy disciplinované.

V oblastech nevybavených dopravním značením nastupují malí lidští pomocníci, kteří žabky ze zimovišť přemisťují do letních bytů ve kbelících. Tato kratochvíle je oblíbenou zábavou školkových a mladších školních dětí, kteří v gumákách,  vybavení kyblíčky a rukavicemi, vyrážejí na lov malých obojživelníků. A když se žabky konečně dostanou do svých letních sídlišť, čekají až je sezobne Frída s Fridolínem (naši populární čápi) s rodinou a čekání si krátí podvečerními koncerty, které jsou slyšet po celé vesnici. 

Takže první grilování má u nás na vsi nezapomenutelnou atmosféru - žáby kvákají, čápi klapají a my roztápíme dřevěné uhlí. Jaro je definitivně tady. 

Turistická značka

Je pár věcí, na které můžeme být jako Češi pyšní. Jednou z nich je nepochybně turistické značení. V Čechách se jde prostě po žluté, po modré, po zelené nebo po červené.  Zpravidla je vidět od značky ke značce, na rozcestí jsou rozcestníky se značením v kilometrech. A cyklisté a běžkaři mají své značení. Jak tak vandrujeme po světě, zatím jsme lepší turistické značení nenašli. 

 

Nejlepší to bylo v Chorvatsku, kde jsou občas cesty vyznačeny právě Klubem českých turistů - myslím, že jsme je potkali někde na Krku. Chápu, že vzdálenosti v Alpách nebo Tatrách jsou uváděny v hodinách. To, že nám to nikdy nevycházelo, je asi tím, že nemáme fyzičku zdatného horala, který to značil. Podle našich zkušeností slovinský či rakouský horal cestu přece zná, a tak nepovažuje za nutné ji nějak přehnaně vyznačovat. Vezme si plechovku s bílou a červenou barvou a občas na nějaký kámen či kmem namaluje červený puntík a obkrouží ho bíle. V závislosti na místních zvyklostech může používat ještě vzor "čárka".  

 

To, co nacházíme v místním pohoří Harz, nás stále přivádí k údivu. Místní podporovatelé pěších turistů cesty značí s fantazií. Na Brocken se leze po značce "čarodějnice". 

V Thale, kde jsme byli o víkendu, si turisté mohou vybrat z nabídky mínus, čtvereček, trojúhelníček, kolečko, křížek a to v několika barevných variantách.

Nejvíce nás dostala místní turistická mapa. Změť červených a zelených čar doprovázená geometrickými tvary a orientace mapy nám naše putování moc neusnadnila. Nakonec jsme si dali jednu cestu "mínus královská koruna". A u každé značky jsme s vděkem a uznáním vzpomínali na geniální české turistické značení. Co takhle to začít vyvážet?

Doma

Každý, kdo někdy žil v jiné zemi to zná. Po různě dlouhé době se začne cítit doma. My jsme zjistili, že k tomu, aby jsme se cítili někde doma, potřebujeme něco přes dva roky. 

První rok se člověk rozkoukává, řeší provozní záležitosti, seznamuje se s novou zemí, novým městem, novými pravidly a zvyklostmi, s novými lidmi.

Druhý rok se všechno uklidňuje, spousta věcí přechází do krve a do života rodiny jako normální, samozřejmé a přirozené. Už se nedivíme každé maličkosti, ale občas se ještě vyskytne něco, co překvapí a trochu vykolejí zajeté rytmy. Ale překvapení je každý měsíc míň a míň. Sousedi nás zdraví, lidé ve vesnici či čtvrti poznali, že řešíme stejné problémy jako oni a že tím, že jsme se přistěhovali z "exotiky" nás nečiní nijak výstředními a zvláštními.

A prvního ledna jsme šli na procházku. Sluníčko svítilo, lidé známí i neznámi nám přáli "frohes neues" a my jsme najednou byli doma. Víme, co máme za sousedy, děti mají kamarády "na celý život" (naštěstí ještě neví, že přátelství na celý život je velice obtížná disciplína), víme, kde bydlí doktor a kam jít v neděli s kamarády na oběd. Prostě jsme zabydlení. Uvidíme, na jak dlouho nám ten klid vydrží. Zatím vždy po třech letech přišel velký obrat. Bude to tak i tentokrát?

Mandličky

K vánočním trhům patří evergreeny do žaludku:  svařák, punč, šunka od kosti a pražené karamelové mandle. Letos jsem byla vypomáhat rodičovskému sdružení naší školky na našem malém vesnickém vánočním trhu, který se pořádá na starém selském dvoře. Rodiče vždy vymyslí něco, co se dá lehce uvařit či upéct, a pak to prodávají. Ve stánku je také místo pro děti, které si mohou ukutit něco pro sebe. Letos se prodávaly pražené mandle a vypichovaly se ornamenty do kovové folie, ze kterých se dělala lucernička. Byla jsem poprvé jako pomocnice, tak jsem spíš čekala, že dostanu nějakou nenáročnou práci, jako je bastlení, ale byla jsem okamžitě postavena k plotně. Což o to, místo mi nevadilo, protože samozřejmě celou sobotu pršelo, bylo zima a celkově velice nevlídno, ale bála jsem se, že zkazím prodejní artikl - tedy ty mandličky. Takže jednu várku jsem koukala hlavní organizátorce přes rameno a další už jsem vesele míchala sama. Voňavá práce mi vydržela asi dvě hodiny a moc mě bavila. Teplo od plotny, vůně karamelu se skořicí a lidé čekající na kornout ještě teplých madlí byla docela dobrý zážitek. A dneska jsem mandličky dělala doma pro paní učitelku jako vánoční pozornost. Voní od toho celý dům, tak si určitě ještě nějakou dávku do vánoc vyrobím. A vy můžete taky, protože je to vlastně úplně jednoduché.

Recept na pražené mandle s karamelem ("gebrannte Mandeln")

100 ml vody

200 g cukru

1-2 čajové lžičky skořice

200 g neloupaných mandlí

Vodu s cukrem a se skořicí dáme do rendlíku a přivedeme k varu. Když voda začne probublávat, hodíme do ní neloupané mandle a mícháme a mícháme a mícháme, aby se nic nepřichytilo. Trvá to tak čtvrt hodiny. Když se voda vyvaří a začne se tvořit karamel, který dělá lesklé bubliny a občas se táhne do nitě, stáhneme rendlík z plotny a mícháme opět.

Mandle po čase ztratí lesklost a zbělají, v rendlíku se udělá na dně "cukrová drť". 

Mandle opět dáme na plotnu a mícháme a čekáme, až se cukrová drť znovu rozpustí a začne znovu karamelizovat. Když se mandličky začnou znovu trochu lesknout, je hotovo. 

Vysypeme je na pečicí papír, rozhrneme a necháme prostydnout. Celá výroba zabere asi půlhodinu, ale během té doby se vám bude do kuchyně sbíhat celá rodina. Tak dobrou chuť a hezký advent.

P. S. pro mou maminku: Ne, hrnec se karamelem nezničí nadobro. Napustí se do něj studená voda a za hodinu (nebo přes noc -podle poctivosti míchání) je čisto.

Chleba

Pokud se zeptáte někoho, kdo více cestuje a pobývá déle mimo rodný kraj, po čem se mu z jídla nejvíce stýská. Spousta lidí odpoví, že po českém chlebu. Takové stesky v Německu nemáme, protože chleba jsou tu plné pekárny. Odhadem jen v naší, vesnické, pekárně mají asi druhů chleba. Od bílého, přes "Mischbrot" až po žitné a celozrnné. Každý si může vybrat, co hrdlo ráčí.

Němci samotní jsou na svůj chléb pyšní a myslí si, že mají nejlepší chleba na světě a jsou velice překvapeni, že Češi jedí podobné druhy chleba jako oni. Poslední dobou si ale všímám, jak se tu chleba jí. Začalo to mým pobytem v nemocnici, kde byly podávány studené večeře. Každý si mohl udělat obložený chléb podle svého gusta. Máslo, sýr, salám, šunka, zelenina, prostě obložený chleba. Ale rozdíl je v tom, jak se jí. Všichni němečtí pacienti svůj chléb obložili a pak vzali příbor a jali se obložené krajíce konzumovat příborem. Přizpůsobila jsem se, ale bylo to pravděpodobně poprvé, co jsem jedla chleba se šunkou vidličkou a nožem. Zajímavé bylo, že stejný bufet byl i ke snídani a tam už si nikdo ani housky, ani chleba příborem nekrájel, i když byl příbor k dispozici. Pokud tento příspěvek čte někdo, kdo tuto kulturní odlišnost dovede odůvodnit, prosím o vysvětlení.

Další rozdílem je chleba ke svačině. Nejdříve jsem to pozorovala u dětí, ale tam mi přišel chleba nakrájený na dvoucentimetrové kostičky normální. Jako dítě jsem ho taky takto jedla. Ale teď jsem se účastnila jednoho setkání, které trvalo do odpoledne a nebyl čas na oběd. Účastnicemi byly ženy středního věku, a tak mne překvapilo, že i ony mají chlebík nakrájený na kousky. Na jednohubky, řekli bychom v Čechách. Mám pro to dvojí vysvětlení: buď dělají dětem svačiny tak dlouho, že už si jiný chleba ke svačině nedovedou představit nebo je to tu prostě zvykem. Jenohubky jsou prostě praktičtější a praktičnost je u německých žen velice často na prvním místě.

Jdu dělat večeři. Asi bude obložený chleba a třeba si ho i nakrájím příborem.

Divadélko

Včera jsme po delší době absolvovali kulturní zážitek. Byli jsme s dětmi na loutkovém divadle a byla to opravdu „vysoká“ kultura.

Od odpoledního divadla jsme opravdu nečekali žádné večerní róby a ticho jak v kostele, ale skutečnost nás poněkud zaskočila.  První, co nás v divadle přivítalo, nebyla paní pokladní, ale vůně popcornu. Jeho malá výrobna byla umístěna na prominentním místě hned vedle pódia. A tak děti, jak přicházely do divadélka, přemlouvaly čile rodiče k nákupu. Samozřejmě i naše děti měly najednou strašný hlad na popcorn a strašnou žízeň na džus, případně chuť na lízátko. Snažili jsme se jim vysvětlit, že do divadla, i když dětského, popcorn podle našeho mínění prostě nepatří a ony žádný nedostanou. Se začátkem představení se prodavačka popcornu změnila v herečku a my mysleli, že nebezpečí pominulo. Ale to jsme netušili, že budou tři kraťoučké přestávky na předělání kulis a každá cenná minuta bude využita k prodeji kukuřičné pochoutky. Mělo to za následek nejen neustále žadonění našich dětí o zakoupení alespoň jednoho kornoutu, ale i to, že jsme z představení moc neslyšeli, protože chroupání a šustění bylo prostě hlasitější, než hlasy loutkovodičů.  Jak vypadalo divadlo po skončení představení, není asi třeba líčit. Pokud by tam vypustili malé čínské prasátko a nechali ho tu spoušť zlikvidovat, nemuseli mu už nic dávat k večeři.

Děti si představení užívaly, zapojily se do hry a bavilo je to. Rodiče již méně, protože scénárista té pohádky asi neměl moc bystrý den, když ji psal. A tak jsme měli dost času na pozorování okolí. Zaujala nás holčička, asi sedmiletá s krásnými zlatými vlasy. Úplný andílek, řekl by si jeden. Ale opak byl pravdou. Holčina, i když už jistě školou povinná, taky usoudila, že pohádka je na nic. Z první řady, která byla vyhrazena pouze dětem, neustále vybíhala k rodičům v řadě páté. Ne jednou, dvakrát, ale za celé představení asi tak dvacetkrát. Tu se napít, najíst, vyzvednout plyšáka od mámy a zase jí ho vrátit, zout si boty, obout si boty, zout si boty a na konci představení dokonce svléct si šatičky, takže tam pobíhala v punčocháčích a spodním tričku. Být to mé dítě, po třetím vyběhnutí bych s ním vyběhla já. 

Bylo to náročné odpoledne. Ale nevadí, v prosinci bude jistě příležitost, si dát další předvánoční divadélko. Třeba to tentokrát bude i bez popcornu.

Historie

Když člověk bydlí v cizině, stane se, že na něj občas vyskočí dějiny jeho vlastního národa. V Německu snad víc, než kde jinde. V práci i v soukromí se potkáváme s lidmi, jejichž předci bydleli v Sudetech a po válce museli odejít.  Někdo je rád, že babička nakonec skončila v Západním Německu, někdo se jede s dědečkem podívat na starý domov, někdo cítí starou křivdu ještě v druhé generaci. Poslední příběh jsem si vyslechla dnes u lékaře.

Pan doktor mě přivítal na předoperačním vyšetření. Když si přečetl mé jméno a zjistil, že jsem z Česka, povyprávěl mi svou rodinnou historii. Jeho rodina přišla do Brna z Rakouska, počeštili si jméno a usídlili se tam. Jeho otec byl majitel továrny a politicky činný muž. Mluvil česky a německy, jak to v Brně bývalo zvykem. V roce 44 se jim narodil syn a v roce 45 otec přišel o život na brněnském náměstí, protože měl německou národnost. Matka s dětmi se do roku 49 skrývala v lesích okolo Brna a pak se jí podařilo dostat se do Německa, kde dalších 5 let žili v lágru na cimrách po čtyřiceti lidech.  On křivdu osobně necítí, prý pro něj život v úkrytu i v lágru byl poměrně dobrodružný, jeho matka to však vnímala samozřejmě jinak. Tím jeho vyprávění skončilo a přešlo se k rutinnímu lékařskému vyšetření. 

Ten příběh mě zaujal. Pohled na poválečný čas očima dítěte z té „druhé strany“ byl loni zachycen v německo-australském filmu Lore.  Film o dívce, která se po zajetí rodičů musí postarat o své sourozence a dopravit je přes několik zón na druhý konec Německa k babičce, byl jedním z nejsilnějších filmových zážitků posledních měsíců.  Samozřejmě, že neznám podrobnosti brněnského příběhu, chybí souvislosti i jména. Ale stejně by mě zajímalo, zda někdo najde odvahu natočit film o nějaké jiné Lore, která utíkala s rodiči třeba právě z Brna. Určitě by to byl zajímavý příběh, i když by se v něm Češi možná ne vždy objevili jako mírumilovní. Ale tak to už v historii chodí a o vině či nevině tato noticka není.

Oslava po sousedsku

Nějak ztrácím přehled, o čem jsem tady už psala a o čem ne. Teď marně přemýšlím, jestli jsem tu už někdy zmínila Nachbarschaftsfest – tedy oslavu se sousedy. Minulou neděli jsme zrovna měli sousedskou grilovačku a je tu pár drobností, kterými se takové setkání liší od setkání sousedů v Čechách.

První věc: pozvánka. Asi měsíc dopředu vyrobí uliční výbor tištěnou pozvánku na oslavu s termínem akce a s termínem přípravné akce. Té jsem se zúčastnila loni a nějak jsem nepochopila její smysl, takže letos jsem neformálně vynechala a jela s dětmi do kina. Před oslavou sejdou sousedé u jednoho z nich a dvě hodiny se diskutuje nejen o životě v ulici, ale hlavně o tom, kdo co koupí, připraví, uvaří a upeče. Formálnost akce potvrzuje německý organizační talent. Bez oficiálního usnesení není bramborového salátu ani piva. Takže jsem se letos pouze stavila u sousedů s tím, že upeču koláč, připravím salát a přitáhneme basu oblíbeného piva z Plzně. Za minutu bylo vyřešeno, zaneseno do seznamu a já mohla odcválat s dětmi za zábavou.

Další odlišná věc je oblečení. Na českou grilovačku se chodí v džínách a triku. Ne tady. V naší ulici se věkový průměr blíží šedesátce a to možná vysvětluje styl oblečení. Loni jsme vyrazili vyloženě sportovně a letos jsme si to zopakovali, takže jsme byli jediní v triku. Dress code našeho festu totiž tvoří košile a to u obou pohlaví. Ženy výjimečně vyvětrají i šminky a šperky, některé dokonce přišly v podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsme jediná rodina s malými dětmi, neformálnost oblečení nám prochází.

Co nám ale prochází s povytaženým obočím je nádobí. Úplně jsme od loňska úplně zapomněli, že jednorázové nádobí se tu nenosí. Letos jsme to vylepšili – už jsme nejedli z papíru, ale z plastového dětského nádobí. Ale stejně vedle značkového porcelánu sousedů a stříbrných dezertních vidliček se nádobí značky Ikea a lžičky Lufthansa (pozůstatek z Indie) vyjímalo podivně. Proto to tady píšu sem (a za uši), abych příští rok vytáhla slavnostní servis, abychom nebyli pořád za burany.

Jinak jde o poměrně příjemné setkání se sousedy, které přes rok potkáváme jen občas. Pravidelně se sice zdravíme, ale toto setkání je alespoň příležitostí popovídat si s lidmi, kteří tu bydlí všichni přes třicet let a přijali nás poměrně otevřeně mezi sebe. Takže příště nezapomenout na místní bonton a budeme už stoprocentně místní.