Před prázdninami

Ne, neopozdila jsem se o měsíc. My tady opravdu teprve na prázdniny čekáme a začínají tento čtvrtek. Od čtvrtečního poledne konečně začíná šest týdnů zaslouženého volna.
Protože pracuji taky ve škole, i když jen hudební, prázniny se na nás taky vztahují. A tak když dnes přišla do práce kolegyně, která normálně v pondělí veselou myslí neoplývá se širokým úsměvem a hláškou "konečně poslední týden" bylo jasné, že školní rok už se chýlí opravdu ke konci.

Dětem ve škole poslední týdny urychlují všelijaké projekty a tematické dny. Letos měl Adam ve škole cirkus. Na školním hřišti stálo opravdové šapitó a po dvou dnech intenzivního tréninku školáci předváděli rodičům vydařené cirkusové představení.

Adam byl doslova a do písmene v jednom kole. Netuším jak se této cirkusové pomůcce říká, nejvíc se blíží asi kolu s křečkem. Pohoupat se v něm a nepřiskřípnout si ani ruku ani nohu ovšem vyžaduje vrcholné soustředění.

Spolu s ostatními rodiči jsme žasli, jak se během pár hodin dá nacvičit téměř profesionální vystoupení. Děti žonglovaly, chodily po provaze, předváděly malé fakíry hrající si s hřebíky i ohněm. Vrcholem představení byli artisté na lanech. Během týdne se konala dvě naprosto beznadějně vyprodaná vystoupení pro rodiče a jedno pro děti ze školek. Všechny měly samozřejmě famózní úspěch.

Pak se ve škole samozřejmě konají další výchovně - zábavné dny jako den dopravní, kdy si menší děti dělají průkaz chodce, větší pak cyklistický průkaz nebo den sportovní, kdy se, stejně jako u nás kdysi, pořádají soutěže s cílem získání sportovního odznaku. A taky se musí jet na výlet, to je tu stejné jako v české škole.

Jiné je, že se učí až do samého konce. Ještě dnes přinesly děti domů ze školy úkoly a učení si berou i poslední den školního roku. Jsou sice jen tři hodiny (a to asi velmi volné), ale sešit a penál musí mít dětičky s sebou. Žádné do školy s deskami a kyticí a po první hodině šup domů, ale hezky si tam ty tři hodiny odsedí. i když u toho společně posnídají a budou se jen bavit o tom, kam pojedou na prázdniny.
Tak ještě se dvakrát vyspat a už tu budou. Pak jen vyhodit Emmu do školy a volno může začít. Musíme načerpat síly, protože od září už máme doma školáky dva.

Jdeme do školy II: zápis

I když mi přijde jako včera, co se Emma narodila, už je to tak dlouho, že na podzim nastupuje do školy. Jo, jo, utíká to. My nestárnem, ale naše děti nějak rychle rostou. V úterý jsme byly na zápisu.

Už jsem ho popisovala u Adama. Emma má přece jen výhodu, že je tu v Německu delší dobu. Nemusela chodit do jazykové přípravky, protože se stihla naučit řeč s kamarádkami ve školce. Rozhovory ve školce byly bez problémů s doporučením, že Emma už se ve školce nudí a nutně potřebuje něco nového, takže do školy by ji šoupli skoro hned.

A zápis mi přišel taky letos nějak mírnějsí. Emma čile konverzovala s paní dokotorkou i paní asistentkou, komentovala všechny úkoly až tak, že jsem si říkala, že ji vyloučí pro přílišnou veselost. Jen na jednom místě se trochu zasekla. Při úkolech, kdy na obrázcích jsou znázorněny protiklady - pod/nad, nahoře/dole, vzadu/vepředu - trvala na svém, že lev, který je na obrázku není v kleci, ale za klecí a ten druhý je logicky před ní. Takže paní doktorka vysvětlovala, že ten lev je jednou vevniř a podruhé venku, ale Emma si trvala na svém, protože přes klec je přece průhledná skrz. Naštěstí paní doktorka byla ochotná ke kompromisu a rychle vykouzlila další příklad, který už Emma bez problémů rozluštila. No jo, dětská fantazie a argumentace občas dospěláka překvapí.

Ke konci půlhodinového rozhovoru Emma trvala na tom, že bude zavazovat tkaničky. Je totiž strašně hrdá na to, že se zavazování naučila už ve čtyřech letech a může nosit boty na tkaničky bez toho, aby zdržovala při oblékání. Bohužel, ani já,ani paní doktorka a ani Emma jsme neměly boty na zavazování, a tak z praktické zkoušky sešlo, což Emmu trochu mrzelo.

Jak jsem to tak u zápisu viděla, ve školce měli pravdu. Nejvyšší čas, aby šla Emma do školy. Doufám, že sranda ji nepřijde po první diskuzi s paní učitelkou.

Slovní hodnocení

Vysvědčení jsou už dávno za námi a do pololetí daleko. Ale přesto mi to nedá, a vrátím se k vysvědčení, kterým jsme ukončili předlouhý první školní rok . V první třídě se tu neznámkuje, ale píše se slovní hodnocení. A to nás, rodičích prvňáčků vyvolalo rozporuplné emoce. Ono vůbec se způsobem hodnocení ve škole tady trochu bojujeme.

V první a druhé třídě se neznámkuje, ve třetí a čtvrté ano a známky jsou velice důležité, protože se průměr započítává do přijímacího řízení na gymnázia a další stupně, na které se přechází už v páté třídě. V praxi to vypadá tak, že první a druhá třída vypadá pohodověji než v Čechách, a pak přichází stres pro celou rodinu.

Za celý první rok jsem nenacházela v sešitech a pracovních listech moc věcí, které by mi napověděly, jak na tom Adam je. Občas smajlík, občas razítko. V pololetí jedno hodnocení pro celou třídu a pořádný vysvědčení až na konci července.

V červnu jsme měli rodičák, na kterém jsme se dozvěděli, že slovní hodnocení je vždy pozitivní a že dané formulace jsou vlastně ekvivalentem známky. Ale rozklíčování formulace/známka jsme nedostali. A pak nám taky bylo sděleno, že u některých oblastí jsou písmena od A do E, kdy C je průměr, ze kterého se vychází a vybočení od průměru, jak pozitivní, tak negativní se hodnotí náležitými písmeny. Což mi přišlo poněkud zvláštní, protože C je pro mě spíše ekvivalentem známky 3. Takže na vysvědčení to vypadalo, že Adam má z chování 3, ale on byl jen v normě.

Když děti přinesly vysvědčení domů, nenastalo žádné velké nadšení a to hlavně z důvodu, že hodnocení moc nerozuměly. Matky žhavily telefony na všechny strany, srovnávaly jsme formulace, abychom se dobraly k nějaké představě o výkonu našich dětí. Prostě, kdyby tam bylo jasně napsáno Pepíček má psaní za 2, bylo by to pro všechny strany konkrétnější a asi míň o nervy.

Další diskuze se vedly o tom, co ve vysvědčení není napsáno. Jestli to, co tam není, je dobré, protože se předpokládá, že to dítě zvládá nebo špatně, protože slovní hodnocení musí být v pozitivním slova smyslu, tudíž to tam učitel nemohl napsat. Názory rodičů se různily, a tak nám nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že jsme se toho opět moc nedozvěděli. Tak vzhůru do druhé třídy, vzhůru za slovním hodnocením. Ve třetí už konečně možná zjistíme, jak na tom ti naši potomci jsou.

Vernisáž

Na rozdíl od Čech, školní rok tu pořád trvá. V Německu jsou letní prázdniny pohyblivé a tento školní rok to prostě vyšlo tak, že se začínalo 8. srpna a končit se bude 30.  července, takže do školy se chodí vlastně celý rok. Ale protože 12 měsíců plného soustředění není úplně jednoduché, ke konci roku začínají odlehčovací akce typu sportovní den, přírodovědný den anebo umělecký projekt. A ten skončil tento týden završený velkou vernisáží děl a následnou dražbou.

Tři dny byly děti rozdělené do tematických skupin a každá se zabývala jiným druhem výtvarného umění. Byly skupiny, které se inspirovaly slavnými malíři, uměním amerických indiánů nebo afrických kmenů, byla skupina batikování, modelování, skupina vytvářející africká zvířata nebo ilustrované knížky pro děti. Starší děti (3. a 4. třída) vytvářely trikové filmy a černé divadlo. A všechna umělecká díla se pak prezentovala na školní vernisáži.

Když jsem dostala pozvánku, trochu jsem se zarazila nad poznámkou o slušném oblečení. "Ale co? Chtějí to pojmout ve velkém stylu, tak proč ne", řekla jsem si. Na vernisáž jsem tedy vyrazila v šatech a dětmi vystrojenými jak na vánoce. A byla jsem opravdu překvapena, že tak dorazila většina dětí i rodičů. A ještě více mě překvapilo, že se na vernisáži podávalo jídlo malého rautu, které  připravily pilné maminky. A pití připravené v sektových skleničkách. Některým rodičům ty skleničky na sekt (samozřejmě s limonádou uvnitř) přišly už moc, ale když už to škola pojala v takovém duchu, tak proč ne. Někde se děti slušnému chování a stolování naučit musí, tak proč ne zrovna ve škole.

Děti byly nadšené. Všechny pyšně ukazovaly své výtvory a díla svých kamarádů. Každá skupina ještě vytvořila jedno společné dílo, které šlo do závěrečné dražby. Adam byl velice zklamaný, že se mi nepodařilo vydražit jejich dílo, ale zájemců bylo tolik, že o neúspěchu akce se určitě nedalo hovořit. Vernisáž byla tedy velice podařenou akcí školy a sdružení rodičů. Tak jsem zvědavá, co vymyslí příště.

Den budoucnosti

Dnes byl pro všechny školáky od deseti let zvláštní den. Nemuseli totiž do školy. Zato většina z nich šla do práce.

Poprvé jsem si tohoto dnu všimla loni. Byla jsem objednaná ke kadeřnici a vedle učně, který tam pracuje už docela dlouho, se tam poflakovalo jakési děvče velmi mladého věku. I zeptala jsem se, čí dcerka dneska nemusela do školy. A dozvěděla jsem se, že to není ničí dcera, nýbrž žačka místního gymnázia (mimochodem  žáci jsou všichni až do ukončení středního stupně, studenti jsou až na vysokých školách), která se do kadeřnictví přišla podívat v rámci Dne budoucnosti. To je projekt, při kterém žáci od deseti do šestnácti jdou na jeden den do praxe, aby se podívali, jak to v takové práci chodí a jestli třeba job, který si vybrali je tak idylický, jak si ho vysnili.

Dnes jsem si taky všimla podezřele vysokého počtu dětí, které byly za školou. A tak když v rádiu hlásili náctiletí moderátoři, bylo jasno - další Zukunftstag je tu. Ten letošní měl být ještě gendrově rovnoprávný  a tudíž chlapci se měli jít podívat na místa s typicky ženskými povoláními a holky hezky do výroby nebo na stavbu.Tak jsem se rozhlédla po vesnici a zjistila, že s tou pohlavní vyhraněností to až tak nevyšlo. Holky byly v obchodě, bance a ve školce (k holiči jsem dneska nebyla objednaná), kluci zas koukali na to, jak se staví silnice a zasazují brambory.

Vzpoměla jsem si na své "dny budoucnosti", kdy jsem jako dítě mohla s rodiči do práce. Jak jsem si vyřezávala rybičky z vosku u mámy v laborce a hodiny vydržela koukat na tiskací stroje, které zázračně vyráběly z bílého papíru potištěné archy u táty v tiskárně. A na obou místech bylo vlastně super, že oficiálně jsem tam vůbec nesměla být :D.

A vlastně to není až tak špatná myšlenka, vylézt ze školních škamen a podívat se, jak to mají třeba rodiče v práci. Jen myslím, že jeden den je trochu málo.

Pololetí

Čas letí a náš prvňák už má za sebou první půlrok ve škole. Jeho kamarádka hned druhý školní týden prohlásila, že doufala, že rozvrh se bude měnit každý týden, protože ten první byl ukrutná nuda. No, rozvrh se neměnil a zůstal stejný, a co do obsahu je asi srovnatelný s  českým. 

Jediný rozdíl byl v grafické podobě rozvrhu, který jsem napoprvé četla po řádcích, a strašně mě udivilo, že jeden den mají jen němčinu a matematiku. Na druhý pohled jsem zjistila jeden malý, ale podstatný rozdíl, v německém rozvrhu jsou dny uvedeny ve sloupcích a hodiny se čtou odshora dolů. Takže interkulturní nedorozumění se vysvětlilo a já zjistila, že němčina a matematika jsou každý den, hudebka, výtvarka, tělocvik, prvouka a náboženství dvakrát do týdne. 

Na náboženství jsem byla zvědavá, protože jsem si moc nedokázala představit, o čem výuka bude. Ale pak jsem pochopila, že zatím jde spíš o základy slušného chování a soužití v kolektivu. Pro Adama se stalo náboženství nejoblíbenějším předmětem, protože mají pana učitele, který čte hezké příběhy a pak se s žáčky o obsahu baví a případně jim dá vymalovat tematický obrázek.  

Za první půlrok jsme absolvovali jeden hromadný rodičák a jeden individuální rodičovský pohovor s učitelkou, při kterém jsem si příjemně popovídala s třídní paní učitelkou. Je výhoda, že pokud něco potřebuji vysvětlit, stačí jí napsat email a většinou se rychle ozve a vyřešíme to. 

To se ovšem netýká další komunikací se školou. Všechna důležitá sdělení, která škola chce rodičům předat, chodí na papírcích. Že nemáme parkovat mimo parkoviště, že je potřeba 5 euro na výtvarné potřeby do družiny, že máme čekat na děti před školou a ne v šatně nebo že příští týden bude školní koncert.  Souhlasím, že některé dopisy jsou „osobní“, ale spousta z nich by se v dnešní době dala vyřešit informací na internetových stránkách. To by ale škola musela nějaké normálně fungující stránky mít. (což bohužel nemá). Dnes jsem se dozvěděla, že papírová komunikace není výhradou naší školy a že pokračuje i na dalších stupních. V tomto smyslu sem prostě 21. století zatím nedorazilo.

A vysvědčení, to bylo taky překvápko. Že vysvědčení s jednou známkou nebude, s tím jsme počítali. Na rodičáku jsme se dozvěděli, že nebude ani individuální slovní hodnocení. Bylo kolektivní vysvědčení. Paní učitelka poměrně vtipně popsala dění v celé třídě v jednotlivých předmětech a bylo vyřešeno.

Osobně bych sice chtěla mít větší přehled, jak si můj potomek vede, ale zatím mi musí stačit, že dostal Berušku už na konci října. Jakou že Berušku? Malá plyšová beruška je v naší třídě oceněním pro nejvíce se snažícího žáka daného týdne. V pátek paní učitelka vyhlásí, kdo byl dle jejího mínění nejlepší a vyvolený si odnese zvířátko domů na víkend. V pondělí se plyšák vrací zpátky do třídy. Uf, to byl horor, když Beruška v pátek nebyla, to došlo i na slzy. Ale naštěstí přiletěla poměrně brzo na návštěvu i k nám a od té doby je klid. A byl i na vysvědčení. Jen se obávám toho šoku, až opravdu přejdou na známky, to bude asi hukot.

Jdeme do školy: První školní den

Už i v Čechách se to krátí. Poslední prázdninový víkend, a pak začne škola. A protože mám mezi známými spoustu rodin s dětmi ve věku Adama, tuším, že v rodinách prvňáčků narůstá nervozita. Jaké to bude první školní den? Jaká bude paní učitelka? A jací budou spolužáci? To je asi všude stejné a je jedno, v jaké zemi dítě do školy jde.

My jsme šli 10. srpna. A byla to sobota. Což pro mě bylo ze začátku překvapení. Prázdniny tu normálně skončily ve středu 7. 8., ale prvňáčci měli start posunutý až na víkend. Einschulungsfest, jak se tu prvnímu školnímu dni říká je oslava pro celou rodinu a proto se pořádá o víkendu. I my jsme to tak pojali a na oslavu k nám přijeli prarodiče v plném počtu. V pátek večer jsme si hromadně vyžehlili slavnostní oblečení, připili jsme si na zdar akce a natáhli několik budíků, abychom ten slavný den nezaspali. V sobotu jsme museli začít časně, protože přece jen 8 lidí na jednu koupelnu vyžaduje dobrou organizaci :). 

První školní den tu začíná v kostele. Prostě významné události v životě člověka tu jsou s církví ještě stále spojeny. V devět hodin přesně byl kostel naplněný netrpělivými prvňáčky a jejich rozrušenými rodinnými příslušníky. Bohoslužba byla krátká a zaměřená hlavně na děti. Moc se nám líbilo, že pan farář se bavil přímo s prvňáčky, řečí pro ně srozumitelnou a jasnou. I dětem se to líbilo a velice hezky se do celé mše zapojili. Jako dáreček dostal každý začínající školák odrazkového andělíčka. Skoro všichni ho teď hrdě nosí připevněného na aktovce.

Po půlhodinové mši se pokračovalo do školní tělocvičny. Tam bylo velice těsno a poměrně nepříjemně. Bylo totiž už docela teplo a v tělocvičně se nedala otevřít okna. Děti z vyšších ročníků měly připraveny divadelní kus o snu dívky Lízy, která cestovala po různých, převážně nepřátelských zemích – zemi písmen, zemi čísel, zemi tvarů – a nikdo ji nikde nechtěl a nekamarádil se s ním. Bohužel nevím, jak ten dětský horor skončil. Na rozdíl od sedících prvňáčků jsem vzhledem k nedýchatelnému vzduchu musela odejít z tělocvičny před koncem. Omdlít se nakonec podařilo jiné matce, což dalo divadelnímu kusu punc autentičnosti. Vím, že děti cvičily divadlo celý školní rok a moc se snažily, ale bohužel narvaná tělocvična, 25 stupňů ve stínu a délka představení to snažení poněkud zhatily.  Ale školáčci vše přečkali, a pak mohli nastoupit ke svými učitelkám.

Paní učitelky si děti odvedly do tříd, kde byla první opravdová školní hodina. Rodinní příslušníci se zatím občerstvovali na dvoře školy kávou a sladkostmi, které upekly pilné matky dětí z vyšších ročníků. Po ukončení hodiny děti dostaly očekávané kornouty plné sladkostí a potřeb do školy. Pak mělo nastat hromadné fotografování, ale bohužel se nějak všechny děti i rodiče vymkli kontrole. Vzniklé fotografie jsou tedy malinko improvizované. Děti už toho měly dost a, buďme upřímní, rodiče taky.

 Přejeme všem rodičům budoucích prvňáčků pevné nervy nejen o prvním školním dnu. Nabijte baterie od foťáků, nařiďte si budíky a pořádně se nasnídejte. Bude to náročný den.

Jdeme do školy: Přípravy

Poslední týden se v českém tisku množí články o zářijovém nástupu do školy. Kolik stojí vybavení prvňáčka, jak ho připravit na začátek školy a velké změny, jaké dělat dětem svačiny, jaké jsou nejlepší aktovky. Pro nás už jsou články passé, protože jsme právě začali třetí týden školní docházky. Ale samozřejmě příprava na první školní den byla také náročná.

Nejdříve jsme museli nakoupit vše, co jsme dostali na prvním rodičáku. Od obyčejných tužek, přes všechny možné pastelky až po počítadlo. Taky jsme si samozřejmě museli obstarat knížky. Ty bylo možné buď některé zapůjčit od školy, nebo koupit. Počítám s tím, že učebnice bude používat i za dva roky Emma, tak jsem je koupila.  I když místní maminky se mi smály, že jak znají německé poměry, budou mít děti za dva roky úplně jiné knihy než dnes. Jen za všechny písanky, učebnice a pracovní sešity jsme vydali asi 120 euro (při půjčovném by to vyšlo o 50 eur méně). To jen pro představu, jaké jsou náklady tu a jaké máte vy.

Důležitá byla samozřejmě taška. Už měsíce dopředu jsem studovala výsledky testů a opatrně pátrala v obchodech, jaká je v aktovkách nabídka. Všechny mi připadaly veliké a trochu krabicoidní a všeobecně se mi moc klučičí nelíbily. Tak jsme vsadili na český školní batoh. Je menší a lépe sedí na zádech. A má to tu výhodu, že si ho Adam zdaleka pozná, protože takového tyranosaura nikdo ze školy nemá.

A protože jsme v Německu, museli jsme mít Schultüte, tedy kornout. Nejdřív jsem myslela, že ho normálně koupím a nebudu si s tím dělat žádné vrásky. Ale ouha, tady je in kornout vlastnoručně vyrobit. Buď z papíru nebo ušít látkový. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a taky jsem dva vyrobila. Když jde totiž prvňáček, dělají se kornouty i sourozencům, aby jim to nebylo líto. Se šicím strojem sice nejsem sice kdovíjaký kamarád, ale na kornout jsem si troufla. Ušitý má tu výhodu,  že po použití lze obal vycpat a používat dále jako polštářek nebo jako v našem případě spacáček pro plyšáky.

A když už jsme měli doma všechny školní potřeby, aktovku i kornout, mohl přijít slavný den. První školní.

Jdeme do školy: Odchod ze školky

Aby mohlo něco začít, musí něco skončit. A aby se z předškoláka mohl stát školák, musí v Německu absolvovat pár školkových rituálů na rozloučenou. U nás ve školce rozloučení probíhalo třemi důležitými událostmi. Jízdou na traktoru s nocí ve školce, divadlem a závěrečným vyhozením.

 Jízda na traktoru byla prvním signálem, že se blíží konec školního roku a že předškolákům zbývá jen pár závěrečných týdnů. A jak to probíhá? To se půjčí traktor od místního sedláka, připojí se za něj valníky od jiného sedláka, vše se to ozdobí balónky, vystele balíky slámy, vyšplhá se na to padesát dětí a pár učitelek a jízda po vesnici může začít. Pro děti je svezení samozřejmě velikou atrakcí, zvláště pro ty, které samy doma traktor nemají. Jízda netrvá dlouho a ani samozřejmě neprobíhá nějakou závratnou rychlostí, ale přesto děti byly nadšené ještě týden poté. Jízda byla zakončena nocí ve školce. Dříve noc bývala opravdovým přespáním předškoláků. Letos bohužel na přespání asi nebyly kapacity, protože dětí jdoucích do školy bylo něco přes padesát a tělocvična ve školce by jich tolik nepojala. Děti měly alespoň školkový večírek. Hezky s večeří a diskotékou, jak se na správnou party patří.

Vrabčák

Další důležitou událostí bylo divadlo. Předškoláci na něj pilně studovali divadelní hru o svatbě ptáčků, připravovali si kostýmy a malovali kulisy. Nejdříve měli zkoušky jen párkát do měsíce, ale týden před představením se na zkoušky chodilo do kulturáku každý den. Byla jsem překvapená, že Adam nevypadal, že by měl trému a svůj výstup vrabčáka kuchaře si docela vychutnával. Samozřejmě na představení bylo v kulturáku úplně plno, protože kus chtěli vidět nejen rodiče dětí, ale i kamarádi ze školky, případně tetičky, strýčkové a sousedi. Za tak plné divadlo by leckteré divadlo bylo v dnešní době vděčné. 

Paní učitelka Katrin a paní učitelka Angela vyhazují Adama ze školky

A pak, když už přišel opravdu ten nejposlednější den před prázdninami, nastal„Rausschmiss“ – vyhození ze školky. Na ten se zve široké příbuzenstvo, aby vidělo, jak se z malého předškoláka stává velký školák. Vyhození bylo v našem případě vyskočením. Učitelky daly před vchod do školky malou trampolínu, na schody pod ní tu nejtlustší žíněnku z celé školky a vyhazov mohl začít. Každé dítě si zaskákalo při říkance a po odpočítávání „Eins, zwei, drei, vier – raus mit dir“ vyskočilo ze školky jako zajíc. Některé děti vesele, některé s maličkým smutkem. Pro rodiče to obecně bylo poměrně dojímavé, a tak se u nejedné maminky objevily papírové kapesníčky a bylo slyšet nepatrné posmrkávání. Po vyskočení se děti ještě rozloučily s učitelkami, převzaly si desky se svými výtvory a fotografiemi z významných chvil ve školce a mohly vykročit vstříc prázdninám. A po prázdninách následovala ta zajímavější část, ale o té až zas příště.

Adamův otisk na pamětní skruži před školkou.

Jdeme do školy: První rodičák

Už to vypadá, že budu muset založit další štítek s názvem “škola”.  Mimo cestovatelských zážitků je to zatím místní nejzajímavější téma.  Máme za sebou první rok v jazykové přípravce a za chvíli začínáme se školou jako takovou. Adam je průkopník pro ostatní, a tak my spolu s ním zjištujeme, jaká jsou úskalí života malého školáka.  Rádi se s vámi o ně podělíme, ať můžete srovnávat mezi situací u vás a u nás.

Výběrové řízení do první třídy jsem už popisovala. Adam ho musel, jako cizinec, absolvovat v celé, nezkrácené verzi. Celou dobu byl smířený s tím, že bude chodit do školní školky, jak se říká nultému ročníku pro děti, které mají odklad. A byl strašně překvapený, když jsem mu řekla, že půjde se všemi svými kamarády ze školky normálně do první třídy.  

Ročník 2007 je silný i v Německu, a tak na místní škole otevírají 3 první třídy po dvaceti dětech. Výhodou bylo, že na začátku si děti mohly do papírů napsat, s kým ze školky by chtěly ve třídě být. A paní ředitelka na to opravdu brala ohled, takže sestavila třídu skoro ze samých školkových Myšiček. Přidala k nim jen tři jiné děti, takže to bude třída, která se bude už dobře znát.

Velké téma byly učitelky.  Z prvního stupně odcházejí pouze 2 třídy, takže maminy stale řešily, kdo bude ta třetí třídní. A včera jsme se to dozvěděli. Byl totiž první rodičák, kde nám byla představena i paní učitelka. Mladičká absolventka. Mám pocit, že naše děti budou její první opravdická třída. Takže to bude učení za pochodu pro obě strany.

Včera jsme dostali take několik seznamů, co všechno se má koupit. To je asi stejné jako v Čechách. Včetně toho, že děti musí mít bačkůrky a na tělocvik boty se světlou podrážkou. Vzpomněla jsem si na své dětství a předpis ohledně jarmilek, modrých kalhotek a červených trenýrek. Z toho všeho zůstaly už jen ty bílé podrážky...

Jinak jsme se toho zatím moc nedozvěděli. Já si připadám místy jak mimozemšťan. Většina dětí je z rodin z vesnice, jejichž rodiče sami chodili do této školy, takže si ještě pamatují, jak to chodí. A spousta rodin už tu nějaké to starší dítě má, takže rodiče už také mají představu. Pro nás je všechno úplně nové. O spoustě organizačních věcí nemáme ani potuchy a zvyky školy nám zůstávají utajeny. Budeme se prostě učit za pochodu spolu s Adamem. Když se někoho z rodičů na nějakou nejasnost zeptám, občas na mě koukají jako kdybych spadla z višně. Jim to připadá samozřejmé a nad slunce jasné a nemohou pochopit, že některé věci prostě nejsou mezinárodní. Takže už se těšte, až budu popisovat Einschulungfest (slavnost “přijímání” prvňáčků), to bude hned první tradice, kterou z Čech neznáme.  Jo a nedivte se, že to bude už v srpnu. Letní prázdniny v Německu jsou jen šestitýdenní a pohyblivé. Nám letos vyšly na červenec a se školou začínáme v sobotu 10. srpna.

Zápis do školy v Německu

Děti rostou jako z vody.  Ještě před chvílí si tu cucaly palec a neuměly do pěti počítat. A teď už jdou k zápisu do první třídy a do pěti musí umět počítat rychlostí blesku. Alespoň u německého zápisu.

Německý systém začíná se zápisem o dost dříve, než česká škola.  Asi rok a půl před začátkem školní docházky spádová základní škola pošle zvací dopis, že je čas dítě registrovat a dostavit se na pohovor do školy. Pravda, byli jsme zaskočeni. Adam byl v Německu právě půl roku a německy ještě moc neuměl a už měl jít do školy. U pohovoru nejsou rodiče přítomni, takže jen z vyprávění vím, že si děti měly povídat s paní učitelkou a popisovat nějaké obrázky.  Výsledky pohovoru slouží k zařazení do „jazykové přípravky“.  Původně byla tato vymoženost vymyšlena pro děti s „migrantským“ původem proto, aby děti, které doma nemluví německy, neměly v první třídě problémy s porozumění výkladu. Pak se ale přišlo na to, že i německé děti neumí mluvit a bylo to rozšířeno na všeobecnou povinnost. Adam byl samozřejmě zařazen do přípravky a jako předškolák tedy jezdí dvakrát týdně po dvou hodinách do školy, kde se učí ještě lépe a ještě více německy než ve školce. S organizací tohoto vyučování bylo pro nás hodně problémů, ale o tom někdy jindy.  Adamovo zaškolování tedy probíhá kontinuálně už od srpna minulého roku.

Další část přijímacího řízení je u dětského lékaře. Klasické vyšetření je u pětileté prohlídky rozšířeno o zkoušku zraku, sluchu, kreslení a poznávání obrazců. Následují podzimní pohovory ve školce. Když je vaše dítko předškolaček, zavolají si vás v říjnu až listopadu paní vychovatelky na kobereček. Na schůzce mezi čtyřma očima se probírají dovednosti dětí. Co umí, co neumí až tak dobře, jak se chovají k ostatním, jak se chovají ostatní k nim, co je třeba zlepšit a co je úplně super. Ve školce byli na pohovor velice dobře připraveni. Nejenže paní učitelka měla pro každé dítě vypracovaný dvoustránkový přehled jeho dovedností, ale dokonce spolu s dětmi vyplňují formuláře, kde děti kreslí samy sebe, mohou se podepsat, když už to umí, řeknou, co mají ve školce rády, co nerady a s kým by chtěly být ve třídě ve škole. Při pohovoru jsou i rodiče tázáni na dovednosti svých dětí, a tak se ve vzájemném rozhovoru snažíte dobrat nějakého výsledku, co by mohlo dělat ve škole problémy.

Další je zimní termín u školního lékaře. Mysleli jsme si, že vzhledem k absolvování již několika pohovorů a účasti na jazykové přípravce bude prohlídka u školního lékaře a psychologa čistě formální. Ale chyba lávky. Vlastně to byl zápis ve stejném obsahu, jako se dělá na škole v Čechách. Celé to trvalo skoro hodinu, opět se zjišťovalo, jestli dítě slyší, vidí, není křivé, barvoslepé a hloupé. Jemná motorika, poznávání tvarů, barev, čísel, opakování vět a číselných řad, stavění věží z kostek, opět malování postavy, skákání na po jedné noze i snožmo na výdrž. Bohužel u všech těchto zkoušek je sice rodič přítomen, ale nemůže vůbec nic dělat a pomoc, což děti moc nechápou. Takže okamžiky, kdy k vám vzhlížejí s němou prosbou o pomoc, jsou pro rodiče docela trýznivé. Ale obdivuju Adama, že ačkoliv jsme na takové zkoušení nebyli vůbec připraveni, celkem to zvládl a to i přes to, že mu někdy chyběla německá slovíčka.  Nakonec největším problémem bylo opakování číselných řad, ale tomu se dá celkem rozumět, protože mu opravdu doma nediktujeme telefonní číslo v němčině. Takže dostal pár minusových bodů a doporučení k nástupu do školy s výhradou. Mysleli jsme, že výhrada je proto, že je cizinec a popletl čísla, ale po pár hovorech ve školce s ostatními matkami jsem zjistila, že výhradu dostali skoro všichni. Takže to asi nebude tak hrozné.

Výsledky všech předchozích pohovorů, zkoušek a prohlídek se sejdou ve škole a škola pak rozhodne spolu s rodiči, zda dítě do školy opravdu nastoupí.  Je to sice dlouhý proces a určitě tak trochu německy těžkopádný a úřednický. Ale možná, že je spravedlivější, když o dítěti rozhodují nejen učitelé ve škole, ale i vychovatelé ve školce a hlavně rodiče, kteří přece jen vědí, co jejich potomci opravdu umí.