Tak už má naše rodinka 4 členy. Malá Emma se narodila druhou srpnovou sobotu a já tady můžu popsat její příchod na svět. Původně jsem myslela, že srovnám porod v Čechách a v Mexiku. Jenže tady jsme nakonec rodili císařem v nejlepší nemocnici ve městě. A tu srovnávat s okresní nemocnicí, kde jsem prožila první porod, nelze. Tedy co do vybavení. Průběh porodu taky nesrovnatelný, protože to každé bylo úplně něco jiného. Co ale srovnávat lze, je lidský přístup.
Když jsme se dozvěděli, že malá je v břiše špatně otočená a tudíž půjdeme na císaře, moc jsme nevěděli, co nás čeká. Na poslední konzultaci před porodem nám ale můj gynekolog vše dopodrobna vysvětlil. Proč udělat císařský řez, jak bude probíhat anestezie, jak samotný zákrok a co a kolik mě bude po operaci bolet. Jeho popis byl stoprocentní a nakonec se taky do puntíku splnil. Prostě psychologický přístup k pacientovi tu mají zvládnutý na jedničku.
V den plánované operace jsme nastoupili do nemocnice něco po osmé. Nejdříve nás čekalo papírování ohledně placení, identifikace a podpis papírů na operaci. Po deseti minutách už jsme mířili do druhého patra na pokoj. Maminky jsou na pokoji po jedné. Pokoje připomínají spíš hotel než nemocnici a omluva za to, že na standardních pokojích bohužel nejsou LCD obrazovky nás dost pobavila.
Za pár okamžiků už nastoupily sestry, aby mě připravily na porod. Vše běželo jako po másle. Každý lékařský tým si totiž tu svou operaci rezervuje přesně na čas a platí pak nájem sálu a vybavení. Prostoje se tu netrpí, protože vyjdou pěkně draho.
Na sál mě odvezli samotnou a budoucí dvojnásobný otec zatím šel do lékařské místnosti převléknout se do modrého a sledovat Přátele s doktory. Mě zatím anesteziolog pěkně oblbnul a následně píchnul epidurál. Po celou dobu operace se se mnou přátelsky vybavoval a já, při vědomí jen napolo, jsem vesele konverzovala španělsky s operačním týmem. Vysvětlit jim, že nevím, jaké příjmení mají vypsat do papírů, když se to u nás liší podle pohlaví, byl docela oříšek :-). Gynekolog mě průběžně informoval o tom, co probíhá za plentou. Až najednou mi ukázal naši malou a bylo hotovo. Následovalo velké focení všech přítomných s novým přírustkem. A mě u toho zašívali, štepovali a vyšívali. Hotovo.
V nemocnici jsme byli jen dvě noci. Dlouhé polehávání na posteli se tu netrpí. Ano, po císaři tu můžete zůstat týden, jako v Čechách, ale pak musíte taky šáhnout pěkně hluboko do kapsy. Celé ty dva a půl dne se o mě i malou vzorně starali. Každou chvíli někdo přišel, aby se zeptal, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Všechen personál byl moc milý a jen mi opakovali, že si mám odpočinout a nabrat síly. S tím jsem se při českém porodu nesetkala. Tam to bylo samý zákaz, příkaz. Musíte kojit! Zvážit dítě! Nepřibírá, jak to kojíte? Sprchovat! Nejíst tohle, nejíst tamhleto... atd. atd.
A nemocniční jídlo? Každé ráno přijde nutriční poradkyně a podle diety odrecituje menu. Většinou nabídku ze dvou druhů od každého jídla - snídaně, polévky, hlavní jídlo, zákusek, večeři. Druhý večer se ještě servíruje tak zvaná Gala večeře pro dva. Je myšlena jako oslava narození dítěte pro rodiče a má čtyři chody. Po vlastní zkušenosti musím říct, že steak má příznivý vliv na tvorbu mateřského mléka :-))). A co bylo v Čechách? Pět dní bramborová kaše, hlad jako vlk a mléko žádné.
Teď už jsme týden doma, všechno se hojí bez komplikací, malá přibývá na váze a celé dny prospí. Prostě porod po mexicku pro mě byl, i přes bolest, docela příjemnou záležitostí. Asi proto, že jsem měla špatnou předchozí zkušenost a očekávala jsem to nejhorší a pak byla pouze příjemně překvapená.
Zvonek - holka. Zajímavý způsob, jak zacpat ženě pusu.
Sněžnice jako nezbytná součást tropického vybavení. V Cuernavace sice vidí sníh akorát na vrcholku Popocatepetlu, ale v hotelu byli na případnou sněhovou vánici dobře připraveni.
Strom plný luceren. V hotelu bylo různých luceren, lampiček a svítidel nepočítaně. Tento lucernový strom byl ale jedním z nejeefektnějších venkovních osvětlení jaké jsme viděli.
V takovém kočáře se mohli návštěvníci Cuernavacy pohybovat ve městě ještě v minulém století. Prý se dovnitř vešli 4 cestující a ještě kočí na kozlíku. No, jsme rádi, že už jezdíme autem...
Americká kamna s celuloidovými okénky. Když jsem je viděla, vzpomněla jsem si na dětské knížky z první republiky, které jsem čítávala na prázdninách u babičky. Už nevím ve které přesně, ale určitě v nějaké románové rodině hřála i v Čechách. V hotelu byla jen pro ozdobu, ale možná by svému účelu ještě posloužila, i když celuloid už ohlodal zub času.
Poddubáci z tropické zahrady. Voněly jako český les a nám se při pohledu na ně zastesklo po smaženici (kterou za normálních okolností ani jeden nejíme ;-) )
Dveře s ručičkou.
Stůl vykládaný mořským pískem a indiánskými artefakty. Takové hotelové příruční muzeum.
