Blešák

Je notoricky známo, že v neděli si v Německu moc nenakoupíte. Pečivo k snídani, sortiment z benzínky nebo ve velkých městech v obchodech, které jsou na nádraží. Jinak se na nedělní nakupování můžete těšit pouze párkrát do roka při tak zvaných "verkaufsoffener Sonntag".

Ale Němci v neděli nechodí jen do kostela, ale v neděli chodí i rádi nakupovat. Na blešáky. V sezóně, od jara do podzimu, se koná každou neděli někde nějaký blešák. A jestli vás zajímá, jako zajímalo mě, od čeho vlastně je název, tak vězte, že prvními blešáky bylo, když hradní pán rozprodával své obnošené oblečení poddaným. Při tomto dobrém skutku měnily majitele nejen drahocenné oděvy, ale i blešky, žijící v nich. 

Klasické blešáky se konají na parkovištích. U obchodního centra nebo hobbymarketu. Nabídka těchto „parkovištních“ blešáků je od šroubečků, matiček, přes ubrusy, porcelán, nádobí, různé dopravní prostředky až po úplný šrot jako jsou rozbité pračky nebo kolo bez kol. U spousty věcí se člověk diví, že někdo má tolik drzosti, že je vůbec dá do prodeje. Ale pak s překvapením zjistí, že na blešáku má téměř každá věc svého kupce, takže je dost dobře možné, že nějaký šikula použije rozbité věci na náhradní díly a křeslo, ze kterého koukají péra, bude ještě po rekonstrukci zdobit něčí domov.

Jsou i trošku speciální blešáky. Jedny se konají v centru větších měst a říká se jim City-Flohmarkt. Návštěvník nejen že nakoupí, ale ještě se občerství v otevřených pekárnách a kavárnách a takový městský blešák může být nedělní kulturní událostí. Další jsou „dětské“ blešáky. Tam se prodávají pouze a výhradně věci týkající se dětí – oblečení, autosedačky, dětská kola, hračky, knížky nebo kočárky a většinou je organizují školky, školy nebo farnosti. Pak jsou dobročinné blešáky, jejichž výtěžek jde na nějakou dobrou věc.  Spousta městských blešáků je již tradičních a některé jsou uvedené i v turistické nabídce města. Třeba v Hannoveru je to tradiční sobotní blešák v centru u řeky Leine. 

Ceny na blešácích záleží na dovednosti prodávajících i nakupujících. Jsou prodejci, kteří dají fixní cenu a nesleví ani trochu, to jsou většinou lidé, které blešáky živí. Na větu „To je přece Playmobil“ jsem už alergická, protože prodávat jednotlivé kusy za cenu velké krabice považuji za zlodějinu. Proto mám ráda městské blešáky, kde prodávají třeba rodiny, které se chtějí zbavit přebytku hraček či oblečení. S těmi pak jde vyjednat velice slušná cena. Minulý týden mě dostala jedna prodávající zvláštním smyslem pro humor. Měla pěkné kožené sako, které jsem už dlouho sháněla. Barva byla úžasná a dokonce mělo i dlouhé rukávy. Na dotaz na cenu mi paní odvětila, že stovka to spraví. Nové stojí i tři, takže jsem se nenechala odradit a nabídla padesát. Paní se začala smát, že je to vtip a že padesát si za to nevezme.  Čekala jsem větu „To je přece…nejméně Armani“, ale ta nenásledovala. Paní padesátku nechtěla, protože se jí to zdálo moc!!  Aha, tak vtip jsem sice nepochopila, zato jsem koupila sako za super cenu 25 euro. Škoda pro paní, asi bych dala i víc, ale moje peněženka byla spokojená.

A hádejte, kam vyrážíme tuto neděli. Ano, na blešák. Ale máme před sebou těžké rozhodnutí, jestli na City-Flohmarkt  do Wolfsburgu nebo na velký blešák k Tankumsee.  A pak, že v neděli se nedá utrácet.

Gifhorn

Naše okresní město, Gifhorn, je asi 25 kilometrů od Wolfsburgu. Může se jet autem nebo vlakem. Je to klasické severoněmecké maloměsto. Má zámek, ve kterém je dnes úřad. Pěkný zámecký park. Pěší zónu, na které se každý týden konají trhy. Prostě žádný šlágr pro turisty. Ale přesto sem turisté jezdí. Důvodem je ojedinělé Mezinárodní muzeum mlýnů.(http://www.muehlenmuseum.de)

 Když jsem před pár lety Gifhornem projížděla poprvé, nechápala jsem, proč je ze silnice vidět tolik větrných mlýnů. Ale byla jsem rychle poučena, že se jedná o sbírku všech možných mlýnů sdruženou v místním muzeu. Někdo prostě sbírá mlýnky na kafe a vystavuje si je na poličku, v Gifhornu sbírají mlýny v životní velikosti i jejich modely.

Maďarský vodní mlýn

Řecký mlýn

Začala s tím rodina Wröbelových s tím, že nejdřív sbírali skici, náčrty a plány mlýnů z různých zemí. Pak otevřeli muzeum se třemi kousky v originální velikosti – holandský mlýn, dolnosaský a tyrolský. Od té doby každých pár let nějaký přibude. Mezi posledními byl třeba korejský vodní mlýn. Ne vše se dá ale přesunout nebo napodobit ve velkém. A tak je tu i budova plná modelů.  Třeba model Moulin Rouge z Paříže nebo afghánský pouštní mlýn na obilí.

Korejský mlýn

  Třeba ukrajinský mlýn byl jak z pohádky o Mrazíkovi. A ruského původu je také stavba, ve které se nikdy mouka nemlela. A to je pravoslavný dřevěný kostel. Do něj se ale platí vstup zvlášť.

 V jednom mlýnu se dodnes mele. A mouka se zpracovává ve staré peci na výborný chleba. Už dlouho jsem neviděla na jídelníčku chleba s máslem a marmeládou, chleba se škvarky nebo chleba s čerstvým sýrem v hlavní roli. Chlebové menu chutná nejlépe na místě pod starými lipami na stolech imitujících mlýnské kameny.

Takže kdo má cestu kolem, zavítejte do muzea mlýnů. Otevřeno je od jara do podzimu.