PF 2014

Všem našim přátelům a známým přejeme do nového roku málo starostí, hodně radostí a chuť do poznávání nových míst. Všude dobře, tak co doma :D.

Mandličky

K vánočním trhům patří evergreeny do žaludku:  svařák, punč, šunka od kosti a pražené karamelové mandle. Letos jsem byla vypomáhat rodičovskému sdružení naší školky na našem malém vesnickém vánočním trhu, který se pořádá na starém selském dvoře. Rodiče vždy vymyslí něco, co se dá lehce uvařit či upéct, a pak to prodávají. Ve stánku je také místo pro děti, které si mohou ukutit něco pro sebe. Letos se prodávaly pražené mandle a vypichovaly se ornamenty do kovové folie, ze kterých se dělala lucernička. Byla jsem poprvé jako pomocnice, tak jsem spíš čekala, že dostanu nějakou nenáročnou práci, jako je bastlení, ale byla jsem okamžitě postavena k plotně. Což o to, místo mi nevadilo, protože samozřejmě celou sobotu pršelo, bylo zima a celkově velice nevlídno, ale bála jsem se, že zkazím prodejní artikl - tedy ty mandličky. Takže jednu várku jsem koukala hlavní organizátorce přes rameno a další už jsem vesele míchala sama. Voňavá práce mi vydržela asi dvě hodiny a moc mě bavila. Teplo od plotny, vůně karamelu se skořicí a lidé čekající na kornout ještě teplých madlí byla docela dobrý zážitek. A dneska jsem mandličky dělala doma pro paní učitelku jako vánoční pozornost. Voní od toho celý dům, tak si určitě ještě nějakou dávku do vánoc vyrobím. A vy můžete taky, protože je to vlastně úplně jednoduché.

Recept na pražené mandle s karamelem ("gebrannte Mandeln")

100 ml vody

200 g cukru

1-2 čajové lžičky skořice

200 g neloupaných mandlí

Vodu s cukrem a se skořicí dáme do rendlíku a přivedeme k varu. Když voda začne probublávat, hodíme do ní neloupané mandle a mícháme a mícháme a mícháme, aby se nic nepřichytilo. Trvá to tak čtvrt hodiny. Když se voda vyvaří a začne se tvořit karamel, který dělá lesklé bubliny a občas se táhne do nitě, stáhneme rendlík z plotny a mícháme opět.

Mandle po čase ztratí lesklost a zbělají, v rendlíku se udělá na dně "cukrová drť". 

Mandle opět dáme na plotnu a mícháme a čekáme, až se cukrová drť znovu rozpustí a začne znovu karamelizovat. Když se mandličky začnou znovu trochu lesknout, je hotovo. 

Vysypeme je na pečicí papír, rozhrneme a necháme prostydnout. Celá výroba zabere asi půlhodinu, ale během té doby se vám bude do kuchyně sbíhat celá rodina. Tak dobrou chuť a hezký advent.

P. S. pro mou maminku: Ne, hrnec se karamelem nezničí nadobro. Napustí se do něj studená voda a za hodinu (nebo přes noc -podle poctivosti míchání) je čisto.

Chleba

Pokud se zeptáte někoho, kdo více cestuje a pobývá déle mimo rodný kraj, po čem se mu z jídla nejvíce stýská. Spousta lidí odpoví, že po českém chlebu. Takové stesky v Německu nemáme, protože chleba jsou tu plné pekárny. Odhadem jen v naší, vesnické, pekárně mají asi druhů chleba. Od bílého, přes "Mischbrot" až po žitné a celozrnné. Každý si může vybrat, co hrdlo ráčí.

Němci samotní jsou na svůj chléb pyšní a myslí si, že mají nejlepší chleba na světě a jsou velice překvapeni, že Češi jedí podobné druhy chleba jako oni. Poslední dobou si ale všímám, jak se tu chleba jí. Začalo to mým pobytem v nemocnici, kde byly podávány studené večeře. Každý si mohl udělat obložený chléb podle svého gusta. Máslo, sýr, salám, šunka, zelenina, prostě obložený chleba. Ale rozdíl je v tom, jak se jí. Všichni němečtí pacienti svůj chléb obložili a pak vzali příbor a jali se obložené krajíce konzumovat příborem. Přizpůsobila jsem se, ale bylo to pravděpodobně poprvé, co jsem jedla chleba se šunkou vidličkou a nožem. Zajímavé bylo, že stejný bufet byl i ke snídani a tam už si nikdo ani housky, ani chleba příborem nekrájel, i když byl příbor k dispozici. Pokud tento příspěvek čte někdo, kdo tuto kulturní odlišnost dovede odůvodnit, prosím o vysvětlení.

Další rozdílem je chleba ke svačině. Nejdříve jsem to pozorovala u dětí, ale tam mi přišel chleba nakrájený na dvoucentimetrové kostičky normální. Jako dítě jsem ho taky takto jedla. Ale teď jsem se účastnila jednoho setkání, které trvalo do odpoledne a nebyl čas na oběd. Účastnicemi byly ženy středního věku, a tak mne překvapilo, že i ony mají chlebík nakrájený na kousky. Na jednohubky, řekli bychom v Čechách. Mám pro to dvojí vysvětlení: buď dělají dětem svačiny tak dlouho, že už si jiný chleba ke svačině nedovedou představit nebo je to tu prostě zvykem. Jenohubky jsou prostě praktičtější a praktičnost je u německých žen velice často na prvním místě.

Jdu dělat večeři. Asi bude obložený chleba a třeba si ho i nakrájím příborem.

Düsseldorf

Zapomenuté výlety mají pokračování. Dnes se jede do Porúří.  Kdo by to byl řekl, že i ocelové srdce Německa může být zajímavé. Samotná cesta do Porúří je výzva. Kterou ze spleti dálnic se vydat do nejsilněji obydleného území Německa? Ani navigace nebyly jednotné a každý program vybral jinou cestu. Vyřešila to dopravní situace, když bylo pár úseků zavřených kvůli dlouhodobým opravám a jiná část kvůli dopravní nehodě. Nakonec jsme cestu do hotelu v Düsseldorfu našli. 

Düsseldorf, hlavní město Severního Porýní – Vestfálska, je jedno z nejdůležitějších obchodních center v zemi. Původně to sice byla jen malá rybářská vesnice na říčce Düssel, ale dnes tu žije přes půl miliónu lidí. Malé je staré město. Netvoří ho více než pár ulic okolo kostela.  Tam původně stávala rybářská vesnice Druhým „centrem“ města je luxusní nákupní ulice Könnigsallee, místními nazývaná Kö, na které jsou mimo neděli, davy. Není důležité jen nakupovat, ale i se posadit v některé z restaurací či kaváren. Pro tuto ulici platí: „Je důležité vidět a být viděn.“

 

Ze starého města je příjemná procházka po nábřeží Rýna. Alej platanů nabízí v teplých dnech příjemný stín, člověk se může posadit do některé z mnoha hospůdek nebo si jen vybalit svoje pivko a sednout si s ním na schody a pozorovat obrovské nákladní lodě plující po Rýnu. A když lelkování unaví, stačí sáhnout do knihovny, která je umístěna ve skleněné vitríně na promenádě. Kdo má již přečteno, knihu sem vloží, kdo najde nějaké zajímavé čtivo, knihu si odtud vezme.

Pokud chce turista shlédnout celé město najednou má možnost vyjet výtahem na Rýnskou věž. Z 234 metrů vysoké vyhlídky se dá vidět celé město i jeho okolí. Komu se nechce procházet po vyhlídkové terase, může si o patro výše pohodlně sednout do restaurace, která se za hodinu otočí kolem své osy a město shlédnout vsedě.

Od věže už je to jen kousek do moderní čtvrti MediaHafen. Původní starý přístav se za posledních 20 let změnil v supermoderní čtvrť. Jsou tu nejen designové obchody, moderní hotely a trendy restaurace, ale i televizní studia, vydavatelství a mediální agentury.

Divadélko

Včera jsme po delší době absolvovali kulturní zážitek. Byli jsme s dětmi na loutkovém divadle a byla to opravdu „vysoká“ kultura.

Od odpoledního divadla jsme opravdu nečekali žádné večerní róby a ticho jak v kostele, ale skutečnost nás poněkud zaskočila.  První, co nás v divadle přivítalo, nebyla paní pokladní, ale vůně popcornu. Jeho malá výrobna byla umístěna na prominentním místě hned vedle pódia. A tak děti, jak přicházely do divadélka, přemlouvaly čile rodiče k nákupu. Samozřejmě i naše děti měly najednou strašný hlad na popcorn a strašnou žízeň na džus, případně chuť na lízátko. Snažili jsme se jim vysvětlit, že do divadla, i když dětského, popcorn podle našeho mínění prostě nepatří a ony žádný nedostanou. Se začátkem představení se prodavačka popcornu změnila v herečku a my mysleli, že nebezpečí pominulo. Ale to jsme netušili, že budou tři kraťoučké přestávky na předělání kulis a každá cenná minuta bude využita k prodeji kukuřičné pochoutky. Mělo to za následek nejen neustále žadonění našich dětí o zakoupení alespoň jednoho kornoutu, ale i to, že jsme z představení moc neslyšeli, protože chroupání a šustění bylo prostě hlasitější, než hlasy loutkovodičů.  Jak vypadalo divadlo po skončení představení, není asi třeba líčit. Pokud by tam vypustili malé čínské prasátko a nechali ho tu spoušť zlikvidovat, nemuseli mu už nic dávat k večeři.

Děti si představení užívaly, zapojily se do hry a bavilo je to. Rodiče již méně, protože scénárista té pohádky asi neměl moc bystrý den, když ji psal. A tak jsme měli dost času na pozorování okolí. Zaujala nás holčička, asi sedmiletá s krásnými zlatými vlasy. Úplný andílek, řekl by si jeden. Ale opak byl pravdou. Holčina, i když už jistě školou povinná, taky usoudila, že pohádka je na nic. Z první řady, která byla vyhrazena pouze dětem, neustále vybíhala k rodičům v řadě páté. Ne jednou, dvakrát, ale za celé představení asi tak dvacetkrát. Tu se napít, najíst, vyzvednout plyšáka od mámy a zase jí ho vrátit, zout si boty, obout si boty, zout si boty a na konci představení dokonce svléct si šatičky, takže tam pobíhala v punčocháčích a spodním tričku. Být to mé dítě, po třetím vyběhnutí bych s ním vyběhla já. 

Bylo to náročné odpoledne. Ale nevadí, v prosinci bude jistě příležitost, si dát další předvánoční divadélko. Třeba to tentokrát bude i bez popcornu.

Historie

Když člověk bydlí v cizině, stane se, že na něj občas vyskočí dějiny jeho vlastního národa. V Německu snad víc, než kde jinde. V práci i v soukromí se potkáváme s lidmi, jejichž předci bydleli v Sudetech a po válce museli odejít.  Někdo je rád, že babička nakonec skončila v Západním Německu, někdo se jede s dědečkem podívat na starý domov, někdo cítí starou křivdu ještě v druhé generaci. Poslední příběh jsem si vyslechla dnes u lékaře.

Pan doktor mě přivítal na předoperačním vyšetření. Když si přečetl mé jméno a zjistil, že jsem z Česka, povyprávěl mi svou rodinnou historii. Jeho rodina přišla do Brna z Rakouska, počeštili si jméno a usídlili se tam. Jeho otec byl majitel továrny a politicky činný muž. Mluvil česky a německy, jak to v Brně bývalo zvykem. V roce 44 se jim narodil syn a v roce 45 otec přišel o život na brněnském náměstí, protože měl německou národnost. Matka s dětmi se do roku 49 skrývala v lesích okolo Brna a pak se jí podařilo dostat se do Německa, kde dalších 5 let žili v lágru na cimrách po čtyřiceti lidech.  On křivdu osobně necítí, prý pro něj život v úkrytu i v lágru byl poměrně dobrodružný, jeho matka to však vnímala samozřejmě jinak. Tím jeho vyprávění skončilo a přešlo se k rutinnímu lékařskému vyšetření. 

Ten příběh mě zaujal. Pohled na poválečný čas očima dítěte z té „druhé strany“ byl loni zachycen v německo-australském filmu Lore.  Film o dívce, která se po zajetí rodičů musí postarat o své sourozence a dopravit je přes několik zón na druhý konec Německa k babičce, byl jedním z nejsilnějších filmových zážitků posledních měsíců.  Samozřejmě, že neznám podrobnosti brněnského příběhu, chybí souvislosti i jména. Ale stejně by mě zajímalo, zda někdo najde odvahu natočit film o nějaké jiné Lore, která utíkala s rodiči třeba právě z Brna. Určitě by to byl zajímavý příběh, i když by se v něm Češi možná ne vždy objevili jako mírumilovní. Ale tak to už v historii chodí a o vině či nevině tato noticka není.

Lübeck

Už dlouho se tu necestovalo. Je to tím, že když někam vyjedeme, říkám si, že to a to by bylo dobré napsat na blog. Vrátíme se zpátky a každodenní běh zážitky zasune do pozadí. Třeba jako tenhle výlet do Lübecku.

Byl to vlastně náhodný nápad a shodou okolností všechno klaplo. Kamarádi přijeli z Čech, naše babička byla u nás a byla ochotná pohlídat všechny děti, děti neonemocněly a neodkladné úkoly mohly být odloženy. Tak jsme vyrazili na dvoudenní výlet k moři. Přespali jsme ve městečku, které již podle názvu leží u moře. Timmendorfer Strand leží asi 15 km od Lübecku přímo na břehu Baltu. Jak jsme pochopili, je to šik místo pro šik turisty. Velké vily, drahá auta, luxusní restaurace, značkové butiky - to vše leží jen pár metrů od písečné pláže. Kdyby tu bylo tepleji, úplný Karibik. 

Ale tepleji nebylo. Tabulka na půjčovně plážových košů byla jasná. Ale na procházku po pláži, večeři v rybí restauraci a noční návštěvu baru bylo počasí akorát.

Druhý a poslední den byl na řadě Lübeck. Starobylé hanzovní město je druhým největším městem Šlesvicka-Holštýnska a jeho starobylé centrum je zaneseno do UNESCO. Zajímavá je historie názvu města, protože původní slovanští obyvatelé město zvali "Liubice", tedy podle mého laického odhadu by jméno mohlo mít něco společného s českou Libicí, případně Libní. Staré město není nijak velké a je ohraničeno ze všech stran vodou - řekou Trave a Wakenitz. Obyvatelé starého města musí být několikrát do roka připraveni na velkou vodu, která jim pravidelně navštěvuje přízemí. Jsou na to vybaveni, bydlí ve vyšších patrech a v přízemí nemají ani moc nábytku ani koberce. A nemusí jít ani o povodně jako letos v červnu. Stačí, když u moře začne foukat, moře se zvedne a "otočí" tok řeky  a už se lübečtí probouzejí do mokra.

Město bylo v průběhu času stále bohatší a své bohatství si chránilo. Vybudovalo tedy tlusté opevnění se čtyřmi přístupovými věžemi. Dnes jsou zachované již jen dvě. Holstentor je jednou z nejzachovalejší středověkých bran Německa a je tak známá, že se dostala i na rub německé dvoueurovky. Věž je monumentální, ale vzhledem k nestabilnímu podloží má namířeno k věhlasné věži v Pise. Taky se naklání.

Město Lübeck je známé také jako producent marcipánu. Toho tu jsou plné obchody. A v každé kavárně mají marcipánový dort s lískovými oříšky. Kdo si potrpí na sladké, je v tomto hanzovním městě úplně správně.A kdo ne, může se podívat na staré sklady soli a dát si slanečka.

A protože jsme líní turisté, zaplatili jsme si okružní cestu lodí. Z pohodlí kocábky jsme viděli největší pamětihodnosti města, ale třeba i most, který se plánoval přes 100 let a stejně ho postavili málo vysoký, místní kostely, parky, zahrádkářské kolonie, přístav a rybáře na molu v takovém počtu, že na ně všechny ani nemohly rybky zbýt. Prostě to byl v květnu podařený výlet, na který jsme si teď s chutí zavzpomínali.

Oslava po sousedsku

Nějak ztrácím přehled, o čem jsem tady už psala a o čem ne. Teď marně přemýšlím, jestli jsem tu už někdy zmínila Nachbarschaftsfest – tedy oslavu se sousedy. Minulou neděli jsme zrovna měli sousedskou grilovačku a je tu pár drobností, kterými se takové setkání liší od setkání sousedů v Čechách.

První věc: pozvánka. Asi měsíc dopředu vyrobí uliční výbor tištěnou pozvánku na oslavu s termínem akce a s termínem přípravné akce. Té jsem se zúčastnila loni a nějak jsem nepochopila její smysl, takže letos jsem neformálně vynechala a jela s dětmi do kina. Před oslavou sejdou sousedé u jednoho z nich a dvě hodiny se diskutuje nejen o životě v ulici, ale hlavně o tom, kdo co koupí, připraví, uvaří a upeče. Formálnost akce potvrzuje německý organizační talent. Bez oficiálního usnesení není bramborového salátu ani piva. Takže jsem se letos pouze stavila u sousedů s tím, že upeču koláč, připravím salát a přitáhneme basu oblíbeného piva z Plzně. Za minutu bylo vyřešeno, zaneseno do seznamu a já mohla odcválat s dětmi za zábavou.

Další odlišná věc je oblečení. Na českou grilovačku se chodí v džínách a triku. Ne tady. V naší ulici se věkový průměr blíží šedesátce a to možná vysvětluje styl oblečení. Loni jsme vyrazili vyloženě sportovně a letos jsme si to zopakovali, takže jsme byli jediní v triku. Dress code našeho festu totiž tvoří košile a to u obou pohlaví. Ženy výjimečně vyvětrají i šminky a šperky, některé dokonce přišly v podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsme jediná rodina s malými dětmi, neformálnost oblečení nám prochází.

Co nám ale prochází s povytaženým obočím je nádobí. Úplně jsme od loňska úplně zapomněli, že jednorázové nádobí se tu nenosí. Letos jsme to vylepšili – už jsme nejedli z papíru, ale z plastového dětského nádobí. Ale stejně vedle značkového porcelánu sousedů a stříbrných dezertních vidliček se nádobí značky Ikea a lžičky Lufthansa (pozůstatek z Indie) vyjímalo podivně. Proto to tady píšu sem (a za uši), abych příští rok vytáhla slavnostní servis, abychom nebyli pořád za burany.

Jinak jde o poměrně příjemné setkání se sousedy, které přes rok potkáváme jen občas. Pravidelně se sice zdravíme, ale toto setkání je alespoň příležitostí popovídat si s lidmi, kteří tu bydlí všichni přes třicet let a přijali nás poměrně otevřeně mezi sebe. Takže příště nezapomenout na místní bonton a budeme už stoprocentně místní.