Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.

Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Pozor, žáby!

Už jsem tu kdysi zmiňovala, že Leiferde je na okraji chráněné krajinné oblasti. Hlavní obyvatelé jsou různí ptáci, kteří se samozřejmě musí něčím živit. A proto jsou u nás tak rádi, protože potravy je tu habaděj. Pro ptactvo dobrá zpráva, pro řidiče méně. Těm totiž od začátku jara komplikují život žáby.

Na několika vybraných silnicích se totiž objeví zhruba tato dopravní značka:

http://www.absperrtechnik24.de/Natur+und+Umweltschutzschild+Vorsicht+Kroetenwanderung+uw030.htm

Pozor, žáby přes silnici! Někde je pouze značka, která značí, že máte jet opatrně a dávat pozor na to, abyste nepřejeli některého z malých skokanů. Někde jsou i doplňující informace. Třeba u nás směrem do Gifhornu jedna silnice bývá pár týdnů přes noc zcela uzavřená a kvůli žabám si od sedmi večer do šesti ráno musí řidiči dát asi čtyřkilometrovou objížďku. Ještě jsme zcela nepochopili, zda jsou žáby cvičené či vybavené budíkem, aby přes silnici pokud možno vandrovaly právě v určený čas, ale je fakt, že přes den jsem tu ještě ani jednu zelenou žabičku nepotkala. Asi jsou německy disciplinované.

V oblastech nevybavených dopravním značením nastupují malí lidští pomocníci, kteří žabky ze zimovišť přemisťují do letních bytů ve kbelících. Tato kratochvíle je oblíbenou zábavou školkových a mladších školních dětí, kteří v gumákách,  vybavení kyblíčky a rukavicemi, vyrážejí na lov malých obojživelníků. A když se žabky konečně dostanou do svých letních sídlišť, čekají až je sezobne Frída s Fridolínem (naši populární čápi) s rodinou a čekání si krátí podvečerními koncerty, které jsou slyšet po celé vesnici. 

Takže první grilování má u nás na vsi nezapomenutelnou atmosféru - žáby kvákají, čápi klapají a my roztápíme dřevěné uhlí. Jaro je definitivně tady. 

Den budoucnosti

Dnes byl pro všechny školáky od deseti let zvláštní den. Nemuseli totiž do školy. Zato většina z nich šla do práce.

Poprvé jsem si tohoto dnu všimla loni. Byla jsem objednaná ke kadeřnici a vedle učně, který tam pracuje už docela dlouho, se tam poflakovalo jakési děvče velmi mladého věku. I zeptala jsem se, čí dcerka dneska nemusela do školy. A dozvěděla jsem se, že to není ničí dcera, nýbrž žačka místního gymnázia (mimochodem  žáci jsou všichni až do ukončení středního stupně, studenti jsou až na vysokých školách), která se do kadeřnictví přišla podívat v rámci Dne budoucnosti. To je projekt, při kterém žáci od deseti do šestnácti jdou na jeden den do praxe, aby se podívali, jak to v takové práci chodí a jestli třeba job, který si vybrali je tak idylický, jak si ho vysnili.

Dnes jsem si taky všimla podezřele vysokého počtu dětí, které byly za školou. A tak když v rádiu hlásili náctiletí moderátoři, bylo jasno - další Zukunftstag je tu. Ten letošní měl být ještě gendrově rovnoprávný  a tudíž chlapci se měli jít podívat na místa s typicky ženskými povoláními a holky hezky do výroby nebo na stavbu.Tak jsem se rozhlédla po vesnici a zjistila, že s tou pohlavní vyhraněností to až tak nevyšlo. Holky byly v obchodě, bance a ve školce (k holiči jsem dneska nebyla objednaná), kluci zas koukali na to, jak se staví silnice a zasazují brambory.

Vzpoměla jsem si na své "dny budoucnosti", kdy jsem jako dítě mohla s rodiči do práce. Jak jsem si vyřezávala rybičky z vosku u mámy v laborce a hodiny vydržela koukat na tiskací stroje, které zázračně vyráběly z bílého papíru potištěné archy u táty v tiskárně. A na obou místech bylo vlastně super, že oficiálně jsem tam vůbec nesměla být :D.

A vlastně to není až tak špatná myšlenka, vylézt ze školních škamen a podívat se, jak to mají třeba rodiče v práci. Jen myslím, že jeden den je trochu málo.

Harz: Thale

Letošní zima byla o dost příjemnější, než ta minulá. Sníh jsem musela odhrabávat pouze jednou. Zato si už od ledna užíváme slunečných dnů. Když na začátku března bylo o víkendu skoro dvacet nad nulou, což jsou tu spíš letní teploty, rozhodli jsme se vyrazit do Harzu na procházku. Jeli jsme až (od nás) na druhý konec hor, do témeř 120 kilometrů vzdáleného Thale.

Thale je malé městečko v Sasku Anhaltsku, ve kterém jsou termální lázně a soutěska- údolí Bodenthal. Zvláštností je, že na každou stranu soutěsky vede jedna lanovka. Je to zatím jediné místo, které znám, kde mají dvě lanovky a ani jednu sjezdovku.

Na začátku nás trochu zaskočilo místní značení a mapa, jak jsem psala minule. Ale nakonec jsme se vydali po "minus koruně" na malý okruh na vyhlídku Rosstrappe. Nahoru jsme se nechali vyvézt, dolů jsme pak šupajdili po svých.

Krajina nás trochu překvapila, jako bychom cestovali na jiný kontinent. Skály padající do strmé soutěsky, seshora porostlé stromy, které ještě nebyly vůbec zazelenalé a zároveň teplota přes dvacet stupňů, nám vyvolaly živou vzpomínku na krajinu poblíž Acapulca. Na vyhlídce Rio Balsas to vypadalo velice podobně, jen teplota byla ještě o nějaký ten stupínek vyšší.

Nahoře na skále byla cesta s několika vyhlídkami, na jejímž konci nás čekala pověst o českém rytíři Bodovi. Překvapilo nás, že by se český rytíř dostal pověsti z Harzu (přece jen to není z Čech za rohem), a tak jsme se pak doma podívali, jestli to tak opravdu bylo. Našli jsme několik verzí pověsti s různými variantami. Jednou je to rytíř, podruhé obr ze Šumavy, ale vždy je to Čech a jmenuje se Bodo. Ten si chtěl vzít za ženu buď princeznu Brunhildu nebo obryni Emmu, můžete si vybrat, která se vám víc líbí. Dál už příběh pokračuje stejně - rytíř/obr si chtěl vzít princeznu/obryni za ženu, ale ona nechtěla a začala před ním ujíždět na koni. Jela přes lesy a pole, až se jí do cesty postavila široká skalní průrva. Princezna/obryně pobídla koně a podařilo se jí průrvu přeskočit, při skoku jí však z hlavy spadla korunka. Bodo chtěl za ní, ale průrvu se mu nepodařilo překonal a zřítil se do říčky a proměnil se v divokého psa.

Říčka dnes po něm nese jméno Bode a když přijde bouřka, divoký pes stále vyje mezi skalami. Po skoku koně zbyl jen otisk jeho podkovy ve skále, do kterého dnes turisté házejí drobné.

Turistická značka

Je pár věcí, na které můžeme být jako Češi pyšní. Jednou z nich je nepochybně turistické značení. V Čechách se jde prostě po žluté, po modré, po zelené nebo po červené.  Zpravidla je vidět od značky ke značce, na rozcestí jsou rozcestníky se značením v kilometrech. A cyklisté a běžkaři mají své značení. Jak tak vandrujeme po světě, zatím jsme lepší turistické značení nenašli. 

 

Nejlepší to bylo v Chorvatsku, kde jsou občas cesty vyznačeny právě Klubem českých turistů - myslím, že jsme je potkali někde na Krku. Chápu, že vzdálenosti v Alpách nebo Tatrách jsou uváděny v hodinách. To, že nám to nikdy nevycházelo, je asi tím, že nemáme fyzičku zdatného horala, který to značil. Podle našich zkušeností slovinský či rakouský horal cestu přece zná, a tak nepovažuje za nutné ji nějak přehnaně vyznačovat. Vezme si plechovku s bílou a červenou barvou a občas na nějaký kámen či kmem namaluje červený puntík a obkrouží ho bíle. V závislosti na místních zvyklostech může používat ještě vzor "čárka".  

 

To, co nacházíme v místním pohoří Harz, nás stále přivádí k údivu. Místní podporovatelé pěších turistů cesty značí s fantazií. Na Brocken se leze po značce "čarodějnice". 

V Thale, kde jsme byli o víkendu, si turisté mohou vybrat z nabídky mínus, čtvereček, trojúhelníček, kolečko, křížek a to v několika barevných variantách.

Nejvíce nás dostala místní turistická mapa. Změť červených a zelených čar doprovázená geometrickými tvary a orientace mapy nám naše putování moc neusnadnila. Nakonec jsme si dali jednu cestu "mínus královská koruna". A u každé značky jsme s vděkem a uznáním vzpomínali na geniální české turistické značení. Co takhle to začít vyvážet?