Naboso

Nedělní výlet nás zul z bot. Uplynulých pár dnů panují na místní, severoněmecké poměry neobvyklá vedra,  a tak nastal konečně čas vyzkoušet Barfusspark Egestorf  (www.barfusspark-egestorf.de). O této dolnosaské atrakci víme už poměrně dlouho, ale zatím jsme se nemohli odhodlat. Chodit po lese naboso několik hodin, to chce to správné povětří, žádný déšť ani zimu nebo lezavo. Ani jedno tento víkend nebylo, takže jsme vyrazili.

Děti to chtěly pojmout zgruntu a chtěly nechat boty úplně doma. S takovou vervou jsme ale výlet nebyli připraveni podniknout. Nám stačilo zout si boty až přímo na místě. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří dostali geniální nápad na pěší procházku lesem bosky, a tak uzavíratelné skříňky na obuv návštěvníků byly beznadějně obsazené. Takže jsme, stejně jako spoustu dalších návštěvníků, pověsili boty na plot a doufali, že nebudeme muset řídit těch 110 kilometrů zpátky taky naboso.

Princip celého parku je jednoduchý. Pro návštěvníky jsou připraveny tři vzájemně propojené okruhy v lese a na louce a vše se musí procházet naboso. Pro nás to byl poměrně nový zážitek, bez bot jsme celé odpoledne strávili naposled možná jako děti. A náš dorost koncept tohoto parku přijal s nadšením. Konečně nemusely poslouchat hlášky jako "Kolikrát ti mám říkat, že si máš vzít bačkory!" nebo "Obuj se, nastydneš od nohou!", kterými je špikován náš všední den. S radostí zahodily sanádly do křoví a vydaly se na cestu. Odvážně ani jeden povrch nevynechaly. Studenou vodu v potoce i nádrži, kovovou balanční tyč, kmeny, několik typů betonových venkovních dlaždic, dřevo, větve, šišky, kameny všech tvarů a velikostí a dokonce ani střepy.

Největší atrakcí bylo ale bahno. Bahnivých brodů bylo asi pět a pokaždé bylo blátíčko trochu jíné. Poprvé hrubé a hnědě, pak hlaďoučké a černé, patlavé tmavě šedé či klouzavé světle šedé. Emma se nejdřív trochu zdráhala, ale pak v rochnění v bahně našla zálibu a za pokřiku "Matsch - platsch" se brodila dalším a dalším jílem. Z bahnivých atrakcí si každý přinesl sváteční tmavé "ponožky".

Po skoro dvou hodinách procházení se bosky lesem jsme se mohli omýt, abychom zapadli zpět do civilizace. Bahýnko bylo ale obzvláště zažrané, takže jsme doma ještě museli nasadit speciální nožní koupel s nasazením kartáče. A dětem jsme museli vytahat třísky z chodidel, protože přece jen nemají takový stupeň hroší kůže na ploskách jako my, dospělí. Ale ani špína, ani třísky neubraly výletu nic na úspěchu. Naboso nás to dost bavilo.

Obrázky z Lisabonu II.

Poslední dny a týdny probíhají v poklusu. A tak je čas chvíli se zastavit a zavzpomínat si na Lisabon.

Před měsícem jsme se potulovali jeho křivolakými uličkami. Abych pravdu řekla, tentokrát jsme se moc nesoustředili na pamětihodnosti. A když už jsme se rozhodli pro návštěvu hradu, měli jsme smůlu, protože zrovna bylo prvního května a to mají památky zavřeno. A tak jsme, jako horda ostatních turistů, přelezli zábradlí alespoň na jednu vyhlídku.

Vyhlídky jsou vlastně taky místními pamětihodnostmi. Z "miradoura" jsou nejen krásné výhledy, ale většinou se jedná i o kulturní místo. Skoro na všech, co jsme byli byl nějaký hudebník tklivě zpívající fado. Fado (česky osud) je místní hudební styl, který se dá částečně přirovnat k šansonu. Písně nejsou veselé, jejich nejčastějším tématem je nešťasná láska, nelítostný osud, moře. Poslouchali jsme fado jedno odpoledne v autě a je fakt, že náladu si tím člověk moc nevylepší. Ale pro sentimentální povahy ten pravý žánr.

Když jsem pořizovala tyto fotografie ve čtvrti Alfama, ještě jsem měla kompletní kabelku. V Lisabonu, podle průvodců v jednom z nejbezpečnějším městě Evropy, jsem se stala obětí kapsářů. Naštěstí lapky v tlačenici zaujala pouze má kosmetická taštička, takže mimo dámských propriet, rtěnky a léků, jsem neutrpěla větší škodu. Jen z leknutí jsem se musela vzpamatovat. Ale po zbytek pobytu jsem kabelku nosila jako vzorná turistka na břiše.

Čtvt Belém je od centra trochu vzádelná, takže je lepší jet pár zastávek vlakem. K vidění je tu katedrála postavená na počet mořeplavcům a také moderní památník objevitelům. Ten nám trochu připomínal reálný socialismus, ale možná to bude jen tím, že obé vznikalo ve stejné době. Ve čtvrti je mnoho hezkých kavárniček a cukrárniček, kde může znavený turista spočinout. V této čtvrti je také jeden ze symbolů města - Torre de Belém. Původně, v šestnáctém století, stála věž uprostřed řeky Tejo a strážila vjezd do přístavu. V 19. století se ale vlivem zemětřesení ostrov potopil a dnes stojí 35  metrů vysoká věž ve vodě.

Dalším symbolem nejen Lisabonu, ale celého Portugalska, jsou dlaždičky. Hlavně ty bílo-modré. Dají se koupit jak masově vyráběné v turistických obchodech se suvenýry, tak i několik desetiletí (možná i století) staré ve starožitnictví. Obložené jsou s nimi celé domy, ale to na fotkách tak nevyzní. A tak alespoň pár příkladů zdobených fasád z lisabonských ulic.

Obrázky z Lisabonu I.

Využili jsme prodlouženého květnového víkendu a vyrazili na západ Evropy, do Lisabonu. Hlavní město Portugalska jsme s kamarády vybrali za cíl už na podzim, když jsme se bavili o tom, jaká místa by bylo hezké v Evropě ještě vidět. A protože zrovna někdo z nás četl Noční vlak do Lisabonu  od Pascala Merciera, napadlo nás právě toto město.

První, na čem jsme se jednohlasně shodli, byl výlet bez dětí. Takže jsme zajistili hlídání, nakoupili letenky, zarezervovali ubytování (vše už v listopadu) a modlili se, aby děti ani babičky nebyly nemocné a my si mohli užít pár dní jako za starých časů. A ono to vyšlo.

Nedávali jsme si nějak vysoké cíle, co se týče návštěvy muzeí, galerií a památek. Užívali jsme si, že nemusíme vyhledávat ani Zoo ani jiné dětské aktivity a tři dny jsme se jen tak potulovali městem a jeho okolím. Procházení jsme v pravidelných intervalech prokládali návštěvami místních hospůdek a kavárniček. Prostě pohoda.

Hezky jsme měli už od příletu. Mohli jsme si tedy Lisabon prohlédnout nejdřív hezky zvýšky. Z letadla není až tak vidět, že se město rozkládá ve zvlněné krajině. To jsme měli poznat až den poté, při pěší prohlídce města. Příště víme, když do Lisabonu, tak v dobrých botách. Popřípadě, kdo chce ušetřit místo kufru při příletu, může si botky koupit na místě. Místní produkce nás velice mile překvapila a při odletu jsme málem kupovali nový kufr, protože nákupy se nám skoro nevešly.

Jak už bylo zmíněno, lisabonské uličky se malebně vinou z kopce a do kopce. Na rovinu narazíte pouze u řeky Tejo. Zvláštností města jsou výtahy spojující  jednotlivé ulice s obzvlášť příkrým stoupáním. Některé jsou úplně obyčejné, některé vypadají jak lanovka na Petřín. Nejznámější je Elevador da Santa Justa (černý vpravo nahoře), který byl postaven Eifelovým žákem, Raoulem Mesnier de Ponsard, a uveden do provozu již roku 1902. Tato informace stojí v každém průvodci a dřevem obložené kabiny jsou pro dvacet lidí. Proto se před výtahem vine nekonečná fronta výtahuchtivých turistů. Musíme oznámit, že to jsme si raději vyšlápli schody a o to déle poseděli na následném obědě.
Dále jsou samozřejmě známé historické tramvaje, kterými jezdíl také profesor v Nočním vlaku do Lisabonu. Nedokážu si představit, že by mohl v tramvaji rozjímat nad spletitými osudy lidí, které potkal, protože tramvajky jsou nacpané k prasknutí. Ale naštěstí fungují i nehistorické dopravní prostředky. Třeba metro (vede hned z letiště - Praho, vezmi si příklad), autobusy nebo vlaky.

Praca do Comercio. Portugalština pro nás byla zrádná. Napsané se dá ještě porozumět, takže jsme věděli, že jsme na Obchodním náměstí. Pokud však někdo spustil rychlou portugalštinou, mohli jsme se jít klouzat. Takže komunikace probíhala z naší strany španělsko/anglicky - ze strany domácích portugalsko/španělsko/ anglicky. Jinak pro kombinaci španělština-portugalština existuje i název. Portuňol (PORTUgal/EspaŇOL). Prostě když se potká Španěl s Portugalcem, oba používají své rodné jazyky stejně tak, jako my a Slováci.

Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.

Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Pozor, žáby!

Už jsem tu kdysi zmiňovala, že Leiferde je na okraji chráněné krajinné oblasti. Hlavní obyvatelé jsou různí ptáci, kteří se samozřejmě musí něčím živit. A proto jsou u nás tak rádi, protože potravy je tu habaděj. Pro ptactvo dobrá zpráva, pro řidiče méně. Těm totiž od začátku jara komplikují život žáby.

Na několika vybraných silnicích se totiž objeví zhruba tato dopravní značka:

http://www.absperrtechnik24.de/Natur+und+Umweltschutzschild+Vorsicht+Kroetenwanderung+uw030.htm

Pozor, žáby přes silnici! Někde je pouze značka, která značí, že máte jet opatrně a dávat pozor na to, abyste nepřejeli některého z malých skokanů. Někde jsou i doplňující informace. Třeba u nás směrem do Gifhornu jedna silnice bývá pár týdnů přes noc zcela uzavřená a kvůli žabám si od sedmi večer do šesti ráno musí řidiči dát asi čtyřkilometrovou objížďku. Ještě jsme zcela nepochopili, zda jsou žáby cvičené či vybavené budíkem, aby přes silnici pokud možno vandrovaly právě v určený čas, ale je fakt, že přes den jsem tu ještě ani jednu zelenou žabičku nepotkala. Asi jsou německy disciplinované.

V oblastech nevybavených dopravním značením nastupují malí lidští pomocníci, kteří žabky ze zimovišť přemisťují do letních bytů ve kbelících. Tato kratochvíle je oblíbenou zábavou školkových a mladších školních dětí, kteří v gumákách,  vybavení kyblíčky a rukavicemi, vyrážejí na lov malých obojživelníků. A když se žabky konečně dostanou do svých letních sídlišť, čekají až je sezobne Frída s Fridolínem (naši populární čápi) s rodinou a čekání si krátí podvečerními koncerty, které jsou slyšet po celé vesnici. 

Takže první grilování má u nás na vsi nezapomenutelnou atmosféru - žáby kvákají, čápi klapají a my roztápíme dřevěné uhlí. Jaro je definitivně tady.