Lékárny

 V pondělí byl krásný den, poslední zimní, ale už vlastně jarní.  Sluníčko svítilo, ptáci zpívali a zahrádkáři startovali po zimě sekačky. Šla jsem si koupit nějaké sazeničky do truhlíků, aby nám to tu trošku rozkvetlo. Ale to byla taky poslední věc, kterou jsem udělala správně. Při  vaření oběda jsem rozbila misku na polévku a rozbila sklenici s dresingem, při úklidu jsem shodila z okna vázu a při chystání svačiny jsem si zařízla nůž hluboko do levého ukazováčku. Byl krásný den, ale pro mě ukázkový den blbec.  Pobíhala jsem s krvavým prstem po kuchyni, vytahovala lékárničku, abych si ránu obvázala a vydezinfikovala. Druhý den jsem musela do lékárny obnovit zásoby obvazů a při tom mě napadlo, že o lékárnách jsme tu nepsala a přitom je tolik rozdílů.

Německo

Vezmu to od konce, protože rozdílů mezi lékárnou českou a německou až tolik není. Jen snad ten, že pokud máte recept od lékaře na léky pro děti, nic se neplatí. Finančně je to výhodné, ale rodiče pak chodí k dětskému doktorovi s každým bebíčkem jen proto, aby dostali léky zdarma. Dokonce to jde i obráceně. Pokud si léky nejdřív koupíte za své a teprve poté jdete k lékaři, lékárník vystaví speciální účet, který se dá zpětně proplatit. Jestli je to tak i u dospělých zatím nevím. Naštěstí jsme tu doktora zatím nepotřebovali. Jinak jsem žádný rozdíl nepozorovala, je to byznys jako u nás.

Mexiko

Mexické lékárny mají koncept drugstorů. Mexická lékárna, farmacía, nabízí mimo léků i hygienické potřeby, drogistické zboží, základní potraviny a pleny. Velkou výhodou je otevírací doba, která je u velké části 24/7. Přes noc jsou otevřená pouze malá okénka, kterým vám vydají požadované zboží či léky.

Léky jsou ke koupi v širokém spektru. Občas i takové, které jsou jinde zakázané. Existuje více cenových kategorií – normální lékárny s léky originálními i generiky, ale také levné lékárny, které nabízí pouze generika ve svém vlastním balení. Takové léky jsou pak několikanásobně levnější a to je důležitý faktor, protože léky se vždy platí v hotovosti. Na recepty si v Mexiku moc nepotrpí, jsou sice léky, u kterých lékárník chce vidět recept, ale když máte název nebo účinnou látku napsanou jen na papírku, dají vám to taky. Na předpisy se píše vždy jen účinná látka, aby se člověk mohl rozhodnout podle vlastní kapsy, jestli chce originál od světové firmy nebo jen odvozený lék z diskontu. Lékárny jsou k nalezení všude. Nejen že někdy suplují malé samoobsluhy, ale jsou také vždy součástí velkých obchodů. A musím říct, že jsem si na to tak zvykla, že jsem při nákupu v Tescu hledala u regálů s drogérií i lékárnický pult.

Balení léků se dostává vždy bez příbalového letáku. A tak se mi jednou stalo, že mi známá doporučila nějaký lék na zánět močových cest a já až po nákupu z internetu zjistila, že to jsou antibiotika. Pak jsem se už naučila, že pokud mi doktor napsal nějaké léky, nejdřív jsem názvy z receptů projela na síti, prohlídla si příbalové letáky online a až pak šla do lékárny. Mexičtí doktoři totiž bez výjimky předepisují někdy až nesmyslný počet léků. Když má dítě virózu, dostane 10 různých sirupů a lektvarů na 10 dnů. V Německu jsem pak se stejnou diagnózou odešla pouze s kapkami do nosu. Než jsem to v Mexiku zjistila, dávala jsem léky dětem poctivě. Potom, jsem už sama lustrovala, co dát a co ne. Není to sice ideální, ale ládovat děti zbytečně chemií taky není to nejlepší.

Co jsem naopak oceňovala, byla služba dovážky léků až do domu. O té jsem tu už psala. Musím říct, že to mi tu trochu chybí. Když nám tenkrát lehla celá rodina s průjmem, byli jsme rádi, že poslíček přivezl léky až ke dveřím a my se nemuseli vzdalovat od své oblíbené toalety.

Indie

S indickými lékárnami jsme naštěstí moc zkušeností neudělali. Ani si moc nevzpomínám, že by byla lékárna k vidění na každém kroku. Nejlépe vybavené lékárny byly v nemocnicích. Když jsme podnikali inspekční návštěvy nemocnic po okolí (Aurangabád, Pune, Bombaj – okruh bratru 400 km), pár jsme jich viděli. Vždy byly velice klimatizované, na indické poměry čisté a vždy v nich vládl organizovaný chaos.  My jsme si do Indie přivezli léků plný kufr, stejně jako ostatní čeští zaměstnanci a spoléhali jsme se na vlastní úsudek. Bohužel české léky na střevní problémy byly v Indii nedostatečné, takže ani my se místním lékárnám nevyhnuli. Vždy jsme dostali přesný počet pilulek. To znamená, léky bez krabičky, bez příbalového letáku, pouze třeba 10 pilulek, pokud se měly brát 5 dnů 2 x denně. Všechna platíčka hezky převázaná gumičkou do úhledného balíčku. Nezbývalo nám než jen věřit, že lékárník v těch horách léků nesáhl vedle a že opravdu máme léky na průjem a ne na křečové žíly.

A co se týče střevních problémů, udělali jsme v tropech zkušenost, že endiaron je malý pán. V těchto oblastech se vždy vyplatí kupovat přímo místní léky, které odpovídají síle místních bakterií a parazitů. A hydratační roztoky, sladko-slané limonády plné minerálů taky nejsou k zahození.

Jak se jmenujete, děti?

Minulý týden jsem četla v českých novinách zmínku o „skokanech roku“ ve křestních jménech v Čechách. U holčiček se oproti minulým letům dává víc jméno Lilien, Ella nebo Mia, kluci se zas častěji jmenují Eliáš, Tobias nebo Max. V absolutních číslech sice pořád vedou Jiří a Marie, ale stále více si získávají oblibu ne úplně typicky česká jména. V diskusi pod článkem se kdosi rozhořčoval nad tím, že se již nedávají klasická jména a stále častěji se rodiče inspirují za hranicemi. Pobavilo mě to, jaké starosti lidé mají. Pro zajímavost jsem se poradila se strýčkem Googlem, abych zjistila jaká jména jsou populární v jiných zemích, kde jsme již pobývali.A tady je výsledek.

Indie

Hitparádu jmen u kluků vedou Aarav, Vivaan a Muhammed, u holek  Ananya, Saanvi a Aanya. Ani jedno toto jméno jsem osobně v Indii nepotkala, ale spousta jiných jmen pro nás bylo poměrně špatně vyslovitelných a občas i zapamatovatelných. 

Náš řidič se jmenoval Raju /Radžu/ a to bylo vlastně první jméno, které jsem v Indii pochytila. Druhé bylo Pankach, čti „Pankáč“. K Pankáčovi jsme chodili na nákup, protože jeho obchod s barevným vývěsním štítem „Pankach Kumar and Brothers“ byl zpočátku jediným místem, kde se daly sehnat cereálie, máslo a občas mražený jogurt. Toto jméno jsme si zapamatovali, jaký div, velice rychle. Obtížnější to bylo se všemi ostatními. Anand, Prakasch, Rajiv, Abhiraj, Sanchid – všechna jména se nám z počátku dost pletla, s výslovností jsme byli na štíru a kdo ví, jestli jsme je vlastně vyslovovali správně. A co teprve ženská jména. V telefonu jsem měla paní na masáže pod jménem „Madam Masage“. Její pravé jméno mi zůstalo utajeno dodnes.

Mexiko

Mexická jména nám byla samozřejmě o dost bližší. Křesťanství dělá své. Podle nejnovějších průzkumů vedou Santiago, Diego, Sebastian a Sofía, Ximena a Camila. Mexičtí rodiče velice často dávají dětem dvě jména, která se v běžné řeči spojí dohromady a vznikají tak jména nová. Jedni známí měli sestry – jedna se jmenovala Marie Fernanda, druhá Marie Luisa – říkalo se jim MariFer a MariLu. Měla jsem v tom chaos a nikdy pořádně nevěděla, která je která.

My, jelikož jsme tušili, že naše děti nebudou vyrůstat jen v české kotlině, volili jsme jména bez háčků, čárek a poměrně mezinárodní. Mysleli jsme si, že Adam je všude po světě jen Adam. Ale španělština nás vyvedla z omylu – španělsky byli první lidé Adan a Eva. Takže náš synek měl občas v Mexiku o nožičku v posledním písmeně méně.

Pěkná jména jsou původně indiánská. Xochitl , Cictali, Ixtlilxóchitl nebo Nezahualcóyotl, to jsou jména pravých mexických obyvatel. A můžete hádat, kdo je holka a kdo kluk.

A ještě domácí varianty – Guadalupe je Lupe, Francisco Paco, Salvador Chava, Manuel Meño a Ignacio Nacho. To jen kdybyste si někdy připíjeli s nějakým španělsky hovořícím kolegou na tykání, tak abyste věděli, jak mu říkat.

Německo

Ben, Leon, Lucas a Mia, Emma a Hanna(h) jsou u německých rodičů nejoblíbenějších. Podle žebříčku to nevypadá, ale fantazii se v Německu při výběru jmen meze nekladou.

Na začátku školního roku jsme dostali seznam dětí ve školce.  Vedle klasického Torbena nebo Moritze se na něm vyskytovaly i pro nás exotičtější jména jako Noah, Kilian či Joona. U jednoho jména jsme dokonce museli hledat na internetu, jestli je to jméno pro kluka nebo pro holku. Arjen je teď Adamův nejlepší kamarád a my víme, že má holandské jméno.

Hodně rodičů volí také dvojitá jména, nejlépe hodně světová.  Pak se ve školce může lehce stát, že Cara Mia si hraje s Jamie Justinem Joelsem na schovávanou a bábovičky si plácají Jayden Leadell s Rowenou Chantall. A co teprv, když tyto děti dorostou škole a musí si podepisovat sešity. Pierre Gilbert Yves a Chiara Valentina Chayenne budou na jméno potřebovat jistě více než jeden řádek.  

Jak vidno, v každém národě jsou hranice extravagance někde jinde. Až se ale jednou Jitka, Pryia, Letitia a Lina sejdou na jednom pokoji na mezinárodní univerzitě, budou jim jejich jména připadat exotická, i když v daných zemích jsou úplně normální. Je to jen úhel pohledu.

Karneval po německu

Na začátku února se mezi regály s valentýnskými čokoládami začaly objevovat masky, paruky, divadelní šminky a kostýmy. V Německu se totiž slaví masopust (Fasching), mezinárodně zvaný karneval. Od čtvrtka do úterý vládne v chladném Německu poměrně čilé masopustní veselí. Kdo by to byl býval do tohoto národa řekl ;-).

„Pánové, dávejte si pozor, co si dnes berete za kravatu a případně ji nechte doma“, překvapil mě hned ve čtvrtek ráno moderátor v rádiu.  Proč, to jsem netušila, ale informovala jsem se u domorodců a pak jsem volala do práce Karlovi, ať si hlídá svou ozdobu na krku. Domů ji přinesl celou, ale raději ji měl stočenou v kapse saka. Byl totiž Weiberfasching, což by se dalo velmi volně přeložit jako „Babí masopust“, prostě karnevalový den hlavně pro ženy. Sice tento den není spojen se žádným karnevalovým průvodem, ale přesto se, hlavně na pracovištích,  čile slaví. Od 11 hodin 11 minut se už moc nepracuje, ale zato běhají po pracovišti ženy s ostře nabroušenými nůžkami a stříhají mužskému osazenstvu kravaty jako symboly jejich moci. Muže pak jejich ustřižená paráda zdobí celý den. Oslavy se pak odpoledne a večer přesunují do restaurací a hospod, kde se bandy ženských baví – v kostýmech i bez.

Ženským v jejich činění trochu udělal čáru přes rozpočet soud v Essenu, který vynesl rozsudek ve prospěch chlápka s půlkou kravaty. Tu mu ustřihly bez jeho souhlasu v jedné cestovní kanceláři a tím došlo k újmě na jeho majetku. Pokud by ale masopust v práci slavil spolu se ženami, pak mu tyto mohou kravatu ustřihnout i bez výslovného souhlasu. On totiž slaví a ví, jaké obyčeje jsou s tímto dnem spojeny a tím pádem musí počítat, že bude o kravatu kratší.

Karneval samozřejmě slaví děti. Slaví se ve školách, školkách i sportovních spolcích a je samozřejmě spojený s kostýmy, tancováním a horou sladkostí. Naše děti byly od čtvrtka na dvou dětských karnevalech a zítra je čeká poslední, ve školce.  O občerstvení se starají vzorné matky, které na karneval každá přinesou nějakou drobnost k jídlu a pití. Samozřejmě vyhrávají maminky, které napekly muffiny nebo přinesly sušenky a bonbóny. Děti z takové kulturní akce odcházejí nejen vylítané, vyblblé a vytancované, ale taky mimořádně přetláskané.

A nakonec jsou tu samozřejmě i karnevalové průvody a masopustní oslavy pro dospělé. Ti se tu s gustem maskují a navlékají do kostýmů. V našem okolí je největší průvod v Braunschweigu, kam loni zavítalo přes 280 tisíc návštěvníků. Chtěli jsme se jít podívat, ale bohužel počasí je dnes obzvláště hnusné, tak jsme si to rozmluvili. Ale byli jsme dopoledne v Braunschweigu kvůli jiné záležitosti a na ulicích jsme potkávali spoustu kostýmovaných lidí – Karkulku v puntíkovaném čepečku, Vikinga s rohy, ovečku Shaun ve velikosti 42, čarodějnici se zelenými vlasy, dvoumetrového brouka Pytlíka,  robota se zlatou krabicí místo hlavy a taky tlupu nevěst pánského pohlaví v šatech bez rukávu(při 3 stupních). I přes to hnusné počasí je dnes asi nejen v  Braunschweigu dost veselo. Jak bylo již řečeno, kdo by to byl řekl, že se tu tolik lidí na masopust odváže.

Sáně

Zase jsme vyrazili do hor. A dnes už jsme se nenechali zlákat větrníčky a pořádně jsme sáňkovali. Na Torfhausu s výhledem na Brocken, nejvyšší vrchol Harzu. A Torfhaus má ještě jednu specialitu, kterou jsme viděli poprvé v životě. Sáňkařský vlek. Tak to jsme museli omrknout.

Torfhaus je informační centrum národního parku Harz. S jednou informační budovou, s jednou hospodou, jedním stánkem s občerstvením a sáňkařskou sjezdovkou se speciálním vlekem. Na fotce je snad trochu vidět, že na lidmi se vznáší modré sáně. To je on, vlek speciálně pro sáňkaře. Je to vlastně předělaná kotva, kde na konci lana jsou přidělané saně. Na dolní stanici je obsluha stáhne dolů a sáňkař, líný šlapat do kopce, si na ně dřepne, drží si vlastní saně za sebou a nechá se vyvézt nahoru. Na horní stanici s různým stupněm elegance a grácie vystoupí, tedy spíš se vykulí či vyleze po čtyřech, přesedne na vlastní stroj a sviší zase dolů.  Nutno podotknout, že nástup i výstup chce trochu cvik a samozřejmě, že nic není zadarmo. My tedy raději šlapali po svých.

Před pobytem v Dolním Sasku nás nenapadlo, že tolik lidí sáňkuje a má to i za sport. Ale naše návštěvy Harzu nás utvrzují v tom, že sáňkaři jsou zde silnou komunitou. Sáňkují malí, velcí, tlustí i tencí, od nuly do šedesáti let. A přidají se i zahraniční turisté. Pohled na indický pár, který nejdříve se zájmem kouká na sníh a pak si půjčí sáně a pravděpodobně poprvé jede po studeném bílém povrchu z kopce, byl opravdu okouzlující. I dopravní prostředky jsou velice různorodé - klasické dřevěné sáně, plastové všech barev a velikostí, pekáče, boby, kluzáky, dokonce nafukovací sáně - to vše se dá na sáňkovací sjezdovce vidět. A co teprve ty styly. Pro některé je klasický posez nudný, a tak se vydávají z kopce hlavou dolů, v leže, v dřepu na saních a nebo různě "ve vrstvách" a kombinacích těchto stylů.

Samozřejmě se v Harzu myslí i na běžkaře. Tratě jsou značené sice hůř než u nás (což jsou ostatně po celé Evropě - turistické značení je opravdu jedna z věcí, na kterou můžou být Češi hrdí), ale jsou a mají samozřejmě i strojovou stopu. Takže až nám děti povyrostou, můžeme do půjčovny chodit místo pro sáně pro běžky a vydávat se i na delší výlety.

Quedlinburg

Existuje knížka a teď i počítačová aplikace "1000 míst, které byste měli navštívit, než zemřete". Jako správní cestovatelé jsme samozřejmě museli do aplikace zanést místa, která jsme už navštívili. V Čechách máme téměř splněno, ale v Německu je ještě pár míst, která nám chybí. A tak jsme se vydali do Quedlinburgu, který je jedním z míst, která prý stojí  za to před smrtí poznat.

Město s poměrně krkolomným názvem leží na severním okraji Harzu. Osada Quedlinburg byla zmíněna na začátku 10. století, městem s právem mincovním, tržním a celnímse stalo v roce 994. Quedlinburg byl královskou a císařskou velikonoční falcí - tedy sídlem, kde středověcí panovníci slavili nejvýznamější křesťanské svátky. V desátém století tu byl také založen ženský klášter spjatý s panovnickým dvorem. Klášter se staral o vzdělání urozených dcer a dožívaly zde také vdovy po panovnících. Takže ve středověku to bylo "pupek světa". Někdy od konce patnáctého století už to tak žhavé nebylo.

Dvacáté století se s městem taky moc nemazlilo. Na hradě se ve třicátých letech zalíbilo národním socialistům, kteří odsvětili dóm. Od padesátých let ležel Quedlinburg ve východním Německu. Změny přišly pro město akorát včas. K tisíciletém výročí města bylo Staré město zapsáno v roce 1994 do UNESCO.

Právě Staré město je asi turisticky nejatraktivnější. Úzké dlážděné klikatící se uličky, hrázděné domy, kostely a nad nimi Schlossberg s gotickým dómem. Domečky jsou na sebe natěsnané a občas to vypadá, že se zahřívají. Každý dům je trochu odlišný od svého souseda. První tu byly postaveny ve 14. století a stojí dodnes. Dá se tu najít i nejstarší zcela zachovaný hrázděný dům v Německu. My ho ovšem nehledali.
Co jsme našli hned po příjezdu bylo sousoší muzikantů. Na nich nás zaujalo, že jsou všichni ve spodním prádle nebo pyžamech. Bohužel popiska chyběla a my se nedovtípili, proč provozují muziku za bílého dne uprostřed města v negližé.

Schlossberg je dominantou Quedlinburgu. Na vápencovém ostrohu je vystavěna gotická katedrála, bývalé klášterní budovy a renesanční zámek, kde je dnes muzeum. Vápenec hlodá neúprosný zub času a stavby, které jsou na kopci postaveny, dávají skále také pořádně zabrat. Dnes celý komplex prochází rozsáhlou rekonstrukcí, takže rozjímání v katedrále trochu ruší vrtačky a kladiva. Součástí katedrály je pokladnice. Naši předci byli opravdu vynalézaví, co se týká formy uchovávání ostatků svatých a významných osobností - kosti v knížkách nebo alabastru, zuby v křišťálovém poháru nebo vycházkové holi, relikviáře zlaté i sříbrné. Dnešní výroba diamantů z pozůstalých se jeví jako poměrně málo kreativní.

Po tomto výletě si můžeme dát Quedlinburg na seznam míst, které jsme již navštivili. Sice asi nezvládneme všech tisíc na celém světě, ale alespoň ty v Německu bychom mohli časem zdolat. Dáme vědět, až budeme hotoví nebo alespoň až budeme odškrtávat další položku.