Doma

Každý, kdo někdy žil v jiné zemi to zná. Po různě dlouhé době se začne cítit doma. My jsme zjistili, že k tomu, aby jsme se cítili někde doma, potřebujeme něco přes dva roky. 

První rok se člověk rozkoukává, řeší provozní záležitosti, seznamuje se s novou zemí, novým městem, novými pravidly a zvyklostmi, s novými lidmi.

Druhý rok se všechno uklidňuje, spousta věcí přechází do krve a do života rodiny jako normální, samozřejmé a přirozené. Už se nedivíme každé maličkosti, ale občas se ještě vyskytne něco, co překvapí a trochu vykolejí zajeté rytmy. Ale překvapení je každý měsíc míň a míň. Sousedi nás zdraví, lidé ve vesnici či čtvrti poznali, že řešíme stejné problémy jako oni a že tím, že jsme se přistěhovali z "exotiky" nás nečiní nijak výstředními a zvláštními.

A prvního ledna jsme šli na procházku. Sluníčko svítilo, lidé známí i neznámi nám přáli "frohes neues" a my jsme najednou byli doma. Víme, co máme za sousedy, děti mají kamarády "na celý život" (naštěstí ještě neví, že přátelství na celý život je velice obtížná disciplína), víme, kde bydlí doktor a kam jít v neděli s kamarády na oběd. Prostě jsme zabydlení. Uvidíme, na jak dlouho nám ten klid vydrží. Zatím vždy po třech letech přišel velký obrat. Bude to tak i tentokrát?

PF 2014

Všem našim přátelům a známým přejeme do nového roku málo starostí, hodně radostí a chuť do poznávání nových míst. Všude dobře, tak co doma :D.

Mandličky

K vánočním trhům patří evergreeny do žaludku:  svařák, punč, šunka od kosti a pražené karamelové mandle. Letos jsem byla vypomáhat rodičovskému sdružení naší školky na našem malém vesnickém vánočním trhu, který se pořádá na starém selském dvoře. Rodiče vždy vymyslí něco, co se dá lehce uvařit či upéct, a pak to prodávají. Ve stánku je také místo pro děti, které si mohou ukutit něco pro sebe. Letos se prodávaly pražené mandle a vypichovaly se ornamenty do kovové folie, ze kterých se dělala lucernička. Byla jsem poprvé jako pomocnice, tak jsem spíš čekala, že dostanu nějakou nenáročnou práci, jako je bastlení, ale byla jsem okamžitě postavena k plotně. Což o to, místo mi nevadilo, protože samozřejmě celou sobotu pršelo, bylo zima a celkově velice nevlídno, ale bála jsem se, že zkazím prodejní artikl - tedy ty mandličky. Takže jednu várku jsem koukala hlavní organizátorce přes rameno a další už jsem vesele míchala sama. Voňavá práce mi vydržela asi dvě hodiny a moc mě bavila. Teplo od plotny, vůně karamelu se skořicí a lidé čekající na kornout ještě teplých madlí byla docela dobrý zážitek. A dneska jsem mandličky dělala doma pro paní učitelku jako vánoční pozornost. Voní od toho celý dům, tak si určitě ještě nějakou dávku do vánoc vyrobím. A vy můžete taky, protože je to vlastně úplně jednoduché.

Recept na pražené mandle s karamelem ("gebrannte Mandeln")

100 ml vody

200 g cukru

1-2 čajové lžičky skořice

200 g neloupaných mandlí

Vodu s cukrem a se skořicí dáme do rendlíku a přivedeme k varu. Když voda začne probublávat, hodíme do ní neloupané mandle a mícháme a mícháme a mícháme, aby se nic nepřichytilo. Trvá to tak čtvrt hodiny. Když se voda vyvaří a začne se tvořit karamel, který dělá lesklé bubliny a občas se táhne do nitě, stáhneme rendlík z plotny a mícháme opět.

Mandle po čase ztratí lesklost a zbělají, v rendlíku se udělá na dně "cukrová drť". 

Mandle opět dáme na plotnu a mícháme a čekáme, až se cukrová drť znovu rozpustí a začne znovu karamelizovat. Když se mandličky začnou znovu trochu lesknout, je hotovo. 

Vysypeme je na pečicí papír, rozhrneme a necháme prostydnout. Celá výroba zabere asi půlhodinu, ale během té doby se vám bude do kuchyně sbíhat celá rodina. Tak dobrou chuť a hezký advent.

P. S. pro mou maminku: Ne, hrnec se karamelem nezničí nadobro. Napustí se do něj studená voda a za hodinu (nebo přes noc -podle poctivosti míchání) je čisto.

Chleba

Pokud se zeptáte někoho, kdo více cestuje a pobývá déle mimo rodný kraj, po čem se mu z jídla nejvíce stýská. Spousta lidí odpoví, že po českém chlebu. Takové stesky v Německu nemáme, protože chleba jsou tu plné pekárny. Odhadem jen v naší, vesnické, pekárně mají asi druhů chleba. Od bílého, přes "Mischbrot" až po žitné a celozrnné. Každý si může vybrat, co hrdlo ráčí.

Němci samotní jsou na svůj chléb pyšní a myslí si, že mají nejlepší chleba na světě a jsou velice překvapeni, že Češi jedí podobné druhy chleba jako oni. Poslední dobou si ale všímám, jak se tu chleba jí. Začalo to mým pobytem v nemocnici, kde byly podávány studené večeře. Každý si mohl udělat obložený chléb podle svého gusta. Máslo, sýr, salám, šunka, zelenina, prostě obložený chleba. Ale rozdíl je v tom, jak se jí. Všichni němečtí pacienti svůj chléb obložili a pak vzali příbor a jali se obložené krajíce konzumovat příborem. Přizpůsobila jsem se, ale bylo to pravděpodobně poprvé, co jsem jedla chleba se šunkou vidličkou a nožem. Zajímavé bylo, že stejný bufet byl i ke snídani a tam už si nikdo ani housky, ani chleba příborem nekrájel, i když byl příbor k dispozici. Pokud tento příspěvek čte někdo, kdo tuto kulturní odlišnost dovede odůvodnit, prosím o vysvětlení.

Další rozdílem je chleba ke svačině. Nejdříve jsem to pozorovala u dětí, ale tam mi přišel chleba nakrájený na dvoucentimetrové kostičky normální. Jako dítě jsem ho taky takto jedla. Ale teď jsem se účastnila jednoho setkání, které trvalo do odpoledne a nebyl čas na oběd. Účastnicemi byly ženy středního věku, a tak mne překvapilo, že i ony mají chlebík nakrájený na kousky. Na jednohubky, řekli bychom v Čechách. Mám pro to dvojí vysvětlení: buď dělají dětem svačiny tak dlouho, že už si jiný chleba ke svačině nedovedou představit nebo je to tu prostě zvykem. Jenohubky jsou prostě praktičtější a praktičnost je u německých žen velice často na prvním místě.

Jdu dělat večeři. Asi bude obložený chleba a třeba si ho i nakrájím příborem.

Düsseldorf

Zapomenuté výlety mají pokračování. Dnes se jede do Porúří.  Kdo by to byl řekl, že i ocelové srdce Německa může být zajímavé. Samotná cesta do Porúří je výzva. Kterou ze spleti dálnic se vydat do nejsilněji obydleného území Německa? Ani navigace nebyly jednotné a každý program vybral jinou cestu. Vyřešila to dopravní situace, když bylo pár úseků zavřených kvůli dlouhodobým opravám a jiná část kvůli dopravní nehodě. Nakonec jsme cestu do hotelu v Düsseldorfu našli. 

Düsseldorf, hlavní město Severního Porýní – Vestfálska, je jedno z nejdůležitějších obchodních center v zemi. Původně to sice byla jen malá rybářská vesnice na říčce Düssel, ale dnes tu žije přes půl miliónu lidí. Malé je staré město. Netvoří ho více než pár ulic okolo kostela.  Tam původně stávala rybářská vesnice Druhým „centrem“ města je luxusní nákupní ulice Könnigsallee, místními nazývaná Kö, na které jsou mimo neděli, davy. Není důležité jen nakupovat, ale i se posadit v některé z restaurací či kaváren. Pro tuto ulici platí: „Je důležité vidět a být viděn.“

 

Ze starého města je příjemná procházka po nábřeží Rýna. Alej platanů nabízí v teplých dnech příjemný stín, člověk se může posadit do některé z mnoha hospůdek nebo si jen vybalit svoje pivko a sednout si s ním na schody a pozorovat obrovské nákladní lodě plující po Rýnu. A když lelkování unaví, stačí sáhnout do knihovny, která je umístěna ve skleněné vitríně na promenádě. Kdo má již přečteno, knihu sem vloží, kdo najde nějaké zajímavé čtivo, knihu si odtud vezme.

Pokud chce turista shlédnout celé město najednou má možnost vyjet výtahem na Rýnskou věž. Z 234 metrů vysoké vyhlídky se dá vidět celé město i jeho okolí. Komu se nechce procházet po vyhlídkové terase, může si o patro výše pohodlně sednout do restaurace, která se za hodinu otočí kolem své osy a město shlédnout vsedě.

Od věže už je to jen kousek do moderní čtvrti MediaHafen. Původní starý přístav se za posledních 20 let změnil v supermoderní čtvrť. Jsou tu nejen designové obchody, moderní hotely a trendy restaurace, ale i televizní studia, vydavatelství a mediální agentury.