Den budoucnosti

Dnes byl pro všechny školáky od deseti let zvláštní den. Nemuseli totiž do školy. Zato většina z nich šla do práce.

Poprvé jsem si tohoto dnu všimla loni. Byla jsem objednaná ke kadeřnici a vedle učně, který tam pracuje už docela dlouho, se tam poflakovalo jakési děvče velmi mladého věku. I zeptala jsem se, čí dcerka dneska nemusela do školy. A dozvěděla jsem se, že to není ničí dcera, nýbrž žačka místního gymnázia (mimochodem  žáci jsou všichni až do ukončení středního stupně, studenti jsou až na vysokých školách), která se do kadeřnictví přišla podívat v rámci Dne budoucnosti. To je projekt, při kterém žáci od deseti do šestnácti jdou na jeden den do praxe, aby se podívali, jak to v takové práci chodí a jestli třeba job, který si vybrali je tak idylický, jak si ho vysnili.

Dnes jsem si taky všimla podezřele vysokého počtu dětí, které byly za školou. A tak když v rádiu hlásili náctiletí moderátoři, bylo jasno - další Zukunftstag je tu. Ten letošní měl být ještě gendrově rovnoprávný  a tudíž chlapci se měli jít podívat na místa s typicky ženskými povoláními a holky hezky do výroby nebo na stavbu.Tak jsem se rozhlédla po vesnici a zjistila, že s tou pohlavní vyhraněností to až tak nevyšlo. Holky byly v obchodě, bance a ve školce (k holiči jsem dneska nebyla objednaná), kluci zas koukali na to, jak se staví silnice a zasazují brambory.

Vzpoměla jsem si na své "dny budoucnosti", kdy jsem jako dítě mohla s rodiči do práce. Jak jsem si vyřezávala rybičky z vosku u mámy v laborce a hodiny vydržela koukat na tiskací stroje, které zázračně vyráběly z bílého papíru potištěné archy u táty v tiskárně. A na obou místech bylo vlastně super, že oficiálně jsem tam vůbec nesměla být :D.

A vlastně to není až tak špatná myšlenka, vylézt ze školních škamen a podívat se, jak to mají třeba rodiče v práci. Jen myslím, že jeden den je trochu málo.

Harz: Thale

Letošní zima byla o dost příjemnější, než ta minulá. Sníh jsem musela odhrabávat pouze jednou. Zato si už od ledna užíváme slunečných dnů. Když na začátku března bylo o víkendu skoro dvacet nad nulou, což jsou tu spíš letní teploty, rozhodli jsme se vyrazit do Harzu na procházku. Jeli jsme až (od nás) na druhý konec hor, do témeř 120 kilometrů vzdáleného Thale.

Thale je malé městečko v Sasku Anhaltsku, ve kterém jsou termální lázně a soutěska- údolí Bodenthal. Zvláštností je, že na každou stranu soutěsky vede jedna lanovka. Je to zatím jediné místo, které znám, kde mají dvě lanovky a ani jednu sjezdovku.

Na začátku nás trochu zaskočilo místní značení a mapa, jak jsem psala minule. Ale nakonec jsme se vydali po "minus koruně" na malý okruh na vyhlídku Rosstrappe. Nahoru jsme se nechali vyvézt, dolů jsme pak šupajdili po svých.

Krajina nás trochu překvapila, jako bychom cestovali na jiný kontinent. Skály padající do strmé soutěsky, seshora porostlé stromy, které ještě nebyly vůbec zazelenalé a zároveň teplota přes dvacet stupňů, nám vyvolaly živou vzpomínku na krajinu poblíž Acapulca. Na vyhlídce Rio Balsas to vypadalo velice podobně, jen teplota byla ještě o nějaký ten stupínek vyšší.

Nahoře na skále byla cesta s několika vyhlídkami, na jejímž konci nás čekala pověst o českém rytíři Bodovi. Překvapilo nás, že by se český rytíř dostal pověsti z Harzu (přece jen to není z Čech za rohem), a tak jsme se pak doma podívali, jestli to tak opravdu bylo. Našli jsme několik verzí pověsti s různými variantami. Jednou je to rytíř, podruhé obr ze Šumavy, ale vždy je to Čech a jmenuje se Bodo. Ten si chtěl vzít za ženu buď princeznu Brunhildu nebo obryni Emmu, můžete si vybrat, která se vám víc líbí. Dál už příběh pokračuje stejně - rytíř/obr si chtěl vzít princeznu/obryni za ženu, ale ona nechtěla a začala před ním ujíždět na koni. Jela přes lesy a pole, až se jí do cesty postavila široká skalní průrva. Princezna/obryně pobídla koně a podařilo se jí průrvu přeskočit, při skoku jí však z hlavy spadla korunka. Bodo chtěl za ní, ale průrvu se mu nepodařilo překonal a zřítil se do říčky a proměnil se v divokého psa.

Říčka dnes po něm nese jméno Bode a když přijde bouřka, divoký pes stále vyje mezi skalami. Po skoku koně zbyl jen otisk jeho podkovy ve skále, do kterého dnes turisté házejí drobné.

Turistická značka

Je pár věcí, na které můžeme být jako Češi pyšní. Jednou z nich je nepochybně turistické značení. V Čechách se jde prostě po žluté, po modré, po zelené nebo po červené.  Zpravidla je vidět od značky ke značce, na rozcestí jsou rozcestníky se značením v kilometrech. A cyklisté a běžkaři mají své značení. Jak tak vandrujeme po světě, zatím jsme lepší turistické značení nenašli. 

 

Nejlepší to bylo v Chorvatsku, kde jsou občas cesty vyznačeny právě Klubem českých turistů - myslím, že jsme je potkali někde na Krku. Chápu, že vzdálenosti v Alpách nebo Tatrách jsou uváděny v hodinách. To, že nám to nikdy nevycházelo, je asi tím, že nemáme fyzičku zdatného horala, který to značil. Podle našich zkušeností slovinský či rakouský horal cestu přece zná, a tak nepovažuje za nutné ji nějak přehnaně vyznačovat. Vezme si plechovku s bílou a červenou barvou a občas na nějaký kámen či kmem namaluje červený puntík a obkrouží ho bíle. V závislosti na místních zvyklostech může používat ještě vzor "čárka".  

 

To, co nacházíme v místním pohoří Harz, nás stále přivádí k údivu. Místní podporovatelé pěších turistů cesty značí s fantazií. Na Brocken se leze po značce "čarodějnice". 

V Thale, kde jsme byli o víkendu, si turisté mohou vybrat z nabídky mínus, čtvereček, trojúhelníček, kolečko, křížek a to v několika barevných variantách.

Nejvíce nás dostala místní turistická mapa. Změť červených a zelených čar doprovázená geometrickými tvary a orientace mapy nám naše putování moc neusnadnila. Nakonec jsme si dali jednu cestu "mínus královská koruna". A u každé značky jsme s vděkem a uznáním vzpomínali na geniální české turistické značení. Co takhle to začít vyvážet?

Pololetí

Čas letí a náš prvňák už má za sebou první půlrok ve škole. Jeho kamarádka hned druhý školní týden prohlásila, že doufala, že rozvrh se bude měnit každý týden, protože ten první byl ukrutná nuda. No, rozvrh se neměnil a zůstal stejný, a co do obsahu je asi srovnatelný s  českým. 

Jediný rozdíl byl v grafické podobě rozvrhu, který jsem napoprvé četla po řádcích, a strašně mě udivilo, že jeden den mají jen němčinu a matematiku. Na druhý pohled jsem zjistila jeden malý, ale podstatný rozdíl, v německém rozvrhu jsou dny uvedeny ve sloupcích a hodiny se čtou odshora dolů. Takže interkulturní nedorozumění se vysvětlilo a já zjistila, že němčina a matematika jsou každý den, hudebka, výtvarka, tělocvik, prvouka a náboženství dvakrát do týdne. 

Na náboženství jsem byla zvědavá, protože jsem si moc nedokázala představit, o čem výuka bude. Ale pak jsem pochopila, že zatím jde spíš o základy slušného chování a soužití v kolektivu. Pro Adama se stalo náboženství nejoblíbenějším předmětem, protože mají pana učitele, který čte hezké příběhy a pak se s žáčky o obsahu baví a případně jim dá vymalovat tematický obrázek.  

Za první půlrok jsme absolvovali jeden hromadný rodičák a jeden individuální rodičovský pohovor s učitelkou, při kterém jsem si příjemně popovídala s třídní paní učitelkou. Je výhoda, že pokud něco potřebuji vysvětlit, stačí jí napsat email a většinou se rychle ozve a vyřešíme to. 

To se ovšem netýká další komunikací se školou. Všechna důležitá sdělení, která škola chce rodičům předat, chodí na papírcích. Že nemáme parkovat mimo parkoviště, že je potřeba 5 euro na výtvarné potřeby do družiny, že máme čekat na děti před školou a ne v šatně nebo že příští týden bude školní koncert.  Souhlasím, že některé dopisy jsou „osobní“, ale spousta z nich by se v dnešní době dala vyřešit informací na internetových stránkách. To by ale škola musela nějaké normálně fungující stránky mít. (což bohužel nemá). Dnes jsem se dozvěděla, že papírová komunikace není výhradou naší školy a že pokračuje i na dalších stupních. V tomto smyslu sem prostě 21. století zatím nedorazilo.

A vysvědčení, to bylo taky překvápko. Že vysvědčení s jednou známkou nebude, s tím jsme počítali. Na rodičáku jsme se dozvěděli, že nebude ani individuální slovní hodnocení. Bylo kolektivní vysvědčení. Paní učitelka poměrně vtipně popsala dění v celé třídě v jednotlivých předmětech a bylo vyřešeno.

Osobně bych sice chtěla mít větší přehled, jak si můj potomek vede, ale zatím mi musí stačit, že dostal Berušku už na konci října. Jakou že Berušku? Malá plyšová beruška je v naší třídě oceněním pro nejvíce se snažícího žáka daného týdne. V pátek paní učitelka vyhlásí, kdo byl dle jejího mínění nejlepší a vyvolený si odnese zvířátko domů na víkend. V pondělí se plyšák vrací zpátky do třídy. Uf, to byl horor, když Beruška v pátek nebyla, to došlo i na slzy. Ale naštěstí přiletěla poměrně brzo na návštěvu i k nám a od té doby je klid. A byl i na vysvědčení. Jen se obávám toho šoku, až opravdu přejdou na známky, to bude asi hukot.

Bremerhaven

Když jsem poprvé slyšela o návrhu na výlet do Bremerhavenu, nebyla jsem až tak nadšená. V tomto důležitém přístavu jsem byla služebně asi před 11 lety a z té cesty jsem si pamatovala akorát jídlo na staré lodi a obrovský přístav. Jinak nic moc, a tak jsem se podivila, že by zrovna tohle město mělo být cílem našeho rodinného víkendu, při kterém bychom si pouze neprohlíželi obrovské překladiště barevných kontejnerů.

Ale po příjezdu jsem byla dost překvapená. Za těch pár let tu vznikla celá nová čtvrť se spoustou zajímavých atrakcí pro celou rodinu. Na víkend (i prodloužený) návštěvních cílů tak akorát a ještě na jednom místě tak, že se všude dostanete pohodlně pěšky.

Nová čtvrť je propojená s pěší zónou, ale ta není nic moc zajímavého. Ale muzea, která tu už stála nebo byla v posledních letech postavena, ta za návštěvu stojí a také vyhlídková plošina nad hotelem Atlantic, ze které přehlédnete pohodlně celé město až k přístavu.

Celé sobotní odpoledne jsme strávili v zážitkovém světě "Klimahaus" (http://www.klimahaus-bremerhaven.de/). Nejdříve jsme samozřejmě museli na mimořádnou výstavu o dinosaurech, která právě ten víkend končila. Minidinopark nadchnul děti hned na začátek. Pak následovalo několik menších výstav věnovaných ekologickému chování a počasí. Koncept celého zážitkového komplexu je postaven hlavně na tématech životní prostředí, jeho ochrana a zachování. Ale zábavněji už to asi nejde. 

Naprostým trhákem byla "Cesta". Vůbec jsme se na návštěvu nepřipravovali a nic o Klimahausu nečetli, takže to bylo úžasné překvapení na cestě, která nám zabrala 3 hodiny a pravděpodobně, kdyby člověk chtěl, mohl by tu strávit celý den. 

Tato výstava je interaktivní cestou po osmém stupni východní šířky. Cestou si návštěvníci vyzkouší různá klimata na vlastní kůži - začíná se na švýcarských loukách, pak se lanovkou pokračuje na Sicílii, kde se návštěvníci stanou na chvíli brouky, pak poznají žár africké pouště, led jižního pólu, tropické pobřeží Samoy i tvrdý život na Aljašce i idylický na německých ostrovech v Severním moři. Celá výstava se vnímá doslova všemi smysly, protože vedle rozdílných teplot a vlhkosti vzduchu se cítí i různé pachy a vůně, jde chvíli ve dne, chvíli pod hvězdným nebem nebo v noci deštným pralesem. Prostě super zážitek, při kterém se baví malí i velcí.

Po takovém zážitku je těžké přesvědčit děti, že další muzeum může být také zajímavé. A taky bylo. "Deutsches Auswandererhaus" ( http://www.dah-bremerhaven.de/) je koncipovaný jako muzeum a památník všem, kdo nejen přes Bremerhaven, v průběhu mnoha století vycestovali. 

Ke vstupence dostane každý návštěvník magnetickou kartu se jménem a sleduje ósud svého člověka. Co ho vedlo k vystěhování, jak cestoval, kam cestoval i to, jak to s ním dopadlo. Mysleli jsme, že to bude zajímavé spíš pro nás než pro děti, ale ty se tak zabraly do svých osudů, že jsme byli překvapeni. Takže od čekání na loď, přes kartotéku pasažérů a pobyt na lodi až po přistání v novém světě byly na hru plně soustředěny. Druhou částí je výstava o přistěhovalcích do Německa, ale ta nás už tak nezaujala.

Posledním navštíveným muzeem bylo Schifffahrtsmuseum (http://www.dsm.museum/). To je úplně klasicky koncipované a interaktivní téměř vůbec. Ale přesto lodičky malé i velké jsou zajímavé, obzvlášť pro nás, suchozemce.

A to jsme nestihli v Bremerhavenu navštívit všechno. Ponorka-muzeum a mořská zoo na nás čekají zas někdy příště.