Slovní hodnocení

Vysvědčení jsou už dávno za námi a do pololetí daleko. Ale přesto mi to nedá, a vrátím se k vysvědčení, kterým jsme ukončili předlouhý první školní rok . V první třídě se tu neznámkuje, ale píše se slovní hodnocení. A to nás, rodičích prvňáčků vyvolalo rozporuplné emoce. Ono vůbec se způsobem hodnocení ve škole tady trochu bojujeme.

V první a druhé třídě se neznámkuje, ve třetí a čtvrté ano a známky jsou velice důležité, protože se průměr započítává do přijímacího řízení na gymnázia a další stupně, na které se přechází už v páté třídě. V praxi to vypadá tak, že první a druhá třída vypadá pohodověji než v Čechách, a pak přichází stres pro celou rodinu.

Za celý první rok jsem nenacházela v sešitech a pracovních listech moc věcí, které by mi napověděly, jak na tom Adam je. Občas smajlík, občas razítko. V pololetí jedno hodnocení pro celou třídu a pořádný vysvědčení až na konci července.

V červnu jsme měli rodičák, na kterém jsme se dozvěděli, že slovní hodnocení je vždy pozitivní a že dané formulace jsou vlastně ekvivalentem známky. Ale rozklíčování formulace/známka jsme nedostali. A pak nám taky bylo sděleno, že u některých oblastí jsou písmena od A do E, kdy C je průměr, ze kterého se vychází a vybočení od průměru, jak pozitivní, tak negativní se hodnotí náležitými písmeny. Což mi přišlo poněkud zvláštní, protože C je pro mě spíše ekvivalentem známky 3. Takže na vysvědčení to vypadalo, že Adam má z chování 3, ale on byl jen v normě.

Když děti přinesly vysvědčení domů, nenastalo žádné velké nadšení a to hlavně z důvodu, že hodnocení moc nerozuměly. Matky žhavily telefony na všechny strany, srovnávaly jsme formulace, abychom se dobraly k nějaké představě o výkonu našich dětí. Prostě, kdyby tam bylo jasně napsáno Pepíček má psaní za 2, bylo by to pro všechny strany konkrétnější a asi míň o nervy.

Další diskuze se vedly o tom, co ve vysvědčení není napsáno. Jestli to, co tam není, je dobré, protože se předpokládá, že to dítě zvládá nebo špatně, protože slovní hodnocení musí být v pozitivním slova smyslu, tudíž to tam učitel nemohl napsat. Názory rodičů se různily, a tak nám nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že jsme se toho opět moc nedozvěděli. Tak vzhůru do druhé třídy, vzhůru za slovním hodnocením. Ve třetí už konečně možná zjistíme, jak na tom ti naši potomci jsou.

Industriální památky

Jednou za čas se vypravíme za příbuznými do Slezska. Není to za rohem, a tak většinou chvíli pobudeme a prozkoumáme okolí. Letos jsme měli naplánované malé výlety po Beskydech, ale počasí nám nějak nepřálo. Nejdříve bylo moc vedro, takže jsme skončili místo v lese na koupališti. A pak, když už jsme opravdu jeli do Beskyd, tak tak strašně pršelo, že jsme to raději obrátili zpátky. Naštěstí není v dnešní době vůbec problém zjistit, co s načatým upršeným dnem, a tak jsme skončili v Ostravě-Vítkovicích v expozici U6.

Místní železárny fungovaly do konce devadesátých let. Vysoké pece vychladly a dlouho se diskutovalo, co s průmyslovým provozem. Pak byla Dolní oblast Vítkovic prohlášena národní kulturní památkou a dostala se do UNESCO. A teď už to tam žije. Festivaly, galerie, buduje se Svět techniky a v expozici U6 je Malý svět techniky pro děti zasvěcený Julesi Vernovi. Jeho romány zde ožívají, návštěvníci si mohou vyzkoušet různé technické vynálezy a nástroje. Třeba si zvednout tátu ze země pákou. Vydrželi jsme tady celé odpoledne. Tkali, frézovali, přikládali koks do pece, řídili motorku i autobus, prolezli ponorku, vlezli do Sputniku, skládali hlavolamy a učili se názvy vlaků. A až na podzim otevřou Velký svět techniky, pak už to nebude záležitost na jedno odpoledne, ale spíš na celý víkend. Alespoň se máme příště na co těšit.

A vzpomněli jsme si na jeden výlet z minulého roku. Při naší návštěvě Porúří nám místní velice doporučovali návštěvu Essenu a obzvláště koksárny. Tam jsme se s takto velkou průmyslovou památkou setkali poprvé. A taková procházka po koksovně, vstoupení do vysoké pece nebo houknutí do komína má taky něco do sebe. Přesně jako v Ostravě i tady přemýšleli, co s průmyslovým provozem po ukončení výroby. Takže tu pořádají hudební festivaly, letní slavnosti, v zimě se bruslí mezi pecemi, v létě se koupe ve starých kontejnerech. V bývalé administrativní budově vznikly ateliéry pro umělce a architektonická studia.V industriálních městech to prostě žije.

Fotbalový fanda

Když jsem na jaře poprvé psala o návštěvě fotbalového utkání, ještě jsem netušila, jak moc začne být u nás fotbal tématem číslo jedna. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že Adam bude běhat celé dny za míčem, bude chtít chodit na tréninky dvakrát týdně a já, že budu sledovat mistrovství světa, tiše bych si klepala na hlavu.

Adam se nám zbláznil do kulatého nesmyslu. Nejdřív začal chodit na tréninky místního sdružení. Fotbal je tu na vesnici samozřejmě sport číslo jedna a tréninky se pořádají jak pro kluky, tak pro holky od útlého věku až do dospělosti. Myslím, že je tu asi 18 různých družstev, které hrají na různých úrovních místní okresní přebor. Takže vybrat jeho věkovou skupinu nebyl žádný problém. Chodí skoro všichni kluci ze třídy, takže jsme vyměnili cvičení v sokole za pobíhání po trávníku.

Pokud zrovna není trénink, pak máme obdélníkovou zahradu s přírodními brankami (na jedné straně 2 stromy, na druhé podpěry od garáže), takže sotva co Adam odhodí tašku ze školy, prohání se na zahradě a vyhrává buď sám nad sebou, případně nad tátou nebo někým jiným, kdo je zrovna k dispozici.

A protože nechce být fotbalista amatér, pojal to vědecky. Ve školní knihovně si postupně půjčuje dětské knížky o fotbale. Ze začátku ho sice štvalo, že je nechci předčítat, ale teď už si nějak zvykl si je číst i sám. Na to, že do té doby o samostatném čtení nemohla být ani řeč, docela pokrok. Prostě když ho něco zajímá, překoná i svou nechuť. Po mistrovství dostal z knihovny vyřazený fotbalový časopis o mistrovství. Od té doby ho tahá všude, má nastudované všechny možné týmy a časopis začíná mít salátové vydání. Takže fotbal u nás dokonce podpořil základní vzdělání :D.

A propó -  mistrovství. Samozřejmě fandilo celé Německo, ale že i u nás doma poběží po večerech fotbal, případně, že ráno budeme jako první otvírat sportovní zprávy na internetu, abychom se dozvěděli výsledky, o tom se mi ani nezdálo. No a stalo se. Vypadá to, že se v naší rodině rodí další sportovní fanoušek.

Vernisáž

Na rozdíl od Čech, školní rok tu pořád trvá. V Německu jsou letní prázdniny pohyblivé a tento školní rok to prostě vyšlo tak, že se začínalo 8. srpna a končit se bude 30.  července, takže do školy se chodí vlastně celý rok. Ale protože 12 měsíců plného soustředění není úplně jednoduché, ke konci roku začínají odlehčovací akce typu sportovní den, přírodovědný den anebo umělecký projekt. A ten skončil tento týden završený velkou vernisáží děl a následnou dražbou.

Tři dny byly děti rozdělené do tematických skupin a každá se zabývala jiným druhem výtvarného umění. Byly skupiny, které se inspirovaly slavnými malíři, uměním amerických indiánů nebo afrických kmenů, byla skupina batikování, modelování, skupina vytvářející africká zvířata nebo ilustrované knížky pro děti. Starší děti (3. a 4. třída) vytvářely trikové filmy a černé divadlo. A všechna umělecká díla se pak prezentovala na školní vernisáži.

Když jsem dostala pozvánku, trochu jsem se zarazila nad poznámkou o slušném oblečení. "Ale co? Chtějí to pojmout ve velkém stylu, tak proč ne", řekla jsem si. Na vernisáž jsem tedy vyrazila v šatech a dětmi vystrojenými jak na vánoce. A byla jsem opravdu překvapena, že tak dorazila většina dětí i rodičů. A ještě více mě překvapilo, že se na vernisáži podávalo jídlo malého rautu, které  připravily pilné maminky. A pití připravené v sektových skleničkách. Některým rodičům ty skleničky na sekt (samozřejmě s limonádou uvnitř) přišly už moc, ale když už to škola pojala v takovém duchu, tak proč ne. Někde se děti slušnému chování a stolování naučit musí, tak proč ne zrovna ve škole.

Děti byly nadšené. Všechny pyšně ukazovaly své výtvory a díla svých kamarádů. Každá skupina ještě vytvořila jedno společné dílo, které šlo do závěrečné dražby. Adam byl velice zklamaný, že se mi nepodařilo vydražit jejich dílo, ale zájemců bylo tolik, že o neúspěchu akce se určitě nedalo hovořit. Vernisáž byla tedy velice podařenou akcí školy a sdružení rodičů. Tak jsem zvědavá, co vymyslí příště.

Naboso

Nedělní výlet nás zul z bot. Uplynulých pár dnů panují na místní, severoněmecké poměry neobvyklá vedra,  a tak nastal konečně čas vyzkoušet Barfusspark Egestorf  (www.barfusspark-egestorf.de). O této dolnosaské atrakci víme už poměrně dlouho, ale zatím jsme se nemohli odhodlat. Chodit po lese naboso několik hodin, to chce to správné povětří, žádný déšť ani zimu nebo lezavo. Ani jedno tento víkend nebylo, takže jsme vyrazili.

Děti to chtěly pojmout zgruntu a chtěly nechat boty úplně doma. S takovou vervou jsme ale výlet nebyli připraveni podniknout. Nám stačilo zout si boty až přímo na místě. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří dostali geniální nápad na pěší procházku lesem bosky, a tak uzavíratelné skříňky na obuv návštěvníků byly beznadějně obsazené. Takže jsme, stejně jako spoustu dalších návštěvníků, pověsili boty na plot a doufali, že nebudeme muset řídit těch 110 kilometrů zpátky taky naboso.

Princip celého parku je jednoduchý. Pro návštěvníky jsou připraveny tři vzájemně propojené okruhy v lese a na louce a vše se musí procházet naboso. Pro nás to byl poměrně nový zážitek, bez bot jsme celé odpoledne strávili naposled možná jako děti. A náš dorost koncept tohoto parku přijal s nadšením. Konečně nemusely poslouchat hlášky jako "Kolikrát ti mám říkat, že si máš vzít bačkory!" nebo "Obuj se, nastydneš od nohou!", kterými je špikován náš všední den. S radostí zahodily sanádly do křoví a vydaly se na cestu. Odvážně ani jeden povrch nevynechaly. Studenou vodu v potoce i nádrži, kovovou balanční tyč, kmeny, několik typů betonových venkovních dlaždic, dřevo, větve, šišky, kameny všech tvarů a velikostí a dokonce ani střepy.

Největší atrakcí bylo ale bahno. Bahnivých brodů bylo asi pět a pokaždé bylo blátíčko trochu jíné. Poprvé hrubé a hnědě, pak hlaďoučké a černé, patlavé tmavě šedé či klouzavé světle šedé. Emma se nejdřív trochu zdráhala, ale pak v rochnění v bahně našla zálibu a za pokřiku "Matsch - platsch" se brodila dalším a dalším jílem. Z bahnivých atrakcí si každý přinesl sváteční tmavé "ponožky".

Po skoro dvou hodinách procházení se bosky lesem jsme se mohli omýt, abychom zapadli zpět do civilizace. Bahýnko bylo ale obzvláště zažrané, takže jsme doma ještě museli nasadit speciální nožní koupel s nasazením kartáče. A dětem jsme museli vytahat třísky z chodidel, protože přece jen nemají takový stupeň hroší kůže na ploskách jako my, dospělí. Ale ani špína, ani třísky neubraly výletu nic na úspěchu. Naboso nás to dost bavilo.