Vánoce s jelenem

Četla jsem, že prý pražské vánoční trhy jsou ve znamení královských symbolů. Tady, v Německu, je letos hlavní vánoční dekorací jelen.Nikdy před tím mě nenapadlo, že vánoční deokorace podléhá módě. Ale andělíčci jsou letos úplně out.
První jeleni se vyrojili v září. Hezky na bílomodrém kostkovaném pozadí, jak se na dekoraci k Oktoberfestu patří. Ale v říjnu z obchodů nezmizeli. Právě naopak. Pomnožili se a přidali na variacích. Teda, možná se změnili, protože v říjnu to byl jelen alpský, reprezenant Bavorska a teď by to měl být spíše sob, věrný to tahoun saní Santa Clause. Jenže na to je má rozlišovací schopnost krátká. Já vidím pořád jen jelena.
Jelen, sob či co to teda je, je k dostání ve všemožných mutacích, barvách a materiálech. Ze dřeva jako ozdoba na stromeček, z kovu jako vykrajovátko na cukroví, z plyše jako hračka pro děti, z proutí téměř v životní velikosti nebo z vlny jako ozdoba na svetru.  Nebo na balicím papíru, hrnečcích, prostíráních nebo vánočních přáních.Jak je libo. A ve Wolfsburgu je vánoční trh v alpském stylu a tam prostě jeleni i sobi taky patří.  A co v Čechách, taky k vám už nějaký vánoční sob zaběhnul?

Ježíšek a ti ostatní

Už se to to „vánoční“, jak říkají Němci.  Právě zahájila sezóna vánočních trhů, adventních koncertů, svařeného vína a perníčků. Dnes odpoledne jsme to byli odstartovat v Gifhornu.  Gifhorn je naše okresní město, kam to máme asi 15 minut cesty a kde najdeme téměř všechno, co potřebujeme.

A do Gifhornu dnes přijel Santa. Teda, asi to nebyl Santa, ale Weihnachtsmann. Nebo to taky mohl být Mikuláš. Mám trochu v těch pánech v červeno-bílém úboru zmatek. A což teprve naše děti. Už v Mexiku jsme museli vysvětlit, že Ježíšek rozdává dárky u nás. Někam ale chodí o den později Santa Claus a někam zas podle mexických tradic až 6. ledna Tři králové. Přejali jsme také americkou tradici mít stromeček nazdobený celý advent – s vysvětlením,  že nás přece musí Ježíšek najít, když bydlíme tak daleko od Čech. No, a pobytem v severním Německu se nám k tomu přidal Weihnachtsmann. Postava, ze které se pak vylíhl Santa. Kdybychom bydleli v jižní části Německa, byl by taky Ježíšek a chodil by Mikuláš. Tady je Weihnachtsmann a Mikuláš tu prý až tak nechodí. 

V každém případě byl dnes na pěší zóně spatřen muž v červeném, s andělem v bílém,  na voze taženém dvěma grošáky, jak rozdávají dětem čokoládu. Ať už to byl kdokoliv, zahájil nám advent.

P.S.:  Adam mi dnes položil záludnou otázku? Když Ježíšek lítá s dárky, kde má složená křídla? A lítá vůbec? Kdo ví, ať nám to prozradí.

Svatomartinský průvod

 Lampion,  pracně zhotovený minulý týden, bylo nutné také provětrat.  A to v pátek 11. listopadu, na svátek svatého Martina. Vůbec nevím, jestli se kdysi u nás tento svátek také slavil. Tušila jsem jen z prvorepublikových knížek, že se pekly svatomartinské rohlíčky, ale jinak nic. První oslavu svatého Martina i s lampionovým průvodem jsme absolvovali již v Mexiku s německou komunitou. Tento rok to bylo podruhé. Říkám si, že když už byly zrušeny všechny ty průvody na Velkou říjnovou revoluci (naštěstí), nebylo by marné tuto tradici importovat i do Čech. Děti jsou z lampionů nadšené a proč jim trochu té předadventní radosti nedopřát.

Svatomartinský průvod v naší vesnici pořádala školka s kostelem a hasiči. Rozdělení rolí bylo následující – školka dodala účastníky malé i velké v hojném počtu, kostel zajistil duchovní stránku oslav a hasiči tu praktickou včetně toho, aby žádného účastníka průvodu nepřejelo auto a aby se všichni najedli a napili.

My, nepoučitelní cizinci, jsme opět přišli na začátek akce pozdě. Všude bylo napsáno v pět, a tak jsme do kostela vstoupili v pět. Všichni domorodí už spořádaně seděli na svých místech v kostelních lavicích a poslouchali krátké kázání. Vzhledem k velkému počtu dětí od nula do pěti let byl stručný a rychle se přešlo k divadelnímu zpracování pověsti o svatém Martinovi.  Svatý Martin byl voják a při kontrole stráží narazil na chudáka, který v noci mrznul a neměl co na sebe. Martinovi se ho zželelo, svým mečem přeťal svůj vojenský plášť a rozdělil se se žebrákem. Za to se mu druhou noc zjevil Ježíš s polovinou  jeho pláště. Dětem se divadlo moc líbilo a vůbec jim nevadilo, že Martin byl Martina, protože asi na základní škole došli kluci. Pak se zpívaly svatomartinské písničky – něco jako koledy, které se mají zpívat při průvodu, ale v kostele to lépe znělo. (Příjemně nás překvapilo, že Adam opravdu písničky uměl a i zpíval, i když si vzápětí řekl o simultánní překlad).

A pak se vyrazilo s lapionky. Hasiči zavřeli střed města a děti s lucerničkami měly volný průchod. Vypadalo to malebně, rodiče se při vyrábění lampionů velice snažili, a tak byly k vidění nejen myšičky, včeličky a ovečky (skupiny ze školky), ale i různí draci, strašidýlka, svatí Martinové a dokonce kočár i s Popelkou. Průvod pak dorazil do hasičské zbrojnice, kde se děti občerstvily párkem v rohlíku, a všichni se zahřáli teplým čajem. Takže tolik reportáž z naší první leiferdské společenské události. Možná, že při adventu bude ještě nějaká další.

Improvizovaná myš

Tento týden se slaví svátek svatého Martina, který je v Německu spojený s lampionovými průvody. A lampiónky se dělají vlastnoručně. A tak se i matky z Adamovy třídy ve školce domluvily, že se půjdou jeden večer družit a slepovat u toho lucerničky ve tvaru myšek, protože tak se třída jmenuje. Z 25 rodičů se přihlásila asi půlka a dorazilo nás přesně sedm. A pro mě to byl miniseminář o kulturních rozdílech.

Rozdíl první – příchod

Od pobytu v Mexiku a narození dvou dětí nejsou příchody na minutu přesně mou silnou stránkou. Ale do akademické čtvrthodinky to zvládám. Začátek bastlícího večírku byl v osm v hospodě u nádraží. Dorazila jsem za dvě minuty osm, takže velice včas. V Mexiku by v hospodě byl ještě předchozí večírek. V Leiferde už všechny maminky seděly spořádaně okolo stolu a uspořádávaly si výtvarné potřeby podle velikosti. Nebyla jsem poslední, ale maminku, která vcházela v osm hodin a tři minuty provázely k židli trošku káravé pohledy.

Rozdíl druhý – materiál

Dva týdny předem jsme dostaly od hlavní organizátorky tři papíry s návodem. Já ho přečetla den předem, když jsem kontrolovala, jestli mám všechen potřebný papír. No, neměla jsem. Ale měla jsem podobný, se kterým jsem si chtěla vystačit. Do papírnictví se mi už nechtělo. Všechny maminky vytáhly ze svých košíků (ano, lišila jsem se i taškou, ze které jsem vytáhla vše potřebné) vzorně srolované čtvrtky kartónu správných barev a velikostí, přesně podle návodu. Já vytáhla čtvrtky malé a po očku sledovala povytažené obočí, jak to hodlám zvládnout. A což teprve, když jsem místo hnědé vlnkované lepenky vyndala žlutou. „Ty, budeš dělat nožičky žluté? Ty nemáš hnědou lepenku?“ zkoumaly maminky. No dělala jsem žluté nožičky, místo hnědých a dostala jsem tiché znamení podivného improvizátora. Naštěstí všechno ostatní, jako lepidlo, tužku a pravítko jsem měla v pořádku, takže mě nechaly sedět ve svém kruhu.

Rozdíl třetí – postup

„A jak to uděláme, v návodu je napsané, že středový pruh má mít 80 cm, ale čtvrtka má 70 cm?“ „Ježíšku, dala jsem nožičky vedle sebe a v návodu jsou za sebou, co teď?“  „Holky, jak malujete oči? V návodu to nepíšou?“ „Jé, já to vystřihla podle návodu a ono to nepasuje, co s tím?“ Těchto a podobných otázek tam padlo opravdu dost. Já jen mlčela, přizpůsobovala šablonu malému papíru a snažila jsem se nic výrazně nezkazit. Maminky při každé maličkosti kladly dotazy na hlavní organizátorku. Ano, Češi jsou mistři improvizace. Ani jsem netušila, do jaké míry jsem Čech, do té doby, co jsem nesestavovala lampión v Německu. Co je psáno, to je dáno a platí to nejen v práci, ale i při kutění. Kdyby to byl kurz, kde bychom se měly naučit dělat lampión, neřekla bych ani slovo. Ale měly jsme se sejít, pobavit se a při tom udělat co nejhezčí lampičku pro své děti.

Rozdíl čtvrtý – rozhovor

Na bastlení jsem se přihlásila ne z důvodu potřeby veřejně kutit lampiónek, ale spíš z potřeby trochu se seznámit s ostatními. Čekala jsem nějaké zvědavé otázky, kdo jsme, odkud jsme a tak, ale ono nic. Takže nakonec jsem se do hovoru ani moc nezapojila, protože rozhovor o lidech, se kterými chodily matky na základní školu, jsem opravdu ničím obohatit nemohla. Vzpomínala jsem na Mexiko, kde mi seznamování, i přes mou ne moc dobrou španělštinu, připadalo o dost jednodušší. No jo, v téhle oblasti je chyba asi na mé straně. Potřebovala bych kurz small talk pro začátečníky.

Dodatek

Ráno jsem Adamovi ukazovala lampion slepený v potu tváře. „Ale mami, ta myš má mít nožičky hnědé“ opáčilo dítko „ale i tak je moc hezká“. Takže dnes dopoledne jsem přebarvovala nožičky podle předlohy. Jak podotkla trefně jedna maminka " Ony se ty nedokonalosti ve tmě ztratí." :D