Bramboráky

Včera jsem dělala k večeři bramboráky. A jak jsem tak strouhala brambory a krájela cibuli, vzpomněla jsem si na Indii. Bramboráky jsou totiž úžasné české a přesto mezinárodní jídlo. Mají tu výhodu, že se dají připravit naprosto všude. Na rozdíl od knedlíků, na které člověk potřebuje speciální českou moukou, brambory, cibule a česnek jsou k dostání všude. Na mouce moc nezáleží, dovnitř se dá dát jakákoliv, která je zrovna k dispozici a výsledek je přesto zaručený. Mám to vyzkoušené s moukou maďarskou, indickou, mexickou, německou i španělskou a nikdy se nestalo, že by se bramborák nepovedl. Je to možná také tím, že je zásadně dělám od oka a nic nevážím a neměřím. Jednodušší české jídlo skoro neznám.

Nejvíc nám chutnal bramborák v Indii. Jediné, co do něj chybělo, byla majoránka, ale tu jsme si brzo přivezli. A ono, co si budeme říkat, i bez majoránky to jde. Bramboráky byly ve škodovácké kolonii oblíbené jídlo vždy, když se třeba oslavovalo. A bylo jedno, jestli narozeniny nebo jen překonání dalšího týdne. A protože se nám někdy nechtělo strouhat množství brambor samotné, naučili jsme je i kuchaře v restauraci, u které jsme bydleli. Sice ne vždycky to byly stoprocentní výkony, ale bramborákům se to blížilo. Spolu se smaženým sýrem, který jsme je taky naučili, to byly dvě česká jídla, kterými jsme obohatili indický vegetariánský jídelníček. Pravděpodobně si je asi nikdy neobjednal nikdo z rodilých Indů, protože pro ně to bylo moc málo kořeněné a mdlé, ale pro nás to byla vítaná vzpomínka na domácí kuchyni.

V Mexiku jsem dělala bramboráky taky poměrně často. Když jsme objevili lahůdkářství, kde prodávali německé kysané zelí, neměly chybu. K nim mexické pivo a uzené a večeře pro návštěvu byla hotová. Mexičané milují smažené, takže si pochutnávali a já přepisovala recept do španělštiny. Jen jméno jsme upravili na „bramborové placky“, stejně tak jako knedlíky jsme označovali za „vařené koule z moučného těsta“, protože španělština pro ně prostě nemá lepší jméno.

V Německou jsou bramboráky známé, i když se jí pro nás trošku divně. Poprvé jsem to zažila někdy v osmdesátých letech, když přijeli známí z Berlína. K večeři byly bramboráky a my se strašně divili, že si k nim objednali rozvařená strouhaná jablka. Sice cibule, česnek a majoránka nám k jablkům moc nepasovala, ale co bychom neudělali pro hosty. Až pár let potom jsme se dozvěděli, že německý recept na bramboráky jsou bez česneku, cibule a majoránky a jedí se posypané cukrem s jablečným pyré podobně, jako my jíme třeba lívance nebo někde bramborové placky. Takže když servírujeme „Kartoffelpuffer“ na slano, jsou místní trochu překvapeni, ale většinou máme úspěch.

Takže až budete muset někdy v cizině dělat nějaké typicky české jídlo, zapomeňte na ovocné knedlíky nebo svíčkovou a prostě nastrouhejte brambory se všemi ingrediencemi a podávejte s pivem.