Nestíhám, nestačím... popěvek z Včelích medvídků si pobrukuji celkem pravidelně. Od května jsem začala opět pracovat, sice na částečný úvazek, ale přece jen po sedmi letech je to pořádná změna. Proto, i když by se mohlo zdát, že blog zanedbávám nebo už nemám co sdělit, není to pravda. Prostě nestačím. A kolikrát si řeknu, že to či ono by bylo pěkné téma na blog, ale pak se to pod tíhou každodenních drobností někam ztratí. Anebo se už konečně k počítači dostanu, uvařím si k tomu hrnek čaje a zjistím, že zas nespolupracuje technika. Ale nejčastěji se mi stane, že uléhám k zaslouženému spánku, tedy spíš upadám, a při tom volném pádu do říše snů mi jen probleskne, že jsem to dneska zase nestihla.
Jediné, k čemu se dostanu, je letmé zaznamenání nápadu do diáře a pevné odhodlání, že už mi konečně někdy zbyde půlhodina času mezi prací, úklidem, psaním domácích úkolů, dohledem nad cvičením na kytaru, stříháním přerostlých křovin na zahradě, vařením a každodenním taxikařením a já se konečně dostanu k napsání něčeho, co by se alespoň z dálky podobalo vylíčení života na cestách. Třeba něco o naší dovolené v Dánsku. Nebo o výletech po okolí. Nebo něčeho úplně jiného. Tak příště, protože dneska jsem to zase nestihla...
Žádné komentáře:
Okomentovat