Pláže a útesy rujánské

Každý návštěvník Baltu si jistě rychle a na dlouho zapamatuje, že koupání v moři je zde pouze pro otužilé jedince. Mám ještě v paměti, jak jsme se vydávali na pláž vybavení lopatkou a doma šitou zástěnou proti větru. Malé vysvětlení pro ty, kdo to nezažili, nebo mají krátkou paměť.  Lopatkou se vykopávala díra velikosti deky či prostěradla, okolo ní se pak ze tří stran rozprostřela látková zástěna na dřevěných kůlech. Tyto pomůcky pak umožňovaly přežít celý den na pláži a v plavkách. Teplota vody taky nestála za nic, takže o plavání téměř nemohla být řeč. Spíš o běhu do vody a úprku z vody.

Ani dnes se nic nezměnilo. Vítr fouká, voda je studená, lidé si s sebou nosí zástěny nebo si pronajímají plážové koše.

Během zářijového pobytu jsme se nekoupali v moři ani jednou. Jen jsme rychle smočili chodidla a dál už nás to nelákalo. Našlo se pár otužilých plavců, které jsme zahlédli při krátké koupeli, ale v převaze jsme byli my, turisté v goretexových bundách a dlouhých kalhotách.

Na moře jsme nekoukali jen z pevniny. Jeli jsme také na krátký výlet lodí ke křídovým útesům, které jsou velkou atrakcí Rujány. Křídové útesy se dají objevovat z několika úhlů. Z vody, jak jsme to udělali my. Pak pěšky, značenou cestou se stovkou schodů po útesech. Anebo autem, příjezdem k nejznámější vyhlídce „Königsstuhl“.

Bílé křídové útesy jsou součástí národního parku Jasmund. Královská vyhlídka je asi 10 kilometrů od Sassnitz. Kdysi prý museli chlapci vykonávat zkoušku dospělosti tím, že vylezli od moře až nahoru k vyhlídce.  Vzhledem k tomu, že křída není z nejpevnějších hornin, klouže a občas se z útesu ulomí celý blok, nebyla to asi jednoduchá maturita na muže.

A ne všechny pláže jsou pískové. V Sassnitz je oblázková. Kdysi, na začátku minulého století, prý naváželi do Sassnitz písek a přes sezónu vyráběli písečnou pláž, ale vzhledem k tomu, že pláž nikdy nepřežila zimu, brzy je to přestalo bavit. Dnes tak turisté vyrážejí na procházku k útesům po bílo-černé kamínkové pláži a hledají kameny s dírou skrz, které prý přinášejí štěstí.

A kdo na pláži žádné provrtané kamínky nenajde, může si nějaké koupit. Ceny jsou pěkně podle velikosti (kamínků i štěstí).

Rujána - Binz a Prora

Během dovolené jsme moc nepobývali na jednom místě. Každý den jsme podle počasí vyráželi na výlety.  Jeden den, když zrovna nebylo počasí ani tak hezké, abychom mohli být na pláži a ani tak ošklivé, abychom byli někde zavření,vydali jsme se do lázní Binz a do bývalé obří zotavovny Prora.

Binz existoval jako maličká rybářská vesnička již někdy od 14. století. Na konci 19. století přišlo do módy koupání v moři a do Binzu začali přijíždět první turisté. Začaly se tu stavět první hotýlky v secesním stylu, vily jen pro pár hostů a ty tu vydržely dodnes. Nezbytnou součástí městské pláže jsou plážové koše, v Binzu žluté a zelené.

 

600 metrů dlouhé molo bylo poprvé vystaveno na začátku 20. století. Několikrát byl mostek poničen, hned v roce 1905 úplně zničen bouří na Nový rok, ale vždy ho zase  znovu postavili. Dnes je molo prodloužením pěší zóny a  asi žádný turista ho při své návštěvě nevynechá.

Další zastávkou byla Prora. Ve třicátých letech na pláži 3 kilometry od Binzu se začala budovat obrovská zotavovna a rekreační zařízení pro 20 tisíc rekreantů. Lázně Prora začali projektovat v roce 1935 architekti nacistického režimu. Původně měl být kolos dlouhý přes 4 kilometry. Po začátku druhé světové války se ale přestalo budovat a byla postavena jen asi polovina. Ubytovací budovy byly stavěny jen asi 150 metrů od moře, všechny z původně plánovaných 10 tisíc pokojů měly mít výhled na moře a součástí komplexu měla být i koncertní hala, kino, sportovní areály, jídelny, čítárny a dokonce 2 kryté bazény. Bylo postaveno také nádraží, protože hlavní masa rekreantů měla být dopravována na místo vlakem. Stihla se ale postavit jen část obytných budov.

Po válce se v komplexu usídlila armáda, byla tu vojenská škola a celý objekt byl pro veřejnost uzavřen.  Od začátku 90.let se města i různá sdružení snaží o využití obrovského areálu, ale ne s moc velkým úspěchem. Své sídlo tu teď mají 2 muzea, která návštěvníky seznamují s historií místa.  Prora měla být také uměleckým centrem, ale pár otevřených galerií nevypadá moc nadějně a optimisticky. My jsme se cítili jak v Milovicích. Vybydlené budovy, rozbité cesty. Jen poměrně pěkná pláž v Milovicích chybí. Pochybuju, že se obrovské domy někdy ještě budou využívat. Spíš ještě více zpustou a nakonec skončí v troskách, jako jiné „pomníky“ velkých režimů.

Rujána, Sassnitz

“Milé děti,  vítám vás všechny zpátky ve škole po prázdninách. Dnes si budeme povídat, kde jste byli na prázdninách a co vše jste tam zažili.“ povídá soudružka učitelka na první hodině českého jazyka. „ Já byla u babičky ve Vrchlabí“, odpoví Zuzanka. „My jsme letos jeli k moři, do Jugoslávie“, chlubí se Martin. „ A my jsme taky byli u moře, na Rujáně“ hlásí Hanička. „Bylo tam ale trochu zima, foukalo, ale daly se stavět krásné hrady z písku, pít mléko z trojúhelníkových krabiček, a když jsme byli hodní, koupil nám táta zmrzlinu v kelímku s barevnou lžičkou. A spali jsme ve stanu.“

Tak nějak mohl vypadat začátek školy před dvaceti a více lety, kdy Balt byl jedním z mála dostupných moří. Jeli jsme se podívat, co tam z Haniččiných i našich vzpomínek zbylo. V krátkosti – Balt je pořád studený, pořád tam fouká a dají se stavět super hrady. Mléko k trojúhelníku už se nepije, ale zmrzku tu mají pořád. Ve stanu jsme tentokrát nespali, dali jsme přednost apartmánu s topením.

Bydleli jsme v druhém největším městě ostrova, v Sassnitz. Není to kdovíjaké velkoměsto, po sezóně na nás působilo spíš ospalým dojmem. Promenáda lemovaná restauracemi a cukrárnami, přístav rybářských i výletních lodí, hlavní ulice a pláž plná černobílých kamínků.

Staré město s křivolakými uličkami zdobí pár zrestaurovaných hotelů. I náš dům s apartmány byl podle údajů majitelů hotelem už za císaře pána. Historická část města je hezká na pohled, ale má jednu nevýhodu a tou je nemožnost parkování a spousta schodů.

Na promenádě se dá najíst téměř kdekoliv. Od stánků s rychlým občerstvením, přes kavárny a cukrárny až po restaurace. Jedno ale mají všechny občerstvovny společné. Ryby a rakytník. Ryby v jakémkoliv množství a úpravě, stejně tak rakytník. Netušila jsem, že se z něj dá dělat čaj, pálenka, koláč ,marmeláda, ale i krémy. Rujánský rakytník je nejlepší! To asi Hanička před dvaceti lety netušila a my ostatně také ne. Zkusili jsme ho ochutnat jen tak utržený, ale je strašně kyselý. Rakytníkovo šípkový čaj nám ovšem v babím létě přijde k chuti.

Příště obrázky z Prory, bývalé nacistické velkorekreační ubytovny a taky z lázni Binz.

Mozek stegosaura

Od té doby, co děti strávily dva týdny s babičkami, mají nové oblíbené téma. Babičky je totiž nezávisle na sobě obě vzaly do Dinoparku. A rozpoutaly v naší rodině dinománii. Myslela jsem, že děti ve věku dvou a čtyř let se nadchnou pro princezny, auta nebo pohádky o medvědech. Ale to jsem se mýlila, největším hitem jsou zelení obrovští ještěři, kteří už naštěstí vyhynuli. Kdyby totiž žili, už bychom měli jednoho v pelíšku v dětském pokoji.

Od začátku července se vybavení dětského pokoje rozrostlo o pár gumových dinosaurů, dvě knížky o dinosaurech, dinosauří kvarteto a dinosauří tričko. A protože i v Německu mají dinoparky, museli jsme ten nejbližší navštívit. V malém lázeňském městečku Münchenhagen totiž při těžbě kamene našli dinosauří stopy a fosílie. A tak tam nálezy zastřešili a okolo postavili dinosauří muzeum pro malé i velké.

Vedle zkamenělých zubů, ulomených drápů a stop je park samozřejmě plný dinosauřích modelů v životní velikosti. Procházka po parku zabere klidně celé odpoledne. Zvláště pokud se čtou všechny naučné tabulky. A že se číst musí. Adam sice neumí říct „r“, ale který je pterodaktyl, stegosaurus nebo brachiosarus ví naprosto přesně.  A vzhledem k tomu, že se neustále ptá na různé podrobnosti, musíme se i my učit, který z ještěrů byl masožravý a který býložravý, který byl plavno- a který ptakoještěr a podobně. A k zodpovídání takových otázek se čtení cedulek docela hodí.

Já jsem do návštěvy dinoparku neměla o dinosaurech nejmenší ponětí. Můj jediný zážitek s dinosaury byl v pubertě v kině na Jurském parku a od té doby jsem je k životu nepotřebovala. Teď už jejich hlavní druhy rozeznávám. Dětem i nám se líbilo, že všichni dinosauři, malí i velcí, byli v lese v podmínkách, kam se asi hodí nejvíce. S nadšením se děti vrhaly k vejcím v hnízdě, bály se tyranosaura zabíjejícího stegosaura, obdivovaly diplodoka vyššího než okolní stromy a mezi ostružiním hledali malé dinosaury velikosti husy.

 A teď pro zájemce, kteří třeba mají (nebo někdy budou mít) podobně nadšené děti několik třeba zajímavých informací:

• Vejce zahrabané v písku a přikryté listím byly udržovány při teplotě 35 stupňů. Dinosauři na vejcích neseděli, protože by je svou vahou rozmáčkli. Neví se, jak vejce kladl diplodokus. Kdyby je kladl ze stoje, padaly by z výšky 3 metrů na zem (a to by asi nepřežily).
• Býložraví dinosauři polykali také kameny, které jim v žaludku pomáhaly s rozmělňováním listů.
• Hadrosauři (na fotce) měli dutý hřeben na hlavě, který jim sloužil jako trubka, žili ve stádech a byli býložraví.
• A stegosaurus z nadpisu měl mozek o velikosti vlašškého ořechu, vážil 2 tuny a měřil asi 9 metrů.

Kávu nebo čaj?

Co si dáte? Kávu nebo čaj? Běžná otázka. Ale jak tak putujeme od zemi k zemi, poznáváme, že jsou země kávové a země čajové. Poprvé jsme si toho více všimli v Řecku, když jsme poznali jejich vynikající frappé. O čaj jsme tam nikde nezavadili. A pochopili jsme, že otázka čaje a kávy je trošku národnostním vymezením mezi Řeky a Turky.

Pak přišla Indie a s ní, samozřejmě, nadvláda čaje. Dobrou kávu uměli v Indii připravit jen málokdy, špatně se i sháněla domů. Zato čaj byl v jakémkoliv množství v kteroukoliv denní i noční dobu. Při nákupu v menších obchodech nebo při objednávání brýlí v optice byl čaj běžným doplňkem. Pil se hlavně černý, někdy s citrónem, někdy s kořením, občas i mléčný s kořením. Zelený byl málokdy, ovocný vůbec.

Mexiko je kávová země. Kávovník se pěstuje a sklízí třeba v okolí Cuetzalanu, odkud pocházela naše muchacha. Ta mi třeba vyprávěla, že když zemědělci pěstující kávu nemají peníze, dávají dětem místo mléka do lahve sladké kafe. A pak se divili, že děti neposedí. To určitě není to nejzdravější, ale co, zvyk je zvyk. Mexickou kávovou specialitou je café de olla (kafe z hrnce).  To se vaří ve velkém kameninovém hrnci s tmavým cukrem, skořicí, anýzem nebo hřebíčkem a trochou čokolády. Podává se pak v kávových kameninových hrnečcích. K dostání je skoro všude a třeba při snídaních v hotelích jsou často dvě kameninové nádoby s naběračkou – v jedné je café de olla a v druhé čokoláda. Na můj dotaz, zda pijí Mexičané čaj se mi dostalo jasné odpovědi. Ano, pijí, když jsou nemocní. Tak to mají společné s Řeky. Čajů byl v Mexiku omezený výběr, jediný, který byl vždy k dostání, byl heřmánkový.

A teď Německo. Ročně se tu vypije prý přes 160 litrů kafe na hlavu. Takže opět kávová země. Původní zvyk ráno zapnou překapávač a pak celý den prohřívat konvici filtrované kávy už slábne, nastupují ale různé kávovary na kapsle a pady a taky spoustu domácností si pořizuje stroje na espreso. Káva se tu pije celý den – od snídaně, přes oběd až do pozdního odpoledne. Místním rituálem, velice nebezpečným pro figuru, je „Kaffee und Kuchen“. Je to obdoba anglického čaje o páté. Mezi čtvrtou a pátou se prostě dává kafe a něco sladkému k tomu. Ale i v Německu mají dobré čaje - třeba na ostrovech není nic lepšího, než si po procházce po pláži, zahřát výborným fríským čajem.

Jen s Čechy mám při tomto laickém porovnávání problém kam je zařadit. Normálně se zveme "na kafe", ale mnohdy si u toho dáváme čaj. V ovocných čajích jsme prý přeborníci a je fakt, že někde je ani neznají nebo je nenazývají čajem. Tak nevím, viděla bych to tak půl na půl mezi českými kávomilci a příznivci čaje. 

Jestli jste dostali při čtení na něco k pití chuť, tak ať vám chutná, ať je to čaj nebo kafe. A třeba můžete napsat, jestli jsou podle vás Češi spíš kávoví nebo čajoví. (odpoveď "pivní" se neuznává...)

P.S. Dobrá zpráva pro všechny, které už nebaví číst. Od příště slibuji více obrázků. Právě je pro vás sbíráme u Baltu...