Malta - Mellieha

Cestování po Maltě začneme místem, kde jsme byli ubytovaní. Vesnice Mellieha se nachází na severní straně ostrova, asi hodinu jízdy od letiště. Je to turistické letovisko, před sezónou je to vlastně jen ospalá hlavní ulice vedoucí z kopce ke kostelu a pokračující zákrutami k moři.

 

Zajímavé je jméno. V maltštině se píše Mellieħa a je odvozeno od semitského m-l-h, což v arabštině znamená sůl.  Maltština je směsice jazyků. Jak jsme se dozvěděli, je to jediná „arabština“, která se píše latinkou. Od toho také podivné znaky jako přeškrtnuté h, nebo g a c s tečkou. Jak to vypadá v praxi, se můžete podívat na http://www.mellieha.gov.mt/, oficiální stránce města. Jak se to čte, jsme se nedozvěděli. Jen že x se vyslovuje jako š. A aby toho nebylo málo, každý z národů, který se jen okolo Malty otřel, tu zanechal něco ze svého jazyka. Najdou se zde tedy slova z turečtiny, francouzštiny, italštiny nebo angličtiny. Naštěstí obyvatelé Malty mluví anglicky docela dobře, je to druhý oficiální jazyk ostrovanů. Zajímavé bylo slyšet v maltštině kousek katolické mše. Znělo to jako motlitby muezínů, ale na konci zaznělo "amen".

Mellieha má asi 7000 obyvatel a v sezóně je tam jistě více turistů než místních. Centrum tvoří hlavní ulice s hotely, restauracemi a pár obchody. Když se sejdou  či sjedou serpentiny k moři, najde člověk opět hotely a pár restaurací. V zátoce je městská písečná pláž, což je na Maltě spíš výjimka. Pláže tu jsou převážně kamenité až skalnaté.

Dominantou obce je barokní kostel z 19. století. Není běžně otevřený pro turisty, ale dá se do něj podívat právě během mší. A ty jsou v běžný den asi 4, v neděli je jich 6, takže příležitostí dost. Od kostela je krásný výhled na zátoku. Za kostelem je malý stánek s občerstvením, který má tu nejlepší polohu ze všech restaurací ve městě. U bistra byla malé dětské hřiště podle evropských norem. Docela nás pobavilo, byly to totiž klasické kovové prolézačky z dob našeho dětství a podle evropských norem pod nimi byly pouze měkké podložky. Žádné šílení jako v Čechách s předěláváním všech hřišť podle bruselských předpisů. Malťané mají Brusel daleko a to nejen geograficky, ale hlavně mentálně.

Pod barokním kostelem je další turistický cíl - válečné kryty. Jak zjistíte později maltské zajímavosti se dají rozdělit na sakrální památky a památky pod zemí. Malta byla během druhé světové války bombardovaná, a tak místní obyvatelé skoro v každém městě budovali místa, kde se před nepřátelskými bombami skrýt. Bunkr vybudovalo pár místních chlapů v podobě asi 1,5 kilometru dlouhého tunelu s místnostmi po stranách. V celách mohli žít i celé rodiny, byla zvláštní cela pro porody a pro šestinedělky. V bunkru se svítilo olejovými lampičkami a vzduch byl přiváděn třemi větracími komíny. V kase seděl starý pán, který, když jsme se s ním dali do řeči, vyprávěl, jak se bunkr budoval. Jemu bylo 7 let a kryt s rodiči sám využíval. Říkal, že někdy v něm byli jen pár minut, někdy i skoro celý den. Dnes je v bunkru muzeum a obzvláště akustická kulisa letadel, sténání zraněných a pláče malých dětí je působivá.

Celá Mellieha se rozkládá na kopci a je protkaná křivolakými uličkami. Pěšky to jde, ale není to nic pro rodiny s kočárem ani pro vozíčkáře. Auta využívají systém jednosměrek a občas to vypadá, jak když jsou zaparkovaná na schodišti.

Autobusem po Maltě

V sobotu jsme se vrátili z Malty. Ne z té s malým "m" jako minulý rok po stěhování, ale z té opravdové, středozemní, ostrovní země se složitou historií a velice divným jazykem. A aby jste z toho něco měli, tady je začátek minireportáže. Dnes o cestování maltskými autobusy.

Doprava na Maltě je pro středního Evropana poněkud záludná. Jezdí se tu totiž vlevo, a tak na řízení si tu kromě místních troufnou jen angličtí turisté. Síť silnic je na Maltě hustá, značení je typicky jihoevropské a místní názvy jsou pro turisty více či méně nevyslovitelné.  Styl řízení je chaotický, ale větší škody na zdraví jsme nikde neviděli, když už, tak jen plechy.

Další možností dopravy pro cizince jsou turistické busy. Místní cestovní agentury nabízení různé půl či jednodenní výlety s průvodci. Existují tu takzvané „hop on, hop off“ busy. Doubledeckery brázdí ostrov po daných okruzích a turisté mohou vystoupit a nastoupit na označených zastávkách. Busy jezdí každou půlhodinu a jednodenní jízdenka na jeden okruh stojí 15 euro na osobu.

Možnost, pro odvážnější  a flexibilní, je místní linková autobusová doprava provozovaná firmou Arriva (stejná co jezdí i po středních Čechách). Cestování tímto způsobem je nejlevnější, pouhých 2,60 na osobu a den. O co je jízda levnější, o to je dobrodružnější. 

Jízdní řády existují, ale autobusy podle nich jezdí jen orientačně.  Na každé zastávce by měl být jízdní řád, skutečnost je ovšem taková, že ten aktuální je vyvěšen pouze na těch hlavních. Někde je starý, někde žádný, někde třeba informace, že autobus linky 123 tu už nezastavuje a autobus linky 124 tu bude zastavovat za měsíc. Cestujícím tedy nezbývá než se postavit na zastávku a vyčkávat, zda jejich linka pojede a házet si korunou, zda zastaví či nezastaví. Čísla linek nám taky zůstala záhadou. Na hotelu jsme si vyžádali mapku s plánem linek, ale v průběhu týdne jsme zjistili, že některá čísla nejezdí tam, kam je napsané na mapce nebo nejezdí vůbec. Naopak v reálu jsme jeli linkou, která na plánku nebyla. Prostě cestování linkovými autobusy chce dostatek času a pevné nervy. My jsme to prostě pojali tak, že jsme na nějaký autobus nasedli a doufali, že nás doveze na zajímavé místo.

Když už autobus přijede, není vždy jisté, že všechny čekající pobere. A tak se nám stalo, že při výletu do hlavního města bylo lepší jet 20 minut na konečnou úplně jiným směrem, než jsme potřebovali,  tam přestoupit na tu samou linku a jet zpátky až na konečnou v hlavním městě. Dvě zastávky od konečné už lidé stáli v uličce a o další dvě zastávky dál autobus už zastavoval na znamení pro výstup a nové cestující nebral.  My předtím stáli asi na osmé zastávce…

Vystupování je také zajímavé. V některých autobusech fungovaly informační tabule o další zastávce. V těch jde vystoupit ještě poměrně přesně.  Jinak se vystupuje tak nějak instinktivně – člověk se zeptá místních, řidiče, kouká z okénka na přibližující se pamětihodnosti nebo se snaží pochytit jména zastávek.Dřív se tak také jezdilo, řeknete si, ale tady je ten problém, že všechny zastávky jsou "na znamení". Takže když nezazvoníte na řidiče dostatečně včas, jedete o kilometr dál.

Řidič je nejdůležitější osobou. Většina z nich nejen že s velkou razancí řídí své busy, kličkuje v úzkých uličkách měst, prudce brzdí a neméně prudce se rozjíždí, ale i baví osazenstvo. Na kabině je sice napsáno, že s řidičem se nesmí mluvit za jízdy, ale už tam není napsáno, že se mu nesmí vyprávět vtipy, aby se smál na celý vůz, že se ho turisté nesmí ptát, kde vystoupit a přestoupit a že ho kolegové nesmí informovat, jak dopadl včerejší zápas ve fotbale. Pobavil nás řidič z autobusu do hlavního města. Poslední zastávku před terminálem už to nemohl vydržet, vystoupil a … zmizel v kadibudce. Na jeho místo zaskočil kolega, který jel v tu dobu s námi a dovezl autobus do cíle. Celý autobus se dobře bavil, ale je nám jasné, že i řidiči jsou jen lidi.

A příště se dozvíte, kam jsme se autobusem na Maltě podívali.

Leiferde

Tento týden uplynul rok, co jsme našli domek k pronajmutí v Leiferde. A ještě jsme tu "naši" vesnici ani jednou nepředstavili na blogu. A protože se oteplilo a zazelenalo, tak jsme vyrazili na malou projížďku na kolech okolo vsi.
Lieferde má něco přes 4000 obyvatel, školku, školu, poštu, 2 obchody, 3 pekárny, jedno řeznictví, dětského a dva dospělácké dokory, lékárnu a sportovní klub. Taková slušná středisková ves. Jezdí tu autobus i vlak, autem jsme ve velkém městě do půl hodiny, takže nejsme úplně na konci světa.

Leiferde leží v Südheide (Jižní vřesoviště), v rovině takové, že když si vylezeme na židli, vidíme v úterý návštěvu, která dorazí v pátek. Pár míst se tu sice jmenuje "Berg" - kopec, ale jsou to spíš větší krtince, než kopce. V okolí je spousta polí, přece jen Dolní Sasko bylo původne zemědělskou oblastí. Když nejsou pole, jsou pastviny a když skončí pastviny, je les. Docela příjemné místo na ježdění na kole. Kousek za vesnicí leží Viehmoor (na obrázku). V 19. století zde začali pomocí odvodňovacích a zavodňovacích kanálů kultivovat bažiny tak, že vznikly rybníky pro chov ryb. Mimochodem, Leiferde má ve znaku kapra.

Na pastvinách se pasou nejen krávy, ale hlavně koně. V Dolním Sasku je chov koní velice rozšířený a na koních se zde dá jezdit v každé vesnici. Právě bílého koně na červeném poli má Dolní Sasko ve štítě.(Tímto se omlouvám hnědákovi, že jsem mu schovala hlavu, ale já opravdu potřebovala hlavně ty dva bělouše :))
Při prodeji domu se tu dá narazit i na byty v jezdeckých areálech. Prostě, někdo chce bydlet poblíž golfového hřiště a někdo nad koňskou stájí.

Jak vidno, pole jsou tu jako všude jinde. To, co se schovává za stromy ja stará část Leiferde se sedláckými usedlostmi a kostelem. Časem je nafotím i zblízka...

A v Leiferde nám jezdí autobus i dokoce vlak. Vede tudy rychlodráha mezi Hannovrem a Berlínem a pozorování projíždějících ICE se spolu s krmením koní stalo pro naše děti vítanou atrakcí.

Dítě v autě

Podle toho, že nepřibývají žádné nové cestovatelské příspěvky, by se mohlo zdát, že už necestujeme. Je pravda, počasí a zdraví výletům zatím moc nepřeje, ale přesto cestujeme pořád. Hlavně pendlujeme mezi Německem a Čechami. Že z toho nejsou žádné třeskuté cestovatelské zážitky, je jasné.  Ale od té doby, co máme děti, je vlastně každá delší cesta autem zážitkem sama o sobě.

Naše děti jsou automobilová generace. V autě se vozí od prvních dnů svých životů a to téměř nepřetržitě. Jsou na auto tak zvyklé, že cesta vlakem nebo autobusem se pro ně jeví jako dobrodružství a vyžadují ji za odměnu jako něco mimořádného. Auto pro ně naopak představuje něco všedního,nudného a nezbytně nutného.

Od té doby, co máme sami děti, věnujemezvýšenou pozornost autům, které mají na zadním skle nalepenou cedulku „dítě v autě“ či se případně majitel auta chlubí, že veze výslovně Miu a Bena. Víme, že přítomnost v dorostu v autě je stejně nebezpečná jako požití alkoholu před jízdou. Malí cestující totiž vůbec neberou ohledy na to, že řidič je hlavně od toho, aby udržel auto na silnici, nikoho a nic nenaboural a dojel do cíle. Děti mají totiž řidiče zároveň spoustu požadavků a jejich vyřešení požadují okamžitě a střelhbitě. Pro ilustraci včerejší čtvrthodinová jízda z hudebky.

„Mami, prosím, housku.“ – dobrý, ještě stojíme na parkovišti. Takže vybalím housku a podám ji do zadní sedačky. Vyrážíme. Za dvě minuty je houska na zemi. „Mami, upadla houska“. „Ne, houska ze země se nejí, vydrž domů.“  „Mami, chci knížku“ chce si batole ukrátit dlouhou chvíli. „Knížku, máš vedle sebe, tak si ji podej.“ Buch, knížka je pod sedadlem spolujezdce. „Mamí, kníííííííííííííííížku“. „Teď ti ji nemůžu podat, řídím.“ „Mamííííííííííííííííííííí, knííííííííííííííížkůůůůůůůůůůůůůůů.“ Objíždím zaparkované pošťácké auto, dávám přednost na křižovatce a šátrám pod sedadlem pro knížku. Hurá, knížka je venku. Hodím ji do zadních řad. Úspěch. „Mami, chci pití. Nemůžu otevřít lahev.“ „Podej to sem.“ - opáčím trochu podrážděně, vjíždím na kruhový objezd a zároveň otvírám lahev, co mám mezi nohama. Podávám ji opět dozadu. Žízeň je utišena, dokonce není nikdo polit a je podezřelý klid. Dítě usíná a já se po zbývajících 5 minut můžu věnovat „jen“ řízení.

Tak to byla ta lepší varianta, protože trvala jen 5 minut. V případě, že cesta trvá 5 hodin a vezou se dvě děti, požadavky stoupají geometrickou řadou. A pak se mi někdo diví, že preferuji automatickou převodovku. Musím mít přece jednu volnou ruku na krmení, napájení, podávání spadlých knížek, zapínání a vypínání pohádek, utírání nudlí a pacifikování sourozeneckých žďuchanců. Hodilo by se ještě jedno automatické oko, které by pozorovalo okolní provoz. Pak bych se  moje výkonnost v autě zlepšila  a já bych byla jak matka, tak normální řidič.

Proto všichni, kdo to neznáte, pozor na nálepku „Dítě v autě“. I když se může tvářit roztomile, pamatujte, že auto je řízeno řidičem, který je řízen dětmi.

Veselé Velikonoce

Velikonoce po Německu nejsou nic nového pod sluncem. Vajíčka a čokoláda jsou hlavními hity, stejně jako u nás. Jen se tu nevytratil ten religiózní rozměr, takže se ve velkém chodí do kostela. Nejdříve pro posvěcené jarní proutí a pak na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. Po nedělní mši a svátečním obědě chodí velikonoční zajíček s pytlem plným dobrot a malých překvapení pro děti. Své dárečky schová do zahrady nebo v případě ošklivého počasí po domácnosti a děti hledají  skrýše plné sladkých překvapení.  No, a protože má velikonoční zajíček v pondělí volno, přesunul se poslední roky i do Čech a tam si to o den později zopákne.  

Ale dozvěděli jsme se, že pro barvená vajíčka se chodí v Bavorsku ke svobodným ženám i v pondělí (tady na severu ten zvyk není). Vejce od slečny musí být červená a patří k nim i panák pálenky. Koledníci se tak zmrskají i bez mrskání pomlázkou. Pomlázku jsme zatím všude ve světě museli dost vysvětlovat a někdo prostě nepochopí, že nejde o týrání žen, ale o lidovou tradici.:-)

Víme, že hlavní atrakcí je pro děti v Německu nedělní odpoledne, ale dneska jsme jeli z Čech a zajíček tu naši rychlou jízdu nějak nestihl.  Abych dodržela alespoň něco z českých pondělních zvyků, vyslala jsem děti na zahradu natrhat lístečky jako obtisky na vajíčka barvená v cibuli. A ony místo toho přinesly vajíčka čokoládová od sousedů. Těm se zajíček dost opozdil a chodil téměř před večeří. A když sousedé zjistili, že u nás bude nadílka až druhý den, o zahradní úlovek se podělili.

Vajíčka v cibuli pro mě mají ještě jednu asociaci a to mexickou. Tam jsou velikonoce velice důležité a velice náboženské a smutné svátky. Žádné jaro, žádná mláďátka natož barevná vajíčka. Myslela jsem tedy, že obarvím vejce alespoň v cibulových slupkách, ale ouha. Všude se prodávala cibule bílá a úplně nahatá, zbavená všech hnědých sukének. Dodnes netuším, proč zelináři v Mexiku cibuli loupou, ale těch pár let jsem barvila vajíčka čajem.

Přejeme Vám krásné velikonoční svátky s vajíčky, čokoládou, s pomlázkou i bez. Hlavně si je užijte ve zdraví.