Hacienda Cocoyoc

Minulý víkend jsme strávili na haciendě Cocoyoc. Jeli jsme tam na doporučení mojí učitelky španělštiny, která při líčení tohoto místa nešetřila superlativy. Byl to velice odpočinkový víkend.

Mexické haciendy jsou venkovské usedlosti, které vznikly v koloniální a postkoloniální době. Byl to vlastně velkostatek s obrovskými polnostmi, na kterých se pěstovala kukuřice, pšenice nebo cukrová třtina a chovaly se krávy, prasata a koně. Hacienda byla ve své době soběstačná ekonomická jednotka. Na začátku 20. století bylo spousta haciend zdevastovaných během revoluce. Některé ale vydržely neporušené a obnovily svou činnost, některé byly časem předělány na hotely. A to je taky případ Cocoyocu. (Mimochodem - Cocoyoc znamenáv indiánském jazyce nahuatl "místo kojotů")

Hacienda v Cocoyocu vznikla v 17. století, kdy se tu pěstovala cukrová třtina a časem se hacienda stala jedním z nejvýznamějších producentů cuktru v zemi. V roce 1910 byla zničena a v šedesátých letech zde vznidkl hotel, který jeho zakladatel nazval "Americký ráj". Dneska je to celkem luxusní hotel v tradičním mexickém stylu s bazény, vlastními lázněmi a golfovým hřištěm.


Tento strom pravděpodobně pomatuje haciendu v jejích nejlepších letech. Za staletí prorostl akvaduktem a stal se jeho nedílnou součástí.

V celém areálu haciendy je spouta vody. Třeba tenhle umělý vodopád...

Užívali jsme si bazény, které jsou částečně zbudované ve starých ruinách. Naštěstí celý víkend svítilo krásně sluníčko, tak jsme se mohli cachtat nekonečně dlouho.

Součástí haciendy byl i kostel. Majitel se musel starat o duchovní osvětu svých podřízených. Dnes kostel slouží nejen jako hotelová kaple, ale jako místo romantických svateb. Po jedné takové zbyla fontána ozdobená květinami.

Hacienda i její okolí je plné zeleně, občas přímo tropické džungle.

K hotelu patří také devítijamkové golfové hřiště. My jsme sice nehráli, ale krásně jsme se prošli okolo.

Služebníček

Říjen je měsíc dětí na TV kanálu Discovery, měsíc slev v obchoďáku Liverpool a měsíc služeb v naší rodině. Nějak se to nastřádalo a tento měsíc využíváme místní služby více než jindy - od zubaře přes čistírnu a instalatéra až po kosmetičku. Dlužno říct, že služby víceméně tuhle zemi živí. Protože mexická sociální síť má oka velikosti menší pyramidy, musí se obyčejný Mexičan o sebe a svou rodinu postarat sám. Každý, kdo nemá regulérního zaměstnavatele nebo se nevyučil řemeslu, se snaží jak se dá. Myči oken aut na křižovatkách, nakladači nákupů v supermarketu, prodavači tacos a všechny hospodyně a zahradníci, ti všichni se chtějí uživit a zároveň vám přinést užitek. Věděli jste, že hospodyně a zahradníci jsou snad největším vývozním artiklem Mexika? Bez nich by prý Američani skončili ve špíně za přerostlými keři růží.To, že i my máme svou hospodyni a zahradníka, už je známé. I my bysme, stejně jako ti Amíci, žili jinak v centimetrové vrstvě prachu a cestu z domu bysme si museli klestit mačetou. Jejich služby využíváme už rok a nehodláme je měnit.

Další důležitý pomocník každého domu je důvěryhodný, šikovný a ne moc drahý instalatér. My jsme tenhle měsíc došli do stádia, že každé z našich pěti koupelen něco nefungovalo. Tu byl ucpaný opad, tamhle stržené splachovadlo a onde zase kapal kohoutek. Začali jsme hledat instalatéra. Poslední pokus nebyl moc úspěšný, to když nám loni před vánoci zmizel instalatér i s vyinkasovanými osmi stovkami na náhradní díly. Doufám, že si tu nádržku nadělil pod stromeček :-(. Takže další doporučení, další zkouška. Přišli dva, pracovali dva dny (po hodině) a všechno opravili. Problém byl s cenou, která se z původních šesti stovek do druhého rána najednou vynásobila dvěmi. Naneštěstí jsem nebyla doma a půdvodně požadované peníze nechala muchahe. Když neměla dostatek hotovosti, vzali si instalatéři, to, co měla a pro zbytek si měli přijet druhý den. Večer jsme s nimi měli ne moc přátelský telefonát, že pokud chtějí tak vysokou cenu, musí dát rozúčtované částky. Nepřijeli dodnes. Asi nemají na tužku na napsání účtenky. Obávám se, že příště budeme hledat nového instalatéra.

Ale proč to vlastně všechno píšu. Rozsah ani kvalita služeb není odlišná od celosvětového průměru a stěžovat na instalatéry si můžu na celém světě. Co mě překvapilo, je lingvistická stránka věci. Pokud totiž využíváte něčí služby, nikdy jsme se zatím nesetkali s tím, že by byl někdo nepříjemný, nerudný nebo dokonce sprostý. K běžným obratům tu patří fráze "Para servirle" - tedy "Jsem vám k službám" (nebo taky archaické "Služebníček"). A nepřipadá mi to jen jako slovní vata. Oni se opravdu většinou snaží vám vyhovět, poradit, přinést, opravit, prostě vykonat svou práci k vaší největší spokojenosti. Pak si člověk opravdu připadá jako zákazník. Jako pán, který si ty své dobré "služebníčky" hýčká stálou náklonností. A spokojenost je poté na obou stranách.
Dokážete si představit vy, že vám někdo řekne v Čechách "K službám" a nemyslí to ironicky???

Montreal

Ježíšek si minulý rok řekl, že když už jsme na americkém kontinentu, neměli bychom své cestování omezovat pouze na Mexiko. A vzhledem k tomu, že do Států potřebujeme pořád víza, rozhodl se, že nám nadělí letenky do Kanady. A tak jsme místo oslav Dne mexické nezávislosti sedli do letadla a vylezli z něj v Montrealu.


Bydleli jsme v miniaturním Bed&Breakfast, který byl strategicky položený hned u přestupní stanice metra. Ubytování opravdu nebylo veliké - prostě to byla obestavěná postel a vestavěná skřín. Bohužel jsme se na posteli široké 140 cm museli snažit vyspat všichni tři. Dopadlo to tak, že jediný do růžovoučka vyspinkaný, byl Adam. My jsme ty noci prostě nějak přežili. Snídaně byly excelentní. Hodnocení je tedy Bed za 5 a Breakfast za 1 :-).
Byli jsme pouze v Montraelu, protože se nám nechtělo cestovat další hodiny na venkov. Ten si necháme na jindy.Montreal je moderní velkoměsto s mrakodrapy obklopujícími staré stavby (ty pak nejsou skoro vidět).

Historické centrum leží u řeky a je maličké a malebné. Kousíček Francie přenesený do Kanady. Naštěstí i velká část gastronomie je francouzského původu - maličká bistra a brasérie připomínají francouzská města nejen stolky namačkanými na sobě, ale taky náplní jídelních lístků. Jídlo bylo jedna velká mňamka.


Dalším velkým montrealským plus byly parky. Pro nás, cestovatele s batoletem, byly stejně důležité jako pamětihodnosti (ne li důležitější). Bohužel ještě nebyly javory správně kanadsky zabarvené, ale přesto procházky byly moc příjemné. A hlavně - městské parky mají úžasná dětská hřiště a pískoviště, kde se mohl Adam vyblbnout a pak zase vydržel procházku po kulturních pamětihodnostech.

Montrealskou zváštností je podzemní město. Jsou to vlastně stanice metra propojené nákupními středisky, kancelářemi a hotely. V kruté kanadské zimě prý člověk nemusí celé dny vystrčit nos do chumelenice. Ty jsme ale nezažili...

Día de Independencia

Mexiko slaví. Příští týden, přesně 16. září, se oslavuje Den nezávislosti. Není to tu jako u nás v říjnu, že jen několik politiků se objeví při kladení věnců a většina obyvatelstva zůstane zalezlá doma nebo vyrazí do nákupního centra. Jak už bylo několikrát řečeno, Mexičan slaví rád, takže proč nevyužít i oslavu založení vlasti.
K oslavám je nutné náležitě se vybavit. Zakoupit dostatečný počet mexických vlajek, sombrér, konfet a bonbónů - samozřejmě vše v národních barvách. Dneska mě pobavili v supermarketu, kde vedle nabídky národního nápoje, tequily, byly vyrovnány do podoby vlajky červená rajčata , bílé cibule a zelené avokádo. Mají to tu jednodušší, kdyby měli českou vlajku nevím, jak by sháněli něco modrého :-).
Oslavuje se i ve Volkswagnu. Aby zahraniční pracovníci nebyli úplně mimo mísu, firma pro ně pořádá Mexickou noc. Je to něco jako generálka na vánoční večírek, akorát se jí typická mexická jídla jako frijoles (fazole), arroz blanco (bílá rýže se zeleninou) nebo sladké bunuelos (něco jako fritované palačinky), tančí se mexické tance a profesionálové předvádějí něco z foklóru a taky se zpívá mexická hymna. To byla paradoxně asi nejveselejší část, protože nám byl rozdán pouze text (6 slok ) bez not. Takže jsme hymnu povětšinou španě recitovali a ještě si ji doma posléze překládali, abysme věděli o co vlastně šlo. Veselo bylo až do noci, i když převážná německá většina hostů byla v zábavě zdrženlivá. Bavili se hlavně Mexičané - ale to je dobře, vždyť je to hlavně jejich svátek, tak ať si ho pořádně užijí!

Mexiko - Čechy a zpět

Po třítýdenní české dovolené jsme zase zpátky v Puebla. Ještě jsme unavení časovým posunem, ale jinak snad žádné velké změny. V letadle jsme si ale zrovna říkali, že kdyby se vymyslel nějaký rychlejší způsob cestování, nebylo by to k zahození ;-)


Na konci července jsme dovolenou začínali a nebyl to začátek zrovna šťastný. U přepážek jsme zjistili, že náš let byl z technických důvodů zrušen. Naštěstí jsme dorazili na letiště včas a ještě jsme stihli být přesměrováni na volný let s jinou společností do Madridu. Cesta se tím protáhla, protože jsme z Madridu museli do Frankfurtu a pak teprve do Prahy, ale nebylo to tak strašné jako případné čekání na další letadlo od Lufthansy (ta měla na další dny ohlášenou stávku, takže bysme do Čech přiletěli kdo ví kdy). Do Čech jsme nakonec dorazili jen o 5 hodin později než bylo plánováno. Naše kufry to tak rychle nestihly, zasekly se někde na letišti a nás našly až za dva dny.

Tři týdny v Čechách a na Moravě utekly jako voda. Měli jsme naplánováno spoustu návštěv a výletů. Plány nám ale nečekaně zhatil můj vyvrtnutý kotník a Adamovy horečky. Samozřejmě obě nehody ve stejný čas. Museli jsme tedy program trochu přehodnotit a trochu víc odpočívat. Stejně jsme toho stihli dost - návštěvu Prahy, výlet do Slezska za příbuznými, vyřízení věcí úředních, návštěvu Klatov a Strakonic a dokonce i výlet na Kokořín a koupání v rybníku.

Zpátky jsme se vraceli v neděli a kupodivu tentokrát šlo všechno hladce. Nic nemělo zpoždění, nebyla vichřice, ani se nám neztratily kufry. Prostě nečekaná pohoda. Teď se jen vyrovnat s jet legem a můžeme začít stříhat metr na další výlet do Čech. Mezitím ale budeme psát mexické zážitky. Takže ¡Hasta pronto, amigos!