Jdeme do školy II: zápis

I když mi přijde jako včera, co se Emma narodila, už je to tak dlouho, že na podzim nastupuje do školy. Jo, jo, utíká to. My nestárnem, ale naše děti nějak rychle rostou. V úterý jsme byly na zápisu.

Už jsem ho popisovala u Adama. Emma má přece jen výhodu, že je tu v Německu delší dobu. Nemusela chodit do jazykové přípravky, protože se stihla naučit řeč s kamarádkami ve školce. Rozhovory ve školce byly bez problémů s doporučením, že Emma už se ve školce nudí a nutně potřebuje něco nového, takže do školy by ji šoupli skoro hned.

A zápis mi přišel taky letos nějak mírnějsí. Emma čile konverzovala s paní dokotorkou i paní asistentkou, komentovala všechny úkoly až tak, že jsem si říkala, že ji vyloučí pro přílišnou veselost. Jen na jednom místě se trochu zasekla. Při úkolech, kdy na obrázcích jsou znázorněny protiklady - pod/nad, nahoře/dole, vzadu/vepředu - trvala na svém, že lev, který je na obrázku není v kleci, ale za klecí a ten druhý je logicky před ní. Takže paní doktorka vysvětlovala, že ten lev je jednou vevniř a podruhé venku, ale Emma si trvala na svém, protože přes klec je přece průhledná skrz. Naštěstí paní doktorka byla ochotná ke kompromisu a rychle vykouzlila další příklad, který už Emma bez problémů rozluštila. No jo, dětská fantazie a argumentace občas dospěláka překvapí.

Ke konci půlhodinového rozhovoru Emma trvala na tom, že bude zavazovat tkaničky. Je totiž strašně hrdá na to, že se zavazování naučila už ve čtyřech letech a může nosit boty na tkaničky bez toho, aby zdržovala při oblékání. Bohužel, ani já,ani paní doktorka a ani Emma jsme neměly boty na zavazování, a tak z praktické zkoušky sešlo, což Emmu trochu mrzelo.

Jak jsem to tak u zápisu viděla, ve školce měli pravdu. Nejvyšší čas, aby šla Emma do školy. Doufám, že sranda ji nepřijde po první diskuzi s paní učitelkou.

Bez spojení

Sednu k počítači, že zaplatím dětem obědy a objednám dárek k narozeninám a ono nic. Chci zavolat poskytovateli a on i telefon nefunguje. Dorazili jsme zpět z prázdnin a byli jsme totálně odříznuti od moderního světa. Nefungoval satelit, telefon ani připojení k internetu. Během velikonoc tu totiž řádil takový malý větřík, co nám přestěhoval půl zahrady, posunul satelitní talíř a pravděpodobně někde v okolí vyvrátil strom i s telefonním vedením.
Kdo by očekával, že v Německu se mu dostane okamžité zákaznické podpory, je na omylu. Volali jsme poskytovali každý den, někdy i dvakrát a vždy jsme se pouze dozvěděli, že je to větší porucha a že neví, kdy to bude opraveno, nemohou nám pomoci a i bez spojení musíme zaplatit služby za celý měsíc. Po týdnu bez spojení, kdy už jsme znali většinu pracovíků telefonní podpory, jsme se konečně dostali k nějakému řešení. Samozřejmě, jak to tak bývá, v den, kdy přišel stick pro náhradní připojení k internetu, přivalil k našemu domu bagr, celý den kutil metr pod zemí a večer jsme se mohli spojit několika způsoby.
Během výpadku jsme zjistili, že jsme opravdu dost závislí na přílivu informací a už nám nestačí mít zprávy pouze z rádia. Ale taky jsme se vrátili ke sbírce dvd a filmům, které jsme pár let neviděli. A taky jsme chodili dřív spát. I bez spojení se dá žít, ale už to není taková sranda. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl, že?

Znamení jara

Jak se pozná, že se blíží jaro? Mimo to, že k nám do vsi přiletí čáp, jak už jsem kdysi psala, je tu v severním Německu ještě pár poznávacích znamení, že zima ztratila svou vládu. A nejde jen o to, že vyraší sněženky a krokusy, v obchodech se objeví tuny čokoládových zajíců nebo že  svítí sluníčko.
I když se sluníčkem to všechno souvisí.

1. Málo oblečení
Zasvítí sluníčko, ale venku ještě dost studeně fouká a teploměr sotva vyleze na dvanáct stupňů. Nevadí, malí i velcí domorodci odhazují svršky. Děti odmítají nosit mikiny a běhají venku jen tak v triku a dospělí se třinácti stupni na teploměru vyvětrají své kraťasy a krátká trika. Když si vzpomenu na tropy, kde při poklesu teploměru pod dvacet, místní navlékali zimní bundy a čepice, musím se smát. Tady prostě není tak teplo a lidé jsou víc otužilí a nepříjde jim proto divné, jít při patnácti stupních na procházku jen v košili. Je přece teplo.

2. Kabriolet
Kabriolety frčí, kabriolety letí. Hlavně u starší generace, ale i u některých mladých. Nikde jinde jsme neviděli takovou koncentraci kabrioletů, jako tady. Jistě je to dáno dobrou ekonomickou situací, kdy se prostě kabrio pořídí jako druhé auto do rodiny a venčí se jen od Velikonoc do Dušiček. Jsou ale lidé, kteří mají auto se stahovací střechou celoročně a jen se rtuť teploměru vytáhne o kousek výš, stahují střechy a užívají si volné jízdy. To, že jim přitom omrznou uši, potřebují lyžařské brýle a často se jim na pleši vytvoří námraza, je vedlejší.
I my jsme udělali zkušenost s kabrioletem, když jeden kolega potřeboval na dovolenou větší vůz a auta jsme na týden vyměnili. Nadšení z jízdy trvalo asi minutu. Poté si děti stěžovaly, že na ně strašně táhne a já jsem kvůli vichru okolo uší nic neslyšela. Se staženou střechou jsme jeli asi pět minut, a pak jsme se celý týden  soukali do malého vozu s plátěnou střechou.

3. Zahrádka
Nemyslím tu květinovou a zeleninovou, na kterých místní zahrádkáři netrpělivě kutí od února. Myslím ale ty u restaurací. Jen co sluníčko pošimrá restauratéry trochu na nose, vyndavají stolky a židličky ven a lákají zákazníky. Často je pro ně připravena deka na přikrytí a plynové topení, protože to, že svítí sluníčko, ještě neznamená, že je teplo. To ale nazabrání místním trávit polední pauzy a chvíle volna venku s kávičkou.

4. Zmrzlina
A když už jsou venku židličky, začne se prodávat zmrzlina. Místní zmrzlináři mají své cukrárny často otevřené jen přes sezónu. Některé přes zimu zavřou, jiní přejdou třeba na prodej perníčků a vánočního pečiva. To, že se ale opět otevřou pulty se zmrzlinou znamená, jaro je tu. Může se zas mlsat.

Posezení na zahrádce s kafem a první letošní zmrzlinu do kornoutku už máme za sebou. Jaro přišlo.

Kutil

Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá. Ta dá ta dá dá da da. Hit skupiny Chinaski si poslední dobou prozpěvuji čím dál tím častěji. Nejčastějším důvodem je setkání s řemeslníky. Už v Mexiku jsme si vyměňovali se sousedy a známými telefonní čísla na elektrikáře, instalatéry a opraváře. Kontakt na řemeslníka, co přišel včas, něco uměl, nezdrhnul se zálohou, případně v domě něco neukradl,  měl cenu zlata. Mysleli jsme, že v Německu tomu tak nebude. Přece jen jsme předpokládali vyspělou společnost, kde se dobrý řemeslník dá sehnat jen tím, že se prostě nějaký vybere ze zlatých stránek. Ale ouha. Hned první týden nás vyvedl z omylu.

 Jako dnes si pamatuji na druhý den po přestěhování, kdy jsem zjistila, že nepůjde připojit pračka. Byl tu jiný vývod do odpadu a ještě jsme z normální pračky potřebovali udělat vestavěnou. Žádný problém, opraváře máme v ulici, tak jsem ho zavolala. Připojení na odpad byla záležitost tří minut, ale odmontovat horní desku už tak lehké nebylo. Já jsem to zkoušla a zjistila, že bych musela použít násilí, abych kryt odmontovala. Přišel odborník, vědecky kouknul na pračku a trhnul víkem. Měl víc síly než já a víko brutálně urval. Pak spokojeně umístil pračku pod pracovní desku. Nakonec jsme ještě dostali účet za vykonanou práci včetně dopravy. Řemeslník přišel pěšky (jsme skoro sousedi) a naúčtoval si 18 euro paušálu na dopravu. Odbornost provedené práce a následný účet nás přivedly k tomu, že v baumarktu jsme jako doma a co jde, zkusíme udělat sami. Řemeslníky voláme pouze ve chvílích nejvyšší nouze, protože víme, že jen to, že někdo přijede a pozdraví nás, bude stát skoro padesátku. A to ještě ani nevybalil brašnu s nářadím.

Zjistili jsme, že kutily z donucení, anebo ze záliby jsou skoro všichni sousedi. Jeden si dokonce sám zdil komín, jiný pokládal parkety a drobné opravy, případě malování, si dělají skoro všichni. Většinou to sice trvá déle, než kdyby se práce zadala odborníkům, ale cena práce je tu tak vysoká, že si to opravdu většina lidí nejdřív zkusí udělat svépomocí.

Takže pokud by si někdo myslel, že Béda Trávníček a Pták Loskuták jsou české speciality, asi by se podivil, jak populární jsou obdobné pořady v Německu. Existují celé televizní kanály zaměřené na domácí kutění a každá velká stanice má nějaký pořad, kde kutilové najdou inspiraci. Samozřejmostí jsou časopisy pro kutily i pro kutilky a celá oddělení v knihkupectví zaměřená na opravy a výrobu všeho druhu.

Vítězi boje mezi řemeslníky a kutily jsou baumarkty. Nakupují tam obě skupiny a nákupy v baumarktu v pátek odpoledne, případně v sobotu, patří k oblíbeným zábavám místních. Občas je problém najít místo k zaparkování a fronty před kasou jsou enormní. Baumarkty to vědí, pilně vydávají zákaznické kartičky a nabízejí různé kurzy. Třeba jeden teď nabízí kurzy speciálně pro ženy, kde se učí drobné opravy, základy malování či fígly pro zahradnice.

My jsme v baumarktech strávili uplynulou sobotu, nakoupili vše potřebné na malování a jdeme na to. Možná že bych blog pro letošní rok mohla přejmenovat. "Kutilové všude doma" by taky znělo dobře :-D.

Archeologie všedního dne - barvy

Už je to zase tady. Už zase se budeme stěhovat. Na naše poměry jen za roh, do vedlejšího města. Ale stejně, v létě nás čeká stěhování. Takže letošní příspěvky budou asi více v duchu stěhovacím,  než v duchu cestovatelském. A protože za posledních 8 let se jedná už v pořadí o sedmé stěhování a pátý příbytek, máme dostatečné množství zkušeností se zabydlováním a prozkoumáváním nových nemovitostí. Od zrekonstruovaného bytu přes novostavbu po domy, které před námi obýval někdo jiný. Ne, že v novostavbách by na člověka nevykouklo nějaké to překvapení, ale v nemovitostech, kde před vámi už někdo bydlel, je objevovací a překvapovací potenciál mnohem větší.

Soukromě jsem si takové objevování nazvala archeologií všedního dne. Člověk před a těsně po nastěhování objevuje skrytá tajemství domu či bytu, jejich výhody i chyby na kráse a může si domyslet, jak asi bydleli lidé před ním, co měli rádi a co neradi, jak byli zruční či pečliví.

Vezměme si třeba barvy stěn. V Indii jsme měli v domě šmolkově modrou ložnici. Přespávali jsme v ní dva měsíce, a pak jsme se postele raději přestěhovali do sousední, béžové místnosti. Prostě jsme zjistili, že v modré ložnice nám není dobře. I když v tropech má působit uklidňujícím a ochlazujícím dojmem, u nás od té doby může modrá pouze do koupelny. Bohužel jsme tam neměli možnost nic měnit a museli jsme vzít za vděk tím, co vymysleli předchozí majitelé.

To v Mexiku byl náš obrovitánský dům vymalovaný celý béžově, jen v bývalých dětských pokojích byla vždy jedna stěna barevná. Předchozí majitel byl zubař a jeho postavení vyžadovalo udržovat barevnost v decentních tónech. Tam jsme už barvy měnili a od té doby vím, že přemalovávat červenou na limetkovou zelenou chvíli trvá. A taky vím, že malovat stěny, které mají téměř 4 metry na výšku  strukturovaný štuk není žádný med.

A tady v Německu jsme věděli od začátku, že náš pronajatý domek má polské ladění. Majitelka si totiž asi z vlasteneckých pohnutek nechala udělat obývací prostor v pruzích vyvedených bílo-červeně. Ale zajímavě to vypadalo i  v ložnici a kuchyni. Obě místnosti byly malované již několikrát a stopy předchozích maleb jako špatně umyté lišty nebo nedokonale překryté barvy mi prozradili mnohé. Třeba, že ložnice byla nejdřív mátově modrozelená (ta barva už je dnes zas in) a ten, kdo to maloval stříkal tak, že stopy z dřevěného obložení stropu nejdou dolů dodnes. Ten, kdo dělal další, béžový nátěr byl trochu pečlivější. A pak jsem přišla já s bílo-fialovou. Kdo se nastěhuje po nás časem zjistí, že jsem neměla sílu odtáhnout třímetrovou skříň ode zdi, takže jsem ji musela nechat béžovou.

Pravé peklo bylo ale v kuchyni. Předpokládám, že někdy na začátku devadesátých let chtěl být majitel in, a tak v kuchyni vymaloval žluté a modré trojúhelníky a jako podklad zvolil něco ve vzoru mramoru. Další majitel měl asi ze vzoru husí kůži, a tak použil svou oblíbenou béžovou, co mu zbyla z ložnice a přetřel jí stěny v kuchyni. A já jsem to vše přetřela bíle, protože mi přišlo, že světle hnědé stěny jsou moc tmavé. Naši následníci už pravděpodobně budou muset stěny škrábat a možná, že objeví další, mnou neobjevené vrstvy.

V novém domě jsme teprve začali objevovat. Předchozí majitelka žila nějaký čas v Brazílii a její barvy si přenesla domů. Takže na zdech je červená, zelená, žlutá a modrá. Hezky každá místnost jiná. Dám vědět, jak se mi daří je přetírat.