Okolní kopce moc zelené nejsou, ale zeleň na náměstích a náměstíčkách je pečlivě opečovávána a zastříhávána, aby turisté znaveni procházkou po nesčetných schodištích mohli utratit přebytečná pesa v zastíněných zahradních restauracích. My jsme byli znaveni ještě o kousíček víc, protože po všech těch schodech jsme tahali kočár i s dítětem...
Teatro Juarez je východištěm turistických okruhů. Na schodech posedávají turisté a studenti a přihlížejí pouličním divadelním představením. Vedle improvizovaného jeviště jsou stánky s obrazy na jednu stranu a stánky s uměleckými předměty na druhou. A k tomu ještě vyhrávají mariachi. Prostě kulturní místo...
"Áááá, zase tulen!" zvolal Adam ,který se tu naučil používat slovo tunel, i když to byl spíš tuleň. A že těch "tulenů" tu je nepočítaně. Od šedesátých let totiž místní inženýři hloubali nad tím, jak zlepšit dopravu v neustále zacpaných křivolakých uličkách města. Začali tedy využívat bývalé štoly a ty spojovat až vznikla podzemní síť silnic. Ve štolách jsou i parkovací domy, kde je tak málo místa, že parkovat smí jen řidič a ostatní cestující vystupují a nastupují u vjezdu na parkoviště.
Takhle nějak se jezdilo před érou tunelových silnic. Ulice jsou tak úzké, že i s kočárem jsme museli dávat tomuto autu přednost, aby nám neodřelo kola. V Guanajuatu je dokonce Ulička polibků, které je široká 68 centimetrů a z balkonů protilehlých domů se mohou líbat milenci.
Hornická minulost města se nepozná jen na parkovišti ve štole. Nepoužívané vozíky na rudu dneska využívají jako truhlíky.
Univerzita na nás udělala dojem. Nejdříve jsme mysleli, že je to nějaký modernistický kostel, ale nekonečné schody jsou asi ilustrací toho, že cesta ke vzdělání může být dlouhá a obtížná. Obrovský bílý palác pro vzdělance postavili v roce 1955.
Monumento de Pípila. Nepodařilo se nám zjistit, kdo nebo co byl Pípila. Jasné je, že soudruhům by se toto dílo asi líbilo.
A jedna klasika na konec. Don Quijote, který přišel o mlýny i koně.
Žádné komentáře:
Okomentovat