PF 2013

Krásné svátky a do nového roku jen to dobré přejí 

DEKA

Virtuální Mikuláš

Již několik let na začátku prosince přemýšlíme, jak to zaonačíme.  To je trochu nevýhoda pobytu v zahraničí, že tradice vlastní země s tradicemi místními nejsou úplně kompatibilní. Mikuláše s čertem totiž neseženete úplně všude.

V Mexiku to byla ještě legrace. Děti byly malé, a tak stačilo zazvonit na zvonek u dveří, promluvit pár slov s imaginárním Mikuláše a zpoza dveří vyzvednout připravenou punčochu se sladkostmi. Čím jsou ale děti starší, musí být naše divadlo přesvědčivější. Za ten jeden rok v Čechách jsme naštěstí stihli vidět opravdovou trojici, takže děti ví, že Mikuláš, anděl a čert prostě jsou. A čerta se ony bojí. Je to jeden z mála, před kým mají naše děti respekt a my toho taky, i přes nesouhlas moderních výchovných metod, náležitě využíváme.

Do Německa za námi tedy lítá bohužel jen čert s andělem. Mikuláš je starý pán, v Čechách má spoustu práce a v předvečer svého svátku prostě nestíhá. Zato anděl má křídla a čert lítá takovou rychlostí, že je po něm na nebi vidět jenom červená čára. A tak už druhým rokem předvádíme na terase divadlo „Mami, pošli čerta pryč a anděla popros o plnou punčochu“. Je to tak trochu černé divadlo, protože děti pouze poslouchají schované za dveřmi, aby je čert náhodou nespatřil a nevzal s sebou do pekla. Je fakt, že pár dní po Mikuláši jsou děti docela poslušné, protože mají obavy, že čert, co tak řinčel na terase, by se mohl ještě vrátit.

V Německu je "jejich" Mikuláš scénáristicky jednodušší. Alespoň u nás na severu. Děti si tu dávají vyčištěné boty za dveře a Mikuláš je těm hodným naplní přes noc sladkostmi a děti si je vyzvedávají až ráno. A kdo zlobí, najde v botě rákosku. Žádná „reálná“ postava Mikuláše s doprovodem tu tedy nechodí. A nejinak je to ve školce. Včera ráno mi vyprávěl Karel, jak se rozčiloval, že děti jsou takoví nepořádníci, že ve školce nemají bačkorky na svém místě. Teda měli, ale jen každý jednu. Po pěti minutách ukrutného hledání a tátova nadávání nad nepořádností vlastních dětí už myslel, že mi bude volat, abych poradila, kam mohly děti bačkory zašantročit. Vyřešil to Adam, který doskákal do své třídy v jedné bačkoře a zjistil, že tu druhou má za oknem s připravenými sladkostmi. A stejně tak i Emma. Tatínek se tedy musel dětem omluvit, že nejsou nepořádné a že on netušil, jak to tady s mikulášskou nadílkou je. Možná, že tuto tradici převezmeme za svou. Hra na virtuálního čerta už nám totiž asi příští rok nevyjde. Už jen proto, že ten starší už bude umět číst a přečte si tenhle příspěvek.

Cukroví

Mám ráda pečení vánočního pečiva. Je to jeden z rituálů, které neodmyslitelně patří k mým Vánocům a je jedno, kde právě jsem. Cukroví jsem pekla už na různé způsoby.

Jako dítě

Neznám nikoho, kdo by při pečení nepomáhal. A výjimečně i rád. Uždibování kakaového těsta na pracny, plnění kovových formiček a napětí, zda se letos vyklopí či nevyklopí, držení těstových hadů poté, co vylezou z tvořítka připevněného na mlýnek na maso (ano, tak se u nás tvarují vynikající maminčiny vanilkové rohlíčky) nebo olizování lžičky s kyselou rybízovou marmeládou. Při pečení jsem nemohla nikdy chybět a vydrželo mi to až do téměř do dospělého věku. I mezi přípravami na zkoušky na vysokou jsem si našla čas na obalování kuliček v kokosu.

Na cestách

Poprvé jsem pekla mimo, tenkrát už svou, kuchyni v Německu před deseti lety.  Měla jsem týden dovolené, Karel byl na stáži ve Wolfsburgu, a tak jsem sbalila saky, paky a krabičku s formičkami a odjela vytvářet české dobroty do zahraničí. Tenkrát jsme toho spoustu rozdali známým, protože jsme cukroví prostě neměli kam dát a ještě jsme na něj byli jen dva a zpátky do Čech se nám ho vézt nechtělo.

V Indii jsme na vánoce nebyli, ale linecké cukroví jsme tam pekli na velikonoce, když jsme vykrajovali tvary vajíček lžičkou, protože krabice s vykrajovátky zůstala doma, v Čechách.

Do Mexika už ale jela s námi. A právě v Mexiku naše pečení slavilo velké úspěchy. Mexičané milují sladké, ale sami toho moc nenapečou. Někteří nemají ani troubu doma, ale většinou je to proto, že to u nich doma prostě není až tak zvykem. Mé první vánoční pečení v Mexiku bylo v úplně nové troubě. Ta předchozí totiž ukrutně připalovala, a když jsem majitele přesvědčovala, že bez vánočního pečiva a vánočky prostě nemohou být pro Čechy vánoce, podlehl a nový sporák pořídil. Cenou za výměnu trouby pro mě byla krabička cukroví pro majitele. A tak jsem zjistila, že není nad vlastnoručně upečenou pozornost. Třeba na jednu předvánoční párty jsem přivezla ochutnat ode všech, tenkrát asi 12 upečených druhů. Po cukroví se zaprášilo za chvilku. A pak chodily nenápadné dotazy „ A to si pekla opravdu všechno SAMA?“ „To není možné, že se tohle dá udělat DOMA?“ a taky „Nechceš mé ženě udělat KURZ pečení?“. No a nejveselejší otázka přišla po vánocích, když se Karel vrátil do práce. Kolegové, kteří na párty byli se totiž ptali „Hele, v které pekárně jste to koupili? Stejně nevěříme, že to tvoje žena všechno pekla doma.“

S dětmi

Ano, opravdu každý rok pečeme doma, sami a občas i dvanáct druhů. Děti se mnou plácají od plínek a letos už taky zjišťovaly, kdy budeme dělat nejoblíbenější perníčky. Letos ale nevím proč, ale nějak se mi do pečení nechce. Zatím jsem udělala jen 3 těsta, což je na mé počty málo. Ale i když to není moc, hlavně to musí doma vonět. A taky se u pečení pouští koledy a pije punč nebo svařák. A to všude na světě, ať je dvacet stupňů plus nebo mínus.

Já běžím, aby se mi ty rohlíčky, co při tomto psaní píšu, nepřipálily.A třeba přece jen udělám toho pečiva víc...

Amsterdam

Když už jsme byli v Holandsku, chtěli jsme vidět i nejdůležitější město. A to přes to, že znalci místních poměrů nás od jeho návštěvy s dětmi celkem odrazovali. Jak jsme zjistili, měli pravdu. Centrum Amsterodamu opravdu není dětem zaslíbené. 

Zajímavá byla cesta do Amsterodamu. Něco přes 100 kilometrů po dálnici, ale z toho značná část po hrázi. Dálnice A7 nás překvapila již po příjezdu do Holandska. Křížení s jinou dálnicí je tam vyřešeno na naše poměry kuriózně a to obrovským kruhovým objezdem. Rychlost se prostě ze 110 sníží na 50 a jede se po kruháči, odpojuje se a připojuje ve dvou pruzích. Do toho se ještě dá sjet na benzínku. V hustém provozu docela zajímavý zážitek a až po projetí nám došlo, že to bylo dálniční křížení. A druhá zvláštnost je právě těch asi 30 kilometrů po hrázi. Není to žádná technická novinka, stavba hráze začala už v roce 1929 a byla dokončena o tři roky později. Na šířku má hráz 90 metrů, a tak se vedle dálnice vejde i cyklostezka. V prostředku je hospoda a taky památník stavebníkům hráze s vyhlídkovou plošinou. 

V Amsterdamu nás překvapily dvě věci – počet cyklistů a výše poplatků za parkoviště. Cyklisté jsou v Holandsku všude. Ale v takových masách ve velkém městě jsem je ještě neviděla. Když řídíte, musíte dávat pořádný pozor, kde se kdo řítí, protože auto není ten dopravní prostředek, který má přednost. Cyklisté to vědí a neohroženě si jedou za svým cílem. Neohlížejí se ani na auta, ani na chodce. Kola pak parkují, kde se dá, třeba i na speciální lodi. Většinou připoutaná velice tlustým řetězem.

A parkoviště? To už jsme věděli předem. Dá se zaparkovat na P+R, ale ty jsou samozřejmě daleko od centra. My jsme se z pohodlnosti rozhodli zaparkovat v centru. S vyšší cenou jsme počítali. Ale 24 euro za 4 hodiny parkování nám vyrazilo dech. Jen pro srovnání – v Hannoveru nebo Braunschweigu platíme za 8 hodin 8 euro, v Hamburgu asi 10. No jo, za lenost se platí. 

Samotné centrum je takové… no řekněme, že nás nepřesvědčilo. Po procházkách po fríským městečkách jsem čekala útulné město s hezkými obchůdky a kavárničkami. Ale na ty jsme asi neměli štěstí. Nebo jsme nevěděli kam. Ale jak řekl Karel: „Co čekáš ve městě, kde hlavním marketingovým tahákem jsou drogy a sex.“ 

Takže jsme prošli poměrně malé centrum a pak jsme si šli odpočinout na loď. Projížďka po kanálech byla hezká. Člověk to viděl víc, než bychom s malými dětmi zvládli projít pěšky. A dětem se taky líbila – v prázdné lodi po dvouhodinové procházce na hodinu usnuly.

Workum a Hindeloopen

Vesnice Workum, kde jsme bydleli, není nic velkého. Jedna hlavní třída, kostel, radnice, turistické centrum, škola a Aldi. A taky marína, kanály a moře. Na parkovišti u přístaviště byla většina aut z Německa. Němci sem jezdí i třeba jen na víkend. Jako my jezdíme na lyže do Krkonoš, oni jedou na jachtu do Holandska. 

Co nás ovšem zaujalo hned při první procházce, byly obchody s dekoracemi do bytu. Jak jsme zjistili, v Holandsku jsou všude a jsou krásné. I v té sebemenší vesnici byl nějaký obchod s hrníčky, obrázky, lampičkami, vázami a vším možným dalším k dekorování příbytků. Děti je po druhé procházce začaly nesnášet, protože jsem v nich trávila spoustu času. Pak jsme museli na oplátku na „kukačku“ do hračkářství. V zájmu zachování domácího rozpočtu v obou druzích obchodů ale zůstávalo jen u toho koukání.

Bydlení je vůbec asi holandská záliba. Jak známo, Holanďané nepoužívají záclony. Většinou tedy bydlí ve spodním patře jak za výlohou. A to krásně ozdobenou. Vázy s květinami, dekorace, svícny vystavené v oknech zvou k dalšímu prohlížení. Sice nemáme na starší německý pár, který stál nalepený u okna cizího domu, a paní jen vykřikovala: „To není možné. Vidíš to. To je pěkné.“. Ale i my jsme taky vykřikovali, ale alespoň jsme u toho ta okna neolizovali jako ona. Občas se totiž stane, že obdivujíce interiér domu zjistíte, že to není výloha, ale opravdový byt, kde někdo bydlí a zrovna právě pije kafe a vyřizuje poštu na počítači asi 3 metry od vás. 

Tento exteriér byl u naprosto nevýrazné zástavby normálních činžáků. Majitel byl pravděpodobně obdivovatel stylu šedesátých let, a tak si tak udělal nejen terasu, ale i obývák. Vše v bílé a dokonale sladěné.

Domácí nám hned po příjezdu do Workum dali tip na výlet. Vesnici Hindeloopen. Měl tam být skanzen. Hned jsme vyrazili, ale skanzen jsme nemohli najít, jen zavřené muzeum. Až po procházce nám došlo, že skanzenem je celá vesnička. Líbilo se nám tam tak, že po výletu autem jsme tam jeli ještě na jedno odpoledne člunem. Což bylo sice delší, ale pro suchozemce zajímavější.

K člunu jsme dostali jen klíče, kabel a značně opotřebovanou mapu. Nevíme, zda to bylo značením, kterému jsme až tak nerozuměli nebo poloslepou mapou, ale museli jsme použít i navigaci v telefonu, abychom se na kanálech až tak moc neztratili. Elektrický člun má totiž nevýhodu, že když dojde šťáva, musí se dotlačit k další zásuvce. A plavat za člunem, to jsme s dětmi riskovat nechtěli. Další nevýhodu jsme objevili po hodině plavby. To totiž člun z úsporných důvodů zpomalil tak, že nás předjížděli o důchodci na kolech, kteří jeli po cyklostezce podél kanálu. Když člun byl zaparkovaný, zase se naštěstí vzpamatoval a chvíli jel rychle, ovšem po celodenním výletu, který bychom normálně stihli za 3 hodiny, jsme si delší cesty po kanálech raději rozmysleli.

Hindeloopen je ještě menší rybářská vesnička s marínou a spoustou malých uměleckých obchůdků. Třeba tady na té zahradě bylo vše na prodej růžové nebo fialové. Ráj pro naši Emmu.

V létě jsou tu jachtaři, v zimě bruslaři. Když kanály zamrznou, jezdí se tu z jedné vesnice do druhé na bruslích.