Český řidič, mexický asfalt

A je to tu zas. Po dlouhé době se zase dostáváme k oblíbenému tématu "specifika řízení motorových vozidel v Mexiku". Jak jsem psala minule, zapršelo. A pořádně. Ve čtvrtek lilo a lilo a lilo 24 hodin v kuse. A to podotýkám, že už není období dešťů, takže zaskočeni byli všichni. Poté, co v pátek vysvitlo sluníčko, nestihlo se asi divit. A mexičtí silničáři s ním. Silnice se po denním vydatném deště změnily design a podobají se ementálu. Jestli něco dělníci zazáplatovali po období dešťů, tenhle slejvanec to krásně zničil. Díry jsou všude a řidič si opět může vybrat, do kterého kráteru umístí přednostně kolo svého plechového miláčka. A já uvažuju z čeho ty silnice v Mexiku vyrábí. Jako první by se nabízel perník nebo tvaroh, ale černý. Prostě mexický materiál a technologie výroby asfaltu mají záruční dobu asi tak měsíc. A to tu nemají mráz. Děsí mě představa, že by jim na té silnici ještě voda zamrzla, to už bysme se všichni museli přepravovat tanky a obrněnými transportéry.
A déšť nezničil jenom běžné silnice. Dokonce se mu podařilo zdemolovat dálnici mezi Mexikem DF a Pueblou. Při vjezdu do hlavního města totiž kdysi mexičtí projektanti zajali nějaký nevýznamný potok celý do betonového potrubí. A ten potůček si minulý čtvrtek vymyslel, že se mu betonové vězení nelíbí a roztrhl ho. Rozbité je tedy nejen potrubí, ale i dálnice, pod kterou vedl a zatopené je široké okolí. Na letiště do DF se teď jezdí 7 hodin. Lidé si mohou vybrat, jestli pojedou jižní cestou přes Cuernavacu nebo severní přes Teotihuacan (ta je o něco kratší). Dle dnešních zpráv by oprava měla trvat ještě 48 hodin. Byly nasazeny mimořádné síly, protože se jedná o jednu z nejdůležitějších dálnic Mexika (spojuje hlavní město s největším přístavem Veracruz). Uvidíme, jak se stavitelé a opraváři tentokrát pochlapí a jestli je další déšť zase nepřekvapí.
http://www.eluniversal.com.mx/primera/34391.html

Vítěz chřipkové epidemie

Tak nám v Pueble zase prší. Teploty klesly k deseti stupňům a to mě donutilo nevylézt z postele a něco napsat. Jestli to takhle bude pokračovat, období deště plynule přejde do dalšího období deště v květnu a my se ani neohřejeme. I pamětníci tvrdí, že takhle blbé počasí nepamatují.

A protože je pořád deštivo, vlezlo a zima většina lidí prská, smrká, popotahuje a kašle. Včetně naší rodiny, která minulý týden ulehla kompletně s různými záněty krku a uší. A když jsem si tak se zavázaným krkem přečetla, že český hlavní hygienik pravděpodobně dostal mexickou chřipku, protože se nestihl oočkovat, tak mě to pobavilo. V Mexiku se o ní už skoro nemluví. Sice existuje a jsou zaznamenány další případy, ale nikoho to moc nevzrušuje. Antivirotika jsou volně v prodeji a roušky visí v každém supermarketu. A co také visí na každém rohu, to jsou doporučení, co dělat, aby se člověk chřipkou nenakazil a případně ji dál nepředával. Naposledy jsem si je četla včera v bance, kde jsem stala frontu na zaplacení školného pro Adama.

Takže, co se v Mexiku doporučuje na mexickou chřipku? A co pravděpodobně hlavní hygienik u sebe trochu zanedbal?

• Především mýt si ruce, pořádně mýdlem alespoň půl minuty.
• Kýchat do kapesníku.
• Když už člověku něco je, tak být doma a venku nosit roušku (což Mexičané dělali už před epidemií a já to považuji za projev ohleduplnosti k ostatním)
• Pokud se objeví základní symptomy chřipky, tak jít k doktorovi.

Prostě základní pravidla každého nachlazeného a nemocného. O očkování ani zmínka, i když lékaři ho tady taky doporučují.

A kdo je vlastně tím vítězem z titulku? Podle mého je to vynálezce a výrobci antibakteriálních gelů. Od dubna, kdy se chřipka objevila, objevily se všude také dávkovače gelů. Nevím, jak v Evropě, ale tady jsou úplně všude. Každý supermarket má dávkovač hned u vchodu, lahvička stojí u lékaře, v bance, ve školce, u kadeřníka, v muzeu, v restauraci. Zákazníci se mohou obsloužit a vydesinfikovat si ruce, když zrovna nemají možnost použít vodu a mýdlo. Gel se stal samozřejmou součástí všech toalet a já ho mám třeba v autě.

Hodně zdraví všem.

Hory

V sobotu bylo po dlouhé době zase krásně. Sluníčko svítilo, obloha vymetená a my si po cestě z nákupu všimli, že jsou vidět všechny okolní hory. To nebývá časté, protože téměř vždy je ta či ona zahalena do mraků. Dokonce byla vidět z Puebly sto kilometrů vzdálená Pico de Orizaba, nejvyšší hora Mexika. Nedalo nám to a po obědě jsme se vypravili na fotografický lov tohoto vzácného jevu.

Pico de Orizaba, vzácný úlovek. Bývá k vidění jen pár dní v roce, nám se jí zatím podařilo spatřit jenom jednou při návratu z Veracruzu. Tentokrát nebyla skrytá celá v mracích, ale ve sněhu.

Pico de Orizaba podruhé. Kvůli ní jsme jeli na dálnici na Veracruz. Ať se to nezdá, nejvyšší hora je vzdálená ještě dobrých 100 kilometrů.

Malinche, nejmejší sopka v okolí, pouhá čtyřtisícovka. Tenhle záběr z druhé strany hory, Puebla leží za ní. Po zimě a deštích je i na Malinche sníh.

Malinche z Puebly. Normálně není odpoledne skoro nikdy vidět, protože je schovaná v mracích. Tentokrát jsme ji ale mohli takhle vyfotit z naší ulice.

Západ slunce nad Iztou. Není nad to, fotit momentky krajiny z auta jedoucího stovkou po dálnici...

Bonbónek na konec. Není to sice z výletové soboty, ale pár dní před tím. Ráno jsme se probudili a hory byly pohádkově zachumlané do nízkých mraků. Tady vykukuje Izta.

A tady už se poodhalil Popo.

Zzzima v Pueble II.

Jak vidíte, nasněžilo. Ne, že by se na Popo dalo lyžovat, ale sněhu na koulovačku je dost. Zima malinko polevila a občas vykoukne náš zachránce, sluníčko, ale žádný med to zatím není. Píšu v posteli, vedle termohrnek s čajem a na druhé straně Emma zabalená do několika vrstev oblečení a dek. Já mám na sobě taky oblečení jak na běžky, jen ty lyže chybí. (a taky by mi v posteli překážely)

Oblečení do zimy je pro Mexičany oříšek. V obchodech se dají sehnat bundy, čepice i termoprádlo, ale většinou nic na třeskutý mráz. Mexičané tyto věci začínají nosit, když teploty klesnou pod plus osmnáct stupňů. To je pak pro našince zajímavá podívaná. Na ulici potkáte při 18 stupních ženy jak v péřovkách a kozačkách, tak ženy v letních šatkách a střevíčkách. A někdy i mix obojího. Nahoře kožich a dole páskové sandálky naboso. Mexičankám asi jejich babičky neprozradily, že nejrychleji nastydnou od nohou, a tak obutí bez ponožek se dá vidět i teď, když teploty jsou pod deset stupňů.

Když teploměr ukazuje číslo jednomístné, Mexičané vrství vše co mají doma. A nechodí tak jen venku, ale hlavně uvnitř. V sobotu jsme byli na návštěvě u mexických přátel. Doma měli "příjemných" 15 stupňů a byli ve svetrech. Pak přišli další rodiny, děti navlečené do rukavic a dospělí do péřovek. Tak také seděli u stolu a popíjeli punč a horkou čokoládu. V pondělí v bance, to samé. Úředníci přepočítávali peníze v šálách a kabátech, zato venku už to bylo na tričko.

Při návštěvě jsme ještě narazili na poměrně rozšířený názor, že nám, Evropanům, přece zima nevadí a jsme na ni lépe fyzicky vybavení. To jsme museli vyvrátit s tím, že sice máme zimu každý rok, občas i se sněhem, ale na ven máme vhodné oblečení a doma fungující topení. Na chumelenici se tedy klidně můžeme koukat jak na televizi oblečeni v kraťasech a tričku. Zato tady si užíváme chladu víc, než by nám bylo libo a také, stejně jako oni, každý den kontrolujeme předpověď počasí, kdy už sem konečně přestane proudit vzduch z Grónska.

Zzzima v Pueble

Mrzne. V zemi, která láká turisty na tyrkysové moře, palmy a bílý písek mrzne. V některých částech Mexika klesají teploty v noci až k mínus devítce, na pobřeží dují vichry a jsou třímetrové vlny. Soucítím se všemi turisty, kteří si zaplatili útěk do tepla Karibiku a teď v Cancúnu shánějí zimní bundy.
No co, řeknete si vy, co právě koukáte na sněhovou vánici, která přidává další centimetry ke sněhovým závějím. Jenže v Evropě jsou lidé na zimu připraveni od nepaměti. Domy mají izolaci, dvojitá okna, utěsněné dveře a topení. Přinejhorším má každý doma alespoň péřovou deku nebo spacák. Tady ne. Domy jsou postavené tak, aby odolaly zemětřesení, ale na mráz tu nikdo nemyslí. Topení mají jen ty nejluxusnější nemovitosti a to je ještě na propan nebo elektriku. Když někdo topí propanem, tak to aby si každý den objednal zvláštní dodávku, kdo topí elektřinou, může si na to rovnou vzít hypotéku.
Náš domeček-hangár je nevytopitelný. Teplo z přímotopů s rychle vznese ke čtyřmetrovým stropům, aby se přes tenkou střechu nenápadně vytratilo. Máme tedy doma zimu. Dost velkou. Dneska ráno jsme trhli rekord. Tepoměr nám v ložnici ukazoval 10 stupňů. Už jsme ale začli topit, a tak se ručička vyšplhala na závratných 13. Naší nadějí je sluníčko, které snad po dvou dnech konečně vyleze a trošku nás ohřeje. Naštěstí máme péřovou deku a velkou postel. Takže tam jsme trávili víkend a asi budeme trávit i pár dní následujících.