-ová

Kdo z Čechů pobýval delší dobu v cizině, jistě se v nějaké podobě setkal s problémem při výslovnosti či psaní svého jména. Pokud se ve vašem jméně vyskytuje více či méně diakritiky jistě bude vaše jméno do jisté míry zkomoleno.  I takový Tomáš Baťa o své háčky a čárky v cizině přišel a to jeho obchody jsou po celém světě. Nikde neznají Baťu, ale všude ví, že Bata prodává boty.

A což teprve, když jste žena. Ve všech zemích, co jsme pobývali, byl -ová problém. Prostě to,  že se manželé při svatebním obřadu rozhodnou používat společné příjmení,  neulehčuje v žádném případě v cizině kontakt s úřady. Ty vás totiž považují za dvě rozdílné jednotky a ne manžele, protože příjmení končící na –ová je pro ně úplně rozdílné od mužské formy. Takže první návštěva jakéhokoliv úřadu obsahuje lingvistickou vsuvku o přechylování českých příjmení.

Třeba v Mexiku. Když se měla narodit Emma, uvažovali jsme, jakou formu příjmení jí dáme. Zda bude Balas, Baláš nebo Balášová. A protože jsme si naivně mysleli, že budeme do zbytku svých dní v Čechách, rozhodli jsme se pro českou plnou formu. Museli jsme na to mít speciální povolení od mexické matriky a na mexickém rodném listě má uvedeno, že forma příjmení je odlišná od otcova vysloveně na přání rodičů. Od té doby jsme si již mnohokrát říkali, že jsme jí měli dát příjmení bez –ová, že divní bychom byli jen v Čechách, ale zbytek světa by pochopil, že jsme jedna rodina.

I já se svým příjmením bojuji. Naučila jsem se ho v cizině používat bez diakritiky a občas i bez –ová. Pokud se nejedná vyloženě o oficiální úřady, používám pouze formu Balas. Jenže teď jsem zjistila, že už nevím, kde píšu Balas a kde Balasova a mám v tom pěkný guláš. Blbý je, že když to někde spletu, rázem je ze mě nová osoba.

Třeba ve školce u Adama. V oficiálních papírech mám plnou formu, ale v běžném kontaktu jsem pro všechny „Frau Balas“, protože se tak jmenuje syn. Teď tam ale nastoupila Emma a ta je Balasova. Ve druhé skupině jsem tedy „Frau Balasova“.  Všimla si toho Adamova učitelka a ptala se mě, která forma je správně. Odpověděla jsem, že ta s –ova a vysvětlila jsem jí podstatu tvoření ženských příjmení v češtině. No, a když už jsme byly v přátelském hovoru, tak jsem jí vysvětlila, že i Adam má v rodném listě nad s takovou tu směšnou věc, která mění s v š a vyslovuje se v němčině jako sch a nad druhým a je čárka.  Tím jsem jí naprosto znejistila. Zeptala se, jak se tedy správě vyslovujeme. Pozorně naslouchala správnému vyslovení našich příjmení a pak se velice zdvořile omluvila,  že pokud se nebudeme zlobit, bude vyslovovat příjmení bez háčků a čárek.

Příjmení je vůbec přežitek. Když si k nám přijdou hrát Adamovi kamarádi, jsem prostě Adam´s Mama a ta žádné –ová nepotřebuje.

Školka v Mexiku a v Německu

Poslední dobou snad děti všech mých známých začaly chodit do školky. Někteří si stěžují na podmínky v českých školkách, ale těm vždy říkám, že v české školky nejsou až tak špatné (když už člověk teda sežene místo). Českou situaci asi většina z vás zná, tak se podívejte, jak to funguje jinde.

Školka mexická

V Mexiku neexistuje něco jako mateřská dovolená. Pokud žena má práci, chce nebo musí si místo uchovat, nastupuje do práce po šestinedělí .  Pokud je zaměstnavatel benevolentnější a může si to dovolit, pak nejpozději po prvních narozeninách.  Děti tedy nastupují do jesliček nebo školky poměrně záhy. Samozřejmě jsou rodiny, kde zůstávají mámy doma s dětmi a už nepracují. Ale tuto volbu mají rodiny ve všech státech, kde jsme žili.

Školky existují státní a soukromé. Státní nejsou valné úrovně a soukromé jsou v širokém cenovém rozpětí. My jsme měli jednu z těch „lepších“ a platili jsme na české koruny asi 1200,- měsíčně bez jídla, svačinky se nosí z domova. 

Mexičtí školáčci nosí uniformu. Měli jsme dvě – slavnostní a sportovní. Slavnostní se nosila v pondělí a v pátek, kdy se vyvěšovala a stahovala mexická vlajka a děti musely být na ceremoniál správně oblečené. Já jsem uniformě přišla na chuť velmi záhy, protože mi odpadlo ranní dohadování, co si dnes Adam vezme na sebe. Bylo jasné, že v pondělí to jsou kalhoty a tričko s límečkem, ostatní dny tepláková souprava a tričko – samozřejmě vše s logem školky a vyšitým Adamovým jménem.

Naše školka nebyla nijak prominentní. Nebyla ani s vyučováním v jiném jazyce, ani určená pro cizince. Učitelky byly všechny strašně milé. Adam ještě tím, že byl jediný blonďatý cizinec, byl po ránu vítán jako král. Objetí a pusy na obě tváře byly nedílnou součástí ranního vítání.

Školka trvala od osmi do jedné s tím, že nástup mohl být do devíti (v zimě do půl desáté). Sehnat školku, která by otevírala dřív, bylo skoro nemožné. Děti byly do skupin rozděleny podle věku a program byl trochu jako ve škole. Adam nastoupil, když mu bylo dva a půl a už v té době ho učili správně držet tužku, dělat čárky a obloučky jako přípravu na písmenka, zapínat knoflíky, počítat a samozřejmě zpívat, malovat, kutit. Domů dětičky nosily úkoly. Lehké kreslení nebo „počítání“ a za každý správně vykonaný úkol dostávaly veselá razítka. Prostě trochu jako ve škole. Časný začátek s vyučováním je dán tím, že v Mexiku se děti učí číst a psát už ve školce a v šesti jdou do školy již se základními dovednostmi.

Školka německá

Po roce v české školce jsme začaly se školkou v Německu. I tady jsou úrovně různorodé. Záleží na zřizovateli, velikosti obce, úrovni ředitelky i učitelek. My jsme šli do nejbližší školky, kterou máme pět minut od domu, a bylo nám řečeno, že je dobrá a děti jsou v ní spokojené.

Školky jsou tu zřizovány různě – církvemi, firmami, Červeným křížem někdy i městem. Podle toho, kdo je zřizovatelem a také podle okresu, kde školka leží, se platí poplatky. My máme školku od Červeného kříže a bohužel spadáme do okresu Gifhorn, který je oproti sousedním okresům nejdražší. Poplatky jsou odstupňovány podle příjmů rodiny. Nejnižší poplatek za 4 dopolední hodiny je 80, nejvyšší 220 euro za měsíc. A to vše bez jídla. Svačinky se nosí z domova a obědy se platí zvlášť.

My, zhýčkaní z Čech se třemi jídly ve školce s bohatým obědem, jsme nejdřív mysleli, že budeme dávat děti na oběd. Ale poté, co jsem zjistila, že obědem je třeba jen polévka nebo mléčná rýže, jsem děti odhlásila a vařím doma.

Mám obě děti ve školce jen na dopoledne, protože zatím nemám zaměstnání, na delší čas nemám nárok. Skupiny jsou ve školce rozděleny právě podle času hlídání. Dvě jsou od 8 do 12, jedna do 13, jedna do 14 a jedna do 15 hodin. Jedna je pouze odpolední a to od 12 do 17. Takže i podle toho je vidět, že jeden z rodičů musí nutně pracovat na zkrácený úvazek, aby u nás ve vesnici stihl děti vyzvednout. Tyto časy platí samozřejmě jen tady, v každém městě, okrese i spolkové zemi je to jinak.

Program je velice volný. Jak jsme byli zvyklí na poměrně strukturovaný český program, tak jsme byli překvapení, kolik tu děti mají prostoru jen pro „volné“ hraní. Jak jsme zjistili, strašně záleží na učitelkách, jak s časem naloží. Některé nechávají děti celé dopoledne „prohrát“, některé se snaží i podnikat něco cíleně s celou skupinkou nebo její částí. Adam, jako zkušený školkový harcovník ale prohlásil, že německá školka je nejlepší a jinou už nechce. (Hlavně proto, že tady nemusí spát.)

Naše školka je zaměřená na přírodu. Takže děti jsou hodně venku, pozorují různé přírodniny, dělají „experimenty“ a dvakrát do roka chodí do lesa na tzv. „lesní týden“. To ráno nastoupí před les a za tři hodiny se z něj zas vynoří, špinaví, ale velice spokojení. A to v jakémkoliv počasí.  A teď se školka rozhodla vybudovat na hřišti, které normálně vypadá jako les, vybudovat vodopád s potůčkem. Děti se už na vodu moc těší a my, matky, připravujeme pračky do plné pohotovosti. Protože jestli do teď chodily děti domů špinavé jen od písku a prachu, teď už to bude pořádné blátíčko.

Určitě jsem na spoustu věcí ještě zapomněla, ale pro hrubou představu to snad stačí. Nakonec je stejně nejdůležitější, aby děti byly ve školce spokojené, ať už je kdekoliv.

Blešák

Je notoricky známo, že v neděli si v Německu moc nenakoupíte. Pečivo k snídani, sortiment z benzínky nebo ve velkých městech v obchodech, které jsou na nádraží. Jinak se na nedělní nakupování můžete těšit pouze párkrát do roka při tak zvaných "verkaufsoffener Sonntag".

Ale Němci v neděli nechodí jen do kostela, ale v neděli chodí i rádi nakupovat. Na blešáky. V sezóně, od jara do podzimu, se koná každou neděli někde nějaký blešák. A jestli vás zajímá, jako zajímalo mě, od čeho vlastně je název, tak vězte, že prvními blešáky bylo, když hradní pán rozprodával své obnošené oblečení poddaným. Při tomto dobrém skutku měnily majitele nejen drahocenné oděvy, ale i blešky, žijící v nich. 

Klasické blešáky se konají na parkovištích. U obchodního centra nebo hobbymarketu. Nabídka těchto „parkovištních“ blešáků je od šroubečků, matiček, přes ubrusy, porcelán, nádobí, různé dopravní prostředky až po úplný šrot jako jsou rozbité pračky nebo kolo bez kol. U spousty věcí se člověk diví, že někdo má tolik drzosti, že je vůbec dá do prodeje. Ale pak s překvapením zjistí, že na blešáku má téměř každá věc svého kupce, takže je dost dobře možné, že nějaký šikula použije rozbité věci na náhradní díly a křeslo, ze kterého koukají péra, bude ještě po rekonstrukci zdobit něčí domov.

Jsou i trošku speciální blešáky. Jedny se konají v centru větších měst a říká se jim City-Flohmarkt. Návštěvník nejen že nakoupí, ale ještě se občerství v otevřených pekárnách a kavárnách a takový městský blešák může být nedělní kulturní událostí. Další jsou „dětské“ blešáky. Tam se prodávají pouze a výhradně věci týkající se dětí – oblečení, autosedačky, dětská kola, hračky, knížky nebo kočárky a většinou je organizují školky, školy nebo farnosti. Pak jsou dobročinné blešáky, jejichž výtěžek jde na nějakou dobrou věc.  Spousta městských blešáků je již tradičních a některé jsou uvedené i v turistické nabídce města. Třeba v Hannoveru je to tradiční sobotní blešák v centru u řeky Leine. 

Ceny na blešácích záleží na dovednosti prodávajících i nakupujících. Jsou prodejci, kteří dají fixní cenu a nesleví ani trochu, to jsou většinou lidé, které blešáky živí. Na větu „To je přece Playmobil“ jsem už alergická, protože prodávat jednotlivé kusy za cenu velké krabice považuji za zlodějinu. Proto mám ráda městské blešáky, kde prodávají třeba rodiny, které se chtějí zbavit přebytku hraček či oblečení. S těmi pak jde vyjednat velice slušná cena. Minulý týden mě dostala jedna prodávající zvláštním smyslem pro humor. Měla pěkné kožené sako, které jsem už dlouho sháněla. Barva byla úžasná a dokonce mělo i dlouhé rukávy. Na dotaz na cenu mi paní odvětila, že stovka to spraví. Nové stojí i tři, takže jsem se nenechala odradit a nabídla padesát. Paní se začala smát, že je to vtip a že padesát si za to nevezme.  Čekala jsem větu „To je přece…nejméně Armani“, ale ta nenásledovala. Paní padesátku nechtěla, protože se jí to zdálo moc!!  Aha, tak vtip jsem sice nepochopila, zato jsem koupila sako za super cenu 25 euro. Škoda pro paní, asi bych dala i víc, ale moje peněženka byla spokojená.

A hádejte, kam vyrážíme tuto neděli. Ano, na blešák. Ale máme před sebou těžké rozhodnutí, jestli na City-Flohmarkt  do Wolfsburgu nebo na velký blešák k Tankumsee.  A pak, že v neděli se nedá utrácet.

Gifhorn

Naše okresní město, Gifhorn, je asi 25 kilometrů od Wolfsburgu. Může se jet autem nebo vlakem. Je to klasické severoněmecké maloměsto. Má zámek, ve kterém je dnes úřad. Pěkný zámecký park. Pěší zónu, na které se každý týden konají trhy. Prostě žádný šlágr pro turisty. Ale přesto sem turisté jezdí. Důvodem je ojedinělé Mezinárodní muzeum mlýnů.(http://www.muehlenmuseum.de)

 Když jsem před pár lety Gifhornem projížděla poprvé, nechápala jsem, proč je ze silnice vidět tolik větrných mlýnů. Ale byla jsem rychle poučena, že se jedná o sbírku všech možných mlýnů sdruženou v místním muzeu. Někdo prostě sbírá mlýnky na kafe a vystavuje si je na poličku, v Gifhornu sbírají mlýny v životní velikosti i jejich modely.

Maďarský vodní mlýn

Řecký mlýn

Začala s tím rodina Wröbelových s tím, že nejdřív sbírali skici, náčrty a plány mlýnů z různých zemí. Pak otevřeli muzeum se třemi kousky v originální velikosti – holandský mlýn, dolnosaský a tyrolský. Od té doby každých pár let nějaký přibude. Mezi posledními byl třeba korejský vodní mlýn. Ne vše se dá ale přesunout nebo napodobit ve velkém. A tak je tu i budova plná modelů.  Třeba model Moulin Rouge z Paříže nebo afghánský pouštní mlýn na obilí.

Korejský mlýn

  Třeba ukrajinský mlýn byl jak z pohádky o Mrazíkovi. A ruského původu je také stavba, ve které se nikdy mouka nemlela. A to je pravoslavný dřevěný kostel. Do něj se ale platí vstup zvlášť.

 V jednom mlýnu se dodnes mele. A mouka se zpracovává ve staré peci na výborný chleba. Už dlouho jsem neviděla na jídelníčku chleba s máslem a marmeládou, chleba se škvarky nebo chleba s čerstvým sýrem v hlavní roli. Chlebové menu chutná nejlépe na místě pod starými lipami na stolech imitujících mlýnské kameny.

Takže kdo má cestu kolem, zavítejte do muzea mlýnů. Otevřeno je od jara do podzimu.

Bramboráky

Včera jsem dělala k večeři bramboráky. A jak jsem tak strouhala brambory a krájela cibuli, vzpomněla jsem si na Indii. Bramboráky jsou totiž úžasné české a přesto mezinárodní jídlo. Mají tu výhodu, že se dají připravit naprosto všude. Na rozdíl od knedlíků, na které člověk potřebuje speciální českou moukou, brambory, cibule a česnek jsou k dostání všude. Na mouce moc nezáleží, dovnitř se dá dát jakákoliv, která je zrovna k dispozici a výsledek je přesto zaručený. Mám to vyzkoušené s moukou maďarskou, indickou, mexickou, německou i španělskou a nikdy se nestalo, že by se bramborák nepovedl. Je to možná také tím, že je zásadně dělám od oka a nic nevážím a neměřím. Jednodušší české jídlo skoro neznám.

Nejvíc nám chutnal bramborák v Indii. Jediné, co do něj chybělo, byla majoránka, ale tu jsme si brzo přivezli. A ono, co si budeme říkat, i bez majoránky to jde. Bramboráky byly ve škodovácké kolonii oblíbené jídlo vždy, když se třeba oslavovalo. A bylo jedno, jestli narozeniny nebo jen překonání dalšího týdne. A protože se nám někdy nechtělo strouhat množství brambor samotné, naučili jsme je i kuchaře v restauraci, u které jsme bydleli. Sice ne vždycky to byly stoprocentní výkony, ale bramborákům se to blížilo. Spolu se smaženým sýrem, který jsme je taky naučili, to byly dvě česká jídla, kterými jsme obohatili indický vegetariánský jídelníček. Pravděpodobně si je asi nikdy neobjednal nikdo z rodilých Indů, protože pro ně to bylo moc málo kořeněné a mdlé, ale pro nás to byla vítaná vzpomínka na domácí kuchyni.

V Mexiku jsem dělala bramboráky taky poměrně často. Když jsme objevili lahůdkářství, kde prodávali německé kysané zelí, neměly chybu. K nim mexické pivo a uzené a večeře pro návštěvu byla hotová. Mexičané milují smažené, takže si pochutnávali a já přepisovala recept do španělštiny. Jen jméno jsme upravili na „bramborové placky“, stejně tak jako knedlíky jsme označovali za „vařené koule z moučného těsta“, protože španělština pro ně prostě nemá lepší jméno.

V Německou jsou bramboráky známé, i když se jí pro nás trošku divně. Poprvé jsem to zažila někdy v osmdesátých letech, když přijeli známí z Berlína. K večeři byly bramboráky a my se strašně divili, že si k nim objednali rozvařená strouhaná jablka. Sice cibule, česnek a majoránka nám k jablkům moc nepasovala, ale co bychom neudělali pro hosty. Až pár let potom jsme se dozvěděli, že německý recept na bramboráky jsou bez česneku, cibule a majoránky a jedí se posypané cukrem s jablečným pyré podobně, jako my jíme třeba lívance nebo někde bramborové placky. Takže když servírujeme „Kartoffelpuffer“ na slano, jsou místní trochu překvapeni, ale většinou máme úspěch.

Takže až budete muset někdy v cizině dělat nějaké typicky české jídlo, zapomeňte na ovocné knedlíky nebo svíčkovou a prostě nastrouhejte brambory se všemi ingrediencemi a podávejte s pivem.