Blešák na vlastní kůži

V létě jsem popisovala naše návštěvy blešáků. Od té doby děti poporostly, některé hračky už je nebavily a začaly je tlačit boty.  Takže jsem se přihlásila na blešák poprvé jako prodejce a minulou neděli jsem strávila v okresním městě v kulturní hale.

Vybrala jsem si dětský bazar v hale, protože jako věčný zmrzlík nejsem stavěná na prodávání venku a tady bylo pěkně teplo.  A taky nemám žádný skládací stůl, který bych mohla použít a ten se u tohoto blešáku pronajímal rovnou. A taky jsem po minulé návštěvě zjistila, že tam chodí plno lidí. Pro jistotu jsem se přihlásila už půl roku předem a dobře jsem udělala. Místa byla rozebrána během několika dnů.  Pár dní před konáním jsem protřídila odložené oblečení a boty a s dětmi jsem probrala i hračky, které už je nebaví. Nasbíralo se toho plné auto.  

V neděli jsem vstala nezvykle brzo, abych byla na místě s dostatečným předstihem. Netušila jsem, jak to všechno bude fungovat, ale bylo to po německém způsobu zorganizované. Každý se nejdřív našel na seznamu podle jména a zjistil číslo stolu, pak byl označkován razítkem a mohl si na svůj stůl a téměř vždy i pod něj nanosit své poklady. Za půl hodiny bylo vyskládáno a sami prodávající obhlíželi nabídku a navzájem uzavírali první obchody.

Asi minutu po otevření se začaly hrnout davy. Vstup na tento dětský blešák není zadarmo, ale přes to velice nízké ceny lákají davy lidí. Naivně jsem si s sebou vzala časopis a svačinku – kdyby byla nuda. Ale to nehrozilo. První dvě hodiny jsem se nezastavila. Měla jsem trochu obavy, jak jako cizinka zapadnu, ale bylo to úplně zbytečné. Zjistila jsem, že v Gifhornu žije takové spektrum cizinců, že se můžu vydávat za místní.

Po čtyřech hodinách prodávání byl bazar u konce a já měla poměrně slušnou bilanci. Kočárek, autosedačka, houpačka a tuna oblečení, které zabíraly jen místo ve sklepě se za pár euro prodalo. To, co zbylo, jsem nechala pro potřeby Červeného kříže a domů jsem jela s jednou krabicí hraček, které jsem věnovala školce.  Poučila jsem se pro příště, že ponožky, věci se záplatami na kolenou, plyšáky a hračky hovořící ne-německy nikdo nechce. Ale zato věci s motivem Cars, Mickey Mouse, nerůžové věci pro holčičky a věci do deště letí velice. Děti měly po návratu radost, protože dostaly výtěžek z prodeje hraček do prasátka, ale velice dojemně se ubezpečovaly, že maminka už příště pracovat nebude. Od toho přece mají tatínka…

Sýrový trh v Alkmaar

Při psaní minulého příspěvku jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla na město v Holandsku, kde se našemu většímu nežravci moc líbilo. Na Alkmaar a jeho sýrový trh. Adam je totiž již od početí milovník sýra. Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, jeli jsme v Indii do Pune jen proto, že jsem měla neskutečnou chuť na sýr a kyselé okurky, což obojí nebylo v Aurangabádu k sehnání. Po narození si dal Adam samozřejmě se sýrovými choutkami pokoj, ale jen co se mu vyklubaly první zuby, zakousl se do pečiva s čerstvým sýrem. A to mu vydrželo dodnes.  Čerstvý sýr je jeho nejoblíbenější mazadlem a vzhedem k tomu , že v každé zemi mají jinou značku, vžilo se pro něj rodinné pojmenování “bílá”. Někdy okolo třetích narozenin jsme zjistili, že i plátkové sýry jsou v kurzu.  To jsme tak vešli do prodejny, kde měli vystavené kostičky sýra k ochutnání. Náš synek se k mističkám postavil a párátkem lovil miniaturní kostičky tak dlouho, než bylo vidět dno.  Abychom trapas zamaskovali, nakoupili jsme zásobusýra domů. Do Holandska jsme už přijeli poučeni, proto byl přístup k ochutnávacím mističkám regulován. Jinak bychom museli vykoupit celé holandské strategické zásoby sýra.

Alkmaar je trošku ospalé město v severním Holandsku. Pokud by již několik století nebylo centrem obchodování se sýrem, asi by v něm nebylo o čem mluvit. Kanály, mosty, úzké hrázděné domy – to mají ostatní holandská města taky. Ale nemají sýrový trh.

Trh se koná v pátek od 10 do12,30 na náměstí Waagplein. Hezky česky bysme mu asi říkali Vážní náměstí.  První sýrový trh v sezóně se koná první dubnový pátek, poslední první pátek v září. Během období konání trhů se do města nahrne spousta turistů lačnícím po jedinečném zážitku.

Dnes už se na trhu přímo žádný sýr neprodává. Je to vlastně velké divadlo. S nákladními auty plnými žlutých bochníků, nosiči oděnných v bílích oblecích se slamáky na hlavě, s nosítky na sýr, co vypadají jako barevné sáně, s vyjednáváním, ochutnáváním a nakonec i s uzavřením obchodu, které se provádí rukou dáním.
 

Nosiči v bílém jsou rozděleni do týmů, které se odlišují barvou klobouku a nosítek. Svůj náklad čtyřkilových bochníků sýra přenášejí na nosítkách zavěšených na ramenou zvláštním, rychlým houpavým krokem k váze. Když navrší potřebné množství sýra na váhu, rychlým tempem bochníky přenáší k dodávkám odběratelům. Celé divadlo je komentováno nepřetržitě v několika světových jazycích zdatným komentátorem. Bohužel je to takový mumraj, že jsme z komentáře moc nepochytili.

Na váze probíhá hlasité obchodování, vykřikuje se na všechny strany, úctyhodný účetní zapisuje údaje do účetních knih, závaží se přidávají a ubírají podle nutnosti. Open air divadlo pro tisíce diváků v dokonalých kulisách.

 Ne všichni odběratelé si své zboží odváží v autech. Někteří plují domů stylově lodí.

Když trh skončí, může se turista občerstvit na normálním trhu a zde si taky konečně koupit ten sýr. Mladý, starý, s bylinkami, s česnekem, s paprikou, s rajčaty a oregánem, normální nebo kozí. My jsme koupili dohromady asi dvě kila a s náš malý myšák měl asi na tři týdny o svačinky vystaráno. .

Nežravci na cestách

S nežravci není těžké pořízení jen o svátcích. Ani na cestách to není nejjednodušší. Pokud jsem kojila, bylo cestování nejjednodušší. Stačilo přehodit šátek a kojit se dalo víceméně všude. V autě, v letadle, na lodi, na vánočním večírku i oslavě narozenin. V pozdějších měsících přišly ke slovu přesnídávky, které ale už jedl jen Adam. Emma kupované přesnídávky nesnášela, takže na cestách se stravovala výhradně kaší z lahve. A rohlíky. Kdo vymyslel rohlík, byl geniální. Suchý rohlík do ruky zaručil úspěšné žužlání na několik dlouhých minut. Škoda jen, že tenkrát jsme byli víc v Mexiku než v Čechách a mexické housky se musely půlit, aby se vešly do malé dětské ručičky. Obliba rohlíků zůstala mým dětem dodnes a v Čechách si je náležitě užívají.

Další období bylo už složitější. Při kratších i delších cestách jsme zjistili, že stravování bude skoro hlavním problémem. Naštěstí fungují fastfoody. Ano, přiznávám se bez mučení, nejsem ta matka, která může říct, že její děti neznají hamburger z mekáče. Moje ho znají a to od poměrně útlého věku. Při poznávání Mexika jsme totiž záhy zjistili, že fajitas (tortilla s masem a zeleninou), quesadillas (plněné tortilly) nebo tamales (plněné taštičky vařené v kukuřičném listu) nebudou pro naše malé dítě poživatelné, protože jsou často samy o sobě ostré nebo jsou podávány s ostrou omáčkou, salsou. Takže jediným jídlem, které naše děti byly ochotné pozřít v mexické restauraci, byl silný kuřecí vývar se zeleninou. A tím to končilo. Pokud jsme nechtěli po dovolené zpět domů s dítětem o dvě kila lehčím, museli jsme ho něčím nakrmit. A hamburger zachutnal napoprvé.

Co zas nebude jíst?

Stálicí na cestách je italská kuchyně. Lépe řečeno těstoviny a pizza. Těstoviny sice jakéhokoliv tvaru, ale v obměnách – samotné s olejem, s rajčatovou omáčkou, případně labužnickým vrcholem – s rajčatovou omáčkou a parmezánem.  Nejlepší jsou samozřejmě špagety. Ty dělají v kombinaci s rajskou krásný chaos na stole i na strávníkovi. Pizza pouze s protlakem, sýrem, případně občas může být se šunkou či trochou hrášku a kukuřice.  Když jsme byli letos s Adamem na lyžích, byl s jídlem spokojený. Každý večer to střídal – těstoviny, pizza, těstoviny, pizza. A nebyl v tom sám, ostatní děti to dělaly přesně tak. Ani jedno z nich neochutnalo nic z výborných tyrolských specialit, stačila jim klasika.  

A taky jsem začala dělat na cesty svačinky a dělám je dodnes. Ne, že bych se u toho mohla vyřádit, i v náplních chleba či housky musí být pořádek. Nepatří tam nic, co nevypadá a nechutná jako máslo, plátkový sýr, šunka a čerstvý mazací sýr. Víc nic. Všechno ostatní jsou nevítané ingredience, které naše konzervativní děti odmítají, vyšťourávají a vyplivávají. Obyčejný chleba, obyčejná houska, obyčejné máslo. Žádné zdravé semínkové či žitné chleby, sezamové houstičky či tvarohové pomazánky. Experimenty se nepřipouštějí. Jako zelenina může být mrkev, jako ovoce jablko či banán. Konec. Jen připomínám, že dělám svačiny i každý den dětem do školky a tento omezený repertoár mi moji kreativní činnost vůbec neulehčuje. Těším se na okamžik, kdy jeden z nich přijde a řekne, že chce na chleba třeba paštiku, pažitkovou pomazánku nebo jen jiný druh salámu. Obávám se ale, že v tu chvíli už budu hodně stará, životem unavená, svačinářka, která nebude na nějaké experimenty stavěná.

Nežravci

K vánocům jsem vytvořila pro rodinu fotoknihu, ve které jsem popisovala důležité události v životě členů naší rodiny za uplynulý rok. To, že Adam začal mluvit německy, Emma si zvykla ve školce, Karel tvrdě pracoval a já neméně. A to hlavně v kuchyni. Téměř každý den dopoledne vytvářím něco k obědu, protože děti chodí obědvat domů a dát jim jen namazaný chleba mi přijde málo. I když občas by byl houska s máslem byla asi to nejlepší, co bych mohla v kuchyni vykouzlit. Ušetřila bych si čas na něco smysluplnějšího, protože vařit pro mé děti je  kuchařské utrpení. Mám totiž děti z rodu nežravců.

Třeba štědrovečerní večeře je pro dětské strávníky trošku skromná. Z mé rodiny jsem zvyklá na rybí polévku, smaženého kapra a klasický bramborový salát. Problémy s tímto menu nastaly už v době, kdy jsme se seznámili s Karlem , protože on nejí ani kapra, ani salát s majonézou. Provedla jsem tedy modifikaci – čočková polévka, smažený losos a salát rakouského typu bez majonézy. Tak jsme hodovali do doby, kdy se nám narodily děti. Čočková polévka neprošla přes zaťaté zuby rok a půl starého kloučka, ryba přistála na slavnostně ozdobeném stole a salát nepřicházel v úvahu. Bohužel ho v odporu následovala i sestra.  Došlo tedy na další modifikaci.  Polévku nahradil čirý vývar s celestinskými nudlemi ve tvaru hvězdiček a stromečků, děti dostaly rybí prsty a brambory. Letos jsme ovšem slavili vánoce u babičky. Dětem byla jedno, že dělá nejlepší rybí polévku v okolí, vyžadovaly vývar. Nechtěly ani rybu ani řízek a salát by nevzaly do pusy. Aby se předešlo obvyklým výstupům u stolu v tento slavnostní večer, byli jsme velkorysí. Děti pojedly skromně. Vývar a brambory s máslem. A pak se dorazili cukrovím, ze kterého jedí pouze perníčky, linecká kolečka a vanilkové rohlíčky.

Nevím, kde jsme při výchově ke stravování udělali chybu. Kojila jsem, pak jsem dělala příkrmy a to mezi nejoblíbenější patřily brokolice, cuketa a chayotes, což by dnes ani jeden nepozřel. Prostě jako mimina to ozkoušely, ale teď nás stojí nadlidské úsilí, aby něco ochutnaly. A to se týká jak slaného, tak sladkého sortimentu. Smažený sýr s hranolky, koláč s meruňkami nebo knedlíky s uzeným jsou jídla, která naše děti prostě ani neznají jen proto, že se je zdráhají jen ochutnat. Náš Adam je jediné dítě, které znám, které je schopné říct na čokoládu – děkuju, nechci. A Emma to zas takhle má na některé druhy sušenek. Seznam jídel, které náš dorost nejí, by byl dlouhý. Seznam těch preferovaných je výrazně kratší – těstoviny, kuře na paprice, pórková polévka, pizza, chleba s máslem a jogurty jsou v naší kuchyni stálice. A tak asi nepřekvapí, když Adam po štědrovečerní večeři prohlásil „Příště chci slavit vánoce v Itálii, tam mají k večeři určitě těstoviny.“