Blešák

Je notoricky známo, že v neděli si v Německu moc nenakoupíte. Pečivo k snídani, sortiment z benzínky nebo ve velkých městech v obchodech, které jsou na nádraží. Jinak se na nedělní nakupování můžete těšit pouze párkrát do roka při tak zvaných "verkaufsoffener Sonntag".

Ale Němci v neděli nechodí jen do kostela, ale v neděli chodí i rádi nakupovat. Na blešáky. V sezóně, od jara do podzimu, se koná každou neděli někde nějaký blešák. A jestli vás zajímá, jako zajímalo mě, od čeho vlastně je název, tak vězte, že prvními blešáky bylo, když hradní pán rozprodával své obnošené oblečení poddaným. Při tomto dobrém skutku měnily majitele nejen drahocenné oděvy, ale i blešky, žijící v nich. 

Klasické blešáky se konají na parkovištích. U obchodního centra nebo hobbymarketu. Nabídka těchto „parkovištních“ blešáků je od šroubečků, matiček, přes ubrusy, porcelán, nádobí, různé dopravní prostředky až po úplný šrot jako jsou rozbité pračky nebo kolo bez kol. U spousty věcí se člověk diví, že někdo má tolik drzosti, že je vůbec dá do prodeje. Ale pak s překvapením zjistí, že na blešáku má téměř každá věc svého kupce, takže je dost dobře možné, že nějaký šikula použije rozbité věci na náhradní díly a křeslo, ze kterého koukají péra, bude ještě po rekonstrukci zdobit něčí domov.

Jsou i trošku speciální blešáky. Jedny se konají v centru větších měst a říká se jim City-Flohmarkt. Návštěvník nejen že nakoupí, ale ještě se občerství v otevřených pekárnách a kavárnách a takový městský blešák může být nedělní kulturní událostí. Další jsou „dětské“ blešáky. Tam se prodávají pouze a výhradně věci týkající se dětí – oblečení, autosedačky, dětská kola, hračky, knížky nebo kočárky a většinou je organizují školky, školy nebo farnosti. Pak jsou dobročinné blešáky, jejichž výtěžek jde na nějakou dobrou věc.  Spousta městských blešáků je již tradičních a některé jsou uvedené i v turistické nabídce města. Třeba v Hannoveru je to tradiční sobotní blešák v centru u řeky Leine. 

Ceny na blešácích záleží na dovednosti prodávajících i nakupujících. Jsou prodejci, kteří dají fixní cenu a nesleví ani trochu, to jsou většinou lidé, které blešáky živí. Na větu „To je přece Playmobil“ jsem už alergická, protože prodávat jednotlivé kusy za cenu velké krabice považuji za zlodějinu. Proto mám ráda městské blešáky, kde prodávají třeba rodiny, které se chtějí zbavit přebytku hraček či oblečení. S těmi pak jde vyjednat velice slušná cena. Minulý týden mě dostala jedna prodávající zvláštním smyslem pro humor. Měla pěkné kožené sako, které jsem už dlouho sháněla. Barva byla úžasná a dokonce mělo i dlouhé rukávy. Na dotaz na cenu mi paní odvětila, že stovka to spraví. Nové stojí i tři, takže jsem se nenechala odradit a nabídla padesát. Paní se začala smát, že je to vtip a že padesát si za to nevezme.  Čekala jsem větu „To je přece…nejméně Armani“, ale ta nenásledovala. Paní padesátku nechtěla, protože se jí to zdálo moc!!  Aha, tak vtip jsem sice nepochopila, zato jsem koupila sako za super cenu 25 euro. Škoda pro paní, asi bych dala i víc, ale moje peněženka byla spokojená.

A hádejte, kam vyrážíme tuto neděli. Ano, na blešák. Ale máme před sebou těžké rozhodnutí, jestli na City-Flohmarkt  do Wolfsburgu nebo na velký blešák k Tankumsee.  A pak, že v neděli se nedá utrácet.

Gifhorn

Naše okresní město, Gifhorn, je asi 25 kilometrů od Wolfsburgu. Může se jet autem nebo vlakem. Je to klasické severoněmecké maloměsto. Má zámek, ve kterém je dnes úřad. Pěkný zámecký park. Pěší zónu, na které se každý týden konají trhy. Prostě žádný šlágr pro turisty. Ale přesto sem turisté jezdí. Důvodem je ojedinělé Mezinárodní muzeum mlýnů.(http://www.muehlenmuseum.de)

 Když jsem před pár lety Gifhornem projížděla poprvé, nechápala jsem, proč je ze silnice vidět tolik větrných mlýnů. Ale byla jsem rychle poučena, že se jedná o sbírku všech možných mlýnů sdruženou v místním muzeu. Někdo prostě sbírá mlýnky na kafe a vystavuje si je na poličku, v Gifhornu sbírají mlýny v životní velikosti i jejich modely.

Maďarský vodní mlýn

Řecký mlýn

Začala s tím rodina Wröbelových s tím, že nejdřív sbírali skici, náčrty a plány mlýnů z různých zemí. Pak otevřeli muzeum se třemi kousky v originální velikosti – holandský mlýn, dolnosaský a tyrolský. Od té doby každých pár let nějaký přibude. Mezi posledními byl třeba korejský vodní mlýn. Ne vše se dá ale přesunout nebo napodobit ve velkém. A tak je tu i budova plná modelů.  Třeba model Moulin Rouge z Paříže nebo afghánský pouštní mlýn na obilí.

Korejský mlýn

  Třeba ukrajinský mlýn byl jak z pohádky o Mrazíkovi. A ruského původu je také stavba, ve které se nikdy mouka nemlela. A to je pravoslavný dřevěný kostel. Do něj se ale platí vstup zvlášť.

 V jednom mlýnu se dodnes mele. A mouka se zpracovává ve staré peci na výborný chleba. Už dlouho jsem neviděla na jídelníčku chleba s máslem a marmeládou, chleba se škvarky nebo chleba s čerstvým sýrem v hlavní roli. Chlebové menu chutná nejlépe na místě pod starými lipami na stolech imitujících mlýnské kameny.

Takže kdo má cestu kolem, zavítejte do muzea mlýnů. Otevřeno je od jara do podzimu.

Bramboráky

Včera jsem dělala k večeři bramboráky. A jak jsem tak strouhala brambory a krájela cibuli, vzpomněla jsem si na Indii. Bramboráky jsou totiž úžasné české a přesto mezinárodní jídlo. Mají tu výhodu, že se dají připravit naprosto všude. Na rozdíl od knedlíků, na které člověk potřebuje speciální českou moukou, brambory, cibule a česnek jsou k dostání všude. Na mouce moc nezáleží, dovnitř se dá dát jakákoliv, která je zrovna k dispozici a výsledek je přesto zaručený. Mám to vyzkoušené s moukou maďarskou, indickou, mexickou, německou i španělskou a nikdy se nestalo, že by se bramborák nepovedl. Je to možná také tím, že je zásadně dělám od oka a nic nevážím a neměřím. Jednodušší české jídlo skoro neznám.

Nejvíc nám chutnal bramborák v Indii. Jediné, co do něj chybělo, byla majoránka, ale tu jsme si brzo přivezli. A ono, co si budeme říkat, i bez majoránky to jde. Bramboráky byly ve škodovácké kolonii oblíbené jídlo vždy, když se třeba oslavovalo. A bylo jedno, jestli narozeniny nebo jen překonání dalšího týdne. A protože se nám někdy nechtělo strouhat množství brambor samotné, naučili jsme je i kuchaře v restauraci, u které jsme bydleli. Sice ne vždycky to byly stoprocentní výkony, ale bramborákům se to blížilo. Spolu se smaženým sýrem, který jsme je taky naučili, to byly dvě česká jídla, kterými jsme obohatili indický vegetariánský jídelníček. Pravděpodobně si je asi nikdy neobjednal nikdo z rodilých Indů, protože pro ně to bylo moc málo kořeněné a mdlé, ale pro nás to byla vítaná vzpomínka na domácí kuchyni.

V Mexiku jsem dělala bramboráky taky poměrně často. Když jsme objevili lahůdkářství, kde prodávali německé kysané zelí, neměly chybu. K nim mexické pivo a uzené a večeře pro návštěvu byla hotová. Mexičané milují smažené, takže si pochutnávali a já přepisovala recept do španělštiny. Jen jméno jsme upravili na „bramborové placky“, stejně tak jako knedlíky jsme označovali za „vařené koule z moučného těsta“, protože španělština pro ně prostě nemá lepší jméno.

V Německou jsou bramboráky známé, i když se jí pro nás trošku divně. Poprvé jsem to zažila někdy v osmdesátých letech, když přijeli známí z Berlína. K večeři byly bramboráky a my se strašně divili, že si k nim objednali rozvařená strouhaná jablka. Sice cibule, česnek a majoránka nám k jablkům moc nepasovala, ale co bychom neudělali pro hosty. Až pár let potom jsme se dozvěděli, že německý recept na bramboráky jsou bez česneku, cibule a majoránky a jedí se posypané cukrem s jablečným pyré podobně, jako my jíme třeba lívance nebo někde bramborové placky. Takže když servírujeme „Kartoffelpuffer“ na slano, jsou místní trochu překvapeni, ale většinou máme úspěch.

Takže až budete muset někdy v cizině dělat nějaké typicky české jídlo, zapomeňte na ovocné knedlíky nebo svíčkovou a prostě nastrouhejte brambory se všemi ingrediencemi a podávejte s pivem.

Wolfsburg

Léto, doba prázdnin, doba na výlety. I když Dolní Sasko není zrovna oblast, kam by se lidé hrnuli na dovolenou, jsou tu místa, která stojí za to vidět. I ta celá dovolená by se tu v pohodě dala strávit, obzvláště pokud jste milovníci cyklistiky, protože stezky jsou všude. Tak tady je pár tipů na výlet z dolnosaské roviny. Třeba i vy budete mít jednou cestu kolem s kolem i bez. Začínáme ve Wolfsburgu.

Wolfsburg je sám o sobě poměrně běžné středně velké město. Život v něm určuje otec Volkswagen, jehož budovy zabírají poměrně velkou část města. A když to není VW, jsou to jeho pobočné závody, dodavatelé a servisní firmy. Plusem města je, že je poměrně zelené. Kdyby byla jen část „před“ vodním kanálem, nebylo by celkem o čem mluvit. Ale je i část „okolo a za“ kanálem. A to je Phaeno , Autostadt a Allerpark.

 

Phaeno

www.phaeno.de

Phaeno je hned vedle hlavního nádraží, kdo přijede vlakem, jde k němu zhruba 3 minuty. Futuristickou stavbu současné architekty jménem Zaha Hadid nelze přehlédnout. Betonová skořepina připomíná loď nebo vynořujícího se žraloka. Už tedy samotná budova stojí za návštěvu. Vevnitř se dá strávit i několik dní. Phaeno je totiž země experimentů. Větší děti i dospělí se tu pobaví pokusy z fyziky, optiky, chemie nebo biologie. Vše se dá vyzkoušet, osahat, prozkoumat vlastními smysly. A menší děti sice ještě nepochopí, jak co funguje, ale zkoušet je to baví samozřejmě taky. Hitem naší rodiny je mluvící robot, telefonní budky deformující hlas, nekonečná zrcadlová krychle, tmavá chodba, ve které si vyzkoušíte, jak se cítí slepci při procházce, deformovací zrcadla, magnetičtí ježci, kuličkové dráhy, šestimetrové ohňové tornádo, kouřové signály, vodní víry, rébusy, zrcadlové kreslení, otáčecí chaloupka na muří noze, křivý pokoj, stroj na blesky. A určitě jsem na něco ještě zapomněla. Takže pokud máte doma zvídavé děti, tatínky, maminky, dědečky nebo babičky, je Phaeno pro vaši rodinu to pravé.

Autostadt

www.autostadt.de

Autostadt je jeden z pobočných závodů Volkswagenu a roční kartu sem jsme si pořizovali hned první týden po nastěhování do Německa. V Autostadtu se vše točí kolem aut, samozřejmě kolem aut z koncernu VW. Každá značka tu má svůj pavilón. Audi s interaktivní svítící koulí, která umí zázraky, Škodovka se svítící loukou hrajících květin, Lambo s hlučnou prezentací silných motorů, VW s ekologickou houpačkou vyrábějící elektřinu a VW užitkové vozy s retro hasičským vozem a super hracím kobercem, SEAT s auty ve výrazných barvách a nejnovější Porsche, jehož budova vypadá jak vlna nebo vyplazený jazyk. Všechny značky se sejdou v domě času, kde jsou historickévozy, miliontý VW brouk posázený kameny nebo auta z filmů. V tomto muzeu hrajeme hru a hledáme auta, kterými se jezdilo v roce, když se narodili naši příbuzní. Škoda, že v roce mého narození je pouze obyčejný bílý VW golf první generace. V další budově si můžete navrhnout obrázek svého vlastního auta, sestavit si ho z dílů a nechat si ho ohodnotit virtuálními poradci, zahrát si hru na schopného logistika, podívat se, jak se modelují prototypy nebo si děti mohou udělat svůj řidičák.

Autostadt ale nejsou jen auta, ale i vynikající restaurace a kulturní vyžití. Restaurací je tu několik a pokud máte děti jako my, určitě skončíte v pizzerii, kde si děti mohou sami upéct pizzu. My máme zase rádi bufet ze sezónních surovin a výbornými dorty. Ale kdo má rád těstoviny, musí zajít do „nudle“ baru a kdo zrmrzlinu, musí na pláž.

Každé léto i zimu je vyhlašováno nějaké téma, okolo kterého se konají různé kulturní akce. V zimě to třeba byly Alpy, vánoční trh a kluziště v alpském stylu a lední revue podle pohádek. Teď právě probíhá italské léto a hlavním hitem jsou večerní muzikálně-vodně-laserovo-ohňové produkce, které opravdu stojí za vidění. My jsme byli dvakrát a iluze, kdy se promítá na vodní kapky je úžasná.

 

 

Allerpark

www.allerpark.net

Allerpark je místo pro všechny, co se rádi hýbou. Na suchu, ve vodě, na vodě i na ledu. Na kole, kolečkových bruslích, bruslích i vodních lyžích. Je to vlastně takový sportovní ostrov. S jezerem, vodním parkem, marínou, ledním stadionem, lanovým centrem, trenažérem pro vodní lyžování a fotbalovým hřištěm. Je tu i pár restaurací, jedna v kolumbijském pavilonu přestěhovaném z hannoverského Expa. Takže když už je člověk vzdělaný z Phaena, najedený z Autostadtu, může se tu protáhnout všemi směry.

Cestování po Amerikách - Argentina vol. II

Parrilla, Parrilla aneb udolán masem.

Grilování je jednoduše vedle tanga a nápoje  maté součástí argentinské identity.

Je to jednoznačně dáno především kvalitou argentinského masa a také společenskou funkcí grilování. Griluje se prostě všude a za všech okolností. Důležitou součástí argentinského grilování je prostě si opět pokecat s bandou přátel nebo kolegů. Grilování po argentinsku je vždycky menší nebo větší společenská událost.

Kdysi jsem slyšel, že jeden z národních sportů Austrálie je barbecue, neboli grilování. Nevím jak v Austrálii, ale pokud něco takového existuje, tak pro mě Argentinci rozhodně aspirují na první ligu. Grilování je samozřejmě i v Mexiku, nicméně není tak rozšířené, ale jak jsem už naznačil, kvalita především množství masa mexický průměr hravě předčí.  Přátelé v Mexiku, Brazílii a Spojených Státech prominou, ale myslím, že Argentina produkuje jedno z nejlepších hovězí, jaké jsem kdy jedl. Je pravda, že jejich brazilští sousedi se také snaží, ale to argentinské je o fous přeci jen lepší.

Recept na nejlepší hovězí je přitom poměrně jednoduchý. Především musím mít dotyčný skot dostatek prostoru a pak se také nesmí namáhat chodit za tím žvancem nahoru a dolů jako  našich pastvin. Výsledkem je, že se její maso nepřemění na hromadu šlach a svalů, jako je tomu u krav středoevropských.  Spolkový stát Pampa je pak úplným rájem pro výrobu takhle kvalitního masa.  Jen podotýkám, že grilované maso není v Argentinských restauracích to nejlevnější jídlo. Spíše naopak. Je to dáno vnitřní agrární politikou a systém daní, kterými jsou farmáři zatěžování, ale to sem asi nepatří.

Pokud pokročíme rovnou ke konzumaci, musím říci, že jsem vyzkoušel všechny úrovně restaurací a byly skvělé. Naproti naší firmě je taková „putyka“ našinec by řekl naší 3 cenové s obsluhou avšak maso zde servírované, je prostě úžasné. Nevím, jak se ty všechny druhy steaků jmenují. Nad mexickými názvy jako je „arrachera“ Argentinci jen krčí rameny a používají to svoje „corte“. A jak takový menší oběd v levnější občerstvovně vypadá? Postaví před vás menší horu masa, vypadající jako zmenšenina čtyřposchoďového domu a to máte sníst v době oběda cca 40 minut. Skoro nemožné. Na můj osobní „Parrilla vrchol“ co do výroby a konzumace steaků stavím restauraci Siga la Vacca .  (volně přeloženo jako :  Následuj Krávu :-) nedaleko „města“ Paccecha, předměstí BA.

V téhle argentinské variantě zájezdního hostince, jsem poprvé viděl, jak vypadá fabrika na steaky. Představte si gril o délce cca 15-17 metrů zahalený spoustou kouře z opékajícího se masa a to tak,  že vidíte pouze ruce, jak obracejí to opékající se maso.

No a před touhle výrobní linkou na steaky postávají hosti restaurace, kteří jen určují množství a druh masa, které ty ruce z kouře mají přihrát na jejich talíř. Paráda ne?

Po takovýchto zkušenostech jsem neodolal a zeptal mých Argentinských kolegů, jestli může být jako Argentinec vegetarián, alespoň teoreticky. Odpovědí mi bylo zpočátku hluboké ticho.  Pak se jeden,  kolega se zamyslel a řek: “…jo znal jsem jednu holku, co byla vegetariánka, ale ta už v Buenos Aires nebydlí .“

Zapomněl jsem jen dodat, že přílohou k té hoře masa jsou samozřejmě brambory ve formě papas fritas (hranolky) anebo prostě světlý chleba, často podávaný jako předkrm s máslem. Na náš tak častý pečený brambor ve slupce s kysanou smetanou si jako na přílohu po argentinsku vůbec nevzpomínám.