Nežravci na cestách

S nežravci není těžké pořízení jen o svátcích. Ani na cestách to není nejjednodušší. Pokud jsem kojila, bylo cestování nejjednodušší. Stačilo přehodit šátek a kojit se dalo víceméně všude. V autě, v letadle, na lodi, na vánočním večírku i oslavě narozenin. V pozdějších měsících přišly ke slovu přesnídávky, které ale už jedl jen Adam. Emma kupované přesnídávky nesnášela, takže na cestách se stravovala výhradně kaší z lahve. A rohlíky. Kdo vymyslel rohlík, byl geniální. Suchý rohlík do ruky zaručil úspěšné žužlání na několik dlouhých minut. Škoda jen, že tenkrát jsme byli víc v Mexiku než v Čechách a mexické housky se musely půlit, aby se vešly do malé dětské ručičky. Obliba rohlíků zůstala mým dětem dodnes a v Čechách si je náležitě užívají.

Další období bylo už složitější. Při kratších i delších cestách jsme zjistili, že stravování bude skoro hlavním problémem. Naštěstí fungují fastfoody. Ano, přiznávám se bez mučení, nejsem ta matka, která může říct, že její děti neznají hamburger z mekáče. Moje ho znají a to od poměrně útlého věku. Při poznávání Mexika jsme totiž záhy zjistili, že fajitas (tortilla s masem a zeleninou), quesadillas (plněné tortilly) nebo tamales (plněné taštičky vařené v kukuřičném listu) nebudou pro naše malé dítě poživatelné, protože jsou často samy o sobě ostré nebo jsou podávány s ostrou omáčkou, salsou. Takže jediným jídlem, které naše děti byly ochotné pozřít v mexické restauraci, byl silný kuřecí vývar se zeleninou. A tím to končilo. Pokud jsme nechtěli po dovolené zpět domů s dítětem o dvě kila lehčím, museli jsme ho něčím nakrmit. A hamburger zachutnal napoprvé.

Co zas nebude jíst?

Stálicí na cestách je italská kuchyně. Lépe řečeno těstoviny a pizza. Těstoviny sice jakéhokoliv tvaru, ale v obměnách – samotné s olejem, s rajčatovou omáčkou, případně labužnickým vrcholem – s rajčatovou omáčkou a parmezánem.  Nejlepší jsou samozřejmě špagety. Ty dělají v kombinaci s rajskou krásný chaos na stole i na strávníkovi. Pizza pouze s protlakem, sýrem, případně občas může být se šunkou či trochou hrášku a kukuřice.  Když jsme byli letos s Adamem na lyžích, byl s jídlem spokojený. Každý večer to střídal – těstoviny, pizza, těstoviny, pizza. A nebyl v tom sám, ostatní děti to dělaly přesně tak. Ani jedno z nich neochutnalo nic z výborných tyrolských specialit, stačila jim klasika.  

A taky jsem začala dělat na cesty svačinky a dělám je dodnes. Ne, že bych se u toho mohla vyřádit, i v náplních chleba či housky musí být pořádek. Nepatří tam nic, co nevypadá a nechutná jako máslo, plátkový sýr, šunka a čerstvý mazací sýr. Víc nic. Všechno ostatní jsou nevítané ingredience, které naše konzervativní děti odmítají, vyšťourávají a vyplivávají. Obyčejný chleba, obyčejná houska, obyčejné máslo. Žádné zdravé semínkové či žitné chleby, sezamové houstičky či tvarohové pomazánky. Experimenty se nepřipouštějí. Jako zelenina může být mrkev, jako ovoce jablko či banán. Konec. Jen připomínám, že dělám svačiny i každý den dětem do školky a tento omezený repertoár mi moji kreativní činnost vůbec neulehčuje. Těším se na okamžik, kdy jeden z nich přijde a řekne, že chce na chleba třeba paštiku, pažitkovou pomazánku nebo jen jiný druh salámu. Obávám se ale, že v tu chvíli už budu hodně stará, životem unavená, svačinářka, která nebude na nějaké experimenty stavěná.

Nežravci

K vánocům jsem vytvořila pro rodinu fotoknihu, ve které jsem popisovala důležité události v životě členů naší rodiny za uplynulý rok. To, že Adam začal mluvit německy, Emma si zvykla ve školce, Karel tvrdě pracoval a já neméně. A to hlavně v kuchyni. Téměř každý den dopoledne vytvářím něco k obědu, protože děti chodí obědvat domů a dát jim jen namazaný chleba mi přijde málo. I když občas by byl houska s máslem byla asi to nejlepší, co bych mohla v kuchyni vykouzlit. Ušetřila bych si čas na něco smysluplnějšího, protože vařit pro mé děti je  kuchařské utrpení. Mám totiž děti z rodu nežravců.

Třeba štědrovečerní večeře je pro dětské strávníky trošku skromná. Z mé rodiny jsem zvyklá na rybí polévku, smaženého kapra a klasický bramborový salát. Problémy s tímto menu nastaly už v době, kdy jsme se seznámili s Karlem , protože on nejí ani kapra, ani salát s majonézou. Provedla jsem tedy modifikaci – čočková polévka, smažený losos a salát rakouského typu bez majonézy. Tak jsme hodovali do doby, kdy se nám narodily děti. Čočková polévka neprošla přes zaťaté zuby rok a půl starého kloučka, ryba přistála na slavnostně ozdobeném stole a salát nepřicházel v úvahu. Bohužel ho v odporu následovala i sestra.  Došlo tedy na další modifikaci.  Polévku nahradil čirý vývar s celestinskými nudlemi ve tvaru hvězdiček a stromečků, děti dostaly rybí prsty a brambory. Letos jsme ovšem slavili vánoce u babičky. Dětem byla jedno, že dělá nejlepší rybí polévku v okolí, vyžadovaly vývar. Nechtěly ani rybu ani řízek a salát by nevzaly do pusy. Aby se předešlo obvyklým výstupům u stolu v tento slavnostní večer, byli jsme velkorysí. Děti pojedly skromně. Vývar a brambory s máslem. A pak se dorazili cukrovím, ze kterého jedí pouze perníčky, linecká kolečka a vanilkové rohlíčky.

Nevím, kde jsme při výchově ke stravování udělali chybu. Kojila jsem, pak jsem dělala příkrmy a to mezi nejoblíbenější patřily brokolice, cuketa a chayotes, což by dnes ani jeden nepozřel. Prostě jako mimina to ozkoušely, ale teď nás stojí nadlidské úsilí, aby něco ochutnaly. A to se týká jak slaného, tak sladkého sortimentu. Smažený sýr s hranolky, koláč s meruňkami nebo knedlíky s uzeným jsou jídla, která naše děti prostě ani neznají jen proto, že se je zdráhají jen ochutnat. Náš Adam je jediné dítě, které znám, které je schopné říct na čokoládu – děkuju, nechci. A Emma to zas takhle má na některé druhy sušenek. Seznam jídel, které náš dorost nejí, by byl dlouhý. Seznam těch preferovaných je výrazně kratší – těstoviny, kuře na paprice, pórková polévka, pizza, chleba s máslem a jogurty jsou v naší kuchyni stálice. A tak asi nepřekvapí, když Adam po štědrovečerní večeři prohlásil „Příště chci slavit vánoce v Itálii, tam mají k večeři určitě těstoviny.“

PF 2013

Krásné svátky a do nového roku jen to dobré přejí 

DEKA

Virtuální Mikuláš

Již několik let na začátku prosince přemýšlíme, jak to zaonačíme.  To je trochu nevýhoda pobytu v zahraničí, že tradice vlastní země s tradicemi místními nejsou úplně kompatibilní. Mikuláše s čertem totiž neseženete úplně všude.

V Mexiku to byla ještě legrace. Děti byly malé, a tak stačilo zazvonit na zvonek u dveří, promluvit pár slov s imaginárním Mikuláše a zpoza dveří vyzvednout připravenou punčochu se sladkostmi. Čím jsou ale děti starší, musí být naše divadlo přesvědčivější. Za ten jeden rok v Čechách jsme naštěstí stihli vidět opravdovou trojici, takže děti ví, že Mikuláš, anděl a čert prostě jsou. A čerta se ony bojí. Je to jeden z mála, před kým mají naše děti respekt a my toho taky, i přes nesouhlas moderních výchovných metod, náležitě využíváme.

Do Německa za námi tedy lítá bohužel jen čert s andělem. Mikuláš je starý pán, v Čechách má spoustu práce a v předvečer svého svátku prostě nestíhá. Zato anděl má křídla a čert lítá takovou rychlostí, že je po něm na nebi vidět jenom červená čára. A tak už druhým rokem předvádíme na terase divadlo „Mami, pošli čerta pryč a anděla popros o plnou punčochu“. Je to tak trochu černé divadlo, protože děti pouze poslouchají schované za dveřmi, aby je čert náhodou nespatřil a nevzal s sebou do pekla. Je fakt, že pár dní po Mikuláši jsou děti docela poslušné, protože mají obavy, že čert, co tak řinčel na terase, by se mohl ještě vrátit.

V Německu je "jejich" Mikuláš scénáristicky jednodušší. Alespoň u nás na severu. Děti si tu dávají vyčištěné boty za dveře a Mikuláš je těm hodným naplní přes noc sladkostmi a děti si je vyzvedávají až ráno. A kdo zlobí, najde v botě rákosku. Žádná „reálná“ postava Mikuláše s doprovodem tu tedy nechodí. A nejinak je to ve školce. Včera ráno mi vyprávěl Karel, jak se rozčiloval, že děti jsou takoví nepořádníci, že ve školce nemají bačkorky na svém místě. Teda měli, ale jen každý jednu. Po pěti minutách ukrutného hledání a tátova nadávání nad nepořádností vlastních dětí už myslel, že mi bude volat, abych poradila, kam mohly děti bačkory zašantročit. Vyřešil to Adam, který doskákal do své třídy v jedné bačkoře a zjistil, že tu druhou má za oknem s připravenými sladkostmi. A stejně tak i Emma. Tatínek se tedy musel dětem omluvit, že nejsou nepořádné a že on netušil, jak to tady s mikulášskou nadílkou je. Možná, že tuto tradici převezmeme za svou. Hra na virtuálního čerta už nám totiž asi příští rok nevyjde. Už jen proto, že ten starší už bude umět číst a přečte si tenhle příspěvek.

Cukroví

Mám ráda pečení vánočního pečiva. Je to jeden z rituálů, které neodmyslitelně patří k mým Vánocům a je jedno, kde právě jsem. Cukroví jsem pekla už na různé způsoby.

Jako dítě

Neznám nikoho, kdo by při pečení nepomáhal. A výjimečně i rád. Uždibování kakaového těsta na pracny, plnění kovových formiček a napětí, zda se letos vyklopí či nevyklopí, držení těstových hadů poté, co vylezou z tvořítka připevněného na mlýnek na maso (ano, tak se u nás tvarují vynikající maminčiny vanilkové rohlíčky) nebo olizování lžičky s kyselou rybízovou marmeládou. Při pečení jsem nemohla nikdy chybět a vydrželo mi to až do téměř do dospělého věku. I mezi přípravami na zkoušky na vysokou jsem si našla čas na obalování kuliček v kokosu.

Na cestách

Poprvé jsem pekla mimo, tenkrát už svou, kuchyni v Německu před deseti lety.  Měla jsem týden dovolené, Karel byl na stáži ve Wolfsburgu, a tak jsem sbalila saky, paky a krabičku s formičkami a odjela vytvářet české dobroty do zahraničí. Tenkrát jsme toho spoustu rozdali známým, protože jsme cukroví prostě neměli kam dát a ještě jsme na něj byli jen dva a zpátky do Čech se nám ho vézt nechtělo.

V Indii jsme na vánoce nebyli, ale linecké cukroví jsme tam pekli na velikonoce, když jsme vykrajovali tvary vajíček lžičkou, protože krabice s vykrajovátky zůstala doma, v Čechách.

Do Mexika už ale jela s námi. A právě v Mexiku naše pečení slavilo velké úspěchy. Mexičané milují sladké, ale sami toho moc nenapečou. Někteří nemají ani troubu doma, ale většinou je to proto, že to u nich doma prostě není až tak zvykem. Mé první vánoční pečení v Mexiku bylo v úplně nové troubě. Ta předchozí totiž ukrutně připalovala, a když jsem majitele přesvědčovala, že bez vánočního pečiva a vánočky prostě nemohou být pro Čechy vánoce, podlehl a nový sporák pořídil. Cenou za výměnu trouby pro mě byla krabička cukroví pro majitele. A tak jsem zjistila, že není nad vlastnoručně upečenou pozornost. Třeba na jednu předvánoční párty jsem přivezla ochutnat ode všech, tenkrát asi 12 upečených druhů. Po cukroví se zaprášilo za chvilku. A pak chodily nenápadné dotazy „ A to si pekla opravdu všechno SAMA?“ „To není možné, že se tohle dá udělat DOMA?“ a taky „Nechceš mé ženě udělat KURZ pečení?“. No a nejveselejší otázka přišla po vánocích, když se Karel vrátil do práce. Kolegové, kteří na párty byli se totiž ptali „Hele, v které pekárně jste to koupili? Stejně nevěříme, že to tvoje žena všechno pekla doma.“

S dětmi

Ano, opravdu každý rok pečeme doma, sami a občas i dvanáct druhů. Děti se mnou plácají od plínek a letos už taky zjišťovaly, kdy budeme dělat nejoblíbenější perníčky. Letos ale nevím proč, ale nějak se mi do pečení nechce. Zatím jsem udělala jen 3 těsta, což je na mé počty málo. Ale i když to není moc, hlavně to musí doma vonět. A taky se u pečení pouští koledy a pije punč nebo svařák. A to všude na světě, ať je dvacet stupňů plus nebo mínus.

Já běžím, aby se mi ty rohlíčky, co při tomto psaní píšu, nepřipálily.A třeba přece jen udělám toho pečiva víc...