Bramboráky

Včera jsem dělala k večeři bramboráky. A jak jsem tak strouhala brambory a krájela cibuli, vzpomněla jsem si na Indii. Bramboráky jsou totiž úžasné české a přesto mezinárodní jídlo. Mají tu výhodu, že se dají připravit naprosto všude. Na rozdíl od knedlíků, na které člověk potřebuje speciální českou moukou, brambory, cibule a česnek jsou k dostání všude. Na mouce moc nezáleží, dovnitř se dá dát jakákoliv, která je zrovna k dispozici a výsledek je přesto zaručený. Mám to vyzkoušené s moukou maďarskou, indickou, mexickou, německou i španělskou a nikdy se nestalo, že by se bramborák nepovedl. Je to možná také tím, že je zásadně dělám od oka a nic nevážím a neměřím. Jednodušší české jídlo skoro neznám.

Nejvíc nám chutnal bramborák v Indii. Jediné, co do něj chybělo, byla majoránka, ale tu jsme si brzo přivezli. A ono, co si budeme říkat, i bez majoránky to jde. Bramboráky byly ve škodovácké kolonii oblíbené jídlo vždy, když se třeba oslavovalo. A bylo jedno, jestli narozeniny nebo jen překonání dalšího týdne. A protože se nám někdy nechtělo strouhat množství brambor samotné, naučili jsme je i kuchaře v restauraci, u které jsme bydleli. Sice ne vždycky to byly stoprocentní výkony, ale bramborákům se to blížilo. Spolu se smaženým sýrem, který jsme je taky naučili, to byly dvě česká jídla, kterými jsme obohatili indický vegetariánský jídelníček. Pravděpodobně si je asi nikdy neobjednal nikdo z rodilých Indů, protože pro ně to bylo moc málo kořeněné a mdlé, ale pro nás to byla vítaná vzpomínka na domácí kuchyni.

V Mexiku jsem dělala bramboráky taky poměrně často. Když jsme objevili lahůdkářství, kde prodávali německé kysané zelí, neměly chybu. K nim mexické pivo a uzené a večeře pro návštěvu byla hotová. Mexičané milují smažené, takže si pochutnávali a já přepisovala recept do španělštiny. Jen jméno jsme upravili na „bramborové placky“, stejně tak jako knedlíky jsme označovali za „vařené koule z moučného těsta“, protože španělština pro ně prostě nemá lepší jméno.

V Německou jsou bramboráky známé, i když se jí pro nás trošku divně. Poprvé jsem to zažila někdy v osmdesátých letech, když přijeli známí z Berlína. K večeři byly bramboráky a my se strašně divili, že si k nim objednali rozvařená strouhaná jablka. Sice cibule, česnek a majoránka nám k jablkům moc nepasovala, ale co bychom neudělali pro hosty. Až pár let potom jsme se dozvěděli, že německý recept na bramboráky jsou bez česneku, cibule a majoránky a jedí se posypané cukrem s jablečným pyré podobně, jako my jíme třeba lívance nebo někde bramborové placky. Takže když servírujeme „Kartoffelpuffer“ na slano, jsou místní trochu překvapeni, ale většinou máme úspěch.

Takže až budete muset někdy v cizině dělat nějaké typicky české jídlo, zapomeňte na ovocné knedlíky nebo svíčkovou a prostě nastrouhejte brambory se všemi ingrediencemi a podávejte s pivem.

Wolfsburg

Léto, doba prázdnin, doba na výlety. I když Dolní Sasko není zrovna oblast, kam by se lidé hrnuli na dovolenou, jsou tu místa, která stojí za to vidět. I ta celá dovolená by se tu v pohodě dala strávit, obzvláště pokud jste milovníci cyklistiky, protože stezky jsou všude. Tak tady je pár tipů na výlet z dolnosaské roviny. Třeba i vy budete mít jednou cestu kolem s kolem i bez. Začínáme ve Wolfsburgu.

Wolfsburg je sám o sobě poměrně běžné středně velké město. Život v něm určuje otec Volkswagen, jehož budovy zabírají poměrně velkou část města. A když to není VW, jsou to jeho pobočné závody, dodavatelé a servisní firmy. Plusem města je, že je poměrně zelené. Kdyby byla jen část „před“ vodním kanálem, nebylo by celkem o čem mluvit. Ale je i část „okolo a za“ kanálem. A to je Phaeno , Autostadt a Allerpark.

 

Phaeno

www.phaeno.de

Phaeno je hned vedle hlavního nádraží, kdo přijede vlakem, jde k němu zhruba 3 minuty. Futuristickou stavbu současné architekty jménem Zaha Hadid nelze přehlédnout. Betonová skořepina připomíná loď nebo vynořujícího se žraloka. Už tedy samotná budova stojí za návštěvu. Vevnitř se dá strávit i několik dní. Phaeno je totiž země experimentů. Větší děti i dospělí se tu pobaví pokusy z fyziky, optiky, chemie nebo biologie. Vše se dá vyzkoušet, osahat, prozkoumat vlastními smysly. A menší děti sice ještě nepochopí, jak co funguje, ale zkoušet je to baví samozřejmě taky. Hitem naší rodiny je mluvící robot, telefonní budky deformující hlas, nekonečná zrcadlová krychle, tmavá chodba, ve které si vyzkoušíte, jak se cítí slepci při procházce, deformovací zrcadla, magnetičtí ježci, kuličkové dráhy, šestimetrové ohňové tornádo, kouřové signály, vodní víry, rébusy, zrcadlové kreslení, otáčecí chaloupka na muří noze, křivý pokoj, stroj na blesky. A určitě jsem na něco ještě zapomněla. Takže pokud máte doma zvídavé děti, tatínky, maminky, dědečky nebo babičky, je Phaeno pro vaši rodinu to pravé.

Autostadt

www.autostadt.de

Autostadt je jeden z pobočných závodů Volkswagenu a roční kartu sem jsme si pořizovali hned první týden po nastěhování do Německa. V Autostadtu se vše točí kolem aut, samozřejmě kolem aut z koncernu VW. Každá značka tu má svůj pavilón. Audi s interaktivní svítící koulí, která umí zázraky, Škodovka se svítící loukou hrajících květin, Lambo s hlučnou prezentací silných motorů, VW s ekologickou houpačkou vyrábějící elektřinu a VW užitkové vozy s retro hasičským vozem a super hracím kobercem, SEAT s auty ve výrazných barvách a nejnovější Porsche, jehož budova vypadá jak vlna nebo vyplazený jazyk. Všechny značky se sejdou v domě času, kde jsou historickévozy, miliontý VW brouk posázený kameny nebo auta z filmů. V tomto muzeu hrajeme hru a hledáme auta, kterými se jezdilo v roce, když se narodili naši příbuzní. Škoda, že v roce mého narození je pouze obyčejný bílý VW golf první generace. V další budově si můžete navrhnout obrázek svého vlastního auta, sestavit si ho z dílů a nechat si ho ohodnotit virtuálními poradci, zahrát si hru na schopného logistika, podívat se, jak se modelují prototypy nebo si děti mohou udělat svůj řidičák.

Autostadt ale nejsou jen auta, ale i vynikající restaurace a kulturní vyžití. Restaurací je tu několik a pokud máte děti jako my, určitě skončíte v pizzerii, kde si děti mohou sami upéct pizzu. My máme zase rádi bufet ze sezónních surovin a výbornými dorty. Ale kdo má rád těstoviny, musí zajít do „nudle“ baru a kdo zrmrzlinu, musí na pláž.

Každé léto i zimu je vyhlašováno nějaké téma, okolo kterého se konají různé kulturní akce. V zimě to třeba byly Alpy, vánoční trh a kluziště v alpském stylu a lední revue podle pohádek. Teď právě probíhá italské léto a hlavním hitem jsou večerní muzikálně-vodně-laserovo-ohňové produkce, které opravdu stojí za vidění. My jsme byli dvakrát a iluze, kdy se promítá na vodní kapky je úžasná.

 

 

Allerpark

www.allerpark.net

Allerpark je místo pro všechny, co se rádi hýbou. Na suchu, ve vodě, na vodě i na ledu. Na kole, kolečkových bruslích, bruslích i vodních lyžích. Je to vlastně takový sportovní ostrov. S jezerem, vodním parkem, marínou, ledním stadionem, lanovým centrem, trenažérem pro vodní lyžování a fotbalovým hřištěm. Je tu i pár restaurací, jedna v kolumbijském pavilonu přestěhovaném z hannoverského Expa. Takže když už je člověk vzdělaný z Phaena, najedený z Autostadtu, může se tu protáhnout všemi směry.

Cestování po Amerikách - Argentina vol. II

Parrilla, Parrilla aneb udolán masem.

Grilování je jednoduše vedle tanga a nápoje  maté součástí argentinské identity.

Je to jednoznačně dáno především kvalitou argentinského masa a také společenskou funkcí grilování. Griluje se prostě všude a za všech okolností. Důležitou součástí argentinského grilování je prostě si opět pokecat s bandou přátel nebo kolegů. Grilování po argentinsku je vždycky menší nebo větší společenská událost.

Kdysi jsem slyšel, že jeden z národních sportů Austrálie je barbecue, neboli grilování. Nevím jak v Austrálii, ale pokud něco takového existuje, tak pro mě Argentinci rozhodně aspirují na první ligu. Grilování je samozřejmě i v Mexiku, nicméně není tak rozšířené, ale jak jsem už naznačil, kvalita především množství masa mexický průměr hravě předčí.  Přátelé v Mexiku, Brazílii a Spojených Státech prominou, ale myslím, že Argentina produkuje jedno z nejlepších hovězí, jaké jsem kdy jedl. Je pravda, že jejich brazilští sousedi se také snaží, ale to argentinské je o fous přeci jen lepší.

Recept na nejlepší hovězí je přitom poměrně jednoduchý. Především musím mít dotyčný skot dostatek prostoru a pak se také nesmí namáhat chodit za tím žvancem nahoru a dolů jako  našich pastvin. Výsledkem je, že se její maso nepřemění na hromadu šlach a svalů, jako je tomu u krav středoevropských.  Spolkový stát Pampa je pak úplným rájem pro výrobu takhle kvalitního masa.  Jen podotýkám, že grilované maso není v Argentinských restauracích to nejlevnější jídlo. Spíše naopak. Je to dáno vnitřní agrární politikou a systém daní, kterými jsou farmáři zatěžování, ale to sem asi nepatří.

Pokud pokročíme rovnou ke konzumaci, musím říci, že jsem vyzkoušel všechny úrovně restaurací a byly skvělé. Naproti naší firmě je taková „putyka“ našinec by řekl naší 3 cenové s obsluhou avšak maso zde servírované, je prostě úžasné. Nevím, jak se ty všechny druhy steaků jmenují. Nad mexickými názvy jako je „arrachera“ Argentinci jen krčí rameny a používají to svoje „corte“. A jak takový menší oběd v levnější občerstvovně vypadá? Postaví před vás menší horu masa, vypadající jako zmenšenina čtyřposchoďového domu a to máte sníst v době oběda cca 40 minut. Skoro nemožné. Na můj osobní „Parrilla vrchol“ co do výroby a konzumace steaků stavím restauraci Siga la Vacca .  (volně přeloženo jako :  Následuj Krávu :-) nedaleko „města“ Paccecha, předměstí BA.

V téhle argentinské variantě zájezdního hostince, jsem poprvé viděl, jak vypadá fabrika na steaky. Představte si gril o délce cca 15-17 metrů zahalený spoustou kouře z opékajícího se masa a to tak,  že vidíte pouze ruce, jak obracejí to opékající se maso.

No a před touhle výrobní linkou na steaky postávají hosti restaurace, kteří jen určují množství a druh masa, které ty ruce z kouře mají přihrát na jejich talíř. Paráda ne?

Po takovýchto zkušenostech jsem neodolal a zeptal mých Argentinských kolegů, jestli může být jako Argentinec vegetarián, alespoň teoreticky. Odpovědí mi bylo zpočátku hluboké ticho.  Pak se jeden,  kolega se zamyslel a řek: “…jo znal jsem jednu holku, co byla vegetariánka, ale ta už v Buenos Aires nebydlí .“

Zapomněl jsem jen dodat, že přílohou k té hoře masa jsou samozřejmě brambory ve formě papas fritas (hranolky) anebo prostě světlý chleba, často podávaný jako předkrm s máslem. Na náš tak častý pečený brambor ve slupce s kysanou smetanou si jako na přílohu po argentinsku vůbec nevzpomínám.   

Cestování po Amerikách - Argentina vol. I

Pokud jste čekali další článek o Německu tak Vás musím zklamat. Tady Karel a dnešním dne startujeme několik příspěvků o těch vzdálenějších krajích, kde mám možnost v průběhu roku pracovně pobývat.   Nebudou to tedy klasické postřehy turisty, ale ni příspěvky domestikovaného cizince. Spíše tak něco mezi tím. A začneme to pěkně odspoda, první příspěvek se bude týkat Argentiny

Argentinci, mají v Latinské Americe poměrně zajímavé postavení. Je to jednak dáno jejich poněkud zvláštní formou španělštiny, kterou bych charakterizoval jako španělštinu s italským přízvukem. Faktem je, že většina Argentinců se hrdě hlásí ke svým evropským kořenům a tyhle kořeny jsou převážně z Itálie, Španělska, Francie nebo Německa.  Takže to nakonec vypadá, že posloucháte španělštinu co zní jako italština od někoho kdo si myslí, že je Francouz. Není to míněno jako  pomluva je to prostě holý fakt. O Argentincích mají ostatní latinoameričané mnoho vtipů, ale jinak je většina Argentinců příjemná sorta lidí, kteří se umí pořádně bavit a mají smysl pro humor smíchaný s pořádnou dávkou ironie.

Samotná Argentina dala světu mnoho zajímavých věcí, například:  Hollywoodu Evitu, Kubě a Bolivijí Che Gevaru, fotbalovému světu Maradonu, Britanii Falklandské ostrovy a  koňské polo, Izraeli Adolfa Eichmanna, sobě pak nápoj  Maté a také místní variantu honáka dobytka, lokálně přezdívaného gaučo.

Osobně si myslím, že to nejskvělejší čím Argentina obdařila svět  je:  Tango a Parrilla. Slovo Parrilla je označení pro náš gril, v normální španělštině se vyslovuje jako paríja,  ale ne tak pro místní. Argentinský dialekt španělštiny má pro slovo parrilla výslovnost „ parííža“, s důrazem na to „rí“ což jasně demonstruje odlišnost argentinské varianty od zbytku latinské Ameriky.

Samozřejmě, že i ostatní věci se pak vyslovují odlišně od běžného úzu v latinské Americe. Běžna ulice neboli „calle“ čti „kaje“ je v Argentinčině  něco jako „káže“ J No a pak , že je výslovnost španělštiny jednoduchá.

Tango po Argentinsku

Pro nás, středoevropany, je tango jeden z americko-latinských tanců. Pro Argentince, je to ale především vystižení jejich temperamentu a vrozené vřelosti, kde tanec je jenom zprostředkovatelem.  Jen pro ilustraci Argentinského temperamentu uvádím, že při pozdravu mužů, kteří se dobře znají je zvykem toho druhého políbit na tvář. Dokonce se o sobě nemusí zrovna lichotivě vyjadřovat, ale ta pusa k pozdravu prostě patří. Divné? Jen dočasně, osobně jsem už taky schytal několik přivítanců (takhle jim říkám sám). Poprvé mne to zarazilo, dnes už to však moc neprožívám. Prostě místní pac a pusa.

Zpátky k tangu. Tango údajně vynalezli italští přistěhovalci a začal se poprvé tančit ve čtvrti la Bocca v Buenos Aires. Měl jsem možnost vidět několik Tango představení a za nejlepší považuji velkou show v NH Hotelu Tango, vedle divadla Colón na třídě 9 de Julio. Má to skvělou atmosféru, a říz. Trochu to sice připomíná kabaret, na druhou stranu tanečníci a tanečnice jsou asi ti nejlepší profesionálové v celém BA.  Cena představení tomu minimálně odpovídá.

Existují i lacinější tango představení , kdy se tango předvádí  přímo  na ulicích, ale pak si tanečníci řeknou místním čumilům o příspěvek. Je to obdoba pražského hraní na harmoniku nebo kytaru okolo Karlova mostu. Jen pro úplnost dodávám, že takové tango na živo je celkem ke spatření v centru města okolo ulic  5 de Mayo nebo  Calle Florida, což je jedna z frekventovaných tepen BA.

Zapomněl jsem říci, že tango se taky tančí mezi muži. Dokonce jsem slyšel, že to nejlepší tango respektive originální varianta tanga se tančila výhradně s mužským osazenstvem. Nehledejte v tom, nic jiného, než vášnivý souboj dvou seňorů o přízeň jedné seňority. Je pro úplnost dodám, že onu květinu v ústech tanečníka jsem nikde neviděl.  Nedokážu si představit dva tancující muže, jak okolo sebe krouží,  přičemž  jeden z tanečníků má v ústech kytku. To by vážně asi nešlo. Spíš to vypadá jako mírné evropské vylepšení naší představivosti o vášni Argentinců.

Malta - Mdina/Rabat a Mosta

Dnešní příspěvek je poslední z Malty. Z bývalého hlavního města Mdiny. Opět jsme jeli autobusem. Z předchozích jízd už jsme tušili, kde budeme muset přesedat. Zastávku jsme trefili, i když zase jsme měli problém se směrem, jakým jet. Ale po krátké konzultaci s domorodci, jsme to zvládli a tím se z nás stali zkušení autobusoví cestující po Maltě.

Mdina pro nás byla asi nejhezčí ze všech maltských měst. Leží uprostřed ostrova a je vidět z dálky. Město bylo postaveno na skále, která ze třech stran padá strmě dolů, což spolu s hradbami dělá dojem, že město je nedobytné. Ze čtvrté strany skála přechází ve skalní plošinu a zde vyrůstá novější část města, Rabat.

Mdina je celá obklopena hradbami. Uvnitř nejezdí auta a bydlí tu málo lidí, takže je to klidné místo. Pro jeho poklidnou atmosféru se mu také přezdívá "Tiché město". Rabat je naprosti tomu ta část, kde to žije. Město bylo vystavěno převážně nad dávným hřbitovém hlavního města a jeho katakombami. Město bylo oasídleno již za Římanů a v 16. století se město stalo významnou zásobárnou potravin pro johanity. Turci totiž město při obléhání považovali jen za nedůležitou vesnici a ani se město nesnažili dobýt.

Staré město Mdiny se dá projít za půl hodiny, s prohlídkou kostelů to trvá asi o hodinu více. O to déle se pak dá sedět v kavárnách na hradbách a kochat se výhledem na celý ostrov až k moři.

Co se týče pamětihodností, opět jsou to sakrální památky a podzemí. Tentokrát ne kryty z 2. světové války, ale mnohem starší podzemní hřbitov a katakomby v Rabatu. Bohužel se tam nesmí fotit, takže fotky do kamene vytesaných hrobů tady nenajdete. Ale je obdivuhodné, jak Římané dokázali ve skále vyhloubit velkou pohřební síň i s vytesanými stoly na obětiny. Hroby byly vytesané někdy i se stříškou, mrtví si hověli v korýtku "na míru" i s kamenným polštářkem na hlavu. Pozůstalí se pak mohli sejít okolo kamenných stolků, agape, okolo kterých se konaly hostiny.

 Na cestě zpátky jsme opět přesedali ve městečku Mosta. Zde je největší turistickou atrakcí farní kostel s obrovitánskou, 60 metrů vysokou, kopulí.

A poměrně neobvyklým exponátem v kostele je replika německé pumy. Ta sem za druhé světové války spadla kopulí , ale neexplodovala. Prý byla vyrobena v Plzni a naplněna byla jen pískem. Takže dnes četní turisté obdivují v sakristii nejen stříbrné relikviáře, ale i válečnou zbraň.

Tolik krátká reportáž z ostrova Malta a Gozo. Přejeme vám krásné prázdniny plné cestovatelských zážitků. U nás se můžete těšit na výlety do Hamburgu a zprávy z dovolené v Holandsku.