Hola! Zdravíme všechny v zaoceánské Evropě. Jistě už očekáváte naše první dojmy a nějaké ty fotky. To víte, teď už to nejde tak rychle. Publikační činnost zahajuji pouze v okamžicích, kdy náš mrňous usne. Buďte tedy trpěliví…
Mexiko se nám zatím představilo jako poměrně příjemná země. První dojem byl sice trochu rozpačitý, ale každým dnem se to zlepšuje.
Let z Evropy do Mexiko City byl dlouhý a první, co jsme po 10 hodinách letu na západ spatřili z mexického území, bylo jeho východní pobřeží. Za pár desítek minut a několik stovek leteckých kilometrů jsme spatřili hlavní město Mexika, Mexiko City aneb jak říkají místní Mexico D. F.. Je obrovské. Už z letadla člověku dojde, že je to jedno z největších velkoměst světa. Jak vidíte na fotce město se rozprostírá opravdu kam až oko dohlédne. Prý když se nad ním přelétá letadlem tisícikilometrovou rychlostí, pak přelet trvá 5 minut. Nevím, naše letadlo už zpomalovalo J.
Město je navrženo, jako spousta měst tady, podle pravítka. Z letadla je tedy vidět spousta kostiček, které jsou uskupeny do čtverců a obdélníků, občas se obdélníky plazí po pahorcích a občas jsou proloženy zelenými plochami.
Ze shora to město vypadá celkem fajn, ale jezdit v něm je asi o nervy. Na letišti nás vyzvedla služební dodávka, která nás měla dovézt až do nového domova v Puebla. Mexiko City a Puebla jsou od sebe vzdáleny 120 km. Cesta měla odsýpat, ale opak byl pravdou. Od letiště až na kraj Mexiko City jsme se sunuli krokem pěknou zácpou. Bylo 8 hodin večer a to tady vládne špička. Ta naše byla pořádně špičatá. Dostat se z města nám trvalo 1,5 hodiny. Po tomto zážitku jsme se zařekli, že do hlavního města nás autem nikdo nedostane.
Zatímco jsme se plížili po neskutečně plných ulicích, mohli jsme si prohlédnout okolní periférie. Nic moc. Sice tam lidé nežijí přímo na ulici a na okýnko neklepají žebračky s podvyživenými dětmi jako v Indii, ale že bychom dobrovolně z auta vystupovali a šli se rozhlédnout po okolí, to taky ne.
Když jsme opustili ruch a zácpu velkoměsta, jeli jsme po poměrně slušné dálnici. Sice se různě klikatí, stoupá a klesá, jak překonává 2500 metrů vysoký hřeben, ale jede se po ní pohodlně. Akorát člověk musí často polykat, jak cestou zaléhají uši.
Po další hodině a půl jsme byli na místě. V našem novém domě. Ale o něm zase příště…
