Todos Santos

Je bílo. Ladovská zima v plném proudu, tak proč si nezavzpomínat na místo, kde bílý byl písek a zimou člověk netrpí. Pojedeme do vesnice Todos Santos (Všichni svatí) na kalifonském poloostrově.
Městečko je asi hodinu jízdy pouští od La Pazu, hlavního města. A vzhledem k tomu, že se nachází na pobřeží Pacifiku, má jiné klima než La Paz. Trošku míň horké s příjemným větříkem od oceánu. To se líbí turistům a taky místním, z kterých je většina bývalých turistů z USA.

Jsme v Mexiku, takže i Todos Santos mají své zócalíčko s kostelíčkem. Převážnou část dne bylo vylidněné, jen v podvečer nebo v neděli ráno se lidé scházeli na mši a zaplnili kostel do posledního místečka.

Náměstí má jednu zvláštnost, kterou moc ostatních nemá. Leží přímo na obratníku Raka. Ten je vyznačen jak na domě, kterým vede, tak na chodníku před ním. Bohužel ten byl v době naší návštěvy rozkopaný a zbyl tam jen podstavec v obrubníku. Věřím ale, že ty dřevěné pryčny už nahradil krásný nový mexický beton s vyznačeným obratníkem v plném lesku.

Todos Santos nejsou nějak bohatým městečkem. Asfaltovaná je pouze hlavní cesta, která tvoří průtah městem. Pak jen pár (a pár jsou opravdu dvě) nejbližších ulic u náměstí. Ostatní cesty jsou prašné a písečné. Jak typické pro místní krajinu. Na privilegovaných, asfaltových, ulicích je jeden krámek vedle druhého. Nabízejí vše, po čem srdce turistovo prahne. Trička, pohlednice, stříbro, oblečení, umělecké předměty jako všude v Mexiku. Ale je tu i pár galerií, které stojí za to navštívit. Prodávají se tam obrázky, obrazy a sochy místních umělců (často Američanů), zajímavé umělecké šperky nebo mýdlo z místní levandule (jedno mám ve skříni, voní létem po celý rok).

Galerie a obchůdky jsou také doplněny hotýlky a restauracemi. Moc jich tu není, ale stojí za to. Třeba tenhle růžový je Hotel California. Pro neznalé (kterou jsem před návštěvou taky byla) návštěva tohoto hotelu inspirovala skupinu Eagles k napsání hitu Hotelu California. A že nevíte, který že to je hit? Tak si poslechněte třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=1ygI3BZxdCY

A toto jsou tři kovoví mariachi uvnitř Hotelu California. Hotel je v současnosti předělaný na butique hotel, takže přespání s dětmi mladšími 12 let pro nás nebylo možné. Alespoň jsme vyzkoušeli místní kuchyni a byla excelentní. Na kuřecí fajitas (kousky grilovaného kuřecího masa s omáčkami) vzpomínám dodnes. K obědu nám hrál klavírista, od oceánu příjemně foukalo, prostě idylka.

Pacifik. Pláže u Todos Santos jsou vhodné především pro surfaře. Pro plavce jsou vlny příliš vysoké a proudy příliš silné. Oceán tu dává na odiv svou sílu. Z bezpečné vzdálenosti se na něj hezky koukalo...

La Paz, Baja California

Je šedivo. Je nevlídno. Počasí akorát tak na čaj a knížku u krbu. Anebo čas na vzpomínání na letní dovolenou. Na dovolenou v Dolní Kalifornii.
Baja California byla nejsevernějším místem, které jsme v Mexiku navštívili. Kalifornie je poloostrov se dvěma státy Baja California Sur (jižní) a Baja California (severní). Ještě severněji leží Kalifornie ve Spojených státech, kdysi nazývaná Alta California (Horní Kalifornie). Původně byla Kalifornie jedna, velká a celá patřila Mexiku. Kdyby o ni nepřišlo ve válce, mohlo teď být Los Angeles i s Hollywoodem mexické.



Hlavním městem Baja California Sur je město La Paz. Přístav s letištěm a pár set obyvateli je ospalým administrativním centrem státu. Celý poloostrov je poměrně izolovaný, na pevninu je to 1700 kilometrů po silnici číslo 1, která vede celým poloostrovem od severu na jižní cíp, kde je právě La Paz. Takže do Mexika DF se dá autem dojet tak za 4 dny. Dál se dá využít k dopravě loď a samozřejmě také letadlo. My letěli, z Mexika DF 2 hodiny.

Také La Paz má zócalo s kostelem, ale centrem města je pobřežní promenáda. Promenádovat se na ní dá omezeně a to kvůli počasí. V Kalifornii skoro neprší, většina dnů je slunečná a horká. My byli na dovolené v červenci, kdy ve většině míst Mexika vytrvale prší. Tady jsme neviděli ani mráček. Do města se dá jít ráno, asi do jedenácti a pak až večer. My podcenili rady místních a vydali se na procházku už v pět. Bylo to brzo. Když clověk vystoupil z klimatizovaného auta, měl pocit, že stojí pod obrovským horkým fénem. Bylo vedro, že se skoro nedalo ani dýchat. Město vymetené, všichni byli schovaní ve stínu domů a drželi siestu. Promenáda se začala plnit okolo půl osmé, to už začalo být teplo snesitelné .

Pobřežní molo vypadalo idylicky. Pod ním plážička a slunečníky, ale moře ke koupání moc nelákalo. Celé pobřeží je tu totiž poměrně mělké a prorostlé řasami. Cortézovo moře, které je mezi pevninou a poloostrovem, je klidné jako rybník.

A dostáváme se k další dominantě Baja California a to je kaktus. Celý poloostrov je poušť či polopoušť. Pro normální stromy tu není dostatek vláhy. A my už víme odkud se vzal symbol Mexika. Ten pasáček koz, se sombrérem, spící pod kaktusem by mohl být k vidění pod každým kaktusem v kaktusovém lese.

Tady jsme bydleli. V bungalovu u jednoho střeleného německého doktora na penzi. I on měl v zahradě spoustu kaktusů. Ten, co nám stínil vchod byl prý okolo čtyřset let starý a pořádně pichlavý. Na zahradě byly dokonce dva tak velké a silné kaktusy, že mezi nimi byla zavěšena houpací síť, která unesla mne i obě děti. A kaktusy to vydržely.

Silnice jsou na mnoha místech pouze zpevněné cesty. Asfalt by za větru stejně časem přikryl prach a písek, tak proč ho tam dávat. Pobavilo nás, že i na prašných cestách se dělají písečné topezy. Jinak vzhledem k místní infrastruktuře je nejpoužívanějším vozidlem džíp, případně pick up. Místy si jízda v písku nezadala s jízdou ve sněhu.

Cucaracha, cocrouch čili šváb. Kalifornské podnebí jim asi svědčí. My jich měli v bungalovu nepočítaně. Jsou hnusní, rychlí, ve tmě šusti a když se na ně šlápne, hlasitě křoupnou. Tohoto jsme dali pro výstrahu na pavučinu do kaktusu. Za pár dní byl snězen mravenci a bylo po výstraze. Nevítaný hmyz i se štíry a hady je tou stinnější stránkou místní přírody.

Valle de Bravo

Sliby chyby! Myslela jsem si, jak budu mít čas sem dávat nové fotky, zážitky a komentáře a ouha... Český čas utíká nějak rychleji, uplynuly dny, týdny, dokonce měsíce a nic. Vy, kdo sem nahlížíte, nahlížíte zbytečně, protože já, matka na dovolené, prostě nemám čas. Takže teď jsem si ho udělala a rychle napíšu něco o Valle de Bravo, horském městečku v Districtu Federal.

Valle de Bravo (v překladu Údolí hrdinů) leží asi hodinu jízdy od hlavního města. Rozkládá se na břehu přehradního jezera, mezi kopci. Člověk si tam připadal skoro jako doma, protože borové háje šumící v naší hymně tam šumí na každém kopci. Borovice jsou to veliké, mohutně rostlé a s pořádnými jehlicemi. Ty místní sbírají, namáčejí a pak z nich pletou různé velice voňavé suvenýry. Oblíbené jsou podložky pod hrnce, nádoby na tortilly nebo misky. Taky jsme si jednu koupili, ale někde zapomněli, takže doma nám teď nic po borovicovém jehličí nevoní.

Valle de Bravo je oblíbenou odpočinkovou destinací pro obyvatele hlavního města. Je to znát hlavně na cenách, které jsou našponované neuvěřitelně. Ubytování je občas dražší než u Karibiku, takže i my nakonec museli spát ve 30 kilometrů vzdálené vesnici v dalším údolí.

Horské městečko má svébytnou architekturu. Bíle omítnuté domy, dřevěné okenice na malých oknech, masivní dveře a svažující se střechy pokryté taškami. Prostě i tady domorodci přišli na to, že obydlí musí být poplatné klimatu. Domy jsou tedy postavené z kamene a cihel a přizpůsobené zimě i častým dešťům a že betonová kostka s rozestavěným prvním patrem a čouhajícími dráty (jinak mexický standard) není do drsnějšího podnebí úplně to nejvhodnější.

Zócalo je klasické s kostelem, vavřínovým podloubím, nedělním trhem a spoustou lidí. Prostě pravé mexické náměstí tak, jak má být.

Ukázka místních borovic. Tahle rostla uprostřed města a poskytla nám úkryt před deštěm. Krásně voněla a my vzpomínali na polabské lesy...

Z některých míst měl člověk pocit, že se ocitl spíše někde v alpském středisku než v Mexiku. Jen ten kostel ho svým barokním pojetím utvrzoval v tom, že je stále v zemi fazolí.

A střechy tentokráte i s výhledem na jezero. V jezeře se nedá moc koupat, je plné řas a dost zelené. Oblíbené jsou lodní restaurace ukotvené ve Valle v přístavu. I my si tam dali oběd, ale houpalo to jak na moři, a tak jsme po jídle utíkali zpátky na pevninu. Po jezeře jezdí také nespočet lodí, lodiček a bárek, které vozí turisty na okružní jízdy. Jsou většinou poháněné na benzinové nebo naftové motory a pohonné látky i odpady z nich vesele tečou do vody. Možná i proto se nikdo nekoupe... Ekologové by asi zaplakali.

Ukázka z hotelu. V našem pokoji byla i původní kuchyňka, dnes již nefunkční. Ale najdou se místa, kde se na takovýchto vařičích a v kameninovém nádobí připravuje polévka, fazole i pálivé omáčky. Hotýlek byl jinak docela povedená historie. Majitelka byla velká milovnice zvířat, takže hned u vchodu bydlely uprostřed chodby vlaštovky, s dětmi si hrála kočka, hmyzu a pavouků bylo nepočítaně a jako bonus jsme ráno po probuzení dostali pár žihadel od vos, které měly hnízdo nad vchodem do pokoje.

Bicentenario

Slovo v titulku, bicentenario, znamená dvě staletí. (Teď jsem přemýšlela, jestli máme v češtině slovo dvousetletí, ale asi ne..). Bicentenario slaví Mexiko tento rok, přesně řečeno zrovna dneska, 15. září, kdy je v Mexiku státní svátek. Oslavuje se dvě stě let od začátku nezávislosti Mexika, které začalo tak zvaným " El Grito" - výkřikem. El Grito se slaví ve velkém každý rok, ale tento je zvláštní a mimořádný. Ještě jedno výročí se letos slaví a to sto let od začátku revoluce. Prostě letos je významný rok v historii Mexika. Zajímavé pro nás bylo, jak se taková historická událost slaví.
Podle českých zkušeností znamená státní svátek pro běžný lid den volna, pro lid politický nějaké to kladení věnců, projevy a případně míting s pár občany na náměstí. Mexičani jsou ale na rozdíl od nás na svou vlast a na sebe poměrně hrdí. Třeba součástí školní výuky je každé pondělí vyvěšování státní vlajky a zpěv hymny (která má strašně moc slok). Jen kvůli tomu měl například Adam dvě uniformy do školky, protože se přece nepatří, aby se čest státní vlajce dávala v tepláčkách, museli mít děti kalhoty, polo triko a college svetr. A když je každé pondělí takto důležité, nemohou se oslavy tak velkého výročí omezit na jeden den, ba ani na jeden měsíc. Slavilo se průběžně celý rok.

Již od ledna vláda platila reklamní bloky v rádiu. Politická reklama je v mexických médiích velice častá a oblíbená, protože tak se dostane téměř ke všemu lidu. A tak jsme měli možnost slyšet každou hodinu klip o tom, jak jsou Mexičani hrdí. A líbilo se nám to. Jedna reklama zněla nějak takto:

"Jsi srdce své matky, než řekla ano,

jsi ulice zavřená kvůli fiestě,

jsi nedělní odpoledne u babičky, která ti vařila mole,

jsi prázdniny u moře,

jsi hostina s těmi, co už tu nejsou

jsi gól, který dá reprezentace,

jsi vášeň,

jsi radost, 

jsi hrdý, 

to vše jsi ty,

to vše je Mexiko!

Gratulujeme, jsi hrdé Mexiko a slavíš dvě stě let!"

Pro nás to zní vše dost pateticky a i Mexičané samotní si z reklamy dělali legraci a vznikly spoustu parodií typu "Jsi drogový kartel, jsi zkorumpovaný politik, jsi nezaměstnaný. Hrdý.. to už dávno nejsi. Gratuluji, jsi Mexičan." Ale nám to stejně přišlo docela fajn, že se připomíná na co mohou být Mexičané hrdí. A taky jsme přemýšleli, jak by zněla reklama na Čecha a nic moc pozitivního nám nevycházelo. Spíš něco ve stylu "Jsi pivo, jsi bůček, jsi Karlštejn... :-/, ale třeba už jsme byli v zahraničí moc dlouho.

Mimo reklam v médiích se samozřejmě organizovalo spoustu kulturních a sportovních akcí, probíhaly rekonstrukce důležitých budov, budovaly se speciální turistické trasy Milenio 2010, dělaly se defilé a podobně. A dnešní oslavy? U těch už bohužel nejsme, ale vsadím se, že restaurace jsou plné hrdých Mexičanů, kteří si v noci poté, co povečeří mole, frijoles, tortily a zapijí to tequilou rádi zakřičí Viva, Mexico!

Ještě nekončíme!

Zdravíme všechny příznivce našeho blogu již z Čech. Minulý měsíc jsme zabalili 87 krabic a 6 kufrů. Krabice jsme nalodili do kontejneru, kufry do letadla. Kontejner dorazí na začátku října, my jsme se vrátili do Čech 18. srpna. Chaos okolo stěhování, zařizování formalit a problémy při aklimatizaci zpět způsobily, že jsme nějak neměli čas psát. Ale neznamená to, že končíme s blogem. Ne, ne. Máme pro vás ještě přichystané obrázky a zážitky z Mexika. Můžete se těšit na výlet do horského městečka Valle de Bravo i na popis poslední mexické dovolené v poušti v Kalifornii. Takže nám zůstaňte věrní a těšte se na pokračování...

Služby až do domu

Jak už jsem tu kdysi psala, Mexiko je zemí služeb. Zákazník je pán a musí se mu sloužit skoro do roztrhání těla. A vzhledem k tomu, že zdaleka ne všichni tu mají auto a síť veřejné dopravy je chatrná, často se nabízí služby až do domu. A není to jen dovážka pizzy, kterou známe z Čech. Poslíčci na motorkách s velkým kufem vám domů dovezou i další věci.
Třeba léky. To je velice praktická záležitost. Když máte doma nemocné děti a nemůžete si zajet do lékárny nebo jste sami ve stavu, kdy posledním přáním je jet někam mimo postel. Já tuto službu využila jednou když moje zažívání nespolupracovalo a nedovolilo mi vzdálit se od sociálního zařízení na dobu delší než pět minut. Funguje to následovně. Zákazník zavolá na bezplatnou linku jím vybrané lékárny (protože tuto službu mají téměř všechny velké řetězce), řekne název léku a svou adresu. Operátorka na druhé straně oznámí cenu a zeptá se, jakou bankovkou budete platit. Asi za hodinu u vás doma zazvoní poslíček a má pytlíčky - jeden s lékem a druhý s účtem a přesně odpočítanou hotovostí na vrácení na oznámenou bankovku. Celá operace, při níž nevytáhnete paty z domu stojí směšných 5 pesos a v tomto případě pacientům pěkně ulehčí život.
Podobným způsobem se dají objednat další věci - třeba často potkávám poslíčka z masny, občas z pekárny, pravidelně mě míjí auto z čistírny, které si u vás vyzvedene špinavé věci a čisté je vrátí. Stejně funguje každotýdenní dovážka pitné vody v kanystrech a dokonce i coca coly a jiných sladkých limonád. Není neobvyklé potkávat na ulicích poslíčky z kavárenských řetězců s podnosy plnými kávy a také samozřejmě dovozce pizzy a suši.

Co je také velice příjemné jsou opravdové služby, za kterými si normálně musíte dojít. My si třeba s kamarádkami pravidelně objednáváme paní na pedikůru a občas masérku. Ty pak dorazí do nějakého domova, my se tam sejdem, navzájem si pohlídáme děti, u kafe probereme novinky a ještě se necháme zkrášlit. Dokonce, když jsem byla těhotná, tak mi kadeřnice nabídla, že po porodu jí můžu zavolat a ona přijde ke mě domů se svou kadeřnickou výbavičkou. No a kosmetička až do obýváku je skoro samozřejmostí.
Určitě těch služeb až do domu je ještě víc, ale ještě jsem je prostě neobjevila. Jedno ale vím jistě, bude se mi po nich stýskat.. Tak jen tiše doufám, že takovéto vymoženosti se už objevují i v Čechách.

Nedělní trh v Cuetzalanu

Cuetzalan sám o sobě je malým horským indiánským městečkem uprostřed Sierra Norte. Jeho poloha 1500 metrů nad mořem není v této zeměpisné šířce úplně ideální. V zimě tu mají i mínusové teploty a v létě zase přes třicet. A to vše při velmi velké vlhkosti vzduchu. Městečko má samozřejmě zócalo s kostelem a od něj se rozbíhají nahoru a dolů po kopci křivolaké uličky. Typické ceutzalánské domy mají převislé střechy pokryté kamennými taškami.

Přes týden musí být Ceutzalan ospalou vesničkou střediskovou, o víkendu se sem zavítají občasní turisté a vrchol všeho nastává v neděli. Kdy je trh. Ulička na fotce je zabraná v sobotní odpoledne, kdy tu bylo jen pár místních a turistů na kafi, které se pěstuje po okolních kopcích a které je opravdu výborné.

A v neděli jsou všechny uličky v okolí náměstí i celé náměstí samotné plné stánků se vším. Sjíždějí se sem zemědělci ze širokého okolí, aby prodali svou úrodu, ženy prodávají místní vyšívané oděvy, své stánky rozbalí řemeslníci i výrobci suvenýrů. V neděli je v Cuetzalanu rušno.

Prodávají se tu květiny různých druhů a barev...

... kožené výrobky. Od pásků, potahů až ke koženým opánkům, kteří místní muži nosí k jejich typickému oblečení. Bílým kalhotám v kotnících podkasaných, bílé haleně, občas s bílým šátkem, slaměnému klobouku a kožené či lýkové brašně.

Samozřejmostí je obrovská nabídka ovoce a zeleniny. Vše bio a čerstvé přímo z okolních svahů. Když jsme viděli políčka v okolí Cuetzalanu, říkali jsme si, že kdyby se tam zasadilo koště, určitě by z něj za pár týdnů byl strom :-).

Speciální stánky jsou s chile. Papričky malé, papričky velké i největší. Červené, zelené, hnědě i ty černé. Zákazník má jedno jisté, všechno chili více či méně pálí.

Ukázka typického indiánského obyvatelstva Ceutzalanu. Mladá maminka nesoucí dítě v šálu, indiánská prodavačka suvenýrů v široké nabírané sukni, vyšívané haleně a šáekem a u ní postávající zemědělný lid v bílém oblečení. A což je pro cizího návštěvníka taky zajímavé, většina z nich ještě mluví indiánským jazykem nahuatl, takže se španělštinou si tu někdy nevystačíte.

Cuetzalan

Už je to jasné, naše mexické dny se pomalu chýlí ke konci. A to, že už víme, kdy se vracíme do Čech nás pohání k ještě větší cestovatelské aktivitě. Mexiko je obrovské a my jsme toho ještě tolik neviděli! A tak to doháníme doslova za pět minut dvanáct. Těšte se na pořádnou prázdninovou porci cestovatelů...

Začínáme víkendem v Cuetzalanu. O tomto horském městečku jsme hodně slyšeli. Naše hospodyně Lety a její rodina odtud pochází, a tak jsme měli čerstvé informace o tom, jak moc tam zase pršelo, jak moc tam je v létě vedro a v zimě jaká je tam hrozná zima. Ale taky, že jsou okolo vodopády, pralesy, čistá příroda, pyramidy a jeskyně. Pořád jsme se tam chystali, ale až teď, skoro po třech letech v Mexiku se naše plány proměnily v realitu.

Cuetzalan leží tři hodiny cesty na sever od Puebly, nedaleko severní hranice státu Puebla se státem Veracruz. Cesta je již poměrně civilizovaná. Dvě hodiny se člověk veze placenou dálnicí, cuotou a pak něco přes hodinu kličkuje horskou silničkou plnou děr až na místo. Poslední hodinu cesty si člověk připadá jak pod Alpami. Vysoké kopce pohoří Sierra Norte jsou pokryté zelenými pastvinami a borovicovými lesy připomínají hodně evropskou přírodu. Až na ten rozdíl, že v Rakousku člověk určitě na tůře nepotká tropické hady, štíry a pumu, která v místních lesích žije.

První zastávkou bylo Apulco, které místní vtipně přejmenovali na (Ac)apulco. Původně hacienda u řeky je dnes malým hotelem s restaurací a cabaňami (chatičkami) v přírodě. A když se člověk vydá na krátkou procházku přilehlým lesoparkem po pár minutách se dostane k vodopádu, který není zdáli vidět, ale zato pořádně slyšet. Až z bezprostřední blízkosti člověk zjistí, že se řeka propadá o tak třicet metrů dolů. Vodopád se jmenuje příhodně Olla (Hrnec).

Když jsme přijeli do Cuetzalanu, nevěděli jsme kudy kam. Na to jsou ale místní zařízeni. U vjezdu do městečka čekají mladíci, kteří vás doprovodí k vašemu hotelu. Ale nenastoupí k vám do auta, aby vám ukázali cestu, ale běží před vámi. Když před naším autem křivolakými uličkami běžel náš průvodce, vzpomněli jsme si na začátky automobilismu, kdy před každým vozem musel běžet člověk s červeným praporkem. Náš průvodce, dvacetiletý Juan, nás potom stejnou cestou zavedl k místním vodopádům a druhý den ven z města (to proto, že byl trh a hlavní silnice byly zavřené). Odhadem přitom naběhal asi 10 km a nebyl vůbec udýchaný. Říkal, že to má v rámci tréninku na fotbal. A my máme zase nač vzpomínat. Živou GPS už asi nikdy víc mít nebudeme.

Cesta k místní přírodní atrakci, vodopádu Las Brisas, vede tropickým pralesem. Nás překvapil zvuk pralesa. Celý les zněl zvukem připomínajícím vysoké houslové stacatto, které vyluzuje nějaký místní hmyz, asi příbuzný cvrčka. Spolu s horkým vzduchem a nespočetnými schody je procházka skoro hororovým zážitkem.

Vodopád las Brisas není jediný, ale nejlépe přístupný. Místní ho využívají ke koupání a pořádání pikniků. Voda v jezírku je příjemně studená, ale taky zrádně hluboká.

I zócalo horského Cuetzalanu zdobí neodmyslytelný kostel, konkrétně farní kostel Svatého Františka. Na náměstí a přilehlých uličkách se pořádá každou neděli trh, který je jednou z největších místních turistických atrakcí. A protože se nám fotky z něj sem už nevešly, ukážeme vám je příště...

Xcaret!

Během dovolené v Cancúnu jsme si udělali jednodenní výlet do parku Xcaret. Je to trošku mořský Diseneyland, ale nám se tam líbilo. Celý park je u klidné mořské zátoky, schovaný v tropickém pralese a nabízí od rána do noci zábavu malým i velkým.

Na plážích je bílý písek, moře je tyrkysové, nebe bez mráčku, zpívají tu ptáci i delfíni - prostě trochu ráj na zemi. Akorát pochybuji, že do ráje se platí takové tučné vstupné, jako se platí sem :-).

Park Xcaret (mimochodem jméno se správně vyslovuje jako Kšaret) je tak trochu i zoologickou a botanickou zahradou. Mimo mořských živočichů jsou tu k vidění i lvi, pumy, želvy. Je tu i motýlárium (netuším, jak se správně jmenuje voliéra pro motýly, tady tomu říkají mariposarium, tak to jen otrocky překládám a tímto se všem znalcům motýlů omlouvám za prznění odborné terminologie).

Malé mělké laguny slouží ke koupání a šnorchlování. Voda je v nich teplá a průzračná. Kdo se nebojí na hloubku, může doplavat až k delfináriu a přes plot si popovídat s místními delfíny.

Podvodní řeka je místní velkou atrakcí. Na jejím začátku se svéknete do plavek a všechny věci dáte do obrovské tašky a klíč od ní si pověsíte na krk a věci si vyzvednete na konci řeky, kam je zavezou. Pak vyfasujete plovací vesty, ploutve a brýle se šnorchlem a můžete se vydat na cestu vodou. Prý je to i pro neplavce, že je nese proud, ale ten jsme asi nenašli, či co, a tak jsme ten skoro kilometr museli pěkně plavat. Když si k tomu připočtu tlačení Adama, byla to slušná rozvička. Řeka teče mezi skalami, v lese, občas se schová do jeskyní a končí mrtvým lužním lesem. Já s Adamem jsme absolvovali lehčí, dětskou, řeku. Karel se pak vydal na druhé, dobrodružné, rameno řeky, která je skoro celá punkevní a plave se podél provazů, aby člověk našel cestu. Hodně dobrý zážitek pro celou rodinu.

Další část parku je průvodcem po kultuře Mexika. Na procházce člověk narazí na katolický kostel, barevný hřbitov (na obrázku), hřiště pro pelotu a spoustu jiných typických zajímavostí.

Pozdě odpoledne a večer je pak pro vykoupané a vysportované návštěvníky připraven kulturní program. Jeho součástí je třeba ukázka Charreríi. Charrería je  něco jako  mexické rodeo. Dříve se dovednosti jízdy na koni a chytání dobytka dědilo z otce na syna, dnes jsou na to speciální školy pro charros (jezdce).

Na konec celého zážitkového dne je připraven dvouhodinový program rozdělený na dvě části. V první předvádí účinkující něco z historie Mexika. Předhispánské tradice jako je hra pelota nebo jiná, kterou jsme si nazvali ohnivý hokej (na obrázku), některé indiánské rituály, příjezd Cortéze a španělská kolonizace a přijímání křesťanství.

Druhá část programu byly ukázky tanců z celého Mexika. Třeba toto je Tanec starců, který normálně tančí mladí lidé v maskách starců a s holemi. Tady opravdu tančili velice staří pánové a sklidili za svůj výkon asi největší potlesk ze všech tanečníků.

Na sever severozápadní linkou

Tenhle název je vypůjčený ze slavného Hitchcockového filmu a to z jednoho důvodu. Na sever USA, konkrétně Detroitu, lítám Northwest. Teda lítal jsem, než tuhle společnost slupla Delta Airlines.
V celku jsou moje lety z Mexico City do Detroitu poměrně klidné, až na to, že se vždy musím vyrovnat s příjemností a vzhledem letušek obsluhujicích v “chicken class” třídě. Jsem asi nějakej namlsanej z té Asie. Ovšem, největší srandu zažívám při vyplňování vstupních dotazniků. Zrovna posledně, jsem si říkal, když teda už nám víza zrušili, tak vyplním jen zelenej dotaznik a šmitec.
U imigrační prepážky mne však Mr. Smith vyvedl z omylu. Na jeho dotaz, “kde mám jako ESTA dokument” , jsem opáčil, že mám víza USA,takže teď vlastně žádné nepotřebuji. Mr. Smith zvednul obočí a rekl jen, chyba pane, a roztrhal mi muj vyplněný formulář. Ooops. Co teď? Na vteřinu, byl ze mne jak řikají mexičani "indocumentado. Nicméně, Mr. Smith byl celkem formát. Ucedil jen něco ve smyslu, "no worry", a vyplnil to spravný lejsto za mě. (Tak mě napadá, že asi neměl české předky)

Tak, prošel jsem kontrolou a hurá pro auto. Na parkovišti už na mně čekalo několik aut, která odpovídala objednané kategorii. Tohle je docela příjemná změna oproti Mexiku, kde aute vždy jen jedno a většinou trochu jiné.
Konečně můžu svobodně řídit. Pro ty které zajímá, jak se řídí v USA, musím říct, že lépe než v Mexiku. Je to sice ostřejší než v Česku, ale jde to. Co mě teda uchvátilo, je množství pruhů. V Mexiku je to spíše naopak, většinou je ve dvou pruzích aut tak na pruhů pět. No a pak taky ta "prázdnost" cest. To se jen takv Mexiku nevidí.

Snad jediné co mě dostalo je, že kvalita cest a to i dálnic v Michiganu, se spíše podobá te mexické, než té německé. Tohle mě napadlo, když jsem se na neosvětlené silnici jen tak tak vyhnul menšímu měsíčnímu kráteru. Nu což, jsme přece v Americe né?


Tak a to by bylo prozatím o USA vše. Prostě taková nudná země ;-). Příště juknem na opačnou stranu, do Argentiny!

USA na úvod

Spojené Státy Americké (neplést s Amerikou, to je kontinent) jsou severní soused Mexika. To asi všichni vědí. O něco méně se asi ví o vztahu Mexika a USA. Rěknu to krátce. Je to taková domácnost, kdy žena=Mexiko, by nejraději opustila okamžitě svého muže=USA, protože ji vůbec nechápe, nerozumí ji, bere si ji kdy chce a moc se při tom neptá. Na druhou stranu je ji jasné, že manžel zatím všechno zatáhne, da jí práci a když jde do tuheho, ale opravdu do tuheho, tak ji i pomůže, někdy teda. Na druhou stranu ono není kam se moc hnát, protože dvě sousední domácnosti, kde bydlí její vzdálené příbuzné, Guatemala a Belize, jsou na tom ještě mnohem hůř. Navíc je skoro jisté, že by se naopak ony rády nastěhovali k ní domů.

Jen pro dokreslení, v Mexiku používají pro své severní sousedy označení Gringos, což je zkomolení anglického sousloví Green Go. Tohle slovo se vztahuje někdy k 19. století, kdy USA válčilo, okupovalo a pak i připojilo k svému území část Mexika. Vojáci USA tehdy nosili zelené uniformy a proto Green Go Home(zelenej bež domů), zkraceně Green Go (mex. Gringo). Oproti tomu občané USA Mexičany častují označením Beans (mex. Frijoleros) nebo WET BACK, mokrá záda.,To první se vztahuje k oblíbené stravě mexičanů, fazolím, to druhé poukazuje na fakt, že častým způsobem, jak překročit hranici do USA, je přeplavání hraniční řeky Rio Grande. Podotýkám, že opačným směrem nikdo neplave.

Para nuestros queridos amigos latinos en el español:
USA introducción
Estados Unidos Americanos (no lo confundan con América, América es el Continente) es el vecino del Norte de México. Eso lo saben todos. Poco menos se sabe sobre las relaciones entre México y USA. Lo digo así de breve. Es un matrimonio en donde la mujer=México quisiera abandonar su esposo=USA ahora mismo, porque no la entiende, no la comprende, la chinga cuando quiere y sin preguntarle. Por el otro lado lo cierto es que el esposo le paga todo, le da trabajo, y si le pase algo grave, pero muy grave tal vez le ayude. Es cierto que ella no tiene muchas opciones, el caso no es “regarla“ pues sus otros hogares vecinos, donde viven sus familiares lejanos, Guatemala y Belice, están más jodidos. Además lo que si es seguro es que ellos quieren mudarse de hogar al revés.

Solo para darles el toque final del dibujo. En México usan para sus vecinos del norte el seudónimo (sobrenombre, apodo) Gringo, que es una deformación de la palabra en Inglés Green Go. Esta palabra viene del cuando alguna vez en el siglo 19, cuando USA luchó y ocupó Territorio Mexicano, el uniforme que llevaban puesto los soldados de USA era de color verde, por eso es Green Go Home (Verde lárgate a tu Casa) abreviado es Green Go (Mexicano. “Gringo”). Por otro lado los ciudadanos de USA ofrendan, a los ciudadanos de México el nombre de “Beans” (mex. Frijoleros) o “WET Back”, Espalda mojada. Lo primero está conectado con la comida favorita de los mexicanos; Los frijoles. Lo otro está conectado con el hecho de que el medio de transporte preferido a USA es nadar vía el Río Grande. Solo advierto que en la dirección contraria nadie nada.

Cestování po Amerikách

Když se řekne Amerika, vetšina z nás slyší, USA. Jak hluboký omyl to je, se vám snažíme ukazat už bez mála tři roky. Severní Amerika je tedy Kanada, USA a Mexiko. Vzhledem k tomu, ze o Kanadě jsme už psali, zbyvá posledni země a to jsou, ano správně tušíte, USA. (Alespoň v něčem jsou ti USAci poslední)

Naopak Jižní Amerika, to jsou všechny ty země od Kolumbie dolů.Přičemž Argentina a Brazilie jsou právě ty , které občas navštěvuji. Ostatní země z Jižní Ameriky si nezaslouží mou pozornost. Zatím. Takhle, letem světěm na přeskáčku mrknem na to nejlepší z obou částí amerického kontinentu.

Poslední část, Střední Ameriku, což je uzemí mezi Guatemalou a Panamou, radši vynecháme. Okrajově snad jen zmíním právě Panamu, protože to je země zajímavá pro všechny ty, co viděli Prison Break :-)

Jak jsem už naznačil, vyprávění těď , převezmu já. Koneckonců, někdo musí hlídat naše děti.

Greetings from Cancun

Podle zpráv z posledních týdnů by novou českou hymnou mohla být písnička Prší, prší. (Samozřejmě hned po dnešní hymně We are the champions! Tímto také gratulujeme českým hokejistům.) Tak abych vám poslala trošku sluníčka, bude pár příspěvků z karibského pobřeží. Byla to naše už druhá dovolená u mexického Karibského moře, ale zase nás dostala ta barva. Jak to, že může být moře tak jasně tyrkysové a písek tak bílý?

Na úvod něco méně oslnivého, než pláže. Takovýto krásný žralůček je k vidění v jednom nákupním centru poblíž hotelové zóny Cancunu. Hned vedle je druhý, do kterého se dá vlézt a zapózovat v jeho roztomilé ozubené tlamičce. Nákupní centrum La Isla je snad první, které se líbilo i Karlovi. Je to totiž uměle vytvořený ostrov a obchody pod širým nebem jsou omývány vodou z kanálů. Nákup se tak podobá procházce po Benátkách.

Všude bylo vedro, vedro a vedro. I kdyz vody okolo bylo dost, zákazníci dávali přednost osvěžení ve fontáně než koupačce v laguně. Ta voda vzadu totiž není moře, ale laguna Nichupté a za ní je samotné město Cancun. V laguně se moc lidí nekoupe, protože se v ní občas koupou krokodýli. Tuto informaci jsme se dozvěděli při projížďce na loďce, kdy si Karel v poklidu cákal ruku ve vodě. Asi si dovedete představit, jak rychle ji vytáhl :-D

Hotelová zóna je vybudovaná na písečné kose, která odděluje lagunu od volného moře. Nepřetržitá řada více než 200 hotelů občas přerušovaná nákupními centry je rájem i peklem pro turisty z celého světa.

Písečný dvoumetrový schod do moře je dokladem, že i v Karibiku mohou být problémy s přírodními živly. To prý takhle jednou přišla velká vlna a zakousla se do pláže tak mohutně, že z ní zbylo toto. Příroda je prostě mocnější než turistický byznys. Bylo zajímavé po ránu pozorovat, jak se na takové pláži po ránu běhá. To sedíte u snídaně a od svého stolu vidíte jen poskakovat hlavičky na písku.


A jedna karibská. Moře, písek, relax. Není to pěkné?