Odpadky na různé způsoby

K třídění odpadu mi zase vychází srovnávací příspěvek. Možná, že je to tím, že Německo už je několikátá země, možná tím, že si říká země prvního světa. Je zajímavé porovnat, jak se s různými tématy vyrovnávají země rozvojové a ty už rozvinuté. Takže to opět vezmu ze široka.

Třídění v Indii

V Indii se třídí následovně: vysypání odpadků na zahradě, vysypání odpadků za plot na ulici, vysypání odpadků na pole. Výsledek – odpadky všude. Alespoň takto probíhalo odstraňování zbytků v Aurangabádu. Když jsem se jednou jen tak ze zvědavosti zeptala, kde končí obsah našeho odpadkového koše, když nikde nemáme popelnici, bylo mi jen ukázáno za dvoumetrovou zeď, kterou byl ohraničený ubytovací areál. A opravdu, za pár dnů jsem viděla kozy, které se chodily napást na pole, jak s chutí přežvykují plastovou tubu od zubní pasty. Krávy přežvykující ve svém svatém klidu plastové tašky byly každodenní realitou. A určitě se našli i ti vrabci, co zobali igelitové obaly.

Byl zajímavý i způsob zametání. Po celý den byly k vidění Indky, co zametaly před i ve svých příbytcích. Ale. Zametání chyběl jeden důležitý krok a to ten poslední – nametení hromádky na lopatku a vyhození. Indky udělaly úhlednou hromádku někde na kraji svého území, kterou první větřík rozfoukal. Část opět k ní domů, část jinam. A zase se zametalo, udělala se hromádka, zafoukalo a tak dokola celý den.

Mexické odpadky

V Mexiku bylo odstraňování už o trochu civilizovanější. Popeláři jezdili dvakrát do týdne a odváželi vše, co bylo v pytlích před domem. Doma se moc netřídilo. I když existovaly osvícené městské čtvrti, kde se odvážely zvlášť plasty a sklo. Kontejnery na tříděný odpad ale existovaly. Třeba u Wallmartu. Tam byly na papír a sklo. Když jsem ovšem přivezla plný kufr od auta časopisů (sbírka za tři roky), koukali se místní na mě s nedůvěrou, co to tam ta ženská cizí vlastně hází. I když se vláda snažila předstírat, že ekologii podporuje, většině obyvatel to bylo fuk. Plastové obaly se taky válely všude a příkopy plné PET lahví, nebyly výjimkou ani v chráněné oblasti pod Popo.

 I Mexičané rádi zametají. Moje muchacha například nikdy nevzala na milost lux a raději několikrát týdně naši haciendu projela koštětem. S povděkem jsme však hned pár dnů po příletu konstatovali, že k Mexičanům už dorazila poslední fáze zametání a že se tedy kamarádí i s lopatkou.

Třídění na německý způsob

A teď výstřelek civilizace. Německý způsob třídění.  V Čechách jsme doma třídili plasty, sklo a papír a vše ostatní. Poté, co jsme se přistěhovali sem, přidali jsme ještě kompost. Odpady jsou tu velice drahá záležitost. Systém třídění je v každém okrese i spolkové zemi trošku jiný. U nás to chodí následovně – biologický odpad jde do kompostéru nebo do popelnice na bioodpad (zpoplatněné), papír jde do velké popelnice, která se vynáší jednou měsíčně (zdarma), obaly igelitové, lahve, hliníková víčka, kelímky a podobné věci z recyklovatelných hmot se dávají do žlutých pytlů a vyváží se jednou za dva týdny (zdarma) a vše ostatní je do normální popelnice, kterou nám vypočítali podle velikosti domácnosti (zpoplatněno). Každý člen rodiny má právo vyprodukovat 10 kg odpadu za týden, což s naší plínkovou Emmou hravě překračujeme.

Co nás překvapilo, jsou přísná nařízení týkající se umísťování popelnic na ulici v den vývozu. Popelnice nesmí mít ani pootevřené víko, odpad v ní nesmí být napěchovaný a nádoba musí stát přesně zarovnaná s obrubníkem víkem směrem k silnici. Nechápali jsme, ale když jsme viděli, že v popelářském voze jezdí pouze řidič a jeho hydraulické rameno, pochopili jsme. Lidská síla je drahá, takže se vše dělá automaticky.

Pro další odpad jsou sběrné dvory, v každém okrese alespoň jeden. Tam se vozí vše od žárovky, přes vysloužilý kávovar až po stavební suť. Hlavně v sobotu je tu velice rušno i přes to, že za dost odpadu se platí. Když jsme zušlechťovali zahrádku, museli jsme za vyvezení zeleného odpadu pěkně zaplatit. Od 0 do 400 kg 8 euro přesně a je jedno, jestli vezete jeden pytel trávy, nebo jí máte plný valník.

A dvakrát za rok se koná odvoz nadměrného odpadu. Kdo nemůže nebo nechce jet do sběrného dvora, počká si na daný datum a pak večer předem vyvalí nepotřebný nábytek, rozbité spotřebiče a podobné poklady před dům. U nás ve vsi se konaly „hromádky“ minulý týden. Celý den tu kroužilo bezpočet polských bílých dodávek a číhaly na své úlovky. Recyklace může být i mezinárodní.

Chvála prvnímu dojmu

Čím déle se v jedné zemi pobývá, tím méně je věcí, které stojí za komentář. Této nepřímé úměry si před námi již všiml nějaký jiný chytrý pán, jehož jméno jsem již zapomněla. Poznamenal, že za měsíc v Indii o ní můžete napsat knihu, za rok povídku a za pár let jen několik řádek. Poznali jsme to na vlastní kůži. První dojem je prostě nejsilnější, ať jde o lidi nebo o země.

Když přiletíte do Bombaje, praští vás již v letadle přes nos neidentifikovatelný zápach – směs benzínu, spálené gumy, kouře a tisíce pachů z jídla i lidí. Ve vstupní budově se divíte potemnělým zákoutím a špíně a hned co se zaklapnou dveře klimatizované letištní budovy, máte pocit, že tisíce lidí čekající před budovou vás praštily mokrým hadrem přes obličej. Máte zvláštní pocit z ozbrojených vojáků, kteří nosí samopaly připravené k palbě a chodí s ukazováčkem na spoušti. Během prvních pár desítek minut jste zahlceni dojmy a jste schopni o nich napsat sloh na několik stránek. Když přiletíte popáté, už vám to nepřijde zvláštní, už to znáte a víte, co čekat a jako SMS domů napíšete jen „ Let klidny, vse ok“.

Stejné je to v Mexiku s pyramidami. Poprvé ji vyhlížíte netrpělivě z okénka auta, a když se přiblížíte na dosah, běžíte si sáhnout, jestli je ta pyramida opravdu z kamene a ne jen kašírka pro film. Obdivujete hmotu stavby, chytrost a důvtip projektantů, šikovnost stavitelů a divíte se, jak mohli ty obrovské kvádry otesat do přesných tvarů a dopravit je na správné místo bez moderních přístrojů jen se znalostí matematiky a fyziky.  Na vrcholu pyramidy pak nabíráte kosmickou energii plnými doušky.  Jste ohromeni. Když vedete třetí návštěvu ke stejným pyramidám, mávnete rukou k té největší s lakonickým komentářem: „Pyramida slunce“. No, a když už vidíte asi čtyřicátou třetí pyramidu, jen cynicky poznamenáte něco o „hromadě kamení“ a hledáte nejbližší miscelaneu, kde by se dalo koupit pivo.

V trochu menší míře to máme i teď.  I když v Německu jsme už žili a trochu tušíme, co nás čeká. Při minulých pobytech jsme ale měli vždy za zády firmu, která nám kryla záda a poskytovala nám pomocný aparát. Teď si musíme poradit sami a žasneme . Třeba nad některými úředními postupy. Divíme se, jak se tu třídí a odváží odpad.  Nadáváme na úřední termíny, které jsou poměrně dlouhé, ale jsme vděční za slušné chování úředníků. Život nám ulehčuje skutečnost, že potraviny zde jsou kvalitnější a šunka je opravdu šunka, ale nezvyklé pro nás je, že v neděli si maximálně může člověk po ránu koupit housky, protože pekařství je jediná firma, která může mít v neděli otevřeno. Už za pár týdnů nám přijde vše jako naprosto normální. Takže musíme nasbírat nějaké zážitky, abychom je Vám mohli zprostředkovat a měli jste co číst.