Zápis do školy v Německu

Děti rostou jako z vody.  Ještě před chvílí si tu cucaly palec a neuměly do pěti počítat. A teď už jdou k zápisu do první třídy a do pěti musí umět počítat rychlostí blesku. Alespoň u německého zápisu.

Německý systém začíná se zápisem o dost dříve, než česká škola.  Asi rok a půl před začátkem školní docházky spádová základní škola pošle zvací dopis, že je čas dítě registrovat a dostavit se na pohovor do školy. Pravda, byli jsme zaskočeni. Adam byl v Německu právě půl roku a německy ještě moc neuměl a už měl jít do školy. U pohovoru nejsou rodiče přítomni, takže jen z vyprávění vím, že si děti měly povídat s paní učitelkou a popisovat nějaké obrázky.  Výsledky pohovoru slouží k zařazení do „jazykové přípravky“.  Původně byla tato vymoženost vymyšlena pro děti s „migrantským“ původem proto, aby děti, které doma nemluví německy, neměly v první třídě problémy s porozumění výkladu. Pak se ale přišlo na to, že i německé děti neumí mluvit a bylo to rozšířeno na všeobecnou povinnost. Adam byl samozřejmě zařazen do přípravky a jako předškolák tedy jezdí dvakrát týdně po dvou hodinách do školy, kde se učí ještě lépe a ještě více německy než ve školce. S organizací tohoto vyučování bylo pro nás hodně problémů, ale o tom někdy jindy.  Adamovo zaškolování tedy probíhá kontinuálně už od srpna minulého roku.

Další část přijímacího řízení je u dětského lékaře. Klasické vyšetření je u pětileté prohlídky rozšířeno o zkoušku zraku, sluchu, kreslení a poznávání obrazců. Následují podzimní pohovory ve školce. Když je vaše dítko předškolaček, zavolají si vás v říjnu až listopadu paní vychovatelky na kobereček. Na schůzce mezi čtyřma očima se probírají dovednosti dětí. Co umí, co neumí až tak dobře, jak se chovají k ostatním, jak se chovají ostatní k nim, co je třeba zlepšit a co je úplně super. Ve školce byli na pohovor velice dobře připraveni. Nejenže paní učitelka měla pro každé dítě vypracovaný dvoustránkový přehled jeho dovedností, ale dokonce spolu s dětmi vyplňují formuláře, kde děti kreslí samy sebe, mohou se podepsat, když už to umí, řeknou, co mají ve školce rády, co nerady a s kým by chtěly být ve třídě ve škole. Při pohovoru jsou i rodiče tázáni na dovednosti svých dětí, a tak se ve vzájemném rozhovoru snažíte dobrat nějakého výsledku, co by mohlo dělat ve škole problémy.

Další je zimní termín u školního lékaře. Mysleli jsme si, že vzhledem k absolvování již několika pohovorů a účasti na jazykové přípravce bude prohlídka u školního lékaře a psychologa čistě formální. Ale chyba lávky. Vlastně to byl zápis ve stejném obsahu, jako se dělá na škole v Čechách. Celé to trvalo skoro hodinu, opět se zjišťovalo, jestli dítě slyší, vidí, není křivé, barvoslepé a hloupé. Jemná motorika, poznávání tvarů, barev, čísel, opakování vět a číselných řad, stavění věží z kostek, opět malování postavy, skákání na po jedné noze i snožmo na výdrž. Bohužel u všech těchto zkoušek je sice rodič přítomen, ale nemůže vůbec nic dělat a pomoc, což děti moc nechápou. Takže okamžiky, kdy k vám vzhlížejí s němou prosbou o pomoc, jsou pro rodiče docela trýznivé. Ale obdivuju Adama, že ačkoliv jsme na takové zkoušení nebyli vůbec připraveni, celkem to zvládl a to i přes to, že mu někdy chyběla německá slovíčka.  Nakonec největším problémem bylo opakování číselných řad, ale tomu se dá celkem rozumět, protože mu opravdu doma nediktujeme telefonní číslo v němčině. Takže dostal pár minusových bodů a doporučení k nástupu do školy s výhradou. Mysleli jsme, že výhrada je proto, že je cizinec a popletl čísla, ale po pár hovorech ve školce s ostatními matkami jsem zjistila, že výhradu dostali skoro všichni. Takže to asi nebude tak hrozné.

Výsledky všech předchozích pohovorů, zkoušek a prohlídek se sejdou ve škole a škola pak rozhodne spolu s rodiči, zda dítě do školy opravdu nastoupí.  Je to sice dlouhý proces a určitě tak trochu německy těžkopádný a úřednický. Ale možná, že je spravedlivější, když o dítěti rozhodují nejen učitelé ve škole, ale i vychovatelé ve školce a hlavně rodiče, kteří přece jen vědí, co jejich potomci opravdu umí.

Blešák na vlastní kůži

V létě jsem popisovala naše návštěvy blešáků. Od té doby děti poporostly, některé hračky už je nebavily a začaly je tlačit boty.  Takže jsem se přihlásila na blešák poprvé jako prodejce a minulou neděli jsem strávila v okresním městě v kulturní hale.

Vybrala jsem si dětský bazar v hale, protože jako věčný zmrzlík nejsem stavěná na prodávání venku a tady bylo pěkně teplo.  A taky nemám žádný skládací stůl, který bych mohla použít a ten se u tohoto blešáku pronajímal rovnou. A taky jsem po minulé návštěvě zjistila, že tam chodí plno lidí. Pro jistotu jsem se přihlásila už půl roku předem a dobře jsem udělala. Místa byla rozebrána během několika dnů.  Pár dní před konáním jsem protřídila odložené oblečení a boty a s dětmi jsem probrala i hračky, které už je nebaví. Nasbíralo se toho plné auto.  

V neděli jsem vstala nezvykle brzo, abych byla na místě s dostatečným předstihem. Netušila jsem, jak to všechno bude fungovat, ale bylo to po německém způsobu zorganizované. Každý se nejdřív našel na seznamu podle jména a zjistil číslo stolu, pak byl označkován razítkem a mohl si na svůj stůl a téměř vždy i pod něj nanosit své poklady. Za půl hodiny bylo vyskládáno a sami prodávající obhlíželi nabídku a navzájem uzavírali první obchody.

Asi minutu po otevření se začaly hrnout davy. Vstup na tento dětský blešák není zadarmo, ale přes to velice nízké ceny lákají davy lidí. Naivně jsem si s sebou vzala časopis a svačinku – kdyby byla nuda. Ale to nehrozilo. První dvě hodiny jsem se nezastavila. Měla jsem trochu obavy, jak jako cizinka zapadnu, ale bylo to úplně zbytečné. Zjistila jsem, že v Gifhornu žije takové spektrum cizinců, že se můžu vydávat za místní.

Po čtyřech hodinách prodávání byl bazar u konce a já měla poměrně slušnou bilanci. Kočárek, autosedačka, houpačka a tuna oblečení, které zabíraly jen místo ve sklepě se za pár euro prodalo. To, co zbylo, jsem nechala pro potřeby Červeného kříže a domů jsem jela s jednou krabicí hraček, které jsem věnovala školce.  Poučila jsem se pro příště, že ponožky, věci se záplatami na kolenou, plyšáky a hračky hovořící ne-německy nikdo nechce. Ale zato věci s motivem Cars, Mickey Mouse, nerůžové věci pro holčičky a věci do deště letí velice. Děti měly po návratu radost, protože dostaly výtěžek z prodeje hraček do prasátka, ale velice dojemně se ubezpečovaly, že maminka už příště pracovat nebude. Od toho přece mají tatínka…

Sýrový trh v Alkmaar

Při psaní minulého příspěvku jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla na město v Holandsku, kde se našemu většímu nežravci moc líbilo. Na Alkmaar a jeho sýrový trh. Adam je totiž již od početí milovník sýra. Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, jeli jsme v Indii do Pune jen proto, že jsem měla neskutečnou chuť na sýr a kyselé okurky, což obojí nebylo v Aurangabádu k sehnání. Po narození si dal Adam samozřejmě se sýrovými choutkami pokoj, ale jen co se mu vyklubaly první zuby, zakousl se do pečiva s čerstvým sýrem. A to mu vydrželo dodnes.  Čerstvý sýr je jeho nejoblíbenější mazadlem a vzhedem k tomu , že v každé zemi mají jinou značku, vžilo se pro něj rodinné pojmenování “bílá”. Někdy okolo třetích narozenin jsme zjistili, že i plátkové sýry jsou v kurzu.  To jsme tak vešli do prodejny, kde měli vystavené kostičky sýra k ochutnání. Náš synek se k mističkám postavil a párátkem lovil miniaturní kostičky tak dlouho, než bylo vidět dno.  Abychom trapas zamaskovali, nakoupili jsme zásobusýra domů. Do Holandska jsme už přijeli poučeni, proto byl přístup k ochutnávacím mističkám regulován. Jinak bychom museli vykoupit celé holandské strategické zásoby sýra.

Alkmaar je trošku ospalé město v severním Holandsku. Pokud by již několik století nebylo centrem obchodování se sýrem, asi by v něm nebylo o čem mluvit. Kanály, mosty, úzké hrázděné domy – to mají ostatní holandská města taky. Ale nemají sýrový trh.

Trh se koná v pátek od 10 do12,30 na náměstí Waagplein. Hezky česky bysme mu asi říkali Vážní náměstí.  První sýrový trh v sezóně se koná první dubnový pátek, poslední první pátek v září. Během období konání trhů se do města nahrne spousta turistů lačnícím po jedinečném zážitku.

Dnes už se na trhu přímo žádný sýr neprodává. Je to vlastně velké divadlo. S nákladními auty plnými žlutých bochníků, nosiči oděnných v bílích oblecích se slamáky na hlavě, s nosítky na sýr, co vypadají jako barevné sáně, s vyjednáváním, ochutnáváním a nakonec i s uzavřením obchodu, které se provádí rukou dáním.
 

Nosiči v bílém jsou rozděleni do týmů, které se odlišují barvou klobouku a nosítek. Svůj náklad čtyřkilových bochníků sýra přenášejí na nosítkách zavěšených na ramenou zvláštním, rychlým houpavým krokem k váze. Když navrší potřebné množství sýra na váhu, rychlým tempem bochníky přenáší k dodávkám odběratelům. Celé divadlo je komentováno nepřetržitě v několika světových jazycích zdatným komentátorem. Bohužel je to takový mumraj, že jsme z komentáře moc nepochytili.

Na váze probíhá hlasité obchodování, vykřikuje se na všechny strany, úctyhodný účetní zapisuje údaje do účetních knih, závaží se přidávají a ubírají podle nutnosti. Open air divadlo pro tisíce diváků v dokonalých kulisách.

 Ne všichni odběratelé si své zboží odváží v autech. Někteří plují domů stylově lodí.

Když trh skončí, může se turista občerstvit na normálním trhu a zde si taky konečně koupit ten sýr. Mladý, starý, s bylinkami, s česnekem, s paprikou, s rajčaty a oregánem, normální nebo kozí. My jsme koupili dohromady asi dvě kila a s náš malý myšák měl asi na tři týdny o svačinky vystaráno. .