PF 2012

Klidné svátky vánoční a do nového roku klid a pohodu přejí 

DEKA

Sáňkování v Harzu

Do minulého týdne nebyl sníh nikde, pak jeden den všude a teď zůstal na horách. Ano, i tak placatá země jako je Dolní Sasko má hory. Sasové tvrdí, že jejich krajina je tak plochá, že ve čtvrtek vidíte toho, kdo k vám přijde v sobotu na návštěvu. To ale neplatí v Harzu, nejvyšším místním pohoří.

 

 Harz leží na území spolkových zemí Dolní Sasko, Sasko Anhaltsko a Durynsko. Nejvyšší horou je Brocken. Do roku 1989 bylo pohoří rozděleno železnou oponou a na Brockenu bylo "ucho" DDR.  Z našeho pohledu se Harz asi nejvíce podobá Šumavě. Nevysoké kopce porostlé hustými lesy a sem tam vesnička, horské středisko nebo vzdušné lázně.

 

My jsme toho o Harzu zatím moc nevěděli, ale teď jsme tam vyrazili na krátkou dovolenou a ejhle. Nejen že se tam dá sáňkovat, ono se tam dá i lyžovat, chodit na tůry a v létě jezdit na kole. Překvapilo nás, kolik sněhu za pár dnů napadlo, a tak místo naplánované procházky jsme zašli do půjčovny a po dlouhých letech si zasáňkovali. Sáňkařská dráha na kopci Wurmberg funguje už od začátku dvacátého století dodnes. Téměr dva kilometry dlouhý sjezd si užívali jak dospělí, tak děti. Jedinou nevýhodou pro nás bylo, že jsme ten červený kus plastu nějak neuměli řídit, takže na konci sjezdu jsme měli sníh nejen v kapuci...

Advent ve městě aut

Měla jsem připravený krásný začátek o tom, jak letos známe sníh jenom z obrázků a měla jsem tip, kam za sněhem na jistotu vyrazit. Dnešní počasí mi ale udělalo čáru přes literární rozpočet. Právě začalo sněžit všude a podle temných nebes to nevypadá, že by chtělo jen tak přestat. Tak jinak.
Do dneška, do dvanácti hodin v poledne, bylo v Dolním Sasku mimo hor pouze jedno místo, kde byl sníh, dal se postavit sněhulák, dalo se koulovat, sáňkovat a bruslit. Byl to adventní trh ve Wolfsburgu v Autostadtu. Letos je ve znamení Alp.

Slavnostně ho otevřeli muzikanti z Bavorska od Chiemsee, kteří i při teplotách jen maličko nad nulou měli kožené kraťasy a někteří pouze pletené proužky na lýtkách (asi nevyzbyla vlna na celé podkolenky, či co). Jejich trénink hry na alpský roh byl velkou atrakcí. Při druhé písničce si začali podupávat do rytmu a mám pocit, že to nebylo jen z lásky k hudbě, ale i pro zahřátí.

 No a protože k Alpám sníh patří, byl vyroben a přivezen do Autostadtu. Když zrovna neprší je otevřené sněžiště (podle vzoru pískoviště) pro děti. Z kupy sněhu si tam mohou stavět sněhuláka, budovat iglů nebo se vozit na hromadě sněhu. Díky této atrakci v Autostadtu přibylo dětí oblečených jak na celodenní lyžovačku. Prostě sněžiště potřebuje vybavení zvící kombinézy, čepice a pořádných rukavic.

Pro velké a odvážné je pak otevřena třicet metrů vysoká sáňkařská dráha. Nejezdí se sice na klasických rohačkách, ale na gumových pneumatikách, ale stejně tomu říkají "Rodelbahn". Pneumatika se na rozdíl o saní nedá dost dobře řídit, a tak se shora řítí lidé zaklesnutí v gumovém kole bez jakékoli možnosti ovlivnit jízdu. Ale asi je to sranda, i když kolo si musí nahoru vytáhnout každý sám pěkně pěšky.

Poslední velkou atrakcí, kromě samotných stánků s jídlem, pitím, mlsáním a vánočními dárky v alpském stylu, je kluziště. Je otevřené celý den až do deseti veřer pro veřejnost. Výjimkou jsou jen dvě hodiny od pěti do sedmi, kdy se na ledě rozjede lední revue. Každý týden je to jedna pohádka. První byl Pinocchio, pak Heidi, tento týden Malý princ a poslední je Žabí princ. Pohádky na ledě se dětem moc líbí. Bohužel se rychle rozkřiklo, že šou stojí za to vidět, a sehnat dobré místo, ze kterého je něco vidět, vyžaduje přítomnost na místě i hodinu předem.

Vánoce s jelenem

Četla jsem, že prý pražské vánoční trhy jsou ve znamení královských symbolů. Tady, v Německu, je letos hlavní vánoční dekorací jelen.Nikdy před tím mě nenapadlo, že vánoční deokorace podléhá módě. Ale andělíčci jsou letos úplně out.
První jeleni se vyrojili v září. Hezky na bílomodrém kostkovaném pozadí, jak se na dekoraci k Oktoberfestu patří. Ale v říjnu z obchodů nezmizeli. Právě naopak. Pomnožili se a přidali na variacích. Teda, možná se změnili, protože v říjnu to byl jelen alpský, reprezenant Bavorska a teď by to měl být spíše sob, věrný to tahoun saní Santa Clause. Jenže na to je má rozlišovací schopnost krátká. Já vidím pořád jen jelena.
Jelen, sob či co to teda je, je k dostání ve všemožných mutacích, barvách a materiálech. Ze dřeva jako ozdoba na stromeček, z kovu jako vykrajovátko na cukroví, z plyše jako hračka pro děti, z proutí téměř v životní velikosti nebo z vlny jako ozdoba na svetru.  Nebo na balicím papíru, hrnečcích, prostíráních nebo vánočních přáních.Jak je libo. A ve Wolfsburgu je vánoční trh v alpském stylu a tam prostě jeleni i sobi taky patří.  A co v Čechách, taky k vám už nějaký vánoční sob zaběhnul?

Ježíšek a ti ostatní

Už se to to „vánoční“, jak říkají Němci.  Právě zahájila sezóna vánočních trhů, adventních koncertů, svařeného vína a perníčků. Dnes odpoledne jsme to byli odstartovat v Gifhornu.  Gifhorn je naše okresní město, kam to máme asi 15 minut cesty a kde najdeme téměř všechno, co potřebujeme.

A do Gifhornu dnes přijel Santa. Teda, asi to nebyl Santa, ale Weihnachtsmann. Nebo to taky mohl být Mikuláš. Mám trochu v těch pánech v červeno-bílém úboru zmatek. A což teprve naše děti. Už v Mexiku jsme museli vysvětlit, že Ježíšek rozdává dárky u nás. Někam ale chodí o den později Santa Claus a někam zas podle mexických tradic až 6. ledna Tři králové. Přejali jsme také americkou tradici mít stromeček nazdobený celý advent – s vysvětlením,  že nás přece musí Ježíšek najít, když bydlíme tak daleko od Čech. No, a pobytem v severním Německu se nám k tomu přidal Weihnachtsmann. Postava, ze které se pak vylíhl Santa. Kdybychom bydleli v jižní části Německa, byl by taky Ježíšek a chodil by Mikuláš. Tady je Weihnachtsmann a Mikuláš tu prý až tak nechodí. 

V každém případě byl dnes na pěší zóně spatřen muž v červeném, s andělem v bílém,  na voze taženém dvěma grošáky, jak rozdávají dětem čokoládu. Ať už to byl kdokoliv, zahájil nám advent.

P.S.:  Adam mi dnes položil záludnou otázku? Když Ježíšek lítá s dárky, kde má složená křídla? A lítá vůbec? Kdo ví, ať nám to prozradí.

Svatomartinský průvod

 Lampion,  pracně zhotovený minulý týden, bylo nutné také provětrat.  A to v pátek 11. listopadu, na svátek svatého Martina. Vůbec nevím, jestli se kdysi u nás tento svátek také slavil. Tušila jsem jen z prvorepublikových knížek, že se pekly svatomartinské rohlíčky, ale jinak nic. První oslavu svatého Martina i s lampionovým průvodem jsme absolvovali již v Mexiku s německou komunitou. Tento rok to bylo podruhé. Říkám si, že když už byly zrušeny všechny ty průvody na Velkou říjnovou revoluci (naštěstí), nebylo by marné tuto tradici importovat i do Čech. Děti jsou z lampionů nadšené a proč jim trochu té předadventní radosti nedopřát.

Svatomartinský průvod v naší vesnici pořádala školka s kostelem a hasiči. Rozdělení rolí bylo následující – školka dodala účastníky malé i velké v hojném počtu, kostel zajistil duchovní stránku oslav a hasiči tu praktickou včetně toho, aby žádného účastníka průvodu nepřejelo auto a aby se všichni najedli a napili.

My, nepoučitelní cizinci, jsme opět přišli na začátek akce pozdě. Všude bylo napsáno v pět, a tak jsme do kostela vstoupili v pět. Všichni domorodí už spořádaně seděli na svých místech v kostelních lavicích a poslouchali krátké kázání. Vzhledem k velkému počtu dětí od nula do pěti let byl stručný a rychle se přešlo k divadelnímu zpracování pověsti o svatém Martinovi.  Svatý Martin byl voják a při kontrole stráží narazil na chudáka, který v noci mrznul a neměl co na sebe. Martinovi se ho zželelo, svým mečem přeťal svůj vojenský plášť a rozdělil se se žebrákem. Za to se mu druhou noc zjevil Ježíš s polovinou  jeho pláště. Dětem se divadlo moc líbilo a vůbec jim nevadilo, že Martin byl Martina, protože asi na základní škole došli kluci. Pak se zpívaly svatomartinské písničky – něco jako koledy, které se mají zpívat při průvodu, ale v kostele to lépe znělo. (Příjemně nás překvapilo, že Adam opravdu písničky uměl a i zpíval, i když si vzápětí řekl o simultánní překlad).

A pak se vyrazilo s lapionky. Hasiči zavřeli střed města a děti s lucerničkami měly volný průchod. Vypadalo to malebně, rodiče se při vyrábění lampionů velice snažili, a tak byly k vidění nejen myšičky, včeličky a ovečky (skupiny ze školky), ale i různí draci, strašidýlka, svatí Martinové a dokonce kočár i s Popelkou. Průvod pak dorazil do hasičské zbrojnice, kde se děti občerstvily párkem v rohlíku, a všichni se zahřáli teplým čajem. Takže tolik reportáž z naší první leiferdské společenské události. Možná, že při adventu bude ještě nějaká další.

Improvizovaná myš

Tento týden se slaví svátek svatého Martina, který je v Německu spojený s lampionovými průvody. A lampiónky se dělají vlastnoručně. A tak se i matky z Adamovy třídy ve školce domluvily, že se půjdou jeden večer družit a slepovat u toho lucerničky ve tvaru myšek, protože tak se třída jmenuje. Z 25 rodičů se přihlásila asi půlka a dorazilo nás přesně sedm. A pro mě to byl miniseminář o kulturních rozdílech.

Rozdíl první – příchod

Od pobytu v Mexiku a narození dvou dětí nejsou příchody na minutu přesně mou silnou stránkou. Ale do akademické čtvrthodinky to zvládám. Začátek bastlícího večírku byl v osm v hospodě u nádraží. Dorazila jsem za dvě minuty osm, takže velice včas. V Mexiku by v hospodě byl ještě předchozí večírek. V Leiferde už všechny maminky seděly spořádaně okolo stolu a uspořádávaly si výtvarné potřeby podle velikosti. Nebyla jsem poslední, ale maminku, která vcházela v osm hodin a tři minuty provázely k židli trošku káravé pohledy.

Rozdíl druhý – materiál

Dva týdny předem jsme dostaly od hlavní organizátorky tři papíry s návodem. Já ho přečetla den předem, když jsem kontrolovala, jestli mám všechen potřebný papír. No, neměla jsem. Ale měla jsem podobný, se kterým jsem si chtěla vystačit. Do papírnictví se mi už nechtělo. Všechny maminky vytáhly ze svých košíků (ano, lišila jsem se i taškou, ze které jsem vytáhla vše potřebné) vzorně srolované čtvrtky kartónu správných barev a velikostí, přesně podle návodu. Já vytáhla čtvrtky malé a po očku sledovala povytažené obočí, jak to hodlám zvládnout. A což teprve, když jsem místo hnědé vlnkované lepenky vyndala žlutou. „Ty, budeš dělat nožičky žluté? Ty nemáš hnědou lepenku?“ zkoumaly maminky. No dělala jsem žluté nožičky, místo hnědých a dostala jsem tiché znamení podivného improvizátora. Naštěstí všechno ostatní, jako lepidlo, tužku a pravítko jsem měla v pořádku, takže mě nechaly sedět ve svém kruhu.

Rozdíl třetí – postup

„A jak to uděláme, v návodu je napsané, že středový pruh má mít 80 cm, ale čtvrtka má 70 cm?“ „Ježíšku, dala jsem nožičky vedle sebe a v návodu jsou za sebou, co teď?“  „Holky, jak malujete oči? V návodu to nepíšou?“ „Jé, já to vystřihla podle návodu a ono to nepasuje, co s tím?“ Těchto a podobných otázek tam padlo opravdu dost. Já jen mlčela, přizpůsobovala šablonu malému papíru a snažila jsem se nic výrazně nezkazit. Maminky při každé maličkosti kladly dotazy na hlavní organizátorku. Ano, Češi jsou mistři improvizace. Ani jsem netušila, do jaké míry jsem Čech, do té doby, co jsem nesestavovala lampión v Německu. Co je psáno, to je dáno a platí to nejen v práci, ale i při kutění. Kdyby to byl kurz, kde bychom se měly naučit dělat lampión, neřekla bych ani slovo. Ale měly jsme se sejít, pobavit se a při tom udělat co nejhezčí lampičku pro své děti.

Rozdíl čtvrtý – rozhovor

Na bastlení jsem se přihlásila ne z důvodu potřeby veřejně kutit lampiónek, ale spíš z potřeby trochu se seznámit s ostatními. Čekala jsem nějaké zvědavé otázky, kdo jsme, odkud jsme a tak, ale ono nic. Takže nakonec jsem se do hovoru ani moc nezapojila, protože rozhovor o lidech, se kterými chodily matky na základní školu, jsem opravdu ničím obohatit nemohla. Vzpomínala jsem na Mexiko, kde mi seznamování, i přes mou ne moc dobrou španělštinu, připadalo o dost jednodušší. No jo, v téhle oblasti je chyba asi na mé straně. Potřebovala bych kurz small talk pro začátečníky.

Dodatek

Ráno jsem Adamovi ukazovala lampion slepený v potu tváře. „Ale mami, ta myš má mít nožičky hnědé“ opáčilo dítko „ale i tak je moc hezká“. Takže dnes dopoledne jsem přebarvovala nožičky podle předlohy. Jak podotkla trefně jedna maminka " Ony se ty nedokonalosti ve tmě ztratí." :D

Majáky na konci světa

Jedno větrné odpoledne jsme vyrazili na konec světa. To se jede silnicí přes vesnice a vesničky, silnice se pořád zužuje a zužuje, až se na ní nevejde osobák s náklaďákem, až úplně skončí. Na konci úzké silnice je široké parkoviště. Od něj je to na konec světa ještě dva kilometry. Pěšky nebo turistickým vláčkem.

My zvolili pěší variantu. Dva kilometry ujde i náš pohodlný kluk, obzvlášť když jsme mu za jízdné ušetřené z vláčku slíbili lízátko. (Teď se ještě dá uplatit, za pár let to bude horší :D). Prošli jsme rybářskou vesničkou a už jsme viděli majáky na Kap Arkona.  Někdy je křídový útes Kap Arkona označován na nejsevernější místo Rujány. Ale prý to není pravda. Konec světa tady taky samozřejmě není, ale kvůli odlehlosti místa se nedivím, že si to za minulých století lidé mysleli.

Kap Arkona má bohatou minulost. Od šestého do dvanáctého století zde byly slovanské kmeny. Pak se tu vystřídali Dánové, Švédové, Prusové, Wehrmacht, východoněmečtí vojáci a turisté. Od devatenáctého století tu stojí majáky. Nejdříve byl postaven ten menší, který fungoval do roku 1905 a je dnes druhým nejstarším majákem baltského pobřeží.  Druhý, 35 metrů vysoký, maják byl uveden do provozu v roce 1905 a funguje dodnes.

Třetí maják není maják, ale zaměřovací věž, která sloužila pro vysílání navigačních údajů. Všechny vysílače na ní ale už byly uvedeny mimo provoz. Všechny tři stavby byly v devadesátých letech zrekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti. V malém majáku je i oddací síň, a před ní dlažba se jmény oddaných párů. Ve velkém majáku je muzeum a v zaměřovací věži umělecká dílna s vyhlídkou.

Výhled na moře z útesů. Nelze se divit, že předci považovali místo za konec světa. Vidět je pouze širé moře a kus ostrova.

Od šestého století byl ostrov osídlen slovenským kmenem Rujánů, po kterých má dodnes ostrov název. Na dnešním Kapu Arkona bylo slovanské hradiště s chrámem zasvěceným bohu Swatovitovi. Hradiště bylo dobře chráněno před nepřáteli - z moře strmými útesy, z pevniny vyskými valy. Počasí a moře ale zapracovalo a jak se křída drolila a bloky horniny se sesouvaly do moře, sesulo se i hradiště. Myslelo se, že z něj nic nezbylo, ale poslední vykopávky dokázaly, že zbytky hradiště jsou ještě na útesech. Podloží je ale nestálé a nejsou peníze na jeho sanaci. Do hradiště je teď z bezpečnostních důvodů zakázaný vstup.

Cestou na konec světa se prochází bývalou rybářskou, dnes uměleckou vesničkou Putgarten. Tady jsme objevili tlustého racka Emmu. Jeho menší sestřičku jsme si přivezli domů a jeho živá jmenovkyně pilně pracuje na tom, aby racek neměl zobáček, očička ani nožičky. Zatím odolává, uvidíme, která Emma zvítězí.

Pláže a útesy rujánské

Každý návštěvník Baltu si jistě rychle a na dlouho zapamatuje, že koupání v moři je zde pouze pro otužilé jedince. Mám ještě v paměti, jak jsme se vydávali na pláž vybavení lopatkou a doma šitou zástěnou proti větru. Malé vysvětlení pro ty, kdo to nezažili, nebo mají krátkou paměť.  Lopatkou se vykopávala díra velikosti deky či prostěradla, okolo ní se pak ze tří stran rozprostřela látková zástěna na dřevěných kůlech. Tyto pomůcky pak umožňovaly přežít celý den na pláži a v plavkách. Teplota vody taky nestála za nic, takže o plavání téměř nemohla být řeč. Spíš o běhu do vody a úprku z vody.

Ani dnes se nic nezměnilo. Vítr fouká, voda je studená, lidé si s sebou nosí zástěny nebo si pronajímají plážové koše.

Během zářijového pobytu jsme se nekoupali v moři ani jednou. Jen jsme rychle smočili chodidla a dál už nás to nelákalo. Našlo se pár otužilých plavců, které jsme zahlédli při krátké koupeli, ale v převaze jsme byli my, turisté v goretexových bundách a dlouhých kalhotách.

Na moře jsme nekoukali jen z pevniny. Jeli jsme také na krátký výlet lodí ke křídovým útesům, které jsou velkou atrakcí Rujány. Křídové útesy se dají objevovat z několika úhlů. Z vody, jak jsme to udělali my. Pak pěšky, značenou cestou se stovkou schodů po útesech. Anebo autem, příjezdem k nejznámější vyhlídce „Königsstuhl“.

Bílé křídové útesy jsou součástí národního parku Jasmund. Královská vyhlídka je asi 10 kilometrů od Sassnitz. Kdysi prý museli chlapci vykonávat zkoušku dospělosti tím, že vylezli od moře až nahoru k vyhlídce.  Vzhledem k tomu, že křída není z nejpevnějších hornin, klouže a občas se z útesu ulomí celý blok, nebyla to asi jednoduchá maturita na muže.

A ne všechny pláže jsou pískové. V Sassnitz je oblázková. Kdysi, na začátku minulého století, prý naváželi do Sassnitz písek a přes sezónu vyráběli písečnou pláž, ale vzhledem k tomu, že pláž nikdy nepřežila zimu, brzy je to přestalo bavit. Dnes tak turisté vyrážejí na procházku k útesům po bílo-černé kamínkové pláži a hledají kameny s dírou skrz, které prý přinášejí štěstí.

A kdo na pláži žádné provrtané kamínky nenajde, může si nějaké koupit. Ceny jsou pěkně podle velikosti (kamínků i štěstí).

Rujána - Binz a Prora

Během dovolené jsme moc nepobývali na jednom místě. Každý den jsme podle počasí vyráželi na výlety.  Jeden den, když zrovna nebylo počasí ani tak hezké, abychom mohli být na pláži a ani tak ošklivé, abychom byli někde zavření,vydali jsme se do lázní Binz a do bývalé obří zotavovny Prora.

Binz existoval jako maličká rybářská vesnička již někdy od 14. století. Na konci 19. století přišlo do módy koupání v moři a do Binzu začali přijíždět první turisté. Začaly se tu stavět první hotýlky v secesním stylu, vily jen pro pár hostů a ty tu vydržely dodnes. Nezbytnou součástí městské pláže jsou plážové koše, v Binzu žluté a zelené.

 

600 metrů dlouhé molo bylo poprvé vystaveno na začátku 20. století. Několikrát byl mostek poničen, hned v roce 1905 úplně zničen bouří na Nový rok, ale vždy ho zase  znovu postavili. Dnes je molo prodloužením pěší zóny a  asi žádný turista ho při své návštěvě nevynechá.

Další zastávkou byla Prora. Ve třicátých letech na pláži 3 kilometry od Binzu se začala budovat obrovská zotavovna a rekreační zařízení pro 20 tisíc rekreantů. Lázně Prora začali projektovat v roce 1935 architekti nacistického režimu. Původně měl být kolos dlouhý přes 4 kilometry. Po začátku druhé světové války se ale přestalo budovat a byla postavena jen asi polovina. Ubytovací budovy byly stavěny jen asi 150 metrů od moře, všechny z původně plánovaných 10 tisíc pokojů měly mít výhled na moře a součástí komplexu měla být i koncertní hala, kino, sportovní areály, jídelny, čítárny a dokonce 2 kryté bazény. Bylo postaveno také nádraží, protože hlavní masa rekreantů měla být dopravována na místo vlakem. Stihla se ale postavit jen část obytných budov.

Po válce se v komplexu usídlila armáda, byla tu vojenská škola a celý objekt byl pro veřejnost uzavřen.  Od začátku 90.let se města i různá sdružení snaží o využití obrovského areálu, ale ne s moc velkým úspěchem. Své sídlo tu teď mají 2 muzea, která návštěvníky seznamují s historií místa.  Prora měla být také uměleckým centrem, ale pár otevřených galerií nevypadá moc nadějně a optimisticky. My jsme se cítili jak v Milovicích. Vybydlené budovy, rozbité cesty. Jen poměrně pěkná pláž v Milovicích chybí. Pochybuju, že se obrovské domy někdy ještě budou využívat. Spíš ještě více zpustou a nakonec skončí v troskách, jako jiné „pomníky“ velkých režimů.

Rujána, Sassnitz

“Milé děti,  vítám vás všechny zpátky ve škole po prázdninách. Dnes si budeme povídat, kde jste byli na prázdninách a co vše jste tam zažili.“ povídá soudružka učitelka na první hodině českého jazyka. „ Já byla u babičky ve Vrchlabí“, odpoví Zuzanka. „My jsme letos jeli k moři, do Jugoslávie“, chlubí se Martin. „ A my jsme taky byli u moře, na Rujáně“ hlásí Hanička. „Bylo tam ale trochu zima, foukalo, ale daly se stavět krásné hrady z písku, pít mléko z trojúhelníkových krabiček, a když jsme byli hodní, koupil nám táta zmrzlinu v kelímku s barevnou lžičkou. A spali jsme ve stanu.“

Tak nějak mohl vypadat začátek školy před dvaceti a více lety, kdy Balt byl jedním z mála dostupných moří. Jeli jsme se podívat, co tam z Haniččiných i našich vzpomínek zbylo. V krátkosti – Balt je pořád studený, pořád tam fouká a dají se stavět super hrady. Mléko k trojúhelníku už se nepije, ale zmrzku tu mají pořád. Ve stanu jsme tentokrát nespali, dali jsme přednost apartmánu s topením.

Bydleli jsme v druhém největším městě ostrova, v Sassnitz. Není to kdovíjaké velkoměsto, po sezóně na nás působilo spíš ospalým dojmem. Promenáda lemovaná restauracemi a cukrárnami, přístav rybářských i výletních lodí, hlavní ulice a pláž plná černobílých kamínků.

Staré město s křivolakými uličkami zdobí pár zrestaurovaných hotelů. I náš dům s apartmány byl podle údajů majitelů hotelem už za císaře pána. Historická část města je hezká na pohled, ale má jednu nevýhodu a tou je nemožnost parkování a spousta schodů.

Na promenádě se dá najíst téměř kdekoliv. Od stánků s rychlým občerstvením, přes kavárny a cukrárny až po restaurace. Jedno ale mají všechny občerstvovny společné. Ryby a rakytník. Ryby v jakémkoliv množství a úpravě, stejně tak rakytník. Netušila jsem, že se z něj dá dělat čaj, pálenka, koláč ,marmeláda, ale i krémy. Rujánský rakytník je nejlepší! To asi Hanička před dvaceti lety netušila a my ostatně také ne. Zkusili jsme ho ochutnat jen tak utržený, ale je strašně kyselý. Rakytníkovo šípkový čaj nám ovšem v babím létě přijde k chuti.

Příště obrázky z Prory, bývalé nacistické velkorekreační ubytovny a taky z lázni Binz.

Mozek stegosaura

Od té doby, co děti strávily dva týdny s babičkami, mají nové oblíbené téma. Babičky je totiž nezávisle na sobě obě vzaly do Dinoparku. A rozpoutaly v naší rodině dinománii. Myslela jsem, že děti ve věku dvou a čtyř let se nadchnou pro princezny, auta nebo pohádky o medvědech. Ale to jsem se mýlila, největším hitem jsou zelení obrovští ještěři, kteří už naštěstí vyhynuli. Kdyby totiž žili, už bychom měli jednoho v pelíšku v dětském pokoji.

Od začátku července se vybavení dětského pokoje rozrostlo o pár gumových dinosaurů, dvě knížky o dinosaurech, dinosauří kvarteto a dinosauří tričko. A protože i v Německu mají dinoparky, museli jsme ten nejbližší navštívit. V malém lázeňském městečku Münchenhagen totiž při těžbě kamene našli dinosauří stopy a fosílie. A tak tam nálezy zastřešili a okolo postavili dinosauří muzeum pro malé i velké.

Vedle zkamenělých zubů, ulomených drápů a stop je park samozřejmě plný dinosauřích modelů v životní velikosti. Procházka po parku zabere klidně celé odpoledne. Zvláště pokud se čtou všechny naučné tabulky. A že se číst musí. Adam sice neumí říct „r“, ale který je pterodaktyl, stegosaurus nebo brachiosarus ví naprosto přesně.  A vzhledem k tomu, že se neustále ptá na různé podrobnosti, musíme se i my učit, který z ještěrů byl masožravý a který býložravý, který byl plavno- a který ptakoještěr a podobně. A k zodpovídání takových otázek se čtení cedulek docela hodí.

Já jsem do návštěvy dinoparku neměla o dinosaurech nejmenší ponětí. Můj jediný zážitek s dinosaury byl v pubertě v kině na Jurském parku a od té doby jsem je k životu nepotřebovala. Teď už jejich hlavní druhy rozeznávám. Dětem i nám se líbilo, že všichni dinosauři, malí i velcí, byli v lese v podmínkách, kam se asi hodí nejvíce. S nadšením se děti vrhaly k vejcím v hnízdě, bály se tyranosaura zabíjejícího stegosaura, obdivovaly diplodoka vyššího než okolní stromy a mezi ostružiním hledali malé dinosaury velikosti husy.

 A teď pro zájemce, kteří třeba mají (nebo někdy budou mít) podobně nadšené děti několik třeba zajímavých informací:

• Vejce zahrabané v písku a přikryté listím byly udržovány při teplotě 35 stupňů. Dinosauři na vejcích neseděli, protože by je svou vahou rozmáčkli. Neví se, jak vejce kladl diplodokus. Kdyby je kladl ze stoje, padaly by z výšky 3 metrů na zem (a to by asi nepřežily).
• Býložraví dinosauři polykali také kameny, které jim v žaludku pomáhaly s rozmělňováním listů.
• Hadrosauři (na fotce) měli dutý hřeben na hlavě, který jim sloužil jako trubka, žili ve stádech a byli býložraví.
• A stegosaurus z nadpisu měl mozek o velikosti vlašškého ořechu, vážil 2 tuny a měřil asi 9 metrů.