Nový dům, nový hrad

Jak jsem slíbila minule a předminule, dneska si povíme něco o našem novém domově. Začneme lokalizací – bydlíme ve městě Puebla, hlavním to městě státu Puebla, ve frakciu El Mirador de la Calera, což přeloženo znamená „Výhled z vápenky“. Frakcio je něco jako rezidenční čtvrť, má vlastní brány a vlastní vrátné, kteří nám mávají, když bránou projíždíme. Jen smůla, že takhle vesele mávají skoro všem, takže se bezpečnostní opatření jaksi míjejí účinkem.
Náš dům se nachází téměř na konci čtvrti, úplně na kopci, takže když se převalíme v posteli na pravý bok, vidíme z okna celé město pod námi a za ním sopky. Ten výhled je asi to nejdůležitější, co rozhodovalo při výběru domu.
Dům samotný je OBROVSKÝ. Alespoň na české poměry. Na místní je to něco ve stylu větší chalupy. Sousední domy jsou některé dvakrát tak velké, dvakrát tak honosné a mají dvakrát tolik služebnictva. My máme pronajatou chaloupku s pouhými třemi ložnicemi, dvěma jídelnami, dvěma obývacími pokoji a jednou kuchyní a jednou vstupní halou. K tomu patří ještě pokoj pro služebnou a pokoj pro zahradníka. Všechny ložnice a pokoje mají své šatny a svá sociální zařízení, která postupně živí našeho spřáteleného instalatéra. K domu patří ještě velká zahrada s jezírkem a zlatými rybkami. Obávám se, že zlaté rybky budeme muset při stěhování do Evropy majiteli domu nahradit, protože za náš pobyt utěšeně umírají. Prý zimou.
Na pravidelný úklid našeho domu bych si musela brát dovolenou, takže třikrát týdně chodí hospodyně. Jednou týdně pak chodí zahradník, který vystřihává naše zahradní fíkusy do tvaru zajíčků, likviduje mrtvou rybí populaci, stříhá trávník a zalévá botanickou zahradu vevnitř domu i venku. Hospodyně i zahradník jsou Mexičani a mluví pouze španělsky. A jak se takový personál řídí, když španělsky nemluvím? Tak to třeba příště.

Dušičky

Původně jsem myslela, že budu psát o našem domě a jeho chodu. Je to zajímavá taškařice, mít pronajatý dům v Mexiku. Obzvlášť, když všichni, kdo se starají o jeho chod, mluví španělsky, ale vy ne. Ale tento týden byly Svátek všech svatých a Dušičky, takže o domě příště, dneska se podíváme, jak se slaví Día de muertos. Taky pěkná taškařice.
Už po našem příjezdu, tedy měsíc před svátky, byly ve všech obchodech k vidění různé rekvizity ke slavení Halloweenu a Dušiček. To znamená, že všude byly k vidění různé podoby kostlivců, dýní, strašidel, krys, lebek a jiných záhrobních záležitostí. Dušičky jsou prostě velkým svátkem a toho obchodníci musí náležitě využít.
Halloween byl ve středu, ale už několik dnů předem se na domech a zahradách začaly objevovat strašidla, strašidýlka a dýně. Náš soused měl například za okny krysy (umělé) a před vchodem bílé nafukovací strašidlo a svítící hrob i s mrtvolou (umělou). O samotném Halloweenu bylo ošklivo, pršelo a byla bouřka, takže jsme na vlastní oči nemohli ohodnotit kreativitu masek místních dětí.
Čtvrtek a pátek byly svátky Všech svatých a Dušičky. V Mexiku to znamená 2 dny volna, kdy se Mexičané věnují slavení a my, cizinci, odpočinku. Na Všechny svaté byl klid a pohoda, ale na Dušičky to vypuklo.
Día de meurtos je opravdu velkým svátkem, celé rodiny se vypraví na hroby svých předků a tam slaví, jedí, tančí a zpívají. S našimi pochmurnými Dušičkami to nemá nic společného, je to fiesta, ne tiché vzpomínání na zesnulé. Hřbitovy jsou v tento den obsypány auty, stánky s květinami, jídlem, větrníky a cukrovou vatou. Davy proudí na hroby s koši plnými jídla a pití a ze hřbitovů se ozývá zpěv a hudba.
Na hroby se mimo žlutých květin (což jsou zde smuteční) a barevných větrníků dává ještě ovoce, cukrové lebky a „pan de muerto“. Pan de muerto je bochník z kynutého těsta, něco jako náš mazanec nebo vánočka, akorát s tím rozdílem, že navrchu místo rozinek a mandlí je ozdoben „kostmi“ z těsta a posypaný je sezamem nebo cukrem. K dostání je v různých velikostech, ale kosti, sezam nebo cukr jsou na všech stejné.
Kdo by si ho chtěl zkusit upéct a umí anglicky, ať se podívá na recept.
Ale tento den se neslaví jen na hřbitovech. Před domy, kde tento rok někdo zemřel, jsou žluté květiny, nejvíce měsíčky a afrikány, vysypány do tvaru kříže a z květin vede cestička do domu. To proto, aby duše zemřelého našla bez problémů zpět cestu domů.
V obchodech jsou postaveny také oltáře s květinami a jídlem. Jsou věnovány blízkým zaměstnanců, ale i třeba několik desetiletí zemřelému herci, kterého prostě měli rádi.
Prostě tento den se svět živých se vesele spojí světem mrtvých. Závidím mexickým dušičkám, musí být o dost šťastnější než ty naše, uplakané, smutné a zahalené mlhou.