21.7.10

Služby až do domu

Jak už jsem tu kdysi psala, Mexiko je zemí služeb. Zákazník je pán a musí se mu sloužit skoro do roztrhání těla. A vzhledem k tomu, že zdaleka ne všichni tu mají auto a síť veřejné dopravy je chatrná, často se nabízí služby až do domu. A není to jen dovážka pizzy, kterou známe z Čech. Poslíčci na motorkách s velkým kufem vám domů dovezou i další věci.
Třeba léky. To je velice praktická záležitost. Když máte doma nemocné děti a nemůžete si zajet do lékárny nebo jste sami ve stavu, kdy posledním přáním je jet někam mimo postel. Já tuto službu využila jednou když moje zažívání nespolupracovalo a nedovolilo mi vzdálit se od sociálního zařízení na dobu delší než pět minut. Funguje to následovně. Zákazník zavolá na bezplatnou linku jím vybrané lékárny (protože tuto službu mají téměř všechny velké řetězce), řekne název léku a svou adresu. Operátorka na druhé straně oznámí cenu a zeptá se, jakou bankovkou budete platit. Asi za hodinu u vás doma zazvoní poslíček a má pytlíčky - jeden s lékem a druhý s účtem a přesně odpočítanou hotovostí na vrácení na oznámenou bankovku. Celá operace, při níž nevytáhnete paty z domu stojí směšných 5 pesos a v tomto případě pacientům pěkně ulehčí život.
Podobným způsobem se dají objednat další věci - třeba často potkávám poslíčka z masny, občas z pekárny, pravidelně mě míjí auto z čistírny, které si u vás vyzvedene špinavé věci a čisté je vrátí. Stejně funguje každotýdenní dovážka pitné vody v kanystrech a dokonce i coca coly a jiných sladkých limonád. Není neobvyklé potkávat na ulicích poslíčky z kavárenských řetězců s podnosy plnými kávy a také samozřejmě dovozce pizzy a suši.
Co je také velice příjemné jsou opravdové služby, za kterými si normálně musíte dojít. My si třeba s kamarádkami pravidelně objednáváme paní na pedikůru a občas masérku. Ty pak dorazí do nějakého domova, my se tam sejdem, navzájem si pohlídáme děti, u kafe probereme novinky a ještě se necháme zkrášlit. Dokonce, když jsem byla těhotná, tak mi kadeřnice nabídla, že po porodu jí můžu zavolat a ona přijde ke mě domů se svou kadeřnickou výbavičkou. No a kosmetička až do obýváku je skoro samozřejmostí.
Určitě těch služeb až do domu je ještě víc, ale ještě jsem je prostě neobjevila. Jedno ale vím jistě, bude se mi po nich stýskat.. Tak jen tiše doufám, že takovéto vymoženosti se už objevují i v Čechách.

12.7.10

Nedělní trh v Cuetzalanu

Cuetzalan sám o sobě je malým horským indiánským městečkem uprostřed Sierra Norte. Jeho poloha 1500 metrů nad mořem není v této zeměpisné šířce úplně ideální. V zimě tu mají i mínusové teploty a v létě zase přes třicet. A to vše při velmi velké vlhkosti vzduchu. Městečko má samozřejmě zócalo s kostelem a od něj se rozbíhají nahoru a dolů po kopci křivolaké uličky. Typické ceutzalánské domy mají převislé střechy pokryté kamennými taškami.

Přes týden musí být Ceutzalan ospalou vesničkou střediskovou, o víkendu se sem zavítají občasní turisté a vrchol všeho nastává v neděli. Kdy je trh. Ulička na fotce je zabraná v sobotní odpoledne, kdy tu bylo jen pár místních a turistů na kafi, které se pěstuje po okolních kopcích a které je opravdu výborné.

A v neděli jsou všechny uličky v okolí náměstí i celé náměstí samotné plné stánků se vším. Sjíždějí se sem zemědělci ze širokého okolí, aby prodali svou úrodu, ženy prodávají místní vyšívané oděvy, své stánky rozbalí řemeslníci i výrobci suvenýrů. V neděli je v Cuetzalanu rušno.

Prodávají se tu květiny různých druhů a barev...

... kožené výrobky. Od pásků, potahů až ke koženým opánkům, kteří místní muži nosí k jejich typickému oblečení. Bílým kalhotám v kotnících podkasaných, bílé haleně, občas s bílým šátkem, slaměnému klobouku a kožené či lýkové brašně.

Samozřejmostí je obrovská nabídka ovoce a zeleniny. Vše bio a čerstvé přímo z okolních svahů. Když jsme viděli políčka v okolí Cuetzalanu, říkali jsme si, že kdyby se tam zasadilo koště, určitě by z něj za pár týdnů byl strom :-).

Speciální stánky jsou s chile. Papričky malé, papričky velké i největší. Červené, zelené, hnědě i ty černé. Zákazník má jedno jisté, všechno chili více či méně pálí.

Ukázka typického indiánského obyvatelstva Ceutzalanu. Mladá maminka nesoucí dítě v šálu, indiánská prodavačka suvenýrů v široké nabírané sukni, vyšívané haleně a šáekem a u ní postávající zemědělný lid v bílém oblečení. A což je pro cizího návštěvníka taky zajímavé, většina z nich ještě mluví indiánským jazykem nahuatl, takže se španělštinou si tu někdy nevystačíte.

6.7.10

Cuetzalan

Už je to jasné, naše mexické dny se pomalu chýlí ke konci. A to, že už víme, kdy se vracíme do Čech nás pohání k ještě větší cestovatelské aktivitě. Mexiko je obrovské a my jsme toho ještě tolik neviděli! A tak to doháníme doslova za pět minut dvanáct. Těšte se na pořádnou prázdninovou porci cestovatelů...

Začínáme víkendem v Cuetzalanu. O tomto horském městečku jsme hodně slyšeli. Naše hospodyně Lety a její rodina odtud pochází, a tak jsme měli čerstvé informace o tom, jak moc tam zase pršelo, jak moc tam je v létě vedro a v zimě jaká je tam hrozná zima. Ale taky, že jsou okolo vodopády, pralesy, čistá příroda, pyramidy a jeskyně. Pořád jsme se tam chystali, ale až teď, skoro po třech letech v Mexiku se naše plány proměnily v realitu.
Cuetzalan leží tři hodiny cesty na sever od Puebly, nedaleko severní hranice státu Puebla se státem Veracruz. Cesta je již poměrně civilizovaná. Dvě hodiny se člověk veze placenou dálnicí, cuotou a pak něco přes hodinu kličkuje horskou silničkou plnou děr až na místo. Poslední hodinu cesty si člověk připadá jak pod Alpami. Vysoké kopce pohoří Sierra Norte jsou pokryté zelenými pastvinami a borovicovými lesy připomínají hodně evropskou přírodu. Až na ten rozdíl, že v Rakousku člověk určitě na tůře nepotká tropické hady, štíry a pumu, která v místních lesích žije.

První zastávkou bylo Apulco, které místní vtipně přejmenovali na (Ac)apulco. Původně hacienda u řeky je dnes malým hotelem s restaurací a cabaňami (chatičkami) v přírodě. A když se člověk vydá na krátkou procházku přilehlým lesoparkem po pár minutách se dostane k vodopádu, který není zdáli vidět, ale zato pořádně slyšet. Až z bezprostřední blízkosti člověk zjistí, že se řeka propadá o tak třicet metrů dolů. Vodopád se jmenuje příhodně Olla (Hrnec).

Když jsme přijeli do Cuetzalanu, nevěděli jsme kudy kam. Na to jsou ale místní zařízeni. U vjezdu do městečka čekají mladíci, kteří vás doprovodí k vašemu hotelu. Ale nenastoupí k vám do auta, aby vám ukázali cestu, ale běží před vámi. Když před naším autem křivolakými uličkami běžel náš průvodce, vzpomněli jsme si na začátky automobilismu, kdy před každým vozem musel běžet člověk s červeným praporkem. Náš průvodce, dvacetiletý Juan, nás potom stejnou cestou zavedl k místním vodopádům a druhý den ven z města (to proto, že byl trh a hlavní silnice byly zavřené). Odhadem přitom naběhal asi 10 km a nebyl vůbec udýchaný. Říkal, že to má v rámci tréninku na fotbal. A my máme zase nač vzpomínat. Živou GPS už asi nikdy víc mít nebudeme.


Cesta k místní přírodní atrakci, vodopádu Las Brisas, vede tropickým pralesem. Nás překvapil zvuk pralesa. Celý les zněl zvukem připomínajícím vysoké houslové stacatto, které vyluzuje nějaký místní hmyz, asi příbuzný cvrčka. Spolu s horkým vzduchem a nespočetnými schody je procházka skoro hororovým zážitkem.


Vodopád las Brisas není jediný, ale nejlépe přístupný. Místní ho využívají ke koupání a pořádání pikniků. Voda v jezírku je příjemně studená, ale taky zrádně hluboká.

I zócalo horského Cuetzalanu zdobí neodmyslytelný kostel, konkrétně farní kostel Svatého Františka. Na náměstí a přilehlých uličkách se pořádá každou neděli trh, který je jednou z největších místních turistických atrakcí. A protože se nám fotky z něj sem už nevešly, ukážeme vám je příště...