Když člověk bydlí v cizině, stane se, že na něj občas vyskočí dějiny jeho vlastního národa. V Německu snad víc, než kde jinde. V práci i v soukromí se potkáváme s lidmi, jejichž předci bydleli v Sudetech a po válce museli odejít. Někdo je rád, že babička nakonec skončila v Západním Německu, někdo se jede s dědečkem podívat na starý domov, někdo cítí starou křivdu ještě v druhé generaci. Poslední příběh jsem si vyslechla dnes u lékaře.
Pan doktor mě přivítal na předoperačním vyšetření. Když si
přečetl mé jméno a zjistil, že jsem z Česka, povyprávěl mi svou rodinnou
historii. Jeho rodina přišla do Brna z Rakouska, počeštili si jméno a
usídlili se tam. Jeho otec byl majitel továrny a politicky činný muž. Mluvil
česky a německy, jak to v Brně bývalo zvykem. V roce 44 se jim
narodil syn a v roce 45 otec přišel o život na brněnském náměstí, protože
měl německou národnost. Matka s dětmi se do roku 49 skrývala v lesích
okolo Brna a pak se jí podařilo dostat se do Německa, kde dalších 5 let žili v lágru
na cimrách po čtyřiceti lidech. On
křivdu osobně necítí, prý pro něj život v úkrytu i v lágru byl
poměrně dobrodružný, jeho matka to však vnímala samozřejmě jinak. Tím jeho
vyprávění skončilo a přešlo se k rutinnímu lékařskému vyšetření.
Ten příběh mě zaujal. Pohled na poválečný čas očima dítěte z té
„druhé strany“ byl loni zachycen v německo-australském filmu Lore.
Film o dívce, která se po zajetí rodičů musí postarat o své sourozence a
dopravit je přes několik zón na druhý konec Německa k babičce, byl jedním
z nejsilnějších filmových zážitků posledních měsíců. Samozřejmě, že neznám podrobnosti brněnského
příběhu, chybí souvislosti i jména. Ale stejně by mě zajímalo, zda někdo najde
odvahu natočit film o nějaké jiné Lore, která utíkala s rodiči třeba právě
z Brna. Určitě by to byl zajímavý příběh, i když by se v něm Češi možná ne vždy objevili jako mírumilovní. Ale tak to už v historii chodí a o vině či nevině tato noticka není.
