Dítě v autě

Podle toho, že nepřibývají žádné nové cestovatelské příspěvky, by se mohlo zdát, že už necestujeme. Je pravda, počasí a zdraví výletům zatím moc nepřeje, ale přesto cestujeme pořád. Hlavně pendlujeme mezi Německem a Čechami. Že z toho nejsou žádné třeskuté cestovatelské zážitky, je jasné.  Ale od té doby, co máme děti, je vlastně každá delší cesta autem zážitkem sama o sobě.

Naše děti jsou automobilová generace. V autě se vozí od prvních dnů svých životů a to téměř nepřetržitě. Jsou na auto tak zvyklé, že cesta vlakem nebo autobusem se pro ně jeví jako dobrodružství a vyžadují ji za odměnu jako něco mimořádného. Auto pro ně naopak představuje něco všedního,nudného a nezbytně nutného.

Od té doby, co máme sami děti, věnujemezvýšenou pozornost autům, které mají na zadním skle nalepenou cedulku „dítě v autě“ či se případně majitel auta chlubí, že veze výslovně Miu a Bena. Víme, že přítomnost v dorostu v autě je stejně nebezpečná jako požití alkoholu před jízdou. Malí cestující totiž vůbec neberou ohledy na to, že řidič je hlavně od toho, aby udržel auto na silnici, nikoho a nic nenaboural a dojel do cíle. Děti mají totiž řidiče zároveň spoustu požadavků a jejich vyřešení požadují okamžitě a střelhbitě. Pro ilustraci včerejší čtvrthodinová jízda z hudebky.

„Mami, prosím, housku.“ – dobrý, ještě stojíme na parkovišti. Takže vybalím housku a podám ji do zadní sedačky. Vyrážíme. Za dvě minuty je houska na zemi. „Mami, upadla houska“. „Ne, houska ze země se nejí, vydrž domů.“  „Mami, chci knížku“ chce si batole ukrátit dlouhou chvíli. „Knížku, máš vedle sebe, tak si ji podej.“ Buch, knížka je pod sedadlem spolujezdce. „Mamí, kníííííííííííííííížku“. „Teď ti ji nemůžu podat, řídím.“ „Mamííííííííííííííííííííí, knííííííííííííííížkůůůůůůůůůůůůůůů.“ Objíždím zaparkované pošťácké auto, dávám přednost na křižovatce a šátrám pod sedadlem pro knížku. Hurá, knížka je venku. Hodím ji do zadních řad. Úspěch. „Mami, chci pití. Nemůžu otevřít lahev.“ „Podej to sem.“ - opáčím trochu podrážděně, vjíždím na kruhový objezd a zároveň otvírám lahev, co mám mezi nohama. Podávám ji opět dozadu. Žízeň je utišena, dokonce není nikdo polit a je podezřelý klid. Dítě usíná a já se po zbývajících 5 minut můžu věnovat „jen“ řízení.

Tak to byla ta lepší varianta, protože trvala jen 5 minut. V případě, že cesta trvá 5 hodin a vezou se dvě děti, požadavky stoupají geometrickou řadou. A pak se mi někdo diví, že preferuji automatickou převodovku. Musím mít přece jednu volnou ruku na krmení, napájení, podávání spadlých knížek, zapínání a vypínání pohádek, utírání nudlí a pacifikování sourozeneckých žďuchanců. Hodilo by se ještě jedno automatické oko, které by pozorovalo okolní provoz. Pak bych se  moje výkonnost v autě zlepšila  a já bych byla jak matka, tak normální řidič.

Proto všichni, kdo to neznáte, pozor na nálepku „Dítě v autě“. I když se může tvářit roztomile, pamatujte, že auto je řízeno řidičem, který je řízen dětmi.

Veselé Velikonoce

Velikonoce po Německu nejsou nic nového pod sluncem. Vajíčka a čokoláda jsou hlavními hity, stejně jako u nás. Jen se tu nevytratil ten religiózní rozměr, takže se ve velkém chodí do kostela. Nejdříve pro posvěcené jarní proutí a pak na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. Po nedělní mši a svátečním obědě chodí velikonoční zajíček s pytlem plným dobrot a malých překvapení pro děti. Své dárečky schová do zahrady nebo v případě ošklivého počasí po domácnosti a děti hledají  skrýše plné sladkých překvapení.  No, a protože má velikonoční zajíček v pondělí volno, přesunul se poslední roky i do Čech a tam si to o den později zopákne.  

Ale dozvěděli jsme se, že pro barvená vajíčka se chodí v Bavorsku ke svobodným ženám i v pondělí (tady na severu ten zvyk není). Vejce od slečny musí být červená a patří k nim i panák pálenky. Koledníci se tak zmrskají i bez mrskání pomlázkou. Pomlázku jsme zatím všude ve světě museli dost vysvětlovat a někdo prostě nepochopí, že nejde o týrání žen, ale o lidovou tradici.:-)

Víme, že hlavní atrakcí je pro děti v Německu nedělní odpoledne, ale dneska jsme jeli z Čech a zajíček tu naši rychlou jízdu nějak nestihl.  Abych dodržela alespoň něco z českých pondělních zvyků, vyslala jsem děti na zahradu natrhat lístečky jako obtisky na vajíčka barvená v cibuli. A ony místo toho přinesly vajíčka čokoládová od sousedů. Těm se zajíček dost opozdil a chodil téměř před večeří. A když sousedé zjistili, že u nás bude nadílka až druhý den, o zahradní úlovek se podělili.

Vajíčka v cibuli pro mě mají ještě jednu asociaci a to mexickou. Tam jsou velikonoce velice důležité a velice náboženské a smutné svátky. Žádné jaro, žádná mláďátka natož barevná vajíčka. Myslela jsem tedy, že obarvím vejce alespoň v cibulových slupkách, ale ouha. Všude se prodávala cibule bílá a úplně nahatá, zbavená všech hnědých sukének. Dodnes netuším, proč zelináři v Mexiku cibuli loupou, ale těch pár let jsem barvila vajíčka čajem.

Přejeme Vám krásné velikonoční svátky s vajíčky, čokoládou, s pomlázkou i bez. Hlavně si je užijte ve zdraví.