PF 2015

Klidné vánoční svátky, veselé oslavy Silvestra a bezchybný nový rok vám všem přejí

D+E+K+A

Pralinky na poslední chvíli

Pokud se vám stále nepodařilo upéct cukroví přidávám ještě dva recepty na pralinky. Hotové jsou tak rychle, že s nimi stihnete ještě ozdobit štědrovečerní stůl. Anebo si s nimi spestříte silvestrovskou oslavu.

Kávové pralinky

200 g mléčné čokoládové polevy

1/8 l šlehačky

4 lžíce rozpustné kávy

50 g měkkého másla

3 lžíce kávového likéru

hoblinky z bílé čokolády

Polevu nakrájíme na drobno a společně se šlehačkou a kávou rozpustíme v misce nad vodní lázni. Vymícháme měkké máslo do pěny v jiné misce a postupně přidáváme hmotu z čokoládové polevy. Přidáme kávový likér a necháme trochu ztuhnout. Hmotu plníme do cukrářského sáčku a stříkáme do košíčků. Hotové pralinky posypeme hoblinky z bílé čokolády.

A ještě jeden recept pro ty, co nemusí čokoládu a mají naspěch. Pralinky jsou hotové za 20 minut.

Meruňkové kuličky

200 g sušených nesířených meruněk

200g kokosu

100 g moučkouvého cukru

5 cl meruňkové pálenky

hnědý cukr na obalení

Meruňky rozmixujeme na kaši (tyčovým) mixérem. Přidáme kokos, cukr a po kapkách meruňkovici. Formujeme kuličky, které obalujeme v hnědém cukru.

Samozřejmě v obou receptech lze vynechat alkohol. Pak ale pozor na děti, pralinky schovejte tak, abyste je našli dřív než ony. :D

Pralinky

V sobotu jsme s kamarádkami absolovaly kurz přípravy pralinek. Byl to můj první kurz a zajímavá zkušenost.

První setkání s Němci v kurzech vaření jsem udělala před deseti lety, když jsem na stipendiu bydlela v Regensburgu a rodina, u které jsem bydlela mne pozvala na večeři. Byl losos s bramborem. Rybu se naučil otec rodiny připravovat na kurzu vaření. A protože jsem byla pozvána i k přípravě večeře, dost mne zarazilo, že to, co se řeklo na kurzu bylo považováno za svaté. Od kurzového receptu se nemohlo uhnout ani o píď , improvizace nepřipadala v úvahu. Žádné "Nemáš rajče, dej do toho kečup." se nekonalo.

Vybavena touto zkušeností jsem vyrazila na kurz. Byl to narozeninový dárek pro kamarádku, ale nechtěly jsme ji v tom nechat samotnou, tak jsme to pojaly jako předvánoční dopolední večírek. Byla jsem vnitřně připravena na přísné instrukce a na nutnost je dodržovat. Realita byla odlišná. Vedoucí kurzu nedávala žádné rady do života, pouze nám přidělila recepty, které jsme měly za tři hodiny zvládnout. Jediná praktická připomínka byla, že nejdřív se rozehřívá smetana s čokoládou a až pak se do toho přidávají další ingredience. Takže pokud se na kurzu vyskytla nezkušená  a vařečkou nepolíbená kuchařská panna, měla dost smůlu, protože už dle návodu mohla pralinkovou hmotu zhatit tím, že ji prostě spálila.

My, zkušené československé kuchařinky, jsme se do toho pustily s chutí. Zahřívaly jsme suroviny nad vodní lázní, přidávaly přísady podle receptu (pokud se jednalo o alkohol, trošku jsme přitvrdily), chladily opět ve vodní lázni a číhaly na správný moment, kdy se pralinková hmota dá tvarovat do žádoucích tvarů. V nevyhlášené soutěži o nekrásnější pralinku jsme vedly o několik délek (a minut), takže jsme v závěru pomáhaly ostatním účastnicím s jejich výtvory. A ještě jsme se u toho docela pobavily. Závěr byl však takový, že příště zvládneme pralinky v klídku doma i s dětmi.

A jestli jsem vám udělala chutě. Tak tady je jeden recept, který se bude vyjímat dobře i na vánočním stole:

Medové pralinky s rumem

100 g mléčné čokolády

15 g medu

20 g rumu

 30 g másla

Čokoládu nakrájíme na malé kousky a spolu s máslem zahřejeme v kovové misce ve vodní lázni. Když se obě suroviny spojí přidáme med a rum a vymícháme do hladka. Misku dáme do chladu a chvíli počkáme, než hmota trochu ztuhne. Naplníme hmotou cukrářský sáček a zdobíme do papírových košíčků případně do hotových čokoládových skořápek. Podáváme vychlazené.
Dobrou předvánoční chuť.

Dánsko s trochou kultury

 

Rodiny s dětmi se dělí na muzejní a nemuzejní. Naše rodina je velmi muzejní a to, kupodivu, především děti, které vyžadují návštěvu všech možných muzeí. Nejinak v Dánsku. Naštěstí v každém městě i vesnici mají minimálně jedno muzeum. Někdy nic velkého, někdy unikát, ale pokaždé, jak je tomu ve Skandinávii zvykem, velmi přátelské k dětem.  Tak jsme si v jednom muzeu mohli vyzkoušet, jak by zněl náš rodinný band, v dalším jsme si po procházce expozicí vlastnoručně vyřezali loďku, před dalším jsme zas skoukli žonglérské představení a v minimuzeu jsme se mohli cítit jako opravdoví obři. Nejdobrodružnější byla návštěva muzea jantaru, které necelý měsíc před tím vykradli tak, že se do něj lupiči probourali zdí. Fotky z vyšetřování zločinu byly zajímavější, než kdyby tam byly samotné exponáty. Na celý týden jsme si koupili muzejní pas.(http://vardemuseum.dk/dk.php/museer/oversigt) Každá z oblastí má svůj a vyplatí se už od návštěvy dvou muzeí za týden. Děti do dánských muzeí vstupné neplatí. 

 

V Esbjergu (http://www.energymetropolis.com), největším městě v okolí a průmyslovém centru regionu, nás velice zaujali velcí bílí muži. Ve větru sedí nehnutě a koukají na přístav a moře. Symbolizují setkání člověka s mořem.  Oproti devítimetrovým sochám se každý cítí jako drobeček.

Na poslední den dovolené jsme si nechali návštěvu vikingského vesnice (http://www.levendehistorie.dk/). Skanzen ožívá každý den řemeslníky, bojovníky a obchodníky. Děti i dospělí si tu mohou vyzkoušet různá řemesla. My jsme šili váček z kůže a pekli chleba. Teda žádný pecen, ale pěkně místní knackerbrot z mouky a vody. A Adam se mohl zúčastnit hodinu a půl trvajícího výcviku mladých vikingských válečníků. A tam se naučil, že sice zacházení se zbraní je důležité, ale neméně důležité je, jak se válečník tváří a jaké odstrašující zvuky vydává.

Selfíčko

Selfie je fenomén doby. Fotka obličeje lemovaná nataženou rukou je populární mezi celebritami i plebsem. Při našem prodlouženě-víkendovém pobytu v Říme jsme zjistili, že je to taky dobrý artikl. Pro všechny, kdo nechtějí mít vedle obličeje ruku je tu nový, inovativní, kreativní, super, bombastický držák na mobilní telefon či foťák ve výhodném balení i s dálkovým ovládáním.

Obchod s ním rozjeli v Římě ve velkém Indové. Na každém rohu, u každé památky, památníku, muzea či vyhlídky (a že jich v Římě je) stojí Ind s nabídkou selfie držáků. A tak milí turisté mohou bez problémů a bez vytaženého ramene a vykrouceného krku zaznamenat sami sebe u oblíbené památky, s oblíbenou zmrzlinou nebo dokonce ve svém nejoblíbenějším kostele. A pokud se držáček vytáhne do maxi polohy, možná se mu do selfie vejde celý jeho autobusový zájezd i s celým Coloseem.
Novinka je ke koupi za smluvní cenu 12 - 20 eur, s velkou obchodní zdatností i za 5. No nekupte to.
My jsme byli naprosto staromódní a nepokrokoví. Když jsme na fotce chtěli být všichni, prostě jsme požádali okolo procházejícího turistu či domácího o vyfocení. A tak nemáme žádnou selfie z Říma.

Dánská ochutnávka

Letos jsme se vydali zjistit. proč jezdí Němci tak rádi do Dánska. Velice často jsme se totiž dozvídali, že když k moři, tak přece do Dánska. Tam je to nejlepší. Dlouho nám to vrtalo hlavou. Obě dánská moře - Severní i Baltské přece mají v Německu taky. Tak co na tom vidí?

Třeba duny porostlé travou a šípkovými keři a v nich schované domečky. Pro dánské architekty a vlastníky nemovitostí existuje jedna oblíbená barva a tou je černá. Akceptují ještě šedou a bílou. S barevnými akcenty se zachází jen opatrně.

Nekonečné rozlehlé písečné pláže. Na některé se dá dojet až autem, což mnozí z Němců považují za největší výhodu dovolené v Dánsku. My, vybaveni plážovým stanem a piknikovou dekou a překvapeni slunečným, i když velmi větrným počasím jsme trávili na pláži každý den alespoň pár hodin. Děti pilně budovaly písečné hrady a celé nové země. Že přitom byly oblečeny do větrovek a čepic jim vůbec nevadilo.

A opět nekonečné pláže. Člověk se tu může po pláži vydat na několikakilometrovou tůru. A během procházky se dá kochat pohledem na duny, sbírat mušle a kaminky, běhat, zpívat (přes neustálý vítr vás stejně nikdo neuslyší).

Duny, pláže, moře, mraky, sluníčko, vítr, vítr a vítr. Dovolená v Dánsku byla nakonec jeden velký relax.

Nestíhám

Nestíhám, nestačím... popěvek z Včelích medvídků si pobrukuji celkem pravidelně. Od května jsem začala opět pracovat, sice na částečný úvazek, ale přece jen po sedmi letech je to pořádná změna. Proto, i když by se mohlo zdát, že blog zanedbávám nebo už nemám co sdělit, není to pravda. Prostě nestačím. A kolikrát si řeknu, že to či ono by bylo pěkné téma na blog, ale pak se to pod tíhou každodenních drobností někam ztratí. Anebo se už konečně k počítači dostanu, uvařím si k tomu hrnek čaje a zjistím, že zas nespolupracuje technika. Ale nejčastěji se mi stane,  že uléhám k zaslouženému spánku, tedy spíš upadám, a při tom volném pádu do říše snů mi jen probleskne, že jsem to dneska zase nestihla.

Jediné, k čemu se dostanu, je letmé zaznamenání nápadu do diáře a pevné odhodlání, že už mi konečně někdy zbyde půlhodina času mezi prací, úklidem, psaním domácích úkolů, dohledem nad cvičením na kytaru, stříháním přerostlých křovin na zahradě, vařením a každodenním taxikařením a já se konečně dostanu k napsání něčeho, co by se alespoň z dálky podobalo vylíčení života na cestách. Třeba něco o naší dovolené v Dánsku. Nebo o výletech po okolí. Nebo něčeho úplně jiného. Tak příště, protože dneska jsem to zase nestihla...

Slovní hodnocení

Vysvědčení jsou už dávno za námi a do pololetí daleko. Ale přesto mi to nedá, a vrátím se k vysvědčení, kterým jsme ukončili předlouhý první školní rok . V první třídě se tu neznámkuje, ale píše se slovní hodnocení. A to nás, rodičích prvňáčků vyvolalo rozporuplné emoce. Ono vůbec se způsobem hodnocení ve škole tady trochu bojujeme.

V první a druhé třídě se neznámkuje, ve třetí a čtvrté ano a známky jsou velice důležité, protože se průměr započítává do přijímacího řízení na gymnázia a další stupně, na které se přechází už v páté třídě. V praxi to vypadá tak, že první a druhá třída vypadá pohodověji než v Čechách, a pak přichází stres pro celou rodinu.

Za celý první rok jsem nenacházela v sešitech a pracovních listech moc věcí, které by mi napověděly, jak na tom Adam je. Občas smajlík, občas razítko. V pololetí jedno hodnocení pro celou třídu a pořádný vysvědčení až na konci července.

V červnu jsme měli rodičák, na kterém jsme se dozvěděli, že slovní hodnocení je vždy pozitivní a že dané formulace jsou vlastně ekvivalentem známky. Ale rozklíčování formulace/známka jsme nedostali. A pak nám taky bylo sděleno, že u některých oblastí jsou písmena od A do E, kdy C je průměr, ze kterého se vychází a vybočení od průměru, jak pozitivní, tak negativní se hodnotí náležitými písmeny. Což mi přišlo poněkud zvláštní, protože C je pro mě spíše ekvivalentem známky 3. Takže na vysvědčení to vypadalo, že Adam má z chování 3, ale on byl jen v normě.

Když děti přinesly vysvědčení domů, nenastalo žádné velké nadšení a to hlavně z důvodu, že hodnocení moc nerozuměly. Matky žhavily telefony na všechny strany, srovnávaly jsme formulace, abychom se dobraly k nějaké představě o výkonu našich dětí. Prostě, kdyby tam bylo jasně napsáno Pepíček má psaní za 2, bylo by to pro všechny strany konkrétnější a asi míň o nervy.

Další diskuze se vedly o tom, co ve vysvědčení není napsáno. Jestli to, co tam není, je dobré, protože se předpokládá, že to dítě zvládá nebo špatně, protože slovní hodnocení musí být v pozitivním slova smyslu, tudíž to tam učitel nemohl napsat. Názory rodičů se různily, a tak nám nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že jsme se toho opět moc nedozvěděli. Tak vzhůru do druhé třídy, vzhůru za slovním hodnocením. Ve třetí už konečně možná zjistíme, jak na tom ti naši potomci jsou.

Industriální památky

Jednou za čas se vypravíme za příbuznými do Slezska. Není to za rohem, a tak většinou chvíli pobudeme a prozkoumáme okolí. Letos jsme měli naplánované malé výlety po Beskydech, ale počasí nám nějak nepřálo. Nejdříve bylo moc vedro, takže jsme skončili místo v lese na koupališti. A pak, když už jsme opravdu jeli do Beskyd, tak tak strašně pršelo, že jsme to raději obrátili zpátky. Naštěstí není v dnešní době vůbec problém zjistit, co s načatým upršeným dnem, a tak jsme skončili v Ostravě-Vítkovicích v expozici U6.

Místní železárny fungovaly do konce devadesátých let. Vysoké pece vychladly a dlouho se diskutovalo, co s průmyslovým provozem. Pak byla Dolní oblast Vítkovic prohlášena národní kulturní památkou a dostala se do UNESCO. A teď už to tam žije. Festivaly, galerie, buduje se Svět techniky a v expozici U6 je Malý svět techniky pro děti zasvěcený Julesi Vernovi. Jeho romány zde ožívají, návštěvníci si mohou vyzkoušet různé technické vynálezy a nástroje. Třeba si zvednout tátu ze země pákou. Vydrželi jsme tady celé odpoledne. Tkali, frézovali, přikládali koks do pece, řídili motorku i autobus, prolezli ponorku, vlezli do Sputniku, skládali hlavolamy a učili se názvy vlaků. A až na podzim otevřou Velký svět techniky, pak už to nebude záležitost na jedno odpoledne, ale spíš na celý víkend. Alespoň se máme příště na co těšit.

A vzpomněli jsme si na jeden výlet z minulého roku. Při naší návštěvě Porúří nám místní velice doporučovali návštěvu Essenu a obzvláště koksárny. Tam jsme se s takto velkou průmyslovou památkou setkali poprvé. A taková procházka po koksovně, vstoupení do vysoké pece nebo houknutí do komína má taky něco do sebe. Přesně jako v Ostravě i tady přemýšleli, co s průmyslovým provozem po ukončení výroby. Takže tu pořádají hudební festivaly, letní slavnosti, v zimě se bruslí mezi pecemi, v létě se koupe ve starých kontejnerech. V bývalé administrativní budově vznikly ateliéry pro umělce a architektonická studia.V industriálních městech to prostě žije.

Fotbalový fanda

Když jsem na jaře poprvé psala o návštěvě fotbalového utkání, ještě jsem netušila, jak moc začne být u nás fotbal tématem číslo jedna. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že Adam bude běhat celé dny za míčem, bude chtít chodit na tréninky dvakrát týdně a já, že budu sledovat mistrovství světa, tiše bych si klepala na hlavu.

Adam se nám zbláznil do kulatého nesmyslu. Nejdřív začal chodit na tréninky místního sdružení. Fotbal je tu na vesnici samozřejmě sport číslo jedna a tréninky se pořádají jak pro kluky, tak pro holky od útlého věku až do dospělosti. Myslím, že je tu asi 18 různých družstev, které hrají na různých úrovních místní okresní přebor. Takže vybrat jeho věkovou skupinu nebyl žádný problém. Chodí skoro všichni kluci ze třídy, takže jsme vyměnili cvičení v sokole za pobíhání po trávníku.

Pokud zrovna není trénink, pak máme obdélníkovou zahradu s přírodními brankami (na jedné straně 2 stromy, na druhé podpěry od garáže), takže sotva co Adam odhodí tašku ze školy, prohání se na zahradě a vyhrává buď sám nad sebou, případně nad tátou nebo někým jiným, kdo je zrovna k dispozici.

A protože nechce být fotbalista amatér, pojal to vědecky. Ve školní knihovně si postupně půjčuje dětské knížky o fotbale. Ze začátku ho sice štvalo, že je nechci předčítat, ale teď už si nějak zvykl si je číst i sám. Na to, že do té doby o samostatném čtení nemohla být ani řeč, docela pokrok. Prostě když ho něco zajímá, překoná i svou nechuť. Po mistrovství dostal z knihovny vyřazený fotbalový časopis o mistrovství. Od té doby ho tahá všude, má nastudované všechny možné týmy a časopis začíná mít salátové vydání. Takže fotbal u nás dokonce podpořil základní vzdělání :D.

A propó -  mistrovství. Samozřejmě fandilo celé Německo, ale že i u nás doma poběží po večerech fotbal, případně, že ráno budeme jako první otvírat sportovní zprávy na internetu, abychom se dozvěděli výsledky, o tom se mi ani nezdálo. No a stalo se. Vypadá to, že se v naší rodině rodí další sportovní fanoušek.

Vernisáž

Na rozdíl od Čech, školní rok tu pořád trvá. V Německu jsou letní prázdniny pohyblivé a tento školní rok to prostě vyšlo tak, že se začínalo 8. srpna a končit se bude 30.  července, takže do školy se chodí vlastně celý rok. Ale protože 12 měsíců plného soustředění není úplně jednoduché, ke konci roku začínají odlehčovací akce typu sportovní den, přírodovědný den anebo umělecký projekt. A ten skončil tento týden završený velkou vernisáží děl a následnou dražbou.

Tři dny byly děti rozdělené do tematických skupin a každá se zabývala jiným druhem výtvarného umění. Byly skupiny, které se inspirovaly slavnými malíři, uměním amerických indiánů nebo afrických kmenů, byla skupina batikování, modelování, skupina vytvářející africká zvířata nebo ilustrované knížky pro děti. Starší děti (3. a 4. třída) vytvářely trikové filmy a černé divadlo. A všechna umělecká díla se pak prezentovala na školní vernisáži.

Když jsem dostala pozvánku, trochu jsem se zarazila nad poznámkou o slušném oblečení. "Ale co? Chtějí to pojmout ve velkém stylu, tak proč ne", řekla jsem si. Na vernisáž jsem tedy vyrazila v šatech a dětmi vystrojenými jak na vánoce. A byla jsem opravdu překvapena, že tak dorazila většina dětí i rodičů. A ještě více mě překvapilo, že se na vernisáži podávalo jídlo malého rautu, které  připravily pilné maminky. A pití připravené v sektových skleničkách. Některým rodičům ty skleničky na sekt (samozřejmě s limonádou uvnitř) přišly už moc, ale když už to škola pojala v takovém duchu, tak proč ne. Někde se děti slušnému chování a stolování naučit musí, tak proč ne zrovna ve škole.

Děti byly nadšené. Všechny pyšně ukazovaly své výtvory a díla svých kamarádů. Každá skupina ještě vytvořila jedno společné dílo, které šlo do závěrečné dražby. Adam byl velice zklamaný, že se mi nepodařilo vydražit jejich dílo, ale zájemců bylo tolik, že o neúspěchu akce se určitě nedalo hovořit. Vernisáž byla tedy velice podařenou akcí školy a sdružení rodičů. Tak jsem zvědavá, co vymyslí příště.

Naboso

Nedělní výlet nás zul z bot. Uplynulých pár dnů panují na místní, severoněmecké poměry neobvyklá vedra,  a tak nastal konečně čas vyzkoušet Barfusspark Egestorf  (www.barfusspark-egestorf.de). O této dolnosaské atrakci víme už poměrně dlouho, ale zatím jsme se nemohli odhodlat. Chodit po lese naboso několik hodin, to chce to správné povětří, žádný déšť ani zimu nebo lezavo. Ani jedno tento víkend nebylo, takže jsme vyrazili.

Děti to chtěly pojmout zgruntu a chtěly nechat boty úplně doma. S takovou vervou jsme ale výlet nebyli připraveni podniknout. Nám stačilo zout si boty až přímo na místě. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří dostali geniální nápad na pěší procházku lesem bosky, a tak uzavíratelné skříňky na obuv návštěvníků byly beznadějně obsazené. Takže jsme, stejně jako spoustu dalších návštěvníků, pověsili boty na plot a doufali, že nebudeme muset řídit těch 110 kilometrů zpátky taky naboso.

Princip celého parku je jednoduchý. Pro návštěvníky jsou připraveny tři vzájemně propojené okruhy v lese a na louce a vše se musí procházet naboso. Pro nás to byl poměrně nový zážitek, bez bot jsme celé odpoledne strávili naposled možná jako děti. A náš dorost koncept tohoto parku přijal s nadšením. Konečně nemusely poslouchat hlášky jako "Kolikrát ti mám říkat, že si máš vzít bačkory!" nebo "Obuj se, nastydneš od nohou!", kterými je špikován náš všední den. S radostí zahodily sanádly do křoví a vydaly se na cestu. Odvážně ani jeden povrch nevynechaly. Studenou vodu v potoce i nádrži, kovovou balanční tyč, kmeny, několik typů betonových venkovních dlaždic, dřevo, větve, šišky, kameny všech tvarů a velikostí a dokonce ani střepy.

Největší atrakcí bylo ale bahno. Bahnivých brodů bylo asi pět a pokaždé bylo blátíčko trochu jíné. Poprvé hrubé a hnědě, pak hlaďoučké a černé, patlavé tmavě šedé či klouzavé světle šedé. Emma se nejdřív trochu zdráhala, ale pak v rochnění v bahně našla zálibu a za pokřiku "Matsch - platsch" se brodila dalším a dalším jílem. Z bahnivých atrakcí si každý přinesl sváteční tmavé "ponožky".

Po skoro dvou hodinách procházení se bosky lesem jsme se mohli omýt, abychom zapadli zpět do civilizace. Bahýnko bylo ale obzvláště zažrané, takže jsme doma ještě museli nasadit speciální nožní koupel s nasazením kartáče. A dětem jsme museli vytahat třísky z chodidel, protože přece jen nemají takový stupeň hroší kůže na ploskách jako my, dospělí. Ale ani špína, ani třísky neubraly výletu nic na úspěchu. Naboso nás to dost bavilo.

Obrázky z Lisabonu II.

Poslední dny a týdny probíhají v poklusu. A tak je čas chvíli se zastavit a zavzpomínat si na Lisabon.

Před měsícem jsme se potulovali jeho křivolakými uličkami. Abych pravdu řekla, tentokrát jsme se moc nesoustředili na pamětihodnosti. A když už jsme se rozhodli pro návštěvu hradu, měli jsme smůlu, protože zrovna bylo prvního května a to mají památky zavřeno. A tak jsme, jako horda ostatních turistů, přelezli zábradlí alespoň na jednu vyhlídku.

Vyhlídky jsou vlastně taky místními pamětihodnostmi. Z "miradoura" jsou nejen krásné výhledy, ale většinou se jedná i o kulturní místo. Skoro na všech, co jsme byli byl nějaký hudebník tklivě zpívající fado. Fado (česky osud) je místní hudební styl, který se dá částečně přirovnat k šansonu. Písně nejsou veselé, jejich nejčastějším tématem je nešťasná láska, nelítostný osud, moře. Poslouchali jsme fado jedno odpoledne v autě a je fakt, že náladu si tím člověk moc nevylepší. Ale pro sentimentální povahy ten pravý žánr.

Když jsem pořizovala tyto fotografie ve čtvrti Alfama, ještě jsem měla kompletní kabelku. V Lisabonu, podle průvodců v jednom z nejbezpečnějším městě Evropy, jsem se stala obětí kapsářů. Naštěstí lapky v tlačenici zaujala pouze má kosmetická taštička, takže mimo dámských propriet, rtěnky a léků, jsem neutrpěla větší škodu. Jen z leknutí jsem se musela vzpamatovat. Ale po zbytek pobytu jsem kabelku nosila jako vzorná turistka na břiše.

Čtvt Belém je od centra trochu vzádelná, takže je lepší jet pár zastávek vlakem. K vidění je tu katedrála postavená na počet mořeplavcům a také moderní památník objevitelům. Ten nám trochu připomínal reálný socialismus, ale možná to bude jen tím, že obé vznikalo ve stejné době. Ve čtvrti je mnoho hezkých kavárniček a cukrárniček, kde může znavený turista spočinout. V této čtvrti je také jeden ze symbolů města - Torre de Belém. Původně, v šestnáctém století, stála věž uprostřed řeky Tejo a strážila vjezd do přístavu. V 19. století se ale vlivem zemětřesení ostrov potopil a dnes stojí 35  metrů vysoká věž ve vodě.

Dalším symbolem nejen Lisabonu, ale celého Portugalska, jsou dlaždičky. Hlavně ty bílo-modré. Dají se koupit jak masově vyráběné v turistických obchodech se suvenýry, tak i několik desetiletí (možná i století) staré ve starožitnictví. Obložené jsou s nimi celé domy, ale to na fotkách tak nevyzní. A tak alespoň pár příkladů zdobených fasád z lisabonských ulic.

Obrázky z Lisabonu I.

Využili jsme prodlouženého květnového víkendu a vyrazili na západ Evropy, do Lisabonu. Hlavní město Portugalska jsme s kamarády vybrali za cíl už na podzim, když jsme se bavili o tom, jaká místa by bylo hezké v Evropě ještě vidět. A protože zrovna někdo z nás četl Noční vlak do Lisabonu  od Pascala Merciera, napadlo nás právě toto město.

První, na čem jsme se jednohlasně shodli, byl výlet bez dětí. Takže jsme zajistili hlídání, nakoupili letenky, zarezervovali ubytování (vše už v listopadu) a modlili se, aby děti ani babičky nebyly nemocné a my si mohli užít pár dní jako za starých časů. A ono to vyšlo.

Nedávali jsme si nějak vysoké cíle, co se týče návštěvy muzeí, galerií a památek. Užívali jsme si, že nemusíme vyhledávat ani Zoo ani jiné dětské aktivity a tři dny jsme se jen tak potulovali městem a jeho okolím. Procházení jsme v pravidelných intervalech prokládali návštěvami místních hospůdek a kavárniček. Prostě pohoda.

Hezky jsme měli už od příletu. Mohli jsme si tedy Lisabon prohlédnout nejdřív hezky zvýšky. Z letadla není až tak vidět, že se město rozkládá ve zvlněné krajině. To jsme měli poznat až den poté, při pěší prohlídce města. Příště víme, když do Lisabonu, tak v dobrých botách. Popřípadě, kdo chce ušetřit místo kufru při příletu, může si botky koupit na místě. Místní produkce nás velice mile překvapila a při odletu jsme málem kupovali nový kufr, protože nákupy se nám skoro nevešly.

Jak už bylo zmíněno, lisabonské uličky se malebně vinou z kopce a do kopce. Na rovinu narazíte pouze u řeky Tejo. Zvláštností města jsou výtahy spojující  jednotlivé ulice s obzvlášť příkrým stoupáním. Některé jsou úplně obyčejné, některé vypadají jak lanovka na Petřín. Nejznámější je Elevador da Santa Justa (černý vpravo nahoře), který byl postaven Eifelovým žákem, Raoulem Mesnier de Ponsard, a uveden do provozu již roku 1902. Tato informace stojí v každém průvodci a dřevem obložené kabiny jsou pro dvacet lidí. Proto se před výtahem vine nekonečná fronta výtahuchtivých turistů. Musíme oznámit, že to jsme si raději vyšlápli schody a o to déle poseděli na následném obědě.
Dále jsou samozřejmě známé historické tramvaje, kterými jezdíl také profesor v Nočním vlaku do Lisabonu. Nedokážu si představit, že by mohl v tramvaji rozjímat nad spletitými osudy lidí, které potkal, protože tramvajky jsou nacpané k prasknutí. Ale naštěstí fungují i nehistorické dopravní prostředky. Třeba metro (vede hned z letiště - Praho, vezmi si příklad), autobusy nebo vlaky.

Praca do Comercio. Portugalština pro nás byla zrádná. Napsané se dá ještě porozumět, takže jsme věděli, že jsme na Obchodním náměstí. Pokud však někdo spustil rychlou portugalštinou, mohli jsme se jít klouzat. Takže komunikace probíhala z naší strany španělsko/anglicky - ze strany domácích portugalsko/španělsko/ anglicky. Jinak pro kombinaci španělština-portugalština existuje i název. Portuňol (PORTUgal/EspaŇOL). Prostě když se potká Španěl s Portugalcem, oba používají své rodné jazyky stejně tak, jako my a Slováci.

Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.

Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Pozor, žáby!

Už jsem tu kdysi zmiňovala, že Leiferde je na okraji chráněné krajinné oblasti. Hlavní obyvatelé jsou různí ptáci, kteří se samozřejmě musí něčím živit. A proto jsou u nás tak rádi, protože potravy je tu habaděj. Pro ptactvo dobrá zpráva, pro řidiče méně. Těm totiž od začátku jara komplikují život žáby.

Na několika vybraných silnicích se totiž objeví zhruba tato dopravní značka:

http://www.absperrtechnik24.de/Natur+und+Umweltschutzschild+Vorsicht+Kroetenwanderung+uw030.htm

Pozor, žáby přes silnici! Někde je pouze značka, která značí, že máte jet opatrně a dávat pozor na to, abyste nepřejeli některého z malých skokanů. Někde jsou i doplňující informace. Třeba u nás směrem do Gifhornu jedna silnice bývá pár týdnů přes noc zcela uzavřená a kvůli žabám si od sedmi večer do šesti ráno musí řidiči dát asi čtyřkilometrovou objížďku. Ještě jsme zcela nepochopili, zda jsou žáby cvičené či vybavené budíkem, aby přes silnici pokud možno vandrovaly právě v určený čas, ale je fakt, že přes den jsem tu ještě ani jednu zelenou žabičku nepotkala. Asi jsou německy disciplinované.

V oblastech nevybavených dopravním značením nastupují malí lidští pomocníci, kteří žabky ze zimovišť přemisťují do letních bytů ve kbelících. Tato kratochvíle je oblíbenou zábavou školkových a mladších školních dětí, kteří v gumákách,  vybavení kyblíčky a rukavicemi, vyrážejí na lov malých obojživelníků. A když se žabky konečně dostanou do svých letních sídlišť, čekají až je sezobne Frída s Fridolínem (naši populární čápi) s rodinou a čekání si krátí podvečerními koncerty, které jsou slyšet po celé vesnici. 

Takže první grilování má u nás na vsi nezapomenutelnou atmosféru - žáby kvákají, čápi klapají a my roztápíme dřevěné uhlí. Jaro je definitivně tady. 

Den budoucnosti

Dnes byl pro všechny školáky od deseti let zvláštní den. Nemuseli totiž do školy. Zato většina z nich šla do práce.

Poprvé jsem si tohoto dnu všimla loni. Byla jsem objednaná ke kadeřnici a vedle učně, který tam pracuje už docela dlouho, se tam poflakovalo jakési děvče velmi mladého věku. I zeptala jsem se, čí dcerka dneska nemusela do školy. A dozvěděla jsem se, že to není ničí dcera, nýbrž žačka místního gymnázia (mimochodem  žáci jsou všichni až do ukončení středního stupně, studenti jsou až na vysokých školách), která se do kadeřnictví přišla podívat v rámci Dne budoucnosti. To je projekt, při kterém žáci od deseti do šestnácti jdou na jeden den do praxe, aby se podívali, jak to v takové práci chodí a jestli třeba job, který si vybrali je tak idylický, jak si ho vysnili.

Dnes jsem si taky všimla podezřele vysokého počtu dětí, které byly za školou. A tak když v rádiu hlásili náctiletí moderátoři, bylo jasno - další Zukunftstag je tu. Ten letošní měl být ještě gendrově rovnoprávný  a tudíž chlapci se měli jít podívat na místa s typicky ženskými povoláními a holky hezky do výroby nebo na stavbu.Tak jsem se rozhlédla po vesnici a zjistila, že s tou pohlavní vyhraněností to až tak nevyšlo. Holky byly v obchodě, bance a ve školce (k holiči jsem dneska nebyla objednaná), kluci zas koukali na to, jak se staví silnice a zasazují brambory.

Vzpoměla jsem si na své "dny budoucnosti", kdy jsem jako dítě mohla s rodiči do práce. Jak jsem si vyřezávala rybičky z vosku u mámy v laborce a hodiny vydržela koukat na tiskací stroje, které zázračně vyráběly z bílého papíru potištěné archy u táty v tiskárně. A na obou místech bylo vlastně super, že oficiálně jsem tam vůbec nesměla být :D.

A vlastně to není až tak špatná myšlenka, vylézt ze školních škamen a podívat se, jak to mají třeba rodiče v práci. Jen myslím, že jeden den je trochu málo.

Harz: Thale

Letošní zima byla o dost příjemnější, než ta minulá. Sníh jsem musela odhrabávat pouze jednou. Zato si už od ledna užíváme slunečných dnů. Když na začátku března bylo o víkendu skoro dvacet nad nulou, což jsou tu spíš letní teploty, rozhodli jsme se vyrazit do Harzu na procházku. Jeli jsme až (od nás) na druhý konec hor, do témeř 120 kilometrů vzdáleného Thale.

Thale je malé městečko v Sasku Anhaltsku, ve kterém jsou termální lázně a soutěska- údolí Bodenthal. Zvláštností je, že na každou stranu soutěsky vede jedna lanovka. Je to zatím jediné místo, které znám, kde mají dvě lanovky a ani jednu sjezdovku.

Na začátku nás trochu zaskočilo místní značení a mapa, jak jsem psala minule. Ale nakonec jsme se vydali po "minus koruně" na malý okruh na vyhlídku Rosstrappe. Nahoru jsme se nechali vyvézt, dolů jsme pak šupajdili po svých.

Krajina nás trochu překvapila, jako bychom cestovali na jiný kontinent. Skály padající do strmé soutěsky, seshora porostlé stromy, které ještě nebyly vůbec zazelenalé a zároveň teplota přes dvacet stupňů, nám vyvolaly živou vzpomínku na krajinu poblíž Acapulca. Na vyhlídce Rio Balsas to vypadalo velice podobně, jen teplota byla ještě o nějaký ten stupínek vyšší.

Nahoře na skále byla cesta s několika vyhlídkami, na jejímž konci nás čekala pověst o českém rytíři Bodovi. Překvapilo nás, že by se český rytíř dostal pověsti z Harzu (přece jen to není z Čech za rohem), a tak jsme se pak doma podívali, jestli to tak opravdu bylo. Našli jsme několik verzí pověsti s různými variantami. Jednou je to rytíř, podruhé obr ze Šumavy, ale vždy je to Čech a jmenuje se Bodo. Ten si chtěl vzít za ženu buď princeznu Brunhildu nebo obryni Emmu, můžete si vybrat, která se vám víc líbí. Dál už příběh pokračuje stejně - rytíř/obr si chtěl vzít princeznu/obryni za ženu, ale ona nechtěla a začala před ním ujíždět na koni. Jela přes lesy a pole, až se jí do cesty postavila široká skalní průrva. Princezna/obryně pobídla koně a podařilo se jí průrvu přeskočit, při skoku jí však z hlavy spadla korunka. Bodo chtěl za ní, ale průrvu se mu nepodařilo překonal a zřítil se do říčky a proměnil se v divokého psa.

Říčka dnes po něm nese jméno Bode a když přijde bouřka, divoký pes stále vyje mezi skalami. Po skoku koně zbyl jen otisk jeho podkovy ve skále, do kterého dnes turisté házejí drobné.

Turistická značka

Je pár věcí, na které můžeme být jako Češi pyšní. Jednou z nich je nepochybně turistické značení. V Čechách se jde prostě po žluté, po modré, po zelené nebo po červené.  Zpravidla je vidět od značky ke značce, na rozcestí jsou rozcestníky se značením v kilometrech. A cyklisté a běžkaři mají své značení. Jak tak vandrujeme po světě, zatím jsme lepší turistické značení nenašli. 

 

Nejlepší to bylo v Chorvatsku, kde jsou občas cesty vyznačeny právě Klubem českých turistů - myslím, že jsme je potkali někde na Krku. Chápu, že vzdálenosti v Alpách nebo Tatrách jsou uváděny v hodinách. To, že nám to nikdy nevycházelo, je asi tím, že nemáme fyzičku zdatného horala, který to značil. Podle našich zkušeností slovinský či rakouský horal cestu přece zná, a tak nepovažuje za nutné ji nějak přehnaně vyznačovat. Vezme si plechovku s bílou a červenou barvou a občas na nějaký kámen či kmem namaluje červený puntík a obkrouží ho bíle. V závislosti na místních zvyklostech může používat ještě vzor "čárka".  

 

To, co nacházíme v místním pohoří Harz, nás stále přivádí k údivu. Místní podporovatelé pěších turistů cesty značí s fantazií. Na Brocken se leze po značce "čarodějnice". 

V Thale, kde jsme byli o víkendu, si turisté mohou vybrat z nabídky mínus, čtvereček, trojúhelníček, kolečko, křížek a to v několika barevných variantách.

Nejvíce nás dostala místní turistická mapa. Změť červených a zelených čar doprovázená geometrickými tvary a orientace mapy nám naše putování moc neusnadnila. Nakonec jsme si dali jednu cestu "mínus královská koruna". A u každé značky jsme s vděkem a uznáním vzpomínali na geniální české turistické značení. Co takhle to začít vyvážet?

Pololetí

Čas letí a náš prvňák už má za sebou první půlrok ve škole. Jeho kamarádka hned druhý školní týden prohlásila, že doufala, že rozvrh se bude měnit každý týden, protože ten první byl ukrutná nuda. No, rozvrh se neměnil a zůstal stejný, a co do obsahu je asi srovnatelný s  českým. 

Jediný rozdíl byl v grafické podobě rozvrhu, který jsem napoprvé četla po řádcích, a strašně mě udivilo, že jeden den mají jen němčinu a matematiku. Na druhý pohled jsem zjistila jeden malý, ale podstatný rozdíl, v německém rozvrhu jsou dny uvedeny ve sloupcích a hodiny se čtou odshora dolů. Takže interkulturní nedorozumění se vysvětlilo a já zjistila, že němčina a matematika jsou každý den, hudebka, výtvarka, tělocvik, prvouka a náboženství dvakrát do týdne. 

Na náboženství jsem byla zvědavá, protože jsem si moc nedokázala představit, o čem výuka bude. Ale pak jsem pochopila, že zatím jde spíš o základy slušného chování a soužití v kolektivu. Pro Adama se stalo náboženství nejoblíbenějším předmětem, protože mají pana učitele, který čte hezké příběhy a pak se s žáčky o obsahu baví a případně jim dá vymalovat tematický obrázek.  

Za první půlrok jsme absolvovali jeden hromadný rodičák a jeden individuální rodičovský pohovor s učitelkou, při kterém jsem si příjemně popovídala s třídní paní učitelkou. Je výhoda, že pokud něco potřebuji vysvětlit, stačí jí napsat email a většinou se rychle ozve a vyřešíme to. 

To se ovšem netýká další komunikací se školou. Všechna důležitá sdělení, která škola chce rodičům předat, chodí na papírcích. Že nemáme parkovat mimo parkoviště, že je potřeba 5 euro na výtvarné potřeby do družiny, že máme čekat na děti před školou a ne v šatně nebo že příští týden bude školní koncert.  Souhlasím, že některé dopisy jsou „osobní“, ale spousta z nich by se v dnešní době dala vyřešit informací na internetových stránkách. To by ale škola musela nějaké normálně fungující stránky mít. (což bohužel nemá). Dnes jsem se dozvěděla, že papírová komunikace není výhradou naší školy a že pokračuje i na dalších stupních. V tomto smyslu sem prostě 21. století zatím nedorazilo.

A vysvědčení, to bylo taky překvápko. Že vysvědčení s jednou známkou nebude, s tím jsme počítali. Na rodičáku jsme se dozvěděli, že nebude ani individuální slovní hodnocení. Bylo kolektivní vysvědčení. Paní učitelka poměrně vtipně popsala dění v celé třídě v jednotlivých předmětech a bylo vyřešeno.

Osobně bych sice chtěla mít větší přehled, jak si můj potomek vede, ale zatím mi musí stačit, že dostal Berušku už na konci října. Jakou že Berušku? Malá plyšová beruška je v naší třídě oceněním pro nejvíce se snažícího žáka daného týdne. V pátek paní učitelka vyhlásí, kdo byl dle jejího mínění nejlepší a vyvolený si odnese zvířátko domů na víkend. V pondělí se plyšák vrací zpátky do třídy. Uf, to byl horor, když Beruška v pátek nebyla, to došlo i na slzy. Ale naštěstí přiletěla poměrně brzo na návštěvu i k nám a od té doby je klid. A byl i na vysvědčení. Jen se obávám toho šoku, až opravdu přejdou na známky, to bude asi hukot.

Bremerhaven

Když jsem poprvé slyšela o návrhu na výlet do Bremerhavenu, nebyla jsem až tak nadšená. V tomto důležitém přístavu jsem byla služebně asi před 11 lety a z té cesty jsem si pamatovala akorát jídlo na staré lodi a obrovský přístav. Jinak nic moc, a tak jsem se podivila, že by zrovna tohle město mělo být cílem našeho rodinného víkendu, při kterém bychom si pouze neprohlíželi obrovské překladiště barevných kontejnerů.

Ale po příjezdu jsem byla dost překvapená. Za těch pár let tu vznikla celá nová čtvrť se spoustou zajímavých atrakcí pro celou rodinu. Na víkend (i prodloužený) návštěvních cílů tak akorát a ještě na jednom místě tak, že se všude dostanete pohodlně pěšky.

Nová čtvrť je propojená s pěší zónou, ale ta není nic moc zajímavého. Ale muzea, která tu už stála nebo byla v posledních letech postavena, ta za návštěvu stojí a také vyhlídková plošina nad hotelem Atlantic, ze které přehlédnete pohodlně celé město až k přístavu.

Celé sobotní odpoledne jsme strávili v zážitkovém světě "Klimahaus" (http://www.klimahaus-bremerhaven.de/). Nejdříve jsme samozřejmě museli na mimořádnou výstavu o dinosaurech, která právě ten víkend končila. Minidinopark nadchnul děti hned na začátek. Pak následovalo několik menších výstav věnovaných ekologickému chování a počasí. Koncept celého zážitkového komplexu je postaven hlavně na tématech životní prostředí, jeho ochrana a zachování. Ale zábavněji už to asi nejde. 

Naprostým trhákem byla "Cesta". Vůbec jsme se na návštěvu nepřipravovali a nic o Klimahausu nečetli, takže to bylo úžasné překvapení na cestě, která nám zabrala 3 hodiny a pravděpodobně, kdyby člověk chtěl, mohl by tu strávit celý den. 

Tato výstava je interaktivní cestou po osmém stupni východní šířky. Cestou si návštěvníci vyzkouší různá klimata na vlastní kůži - začíná se na švýcarských loukách, pak se lanovkou pokračuje na Sicílii, kde se návštěvníci stanou na chvíli brouky, pak poznají žár africké pouště, led jižního pólu, tropické pobřeží Samoy i tvrdý život na Aljašce i idylický na německých ostrovech v Severním moři. Celá výstava se vnímá doslova všemi smysly, protože vedle rozdílných teplot a vlhkosti vzduchu se cítí i různé pachy a vůně, jde chvíli ve dne, chvíli pod hvězdným nebem nebo v noci deštným pralesem. Prostě super zážitek, při kterém se baví malí i velcí.

Po takovém zážitku je těžké přesvědčit děti, že další muzeum může být také zajímavé. A taky bylo. "Deutsches Auswandererhaus" ( http://www.dah-bremerhaven.de/) je koncipovaný jako muzeum a památník všem, kdo nejen přes Bremerhaven, v průběhu mnoha století vycestovali. 

Ke vstupence dostane každý návštěvník magnetickou kartu se jménem a sleduje ósud svého člověka. Co ho vedlo k vystěhování, jak cestoval, kam cestoval i to, jak to s ním dopadlo. Mysleli jsme, že to bude zajímavé spíš pro nás než pro děti, ale ty se tak zabraly do svých osudů, že jsme byli překvapeni. Takže od čekání na loď, přes kartotéku pasažérů a pobyt na lodi až po přistání v novém světě byly na hru plně soustředěny. Druhou částí je výstava o přistěhovalcích do Německa, ale ta nás už tak nezaujala.

Posledním navštíveným muzeem bylo Schifffahrtsmuseum (http://www.dsm.museum/). To je úplně klasicky koncipované a interaktivní téměř vůbec. Ale přesto lodičky malé i velké jsou zajímavé, obzvlášť pro nás, suchozemce.

A to jsme nestihli v Bremerhavenu navštívit všechno. Ponorka-muzeum a mořská zoo na nás čekají zas někdy příště.

Doma

Každý, kdo někdy žil v jiné zemi to zná. Po různě dlouhé době se začne cítit doma. My jsme zjistili, že k tomu, aby jsme se cítili někde doma, potřebujeme něco přes dva roky. 

První rok se člověk rozkoukává, řeší provozní záležitosti, seznamuje se s novou zemí, novým městem, novými pravidly a zvyklostmi, s novými lidmi.

Druhý rok se všechno uklidňuje, spousta věcí přechází do krve a do života rodiny jako normální, samozřejmé a přirozené. Už se nedivíme každé maličkosti, ale občas se ještě vyskytne něco, co překvapí a trochu vykolejí zajeté rytmy. Ale překvapení je každý měsíc míň a míň. Sousedi nás zdraví, lidé ve vesnici či čtvrti poznali, že řešíme stejné problémy jako oni a že tím, že jsme se přistěhovali z "exotiky" nás nečiní nijak výstředními a zvláštními.

A prvního ledna jsme šli na procházku. Sluníčko svítilo, lidé známí i neznámi nám přáli "frohes neues" a my jsme najednou byli doma. Víme, co máme za sousedy, děti mají kamarády "na celý život" (naštěstí ještě neví, že přátelství na celý život je velice obtížná disciplína), víme, kde bydlí doktor a kam jít v neděli s kamarády na oběd. Prostě jsme zabydlení. Uvidíme, na jak dlouho nám ten klid vydrží. Zatím vždy po třech letech přišel velký obrat. Bude to tak i tentokrát?