Oaxaca

Naštěstí se žádný jiný had zatím neobjevil, tak se můžu vrátit k pravidelným popisům našich cest a výletů. Dneska se podíváme do Oaxacy. Oaxaca, hlavní město stejnojmenného státu, je 4 hodiny jízdy na jihovýchod od Puebly. Je to starobylé koloniální město, které si zachovalo něco ze svého původního kouzla.



Centrum Oaxacy je od roku 1988 v UNESCO. Na zócalu je katedrála, jejíž stavba trvala od konce 16. století skoro 200 let. Katedrála má pořádně tlusté zdi a jen nízké věže - to proto, aby se zamezilo případným škodám při zemětřesení.



Zócalo je centrem společenského života - místní a turisté odpočívají pod rozložitými stromy a společně čelí pouličním prodavačům a čističům bot.

Interiér kostela Santo Domingo. Postavení dominikánského kostela přišlo na více než 12 milionů zlatých pesos (od 16. do 18 stol). Není divu, kostel má barokní fasádu se zlatým portálem a interiér plný zlato-bílých ornamentů.

Stmívání v Calle Alcalá, která je pěší zónou plnou restaurací, obchůdků a uměleckých galerií. Obchůdky nabízejí spoustu zajímavých věcí od šperků přes tradiční oblečení až po jídlo a pití. Hlavně pití stojí v Oaxace za zmínku. Nejznámějším produktem je mezcal - pálenka z modré agáve podobná tequile a nakládaná s červem. Ani abstinenti ale nepřijdou v Oaxace zkrátka, prostě jen pijí oaxackou horkou čokoládu.

Jak se chytá had

Dnešní příspěvek je volným pokračováním článku o naší mexické zvířeně. Dneska jsme měli na zahradě nový přírustek - hada.

Dneska bylo od rána krásně, zrovna odjížděli naši zpátky do Čech. Dopoledne jsme si ještě všichni hráli, v poledne jsme zamávali taxíku s našima a po odpoledním spánku jsme si chtěli jít hrát na zahradu. Vycházka skončila po 2 minutách - na schodech, 10 centimetrů od našich nohou odpočíval had. Samým leknutím jsem Adama hodila na trávu co nejdál od hada a v mžiku jsme byli zpátky doma. Husí kůži po celém těle a tep asi 220. Adam nechápal, asi ani vetřelce nezaznamenal. Zato mě to v hlavě šrotovalo. Co dál s hadem na zahradě? Je jedovatý? Jak se sem dostal?

Nejdřív jsem zavolala Karlovi, víc hlav, víc ví. Kolegové v práci mu doporučili zavolat 060, obdobu naší 112. Slíbili, že někoho pošlou. To bylo ve tři.
Občas jsem vylezla na zahradu, vyzbrojena smetákem, z uctivé vzdálenosti jsem pozorovala jestli had ještě spí na schodech. Ve čtyři přijeli maníci s pitnou vodou, a protože se had vydal na cestu, byl čas zakročit. Neohrožení "vodníci" dali hlavy dohromady a poprosili o nějakou velkou nádobu a koště. Společnými silami přikryli hada popelnicí a tu zatížíli květináčem. Had začal chřestit...bylo to jasné... nemáme na zahradě žádnou užovku, ale chřestýše.


V půl šesté přijeli 2 hasičské vozy, ze kterých vyskákalo 6 bomberos, hasičů. 3 v plné výstroji, 3 v tričku. Rukama, nohama jsem jim vysvětlila, že pod popelnicí je chřestýš. Poklepali na popelnici, had zachřestil a hasiči se spokojeně usmáli. "A do čeho ho dáme, mladá paní?" Trochu mě svou otázkou znejistěli - když jedu chytat hada, mám na něj taky nějakou přepravku, ne? Neměli. Nakonec vypomohli sousedi, kteří celý mumraj pozorovali zpoza plotu. Za 10 minut bylo hotovo - had byl v pytli. Doslova. Hasiči se vesele rozloučili se mnou i s Adamem, popřáli nám hodně štěstí a odjeli. Kupodivu, jejich pomoc byla zadarmo. Doufám, že ji už nikdy nebudeme potřebovat.

Český řidič, mexický déšť

Možná si po přečtení titulku řeknete, že už jsem asi úplně neschopná řidička, když mě zaskočí i déšť a ještě o tom chci psát na blog. Vy, kdo mě znáte, víte, že řízení opravdu není moje záliba, ale řízení v období dešťů v Mexiku je zážitek. I pro zkušené řidiče.
Nejdřív si ujasníme meteorologické pojmy. Období dešťů je v Mexiku od konce května do konce září. Neznamená to ale, že prší pět měsíců v kuse. Ráno je většinou sluníčko, okolo druhé se zatáhne a mezi čtvrtou a šestou odpolední začne pršet. Pořádně. Žádný evropský letní deštíček, ale leje jako z konve. Někdy leje hodinu, někdy dvě, někdy celou noc. Tak si jen představte, jaké je to na silnici.

Mexická města všeobecně nemají moc zavedenou kanalizaci, když zaprší, tak na většině míst teče voda po silnici, vedle silnice, prostě nejkratší cestou dolů. Problém nastává, když to nejnižší místo je zrovna na silnici. Po dešti není proto problém narazit na polozatopené úseky silnice, kde se auta musí brodit krokem (lepší varianta) nebo je rovnou objet (horší varianta) nebo se úplně vrátit (nejhorší varianta). Někdy se taky stane, že voda silnici podemele a ta se utrhne. Nikoho to moc nevzrušuje, prostě se jede jinudy - do protisměru, po poli nebo sousedovi po dvorku.

Voda samozřejmě taky úspěšně nahlodává ne moc kvalitní asfalt. Už po první velké průtrži mračen se na silnici objevily v asfaltu díry zvané baches (bačes). Po pár takových deštivých dnech se jízda po silnici stává hrou s názvem "vyber si, ve které díře zničíš kolo". Děr je tolik, že se jim nedá vyhnout. Jedné se člověk vyhne, do další spadne. Jde o to, vybrat si díru, která auto pochroumá co nejmíň. Prohrává ten, kdo se nevyhne kanálu bez poklopu.
Defekty na silnici se snaží oficiálně opravovat, ale spíš to dopadá tak, že se zalepí ty nejhorší díry, aby se při dalším dešti udělala další hned vedle. Efektivita a píle nejsou znakem mexických dělníků, takže myslím, že mají o práci postaráno na dalších 50 let dopředu.

Další menší komplikací při ježdění v období dešťů je chování řidičů. Před dírami kličkují všichni, to je jasné. Na nějaké dávání blinkrů při tom není čas. Takže to chce mít oči na stopkách a pozorně koukat, kam jede řidič před vámi. Někdy vám jeho pomůže vyhnout se nejhoršímu.
Svícení v dešti je taky pro mexičany záhadou. Jdou od extrému k extrému - někdo nesvítí vůbec, někdo si v dešti rozsvítí všechno co se dá. Mlhovky tu nemá nikdo, do aut se tu nedávají.

Takže, jestli se v Mexiku řídí šíleně, tak když zaprší, je to šílené ještě víc. Mexičané jsou v ale v klidu, pokřižují se před cestou a on na ně ten nahoře dá zase pozor :-).