Jak vidíte, nasněžilo. Ne, že by se na Popo dalo lyžovat, ale sněhu na koulovačku je dost. Zima malinko polevila a občas vykoukne náš zachránce, sluníčko, ale žádný med to zatím není. Píšu v posteli, vedle termohrnek s čajem a na druhé straně Emma zabalená do několika vrstev oblečení a dek. Já mám na sobě taky oblečení jak na běžky, jen ty lyže chybí. (a taky by mi v posteli překážely)
Oblečení do zimy je pro Mexičany oříšek. V obchodech se dají sehnat bundy, čepice i termoprádlo, ale většinou nic na třeskutý mráz. Mexičané tyto věci začínají nosit, když teploty klesnou pod plus osmnáct stupňů. To je pak pro našince zajímavá podívaná. Na ulici potkáte při 18 stupních ženy jak v péřovkách a kozačkách, tak ženy v letních šatkách a střevíčkách. A někdy i mix obojího. Nahoře kožich a dole páskové sandálky naboso. Mexičankám asi jejich babičky neprozradily, že nejrychleji nastydnou od nohou, a tak obutí bez ponožek se dá vidět i teď, když teploty jsou pod deset stupňů.
Když teploměr ukazuje číslo jednomístné, Mexičané vrství vše co mají doma. A nechodí tak jen venku, ale hlavně uvnitř. V sobotu jsme byli na návštěvě u mexických přátel. Doma měli "příjemných" 15 stupňů a byli ve svetrech. Pak přišli další rodiny, děti navlečené do rukavic a dospělí do péřovek. Tak také seděli u stolu a popíjeli punč a horkou čokoládu. V pondělí v bance, to samé. Úředníci přepočítávali peníze v šálách a kabátech, zato venku už to bylo na tričko.
Při návštěvě jsme ještě narazili na poměrně rozšířený názor, že nám, Evropanům, přece zima nevadí a jsme na ni lépe fyzicky vybavení. To jsme museli vyvrátit s tím, že sice máme zimu každý rok, občas i se sněhem, ale na ven máme vhodné oblečení a doma fungující topení. Na chumelenici se tedy klidně můžeme koukat jak na televizi oblečeni v kraťasech a tričku. Zato tady si užíváme chladu víc, než by nám bylo libo a také, stejně jako oni, každý den kontrolujeme předpověď počasí, kdy už sem konečně přestane proudit vzduch z Grónska.
Pico de Orizaba, vzácný úlovek. Bývá k vidění jen pár dní v roce, nám se jí zatím podařilo spatřit jenom jednou při návratu z Veracruzu. Tentokrát nebyla skrytá celá v mracích, ale ve sněhu.
Pico de Orizaba podruhé. Kvůli ní jsme jeli na dálnici na Veracruz. Ať se to nezdá, nejvyšší hora je vzdálená ještě dobrých 100 kilometrů.
Malinche, nejmejší sopka v okolí, pouhá čtyřtisícovka. Tenhle záběr z druhé strany hory, Puebla leží za ní. Po zimě a deštích je i na Malinche sníh.
Malinche z Puebly. Normálně není odpoledne skoro nikdy vidět, protože je schovaná v mracích. Tentokrát jsme ji ale mohli takhle vyfotit z naší ulice.
Západ slunce nad Iztou. Není nad to, fotit momentky krajiny z auta jedoucího stovkou po dálnici...
Bonbónek na konec. Není to sice z výletové soboty, ale pár dní před tím. Ráno jsme se probudili a hory byly pohádkově zachumlané do nízkých mraků. Tady vykukuje Izta.
A tady už se poodhalil Popo.
