PF 2013

Krásné svátky a do nového roku jen to dobré přejí 

DEKA

Virtuální Mikuláš

Již několik let na začátku prosince přemýšlíme, jak to zaonačíme.  To je trochu nevýhoda pobytu v zahraničí, že tradice vlastní země s tradicemi místními nejsou úplně kompatibilní. Mikuláše s čertem totiž neseženete úplně všude.

V Mexiku to byla ještě legrace. Děti byly malé, a tak stačilo zazvonit na zvonek u dveří, promluvit pár slov s imaginárním Mikuláše a zpoza dveří vyzvednout připravenou punčochu se sladkostmi. Čím jsou ale děti starší, musí být naše divadlo přesvědčivější. Za ten jeden rok v Čechách jsme naštěstí stihli vidět opravdovou trojici, takže děti ví, že Mikuláš, anděl a čert prostě jsou. A čerta se ony bojí. Je to jeden z mála, před kým mají naše děti respekt a my toho taky, i přes nesouhlas moderních výchovných metod, náležitě využíváme.

Do Německa za námi tedy lítá bohužel jen čert s andělem. Mikuláš je starý pán, v Čechách má spoustu práce a v předvečer svého svátku prostě nestíhá. Zato anděl má křídla a čert lítá takovou rychlostí, že je po něm na nebi vidět jenom červená čára. A tak už druhým rokem předvádíme na terase divadlo „Mami, pošli čerta pryč a anděla popros o plnou punčochu“. Je to tak trochu černé divadlo, protože děti pouze poslouchají schované za dveřmi, aby je čert náhodou nespatřil a nevzal s sebou do pekla. Je fakt, že pár dní po Mikuláši jsou děti docela poslušné, protože mají obavy, že čert, co tak řinčel na terase, by se mohl ještě vrátit.

V Německu je "jejich" Mikuláš scénáristicky jednodušší. Alespoň u nás na severu. Děti si tu dávají vyčištěné boty za dveře a Mikuláš je těm hodným naplní přes noc sladkostmi a děti si je vyzvedávají až ráno. A kdo zlobí, najde v botě rákosku. Žádná „reálná“ postava Mikuláše s doprovodem tu tedy nechodí. A nejinak je to ve školce. Včera ráno mi vyprávěl Karel, jak se rozčiloval, že děti jsou takoví nepořádníci, že ve školce nemají bačkorky na svém místě. Teda měli, ale jen každý jednu. Po pěti minutách ukrutného hledání a tátova nadávání nad nepořádností vlastních dětí už myslel, že mi bude volat, abych poradila, kam mohly děti bačkory zašantročit. Vyřešil to Adam, který doskákal do své třídy v jedné bačkoře a zjistil, že tu druhou má za oknem s připravenými sladkostmi. A stejně tak i Emma. Tatínek se tedy musel dětem omluvit, že nejsou nepořádné a že on netušil, jak to tady s mikulášskou nadílkou je. Možná, že tuto tradici převezmeme za svou. Hra na virtuálního čerta už nám totiž asi příští rok nevyjde. Už jen proto, že ten starší už bude umět číst a přečte si tenhle příspěvek.

Cukroví

Mám ráda pečení vánočního pečiva. Je to jeden z rituálů, které neodmyslitelně patří k mým Vánocům a je jedno, kde právě jsem. Cukroví jsem pekla už na různé způsoby.

Jako dítě

Neznám nikoho, kdo by při pečení nepomáhal. A výjimečně i rád. Uždibování kakaového těsta na pracny, plnění kovových formiček a napětí, zda se letos vyklopí či nevyklopí, držení těstových hadů poté, co vylezou z tvořítka připevněného na mlýnek na maso (ano, tak se u nás tvarují vynikající maminčiny vanilkové rohlíčky) nebo olizování lžičky s kyselou rybízovou marmeládou. Při pečení jsem nemohla nikdy chybět a vydrželo mi to až do téměř do dospělého věku. I mezi přípravami na zkoušky na vysokou jsem si našla čas na obalování kuliček v kokosu.

Na cestách

Poprvé jsem pekla mimo, tenkrát už svou, kuchyni v Německu před deseti lety.  Měla jsem týden dovolené, Karel byl na stáži ve Wolfsburgu, a tak jsem sbalila saky, paky a krabičku s formičkami a odjela vytvářet české dobroty do zahraničí. Tenkrát jsme toho spoustu rozdali známým, protože jsme cukroví prostě neměli kam dát a ještě jsme na něj byli jen dva a zpátky do Čech se nám ho vézt nechtělo.

V Indii jsme na vánoce nebyli, ale linecké cukroví jsme tam pekli na velikonoce, když jsme vykrajovali tvary vajíček lžičkou, protože krabice s vykrajovátky zůstala doma, v Čechách.

Do Mexika už ale jela s námi. A právě v Mexiku naše pečení slavilo velké úspěchy. Mexičané milují sladké, ale sami toho moc nenapečou. Někteří nemají ani troubu doma, ale většinou je to proto, že to u nich doma prostě není až tak zvykem. Mé první vánoční pečení v Mexiku bylo v úplně nové troubě. Ta předchozí totiž ukrutně připalovala, a když jsem majitele přesvědčovala, že bez vánočního pečiva a vánočky prostě nemohou být pro Čechy vánoce, podlehl a nový sporák pořídil. Cenou za výměnu trouby pro mě byla krabička cukroví pro majitele. A tak jsem zjistila, že není nad vlastnoručně upečenou pozornost. Třeba na jednu předvánoční párty jsem přivezla ochutnat ode všech, tenkrát asi 12 upečených druhů. Po cukroví se zaprášilo za chvilku. A pak chodily nenápadné dotazy „ A to si pekla opravdu všechno SAMA?“ „To není možné, že se tohle dá udělat DOMA?“ a taky „Nechceš mé ženě udělat KURZ pečení?“. No a nejveselejší otázka přišla po vánocích, když se Karel vrátil do práce. Kolegové, kteří na párty byli se totiž ptali „Hele, v které pekárně jste to koupili? Stejně nevěříme, že to tvoje žena všechno pekla doma.“

S dětmi

Ano, opravdu každý rok pečeme doma, sami a občas i dvanáct druhů. Děti se mnou plácají od plínek a letos už taky zjišťovaly, kdy budeme dělat nejoblíbenější perníčky. Letos ale nevím proč, ale nějak se mi do pečení nechce. Zatím jsem udělala jen 3 těsta, což je na mé počty málo. Ale i když to není moc, hlavně to musí doma vonět. A taky se u pečení pouští koledy a pije punč nebo svařák. A to všude na světě, ať je dvacet stupňů plus nebo mínus.

Já běžím, aby se mi ty rohlíčky, co při tomto psaní píšu, nepřipálily.A třeba přece jen udělám toho pečiva víc...