San Miguel de Allende

Poslední zastávku v koloniálním srdci Mexika byl San Miguel de Allende. Malebné město hodinu vzdálené od Querétara. Město je díky příjemnému klimatu, hezkému okolí a zajímavé architektuře oblíbeným místem pro rentiéry ze zahraničí, především z USA. Asi i proto je čistší než ostatní města, ale taky trošku dražší.

Jméno by se dalo přeložit jako Svatý Michal. De Allende je revoluční přízvisko po generálovi Allende. To má vůbec dost mexických měst. Třeba Puebla je plným jménem Heroica Puebla de Zaragoza aneb Hrdinné město Puebla generála Zaragozy. U nás takovým městům říkáme po sověsku - górod geroj.

Hned po příjezdu jsme hledali nějaké klidné a příjemné místo na snídani. Našli jsme příjemnou restauraci v bývalém klášteře. Vedle restaurace byl celý klášter plný umění. My jsme si popíjeli ranní kávu a Adam s radostí prozkoumával moderní skulptury.

Už minule jsme tu měli Dona Quijota. Dneska to je poněkud postmodernější varianta, ale je to taky Quijot.
Další ukázka muralismu. Pracující lid na stěnách kláštera. Ale mniši se tu asi kdysi taky neflákali.

Hlavní náměstí a kostel. Tento červeno-růžový je zvláštní tím, že ho navrhl indiálnský architekt Ceferino Gutiérrez v novohogickém stylu. Mám pocit, že v roce 1880, kdy to byla novostavba, musel být kostel trošku šokem. Nám trošku připomínal katedrálu Sagrada Familia v Barceloně.

Dnešní příspěveček je trošku stručný, ale snad mě omluvíte, protože za 2 hodiny odlétáme. Těšíme se na vás, které uvidíme. Držte nám palce, ať ten let přestaneme v klidu bez významné újmy na psychice.

Mexická krása

Něco málo do mlýna o rozdílu mezi ženou mexickou a ženou středoevropskou.
Pro ženu mexickou je krása povinnost a poslání. Mexická žena miluje make up, ženské oblečení a boty na vysokém podpatku. Líčení je téměř povinností. Nalíčená je naše hospodyně, když myje koupelnu, nalíčená je prodavačka, která mi balí rohlíky do papírového sáčku i čerpadlářka u pumpy, která zpravidla k večernímu mejkapu má uniformu v podobě neslušivé zelené pracovní kombinézy a pracovních bot. A to nemluvím o ženách ze střední a vyšší společnosti. Ty musí ráno před zrcadlem strávit asi tak pět hodin, než se uznají za schopné komunikace s veřejností. Dokonalé líčení a dokonalé (dlouhé) vlasy, to je značka latinské "mujer".
Pak oblečení. Mexičanky milují šaty. To, co my už považujeme za šaty do společnosti, to ony nosí na běžné denní nošení. To, co ony berou do společnosti, my Evropanky oblékáme tak jednou za život - na svou svatbu.
A pak boty. Minulý víkend jsem scháněla balerínky. No to jsem si dala. Nejen, že průměrná Mexičanka má nohu velkou jako Popelka, ale taky nosí střevíčky jak Popelka na ples. Ve velké oblibě jsou tu podpatky. Někdy mám pocit, že mexické holčičky se s podpatky už rodí a pak stejně jako rostou ony, roste s nimi i výška podpatků. Na jejich oblíbených patnácticentimetrových bych si já s přehledem vymkla klíční kost.
A teď žena středoevropská. Musím říct, že tady v Pueble poznám cizinku poměrně rychle. Má sportovní triko, džíny, tenisky a zpravidla s líčením a účesem si taky zpravidla nedělá velkou hlavu. Tak nějak nevím, co je lepší. Pro oko jsou to asi "latinos", ale pro mé nohy určitě moje kecky.

Guanajuato

Guanajuato je malebné hornické městečko, hlavní město státu Guanajuato. Kdysi se tu těžilo stříbro. Dnes láká na barevné domy, úzké křivolaké uličky, zelená náměstí a je tak pěkné, že je zapsané v UNESCO.


Okolní kopce moc zelené nejsou, ale zeleň na náměstích a náměstíčkách je pečlivě opečovávána a zastříhávána, aby turisté znaveni procházkou po nesčetných schodištích mohli utratit přebytečná pesa v zastíněných zahradních restauracích. My jsme byli znaveni ještě o kousíček víc, protože po všech těch schodech jsme tahali kočár i s dítětem...

Teatro Juarez je východištěm turistických okruhů. Na schodech posedávají turisté a studenti a přihlížejí pouličním divadelním představením. Vedle improvizovaného jeviště jsou stánky s obrazy na jednu stranu a stánky s uměleckými předměty na druhou. A k tomu ještě vyhrávají mariachi. Prostě kulturní místo...

"Áááá, zase tulen!" zvolal Adam ,který se tu naučil používat slovo tunel, i když to byl spíš tuleň. A že těch "tulenů" tu je nepočítaně. Od šedesátých let totiž místní inženýři hloubali nad tím, jak zlepšit dopravu v neustále zacpaných křivolakých uličkách města. Začali tedy využívat bývalé štoly a ty spojovat až vznikla podzemní síť silnic. Ve štolách jsou i parkovací domy, kde je tak málo místa, že parkovat smí jen řidič a ostatní cestující vystupují a nastupují u vjezdu na parkoviště.

Takhle nějak se jezdilo před érou tunelových silnic. Ulice jsou tak úzké, že i s kočárem jsme museli dávat tomuto autu přednost, aby nám neodřelo kola. V Guanajuatu je dokonce Ulička polibků, které je široká 68 centimetrů a z balkonů protilehlých domů se mohou líbat milenci.

Hornická minulost města se nepozná jen na parkovišti ve štole. Nepoužívané vozíky na rudu dneska využívají jako truhlíky.


Univerzita na nás udělala dojem. Nejdříve jsme mysleli, že je to nějaký modernistický kostel, ale nekonečné schody jsou asi ilustrací toho, že cesta ke vzdělání může být dlouhá a obtížná. Obrovský bílý palác pro vzdělance postavili v roce 1955.

Monumento de Pípila. Nepodařilo se nám zjistit, kdo nebo co byl Pípila. Jasné je, že soudruhům by se toto dílo asi líbilo.


A jedna klasika na konec. Don Quijote, který přišel o mlýny i koně.

Querétaro

Poslední dobou tu to bylo samé názory, dojmy a pojmy, ale cestování pomálu. Ale teď na něj dojde. Těště se na minisérii fotek a povídání z koloniálního srdce Mexika, kde jsme pobyli pár dní o Vánocích.
Querétaro je asi turisticky nejatraktivnější spolkový stát Mexika, který nemá moře. Je v něm ale k vidění spousta míst, které jsou zanesena v UNESCO, má vinice i nějaká jezera, třetí největší monolit světa Peňa de Bernal a docela příjemné počasí. Nás od jeho návštěvy odrazovalo zatím to, že cesta znamenala přejezd Mexika DF. To je ale minulostí, protože byla otevřena nová dálnice, Arco Norte, která nás do Querétara a jeho stejnojmenného hlavního města dovedla pohodlně za 4 hodiny bez nutnosti prodírat se zácpou v DF.

Těžko říci, jestli tento Indián je původní obyvatel místa, Otomék nebo už Azték, který přišel po něm. Jisté je, že když v roce 1810 zde začalo spiknutí okolo otce Hidalga, které přerostlo v ozbrojený boj a revoluci o nezávislost Mexika, takhle vesele si na náměstí netančil. Qeurétaro bylo vůbec důležité místo v historii Mexika. Byla tady třeba podepsána smlouva mezi Mexikem a USA, která ukončila válku mezi těmito sousedními státy. A taky ústava z roku 1917, která platí dodnes, byla podepsána zde.

Politici a revolucionáři už dávno odjeli a přijeli turisté. Takhle prázdno bylo ve městě jen v devět ráno, za pár hodin už se ulicemi centra prodíraly davy. Nás příjemně překvapilo, že velká část města je pěší zóna upravená bezbariérově. Mohli jsme tak drandit s kočárkem i připojeným mamaboardem bez problémů.

A jako v každém mexickém městě, nemůže ani v Querétaru chybět kostel, katedrála nebo klášter. Abych pravdu řekla, už ani nevím jestli tohle je klášter františkánský nebo augustiniánský. Jisté je, že byla neděle a v kostele bylo narváno k prasknutí.



A protože byly Vánoce, večer bylo celé centrum ověšeno světýlky a lucerničkami. Město bylo až do pozdního večera plné lidí. Noční procházka měla jen jednu nevýhodu - byla příšerná zima a nikde neměli svařák...

Akvadukt je typickým znakem města Querétaro. Má 74 oblouků, měří přes kilometr a v nejvyšším místě měří 23 metrů. V osmnáctém století ho postail markýy Villa del Villar del Águila, aby obyvatelům města zajistil čistou vodu. Za to mu postavili na jednom z náměstí sochu.