Milí čtenáři našeho blogu,
dneska odlétáme na chvíli do Čech, takže je možné (a nejvýš pravděpodobné), že teď chvíli nebudou nové články. V každém případě už plánujeme nové zážitky na konec března. Mějte se do té doby fajn.
18.2.09
12.2.09
Český řidič, mexická křižovatka
Už jsem dlouho nepsala o dopravě. Jezdíme pořád a provoz je tu stejně šílený jako byl. A tak při jednom stání na červenou mě napadlo, že mexická křižovatka je vlastně úplně jiná než ta česká. Mexická křižovatka žije.
Řidič si stání na křižovatkách užije, protože když jsou na nich semafory, jsou světla seřízená tak, že zelená vlna se dá chytnout jen v neděli ráno při provozu 2 auta za hodinu. No a když nejsou semafory, jsou cesty často posety topes (to jsou takové ty asfaltové valy přes celou šířku silnice), takže člověk je stejně nucen zpomalit.
Toho využívají nespočetní prodavači, kteří nabízejí své zboží. To se mění podle sezóny. Například největším předvánočním hitem byly sobí parohy a červený nos na auta. Ve výsledku to vypadalo tak, že o vánocích jezdilo po Mexiku spousta aut, která měla na předních okénkách připěvněné hnědé sobí parohy a na přední značce navlečený rudý nos. Mělo to jen jedinou vadu, výzdoba padala při rychlosti větší než 40 km/h a takový letící paroh, i když je jen látkový s kovovou konstrukcí je pěkně nebezpečný.
Hned po parohách se objevily tulipány a růže a tak bych mohla pokračovat celým rokem. Před velikonoci zajíčci, v létě sluneční zástěny a na podzim dýně. Jsou však i celoroční evergreeny. Žvýkačky, oříšky, žužu a hračky. A taky zmrzlina. Tu mají prodavači často nasázenou v kornoutech na prkénku zabeleném v igelitovém pytlíku, aby se na ni neprášilo. Nepodařilo se mi vyzkoumat, jak to dělají, že se jim zmrzlina nerozteče. V zájmu vlasního zažívacího traktu si ji nekupuju.
Na některých větších křižovatkách mají své stánky a lisy na ovoce prodavači čerstvých džusů. Sortiment opět obměňují podle sezóny, ale hlavním zdrojem příjmů je pomerančový džus. Džusy bývají dobré, čerstvé a někdo si je kupuje třeba každé ráno cestou do práce.
Pravidelně taky na křižovatce potkáte myče skel. Jsou to jen kluci, občas ještě děti. Mají lahev od coly plnou vody s jarem a maličkou gumovou stěrku. Někteří jsou šikovní a tak rychlí, že stihnou na jednu červenou umýt i dvě přední skla. Myjí bezchybně a bez šmouh. Jen někdy se objeví myč-nováček, který se nevejde do limitu daného trváním červené a způsobí tím zpoždění podpořené hlučným houkáním vzadu stojících. Kluci umí mýt i autobusy a náklaďáky. To pak jdou dva a jejich práce se podobá artistickému výkonu, jak balancují na předním nárazníku.
Dalším křižovatkovým koloritem jsou žebráci. Jako všude ve třetím světě jich není málo, ale naštěstí tu nedosahují indického množství. Často to jsou lidé postižení, na vozíčku nebo indiánské děti. Ty ale často za almužnu nabízejí bonbóny nebo sladkosti. Takže vlastně nežebrají, ale prodávají. Na žebráky jsme zvyklí, ale přece nás jeden překvapil. Seděl na topes na hlavní silnici (jakoby silnice 1. třídy) uprostřed provozu a žebral. Silnice je to dost frekventovaná s množstvím náklaďáků a on, jak seděl, byl tak do výšky kola náklaďáku. Není nám moc jasné, jak se tam dostal, protože neměl nohy, ale sedí tam vždy, když jedem okolo. Ve smogu a prachu žebrá o peníze na jídlo.
Určitě jsem ještě na nějaké obyvatele křižovatek zapoměla. Třeba na občasné policajty, kteří řídí provoz proti semaforům, na výběrčí na ambulanci, prodejce draků, indiánských panenek a květin nebo na jeptišky vybírající příspěvek na svůj řád. Když prostě v Mexiku stojíte na křižovatce, pozorujete crvkot a nudou netrpíte.
Řidič si stání na křižovatkách užije, protože když jsou na nich semafory, jsou světla seřízená tak, že zelená vlna se dá chytnout jen v neděli ráno při provozu 2 auta za hodinu. No a když nejsou semafory, jsou cesty často posety topes (to jsou takové ty asfaltové valy přes celou šířku silnice), takže člověk je stejně nucen zpomalit.
Toho využívají nespočetní prodavači, kteří nabízejí své zboží. To se mění podle sezóny. Například největším předvánočním hitem byly sobí parohy a červený nos na auta. Ve výsledku to vypadalo tak, že o vánocích jezdilo po Mexiku spousta aut, která měla na předních okénkách připěvněné hnědé sobí parohy a na přední značce navlečený rudý nos. Mělo to jen jedinou vadu, výzdoba padala při rychlosti větší než 40 km/h a takový letící paroh, i když je jen látkový s kovovou konstrukcí je pěkně nebezpečný.
Hned po parohách se objevily tulipány a růže a tak bych mohla pokračovat celým rokem. Před velikonoci zajíčci, v létě sluneční zástěny a na podzim dýně. Jsou však i celoroční evergreeny. Žvýkačky, oříšky, žužu a hračky. A taky zmrzlina. Tu mají prodavači často nasázenou v kornoutech na prkénku zabeleném v igelitovém pytlíku, aby se na ni neprášilo. Nepodařilo se mi vyzkoumat, jak to dělají, že se jim zmrzlina nerozteče. V zájmu vlasního zažívacího traktu si ji nekupuju.
Na některých větších křižovatkách mají své stánky a lisy na ovoce prodavači čerstvých džusů. Sortiment opět obměňují podle sezóny, ale hlavním zdrojem příjmů je pomerančový džus. Džusy bývají dobré, čerstvé a někdo si je kupuje třeba každé ráno cestou do práce.
Pravidelně taky na křižovatce potkáte myče skel. Jsou to jen kluci, občas ještě děti. Mají lahev od coly plnou vody s jarem a maličkou gumovou stěrku. Někteří jsou šikovní a tak rychlí, že stihnou na jednu červenou umýt i dvě přední skla. Myjí bezchybně a bez šmouh. Jen někdy se objeví myč-nováček, který se nevejde do limitu daného trváním červené a způsobí tím zpoždění podpořené hlučným houkáním vzadu stojících. Kluci umí mýt i autobusy a náklaďáky. To pak jdou dva a jejich práce se podobá artistickému výkonu, jak balancují na předním nárazníku.
Dalším křižovatkovým koloritem jsou žebráci. Jako všude ve třetím světě jich není málo, ale naštěstí tu nedosahují indického množství. Často to jsou lidé postižení, na vozíčku nebo indiánské děti. Ty ale často za almužnu nabízejí bonbóny nebo sladkosti. Takže vlastně nežebrají, ale prodávají. Na žebráky jsme zvyklí, ale přece nás jeden překvapil. Seděl na topes na hlavní silnici (jakoby silnice 1. třídy) uprostřed provozu a žebral. Silnice je to dost frekventovaná s množstvím náklaďáků a on, jak seděl, byl tak do výšky kola náklaďáku. Není nám moc jasné, jak se tam dostal, protože neměl nohy, ale sedí tam vždy, když jedem okolo. Ve smogu a prachu žebrá o peníze na jídlo.
Určitě jsem ještě na nějaké obyvatele křižovatek zapoměla. Třeba na občasné policajty, kteří řídí provoz proti semaforům, na výběrčí na ambulanci, prodejce draků, indiánských panenek a květin nebo na jeptišky vybírající příspěvek na svůj řád. Když prostě v Mexiku stojíte na křižovatce, pozorujete crvkot a nudou netrpíte.
3.2.09
Okolí Veracruzu
Ve Veracruzu jsme převážně lenošili na pláži, ale jeden den jsme věnovali výletu do okolí. Pár desítek kilometrů po dálnici na sever od města jsou ruiny koloniálního domu z 16. století a malý komplex pyramid, Zempoala. Tak ty jsme se vydali okouknout.
La Antigua, Casa de Cortéz. Dnešní rybářská osada La Antigua je významná především tím, že se tu vylodil v roce 1519 Hernán Cortéz a odtud začal dobývat dnešní Mexiko. Pět let po jeho vylodění založili v La Antigua Španělé hlavní správní budovu. Dodnes se jí říká Cortézům dům. Z domu toho moc nezbylo. Pár zdí, které se nezhroutily k zemi hlavně díky podpoře stromů, které je za tu dobu obrostly. Kdysi dlážděná atria a chodby si pomalu turisté rozebírají na památeční kameny. Památku nikdo nehlídá, ale zato jsme tu potkali tři Mexičanky, které nám chtěly věštit osud z ruky.
Prý původní dělo, které používali Španělé při kolonizování. Jediný výstavní kus Casa de Cortéz.
Voladores, Zempoala. Dalších pár kilometrů od La Antigua se nachází pyramidy Zempoala. První pyramidy, které kdysi Španělé spatřili. My jako první uviděli sloup, na který lezli voladores. Každou hodinu tu mají vystoupení. Původně iniciační obřad mladých mužů se změnil ve vítanou turistickou atrakci.
Voladores, neboli létající muži. Je jich vždy šest. Jeden hraje na špičce na píšťalu a bubínek, čtyři se spouštějí na lanech dolů a poslední vybírá za atrakci u turistů. Sloup, že kterého muži létají může mít tak 20 metrů a my jsme se shodli, že bysme na něj nelezli, ani kdyby nám zaplatili.
Voladores vždy létají v krojích. V každé oblasti mají trošku odlišné. Tihle měli pěknou čepičku s dlouhými mašlemi, které krásně poletovaly vzduchem. Pásy,stuhy i kalhoty jsou vyšívané samozřejmě ručně.
Zempoala. Po produkci voladores došlo i na prohlídku pyramid. Zempoala byla posledním hlavním městem Totonatéků. S jejich králem, Chicomacatlem se také setkal 15 dní po svém vylodění Cortéz. Dobyvateli se podařilo dostat kmen na svou stranu při bojích s Aztéky.
Bůžek. Těžko říct, k jakým účelům toto kamenné mimino kdysi sloužilo. Teď odpočívá ve stínu starých stromů před malým muzeem.
Orizaba. Na zpáteční cestě do Puebly jsme měli štěstí poprvé vidět Pico de Orizaba. Před tím se nám vždy skrývala v mracích. Tentokrát se nám Citlaltépetl, jak zní název hory v jazyce náhuatl, ukázal v celé své kráse. Se svými 5760 metry je Orizaba nejvyšší horou Mexika. (nápověda - Orizaba je ta napravo, s bílou čepicí).
La Antigua, Casa de Cortéz. Dnešní rybářská osada La Antigua je významná především tím, že se tu vylodil v roce 1519 Hernán Cortéz a odtud začal dobývat dnešní Mexiko. Pět let po jeho vylodění založili v La Antigua Španělé hlavní správní budovu. Dodnes se jí říká Cortézům dům. Z domu toho moc nezbylo. Pár zdí, které se nezhroutily k zemi hlavně díky podpoře stromů, které je za tu dobu obrostly. Kdysi dlážděná atria a chodby si pomalu turisté rozebírají na památeční kameny. Památku nikdo nehlídá, ale zato jsme tu potkali tři Mexičanky, které nám chtěly věštit osud z ruky.
Prý původní dělo, které používali Španělé při kolonizování. Jediný výstavní kus Casa de Cortéz.
Voladores, Zempoala. Dalších pár kilometrů od La Antigua se nachází pyramidy Zempoala. První pyramidy, které kdysi Španělé spatřili. My jako první uviděli sloup, na který lezli voladores. Každou hodinu tu mají vystoupení. Původně iniciační obřad mladých mužů se změnil ve vítanou turistickou atrakci.
Voladores, neboli létající muži. Je jich vždy šest. Jeden hraje na špičce na píšťalu a bubínek, čtyři se spouštějí na lanech dolů a poslední vybírá za atrakci u turistů. Sloup, že kterého muži létají může mít tak 20 metrů a my jsme se shodli, že bysme na něj nelezli, ani kdyby nám zaplatili.
Voladores vždy létají v krojích. V každé oblasti mají trošku odlišné. Tihle měli pěknou čepičku s dlouhými mašlemi, které krásně poletovaly vzduchem. Pásy,stuhy i kalhoty jsou vyšívané samozřejmě ručně.
Zempoala. Po produkci voladores došlo i na prohlídku pyramid. Zempoala byla posledním hlavním městem Totonatéků. S jejich králem, Chicomacatlem se také setkal 15 dní po svém vylodění Cortéz. Dobyvateli se podařilo dostat kmen na svou stranu při bojích s Aztéky.
Bůžek. Těžko říct, k jakým účelům toto kamenné mimino kdysi sloužilo. Teď odpočívá ve stínu starých stromů před malým muzeem.
Orizaba. Na zpáteční cestě do Puebly jsme měli štěstí poprvé vidět Pico de Orizaba. Před tím se nám vždy skrývala v mracích. Tentokrát se nám Citlaltépetl, jak zní název hory v jazyce náhuatl, ukázal v celé své kráse. Se svými 5760 metry je Orizaba nejvyšší horou Mexika. (nápověda - Orizaba je ta napravo, s bílou čepicí).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)