La Paz, Baja California

Je šedivo. Je nevlídno. Počasí akorát tak na čaj a knížku u krbu. Anebo čas na vzpomínání na letní dovolenou. Na dovolenou v Dolní Kalifornii.
Baja California byla nejsevernějším místem, které jsme v Mexiku navštívili. Kalifornie je poloostrov se dvěma státy Baja California Sur (jižní) a Baja California (severní). Ještě severněji leží Kalifornie ve Spojených státech, kdysi nazývaná Alta California (Horní Kalifornie). Původně byla Kalifornie jedna, velká a celá patřila Mexiku. Kdyby o ni nepřišlo ve válce, mohlo teď být Los Angeles i s Hollywoodem mexické.



Hlavním městem Baja California Sur je město La Paz. Přístav s letištěm a pár set obyvateli je ospalým administrativním centrem státu. Celý poloostrov je poměrně izolovaný, na pevninu je to 1700 kilometrů po silnici číslo 1, která vede celým poloostrovem od severu na jižní cíp, kde je právě La Paz. Takže do Mexika DF se dá autem dojet tak za 4 dny. Dál se dá využít k dopravě loď a samozřejmě také letadlo. My letěli, z Mexika DF 2 hodiny.

Také La Paz má zócalo s kostelem, ale centrem města je pobřežní promenáda. Promenádovat se na ní dá omezeně a to kvůli počasí. V Kalifornii skoro neprší, většina dnů je slunečná a horká. My byli na dovolené v červenci, kdy ve většině míst Mexika vytrvale prší. Tady jsme neviděli ani mráček. Do města se dá jít ráno, asi do jedenácti a pak až večer. My podcenili rady místních a vydali se na procházku už v pět. Bylo to brzo. Když clověk vystoupil z klimatizovaného auta, měl pocit, že stojí pod obrovským horkým fénem. Bylo vedro, že se skoro nedalo ani dýchat. Město vymetené, všichni byli schovaní ve stínu domů a drželi siestu. Promenáda se začala plnit okolo půl osmé, to už začalo být teplo snesitelné .

Pobřežní molo vypadalo idylicky. Pod ním plážička a slunečníky, ale moře ke koupání moc nelákalo. Celé pobřeží je tu totiž poměrně mělké a prorostlé řasami. Cortézovo moře, které je mezi pevninou a poloostrovem, je klidné jako rybník.

A dostáváme se k další dominantě Baja California a to je kaktus. Celý poloostrov je poušť či polopoušť. Pro normální stromy tu není dostatek vláhy. A my už víme odkud se vzal symbol Mexika. Ten pasáček koz, se sombrérem, spící pod kaktusem by mohl být k vidění pod každým kaktusem v kaktusovém lese.

Tady jsme bydleli. V bungalovu u jednoho střeleného německého doktora na penzi. I on měl v zahradě spoustu kaktusů. Ten, co nám stínil vchod byl prý okolo čtyřset let starý a pořádně pichlavý. Na zahradě byly dokonce dva tak velké a silné kaktusy, že mezi nimi byla zavěšena houpací síť, která unesla mne i obě děti. A kaktusy to vydržely.

Silnice jsou na mnoha místech pouze zpevněné cesty. Asfalt by za větru stejně časem přikryl prach a písek, tak proč ho tam dávat. Pobavilo nás, že i na prašných cestách se dělají písečné topezy. Jinak vzhledem k místní infrastruktuře je nejpoužívanějším vozidlem džíp, případně pick up. Místy si jízda v písku nezadala s jízdou ve sněhu.

Cucaracha, cocrouch čili šváb. Kalifornské podnebí jim asi svědčí. My jich měli v bungalovu nepočítaně. Jsou hnusní, rychlí, ve tmě šusti a když se na ně šlápne, hlasitě křoupnou. Tohoto jsme dali pro výstrahu na pavučinu do kaktusu. Za pár dní byl snězen mravenci a bylo po výstraze. Nevítaný hmyz i se štíry a hady je tou stinnější stránkou místní přírody.

Valle de Bravo

Sliby chyby! Myslela jsem si, jak budu mít čas sem dávat nové fotky, zážitky a komentáře a ouha... Český čas utíká nějak rychleji, uplynuly dny, týdny, dokonce měsíce a nic. Vy, kdo sem nahlížíte, nahlížíte zbytečně, protože já, matka na dovolené, prostě nemám čas. Takže teď jsem si ho udělala a rychle napíšu něco o Valle de Bravo, horském městečku v Districtu Federal.

Valle de Bravo (v překladu Údolí hrdinů) leží asi hodinu jízdy od hlavního města. Rozkládá se na břehu přehradního jezera, mezi kopci. Člověk si tam připadal skoro jako doma, protože borové háje šumící v naší hymně tam šumí na každém kopci. Borovice jsou to veliké, mohutně rostlé a s pořádnými jehlicemi. Ty místní sbírají, namáčejí a pak z nich pletou různé velice voňavé suvenýry. Oblíbené jsou podložky pod hrnce, nádoby na tortilly nebo misky. Taky jsme si jednu koupili, ale někde zapomněli, takže doma nám teď nic po borovicovém jehličí nevoní.

Valle de Bravo je oblíbenou odpočinkovou destinací pro obyvatele hlavního města. Je to znát hlavně na cenách, které jsou našponované neuvěřitelně. Ubytování je občas dražší než u Karibiku, takže i my nakonec museli spát ve 30 kilometrů vzdálené vesnici v dalším údolí.

Horské městečko má svébytnou architekturu. Bíle omítnuté domy, dřevěné okenice na malých oknech, masivní dveře a svažující se střechy pokryté taškami. Prostě i tady domorodci přišli na to, že obydlí musí být poplatné klimatu. Domy jsou tedy postavené z kamene a cihel a přizpůsobené zimě i častým dešťům a že betonová kostka s rozestavěným prvním patrem a čouhajícími dráty (jinak mexický standard) není do drsnějšího podnebí úplně to nejvhodnější.

Zócalo je klasické s kostelem, vavřínovým podloubím, nedělním trhem a spoustou lidí. Prostě pravé mexické náměstí tak, jak má být.

Ukázka místních borovic. Tahle rostla uprostřed města a poskytla nám úkryt před deštěm. Krásně voněla a my vzpomínali na polabské lesy...

Z některých míst měl člověk pocit, že se ocitl spíše někde v alpském středisku než v Mexiku. Jen ten kostel ho svým barokním pojetím utvrzoval v tom, že je stále v zemi fazolí.

A střechy tentokráte i s výhledem na jezero. V jezeře se nedá moc koupat, je plné řas a dost zelené. Oblíbené jsou lodní restaurace ukotvené ve Valle v přístavu. I my si tam dali oběd, ale houpalo to jak na moři, a tak jsme po jídle utíkali zpátky na pevninu. Po jezeře jezdí také nespočet lodí, lodiček a bárek, které vozí turisty na okružní jízdy. Jsou většinou poháněné na benzinové nebo naftové motory a pohonné látky i odpady z nich vesele tečou do vody. Možná i proto se nikdo nekoupe... Ekologové by asi zaplakali.

Ukázka z hotelu. V našem pokoji byla i původní kuchyňka, dnes již nefunkční. Ale najdou se místa, kde se na takovýchto vařičích a v kameninovém nádobí připravuje polévka, fazole i pálivé omáčky. Hotýlek byl jinak docela povedená historie. Majitelka byla velká milovnice zvířat, takže hned u vchodu bydlely uprostřed chodby vlaštovky, s dětmi si hrála kočka, hmyzu a pavouků bylo nepočítaně a jako bonus jsme ráno po probuzení dostali pár žihadel od vos, které měly hnízdo nad vchodem do pokoje.