Původně jsem myslela, že z Čech žádný příspěvek psát nebudu. Ale včera před spaním mě napadlo jedno téma právě aktuální. Když jsme v Mexiku, stýská se nám po Čechách, když jsme tady, chybí nám něco mexického. Prostě jsme tak trochu rozpolcení na obou kontinentech.
Po Mexiku se mi stýská když
- už čtrnáct dní je zataženo a zima a v Pueble je zatím 25 slunečných stupňů
- jedeme s Adamem do Prahy, aby nám restaurace inzerující na internetu, že je vstřícná k dětem řekla, že dětský koutek je jen při zvláštních příležitostech
- potřebuji Adama přebalit, ale není jiné místo, než na dvou sražených židlích
- prodavačka se na mě tráví otráveně jen proto, že chci něco koupit
- gynekolog se na mě kouká jako na nepřítele státu jen proto, že v Mexiku nevedou těhotenskou průkazku
Po Čechách se mi stýská když
- zase zjistím, že španělsky se zdaleka ve všech situacích nedomluvím
- mám chuť na knedlíky
- dlouho nevidím rodinu a přátele
- potkám při jízdě autem stodesátého Mexičana, který za volantem nepoužívá mozek
- už v desátém obchodě nemůžu sehnat velikost 40 (bot i oblečení)
Asi v tom nejsem sama, protože jsem zrovna dneska dostala mail od německé kamarádky, která se po 3 letech vrátila se dvěma malými dětmi zpátky do Německa. Psala, jak se poslední půlrok nemohla dočkat Německa a teď pět měsíců po návratu s láskou vzpomíná na mexické počasí a servis, který měla doma. Samozřejmě taky vzpomíná na dětské koutky a přebalováky ve všech restauracích a obchodech, hlídačky a chůvy za pár pesos. Teď je ale v Německu a učí se žít v nových podmínkách - bez uklízečky, bez chůvy, ale zato s fungujícími babičkami. Prostě, všude je nějaký plus a mínus. Možná dobře, že si to takhle uvědomíme....
