Lübeck

Už dlouho se tu necestovalo. Je to tím, že když někam vyjedeme, říkám si, že to a to by bylo dobré napsat na blog. Vrátíme se zpátky a každodenní běh zážitky zasune do pozadí. Třeba jako tenhle výlet do Lübecku.

Byl to vlastně náhodný nápad a shodou okolností všechno klaplo. Kamarádi přijeli z Čech, naše babička byla u nás a byla ochotná pohlídat všechny děti, děti neonemocněly a neodkladné úkoly mohly být odloženy. Tak jsme vyrazili na dvoudenní výlet k moři. Přespali jsme ve městečku, které již podle názvu leží u moře. Timmendorfer Strand leží asi 15 km od Lübecku přímo na břehu Baltu. Jak jsme pochopili, je to šik místo pro šik turisty. Velké vily, drahá auta, luxusní restaurace, značkové butiky - to vše leží jen pár metrů od písečné pláže. Kdyby tu bylo tepleji, úplný Karibik. 

Ale tepleji nebylo. Tabulka na půjčovně plážových košů byla jasná. Ale na procházku po pláži, večeři v rybí restauraci a noční návštěvu baru bylo počasí akorát.

Druhý a poslední den byl na řadě Lübeck. Starobylé hanzovní město je druhým největším městem Šlesvicka-Holštýnska a jeho starobylé centrum je zaneseno do UNESCO. Zajímavá je historie názvu města, protože původní slovanští obyvatelé město zvali "Liubice", tedy podle mého laického odhadu by jméno mohlo mít něco společného s českou Libicí, případně Libní. Staré město není nijak velké a je ohraničeno ze všech stran vodou - řekou Trave a Wakenitz. Obyvatelé starého města musí být několikrát do roka připraveni na velkou vodu, která jim pravidelně navštěvuje přízemí. Jsou na to vybaveni, bydlí ve vyšších patrech a v přízemí nemají ani moc nábytku ani koberce. A nemusí jít ani o povodně jako letos v červnu. Stačí, když u moře začne foukat, moře se zvedne a "otočí" tok řeky  a už se lübečtí probouzejí do mokra.

Město bylo v průběhu času stále bohatší a své bohatství si chránilo. Vybudovalo tedy tlusté opevnění se čtyřmi přístupovými věžemi. Dnes jsou zachované již jen dvě. Holstentor je jednou z nejzachovalejší středověkých bran Německa a je tak známá, že se dostala i na rub německé dvoueurovky. Věž je monumentální, ale vzhledem k nestabilnímu podloží má namířeno k věhlasné věži v Pise. Taky se naklání.

Město Lübeck je známé také jako producent marcipánu. Toho tu jsou plné obchody. A v každé kavárně mají marcipánový dort s lískovými oříšky. Kdo si potrpí na sladké, je v tomto hanzovním městě úplně správně.A kdo ne, může se podívat na staré sklady soli a dát si slanečka.

A protože jsme líní turisté, zaplatili jsme si okružní cestu lodí. Z pohodlí kocábky jsme viděli největší pamětihodnosti města, ale třeba i most, který se plánoval přes 100 let a stejně ho postavili málo vysoký, místní kostely, parky, zahrádkářské kolonie, přístav a rybáře na molu v takovém počtu, že na ně všechny ani nemohly rybky zbýt. Prostě to byl v květnu podařený výlet, na který jsme si teď s chutí zavzpomínali.

Oslava po sousedsku

Nějak ztrácím přehled, o čem jsem tady už psala a o čem ne. Teď marně přemýšlím, jestli jsem tu už někdy zmínila Nachbarschaftsfest – tedy oslavu se sousedy. Minulou neděli jsme zrovna měli sousedskou grilovačku a je tu pár drobností, kterými se takové setkání liší od setkání sousedů v Čechách.

První věc: pozvánka. Asi měsíc dopředu vyrobí uliční výbor tištěnou pozvánku na oslavu s termínem akce a s termínem přípravné akce. Té jsem se zúčastnila loni a nějak jsem nepochopila její smysl, takže letos jsem neformálně vynechala a jela s dětmi do kina. Před oslavou sejdou sousedé u jednoho z nich a dvě hodiny se diskutuje nejen o životě v ulici, ale hlavně o tom, kdo co koupí, připraví, uvaří a upeče. Formálnost akce potvrzuje německý organizační talent. Bez oficiálního usnesení není bramborového salátu ani piva. Takže jsem se letos pouze stavila u sousedů s tím, že upeču koláč, připravím salát a přitáhneme basu oblíbeného piva z Plzně. Za minutu bylo vyřešeno, zaneseno do seznamu a já mohla odcválat s dětmi za zábavou.

Další odlišná věc je oblečení. Na českou grilovačku se chodí v džínách a triku. Ne tady. V naší ulici se věkový průměr blíží šedesátce a to možná vysvětluje styl oblečení. Loni jsme vyrazili vyloženě sportovně a letos jsme si to zopakovali, takže jsme byli jediní v triku. Dress code našeho festu totiž tvoří košile a to u obou pohlaví. Ženy výjimečně vyvětrají i šminky a šperky, některé dokonce přišly v podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsme jediná rodina s malými dětmi, neformálnost oblečení nám prochází.

Co nám ale prochází s povytaženým obočím je nádobí. Úplně jsme od loňska úplně zapomněli, že jednorázové nádobí se tu nenosí. Letos jsme to vylepšili – už jsme nejedli z papíru, ale z plastového dětského nádobí. Ale stejně vedle značkového porcelánu sousedů a stříbrných dezertních vidliček se nádobí značky Ikea a lžičky Lufthansa (pozůstatek z Indie) vyjímalo podivně. Proto to tady píšu sem (a za uši), abych příští rok vytáhla slavnostní servis, abychom nebyli pořád za burany.

Jinak jde o poměrně příjemné setkání se sousedy, které přes rok potkáváme jen občas. Pravidelně se sice zdravíme, ale toto setkání je alespoň příležitostí popovídat si s lidmi, kteří tu bydlí všichni přes třicet let a přijali nás poměrně otevřeně mezi sebe. Takže příště nezapomenout na místní bonton a budeme už stoprocentně místní.