Gozo

O našem prvním výletu jsme nerozhodovali my, ale autobus. Řekli jsme si, že pojedeme prostě tam, kam pojede ten první. A skončili jsme v přístavu trajektu na ostrov Gozo. Takže jsme nastoupili na trajekt a jeden den jsme strávili na menším a zelenějším bratru Malty. Žije zde asi 30 tisíc obyvatel, a protože je tu víc vody a půdy, pěstuje se zde víno nebo fíky.

Gozo je malé, má jen asi necelých 80 čtverečních kilometrů a na jeho projetí stačí jeden den. Původně jsme se chtěli podívat jen do hlavního města ostrova, ale tam nás nabral taxík, který prý potřeboval jen do Viktorie. Udělal nám cenu a v půlce cesty nabídl půldenní výlet za 30 euro místo padesáti. Taxikář sliboval hory doly, abychom v jeho autě zůstali. Bohužel ale slíbil víc, než nakonec splnil a místo, aby to byl „round trip“, jak ze začátku říkal, nechal nás na poslední zastávce napospas místní dopravě a k trajektu jsme se museli dopravit po své ose. Výlet tak nebyl až tak super výhodný, jak se na počátku zdálo, a my se přesvědčili, že nejen pražští taxikáři jsou tak trochu podvodníci. Od této zkušenosti jsme se řídili příslovím „důvěřuj, ale prověřuj“.

Gozo bylo osídlené už v neolitu. Z této doby tu zbylo pár památek. Třeba Ggantija, megalitický chrám starý téměř 5500 let. Je to druhý nejstarší chrám na světě vystavěný člověkem. Podle legendy tento chrám postavila během jedné noci obryně a ještě u toho kojila své dítě. Chrám byl pravděpodobně zasvěcen bohyni plodnosti. Je docela zajímavé vidět, co člověk zvládl postavit v době, kdy neznal kolo ani kladku. My teď máme sice všechno, ale občas je náš největší výkon zvládnout ctrl+c :).

Na Gozu prý žila také nymfa Kalypso, která zde pár let věznila Odysea ne jeho cestě. Milovala ho a nechtěla ho pustit. Jeskyně, kde byl Odyseus držen se ukazuje turistům, ale není nic moc. Je to vlastně jen díra ve skále, ale výhled na malý záliv s pláží je malebný.

Rybářské lodě jsou na Maltě krásně barevné. A mají oči. Ty podle fénické tradice mají chránit loď i její posádku před nebezpečím na moři.
Jinak loď je tu poměrně praktickým dopravním prostředkem. Existují i lodní taxíky, které vás za domluvenou sumu dovezou po moři k dalšímu městu nebo i okolo půlky ostrova. Bohužel takhle krásně barevné ale nejsou.

Hlavním městem ostrova je Victoria, zvaná také Rabat. V nedělním odpoledni, kdy jsme dorazili do města my, to byla velice ospalá a tichá vesnice. Na náměstí, kde podle taxikáře, mělo být 60 restaurací jich bylo s bídou 6 a z toho 4 zavřené. Pod stromy pospávali tři důchodci a o největší ruch se staralo hejno holubů peroucí se o zbytek housky. Nad hlavním náměstí je nejstarší část města, středověká citadela. Za jejími hradbami žili do 17. století bohatí obyvatelé, dnes je tam katedrála, pár paláců s muzei. My jsme tam objevili bistro U Petra, kde jsme si objednali k jídlu ani jsme nevěděli co. Zapečená zelenina se sýrem a bazalkou, kterou nám neservíroval majitel bistra s vizáží zavedeného kolotočáře, byla skoro to nejlepší jídlo, co jsme na Maltě měli.

 

V teplém nedělním odpoledni se v hlavním městě hýbali pouze osamělí turisté. Hlavní třída, která byla právě v rekostrukci vypadala dost opuštěným dojmem. A tady nás zanechal milý taxikář se slovy, že má hlad a jede na oběd. Prý si máme vzít za 50 centů autobus k přístavu. Chvíli jsme se hádali, že nedodržel dohodu, ale bylo nám to prd platné. Takže jsme si opět vzali bus, který stál mimochodem 2,50 na osobu a odjeli na trajekt. Tímto zdravíme taxíkáře z Goza a doufáme, že ostatní jsou o trochu solidnější než byl ten náš.

Malta - Mellieha

Cestování po Maltě začneme místem, kde jsme byli ubytovaní. Vesnice Mellieha se nachází na severní straně ostrova, asi hodinu jízdy od letiště. Je to turistické letovisko, před sezónou je to vlastně jen ospalá hlavní ulice vedoucí z kopce ke kostelu a pokračující zákrutami k moři.

 

Zajímavé je jméno. V maltštině se píše Mellieħa a je odvozeno od semitského m-l-h, což v arabštině znamená sůl.  Maltština je směsice jazyků. Jak jsme se dozvěděli, je to jediná „arabština“, která se píše latinkou. Od toho také podivné znaky jako přeškrtnuté h, nebo g a c s tečkou. Jak to vypadá v praxi, se můžete podívat na http://www.mellieha.gov.mt/, oficiální stránce města. Jak se to čte, jsme se nedozvěděli. Jen že x se vyslovuje jako š. A aby toho nebylo málo, každý z národů, který se jen okolo Malty otřel, tu zanechal něco ze svého jazyka. Najdou se zde tedy slova z turečtiny, francouzštiny, italštiny nebo angličtiny. Naštěstí obyvatelé Malty mluví anglicky docela dobře, je to druhý oficiální jazyk ostrovanů. Zajímavé bylo slyšet v maltštině kousek katolické mše. Znělo to jako motlitby muezínů, ale na konci zaznělo "amen".

Mellieha má asi 7000 obyvatel a v sezóně je tam jistě více turistů než místních. Centrum tvoří hlavní ulice s hotely, restauracemi a pár obchody. Když se sejdou  či sjedou serpentiny k moři, najde člověk opět hotely a pár restaurací. V zátoce je městská písečná pláž, což je na Maltě spíš výjimka. Pláže tu jsou převážně kamenité až skalnaté.

Dominantou obce je barokní kostel z 19. století. Není běžně otevřený pro turisty, ale dá se do něj podívat právě během mší. A ty jsou v běžný den asi 4, v neděli je jich 6, takže příležitostí dost. Od kostela je krásný výhled na zátoku. Za kostelem je malý stánek s občerstvením, který má tu nejlepší polohu ze všech restaurací ve městě. U bistra byla malé dětské hřiště podle evropských norem. Docela nás pobavilo, byly to totiž klasické kovové prolézačky z dob našeho dětství a podle evropských norem pod nimi byly pouze měkké podložky. Žádné šílení jako v Čechách s předěláváním všech hřišť podle bruselských předpisů. Malťané mají Brusel daleko a to nejen geograficky, ale hlavně mentálně.

Pod barokním kostelem je další turistický cíl - válečné kryty. Jak zjistíte později maltské zajímavosti se dají rozdělit na sakrální památky a památky pod zemí. Malta byla během druhé světové války bombardovaná, a tak místní obyvatelé skoro v každém městě budovali místa, kde se před nepřátelskými bombami skrýt. Bunkr vybudovalo pár místních chlapů v podobě asi 1,5 kilometru dlouhého tunelu s místnostmi po stranách. V celách mohli žít i celé rodiny, byla zvláštní cela pro porody a pro šestinedělky. V bunkru se svítilo olejovými lampičkami a vzduch byl přiváděn třemi větracími komíny. V kase seděl starý pán, který, když jsme se s ním dali do řeči, vyprávěl, jak se bunkr budoval. Jemu bylo 7 let a kryt s rodiči sám využíval. Říkal, že někdy v něm byli jen pár minut, někdy i skoro celý den. Dnes je v bunkru muzeum a obzvláště akustická kulisa letadel, sténání zraněných a pláče malých dětí je působivá.

Celá Mellieha se rozkládá na kopci a je protkaná křivolakými uličkami. Pěšky to jde, ale není to nic pro rodiny s kočárem ani pro vozíčkáře. Auta využívají systém jednosměrek a občas to vypadá, jak když jsou zaparkovaná na schodišti.

Autobusem po Maltě

V sobotu jsme se vrátili z Malty. Ne z té s malým "m" jako minulý rok po stěhování, ale z té opravdové, středozemní, ostrovní země se složitou historií a velice divným jazykem. A aby jste z toho něco měli, tady je začátek minireportáže. Dnes o cestování maltskými autobusy.

Doprava na Maltě je pro středního Evropana poněkud záludná. Jezdí se tu totiž vlevo, a tak na řízení si tu kromě místních troufnou jen angličtí turisté. Síť silnic je na Maltě hustá, značení je typicky jihoevropské a místní názvy jsou pro turisty více či méně nevyslovitelné.  Styl řízení je chaotický, ale větší škody na zdraví jsme nikde neviděli, když už, tak jen plechy.

Další možností dopravy pro cizince jsou turistické busy. Místní cestovní agentury nabízení různé půl či jednodenní výlety s průvodci. Existují tu takzvané „hop on, hop off“ busy. Doubledeckery brázdí ostrov po daných okruzích a turisté mohou vystoupit a nastoupit na označených zastávkách. Busy jezdí každou půlhodinu a jednodenní jízdenka na jeden okruh stojí 15 euro na osobu.

Možnost, pro odvážnější  a flexibilní, je místní linková autobusová doprava provozovaná firmou Arriva (stejná co jezdí i po středních Čechách). Cestování tímto způsobem je nejlevnější, pouhých 2,60 na osobu a den. O co je jízda levnější, o to je dobrodružnější. 

Jízdní řády existují, ale autobusy podle nich jezdí jen orientačně.  Na každé zastávce by měl být jízdní řád, skutečnost je ovšem taková, že ten aktuální je vyvěšen pouze na těch hlavních. Někde je starý, někde žádný, někde třeba informace, že autobus linky 123 tu už nezastavuje a autobus linky 124 tu bude zastavovat za měsíc. Cestujícím tedy nezbývá než se postavit na zastávku a vyčkávat, zda jejich linka pojede a házet si korunou, zda zastaví či nezastaví. Čísla linek nám taky zůstala záhadou. Na hotelu jsme si vyžádali mapku s plánem linek, ale v průběhu týdne jsme zjistili, že některá čísla nejezdí tam, kam je napsané na mapce nebo nejezdí vůbec. Naopak v reálu jsme jeli linkou, která na plánku nebyla. Prostě cestování linkovými autobusy chce dostatek času a pevné nervy. My jsme to prostě pojali tak, že jsme na nějaký autobus nasedli a doufali, že nás doveze na zajímavé místo.

Když už autobus přijede, není vždy jisté, že všechny čekající pobere. A tak se nám stalo, že při výletu do hlavního města bylo lepší jet 20 minut na konečnou úplně jiným směrem, než jsme potřebovali,  tam přestoupit na tu samou linku a jet zpátky až na konečnou v hlavním městě. Dvě zastávky od konečné už lidé stáli v uličce a o další dvě zastávky dál autobus už zastavoval na znamení pro výstup a nové cestující nebral.  My předtím stáli asi na osmé zastávce…

Vystupování je také zajímavé. V některých autobusech fungovaly informační tabule o další zastávce. V těch jde vystoupit ještě poměrně přesně.  Jinak se vystupuje tak nějak instinktivně – člověk se zeptá místních, řidiče, kouká z okénka na přibližující se pamětihodnosti nebo se snaží pochytit jména zastávek.Dřív se tak také jezdilo, řeknete si, ale tady je ten problém, že všechny zastávky jsou "na znamení". Takže když nezazvoníte na řidiče dostatečně včas, jedete o kilometr dál.

Řidič je nejdůležitější osobou. Většina z nich nejen že s velkou razancí řídí své busy, kličkuje v úzkých uličkách měst, prudce brzdí a neméně prudce se rozjíždí, ale i baví osazenstvo. Na kabině je sice napsáno, že s řidičem se nesmí mluvit za jízdy, ale už tam není napsáno, že se mu nesmí vyprávět vtipy, aby se smál na celý vůz, že se ho turisté nesmí ptát, kde vystoupit a přestoupit a že ho kolegové nesmí informovat, jak dopadl včerejší zápas ve fotbale. Pobavil nás řidič z autobusu do hlavního města. Poslední zastávku před terminálem už to nemohl vydržet, vystoupil a … zmizel v kadibudce. Na jeho místo zaskočil kolega, který jel v tu dobu s námi a dovezl autobus do cíle. Celý autobus se dobře bavil, ale je nám jasné, že i řidiči jsou jen lidi.

A příště se dozvíte, kam jsme se autobusem na Maltě podívali.

Leiferde

Tento týden uplynul rok, co jsme našli domek k pronajmutí v Leiferde. A ještě jsme tu "naši" vesnici ani jednou nepředstavili na blogu. A protože se oteplilo a zazelenalo, tak jsme vyrazili na malou projížďku na kolech okolo vsi.
Lieferde má něco přes 4000 obyvatel, školku, školu, poštu, 2 obchody, 3 pekárny, jedno řeznictví, dětského a dva dospělácké dokory, lékárnu a sportovní klub. Taková slušná středisková ves. Jezdí tu autobus i vlak, autem jsme ve velkém městě do půl hodiny, takže nejsme úplně na konci světa.

Leiferde leží v Südheide (Jižní vřesoviště), v rovině takové, že když si vylezeme na židli, vidíme v úterý návštěvu, která dorazí v pátek. Pár míst se tu sice jmenuje "Berg" - kopec, ale jsou to spíš větší krtince, než kopce. V okolí je spousta polí, přece jen Dolní Sasko bylo původne zemědělskou oblastí. Když nejsou pole, jsou pastviny a když skončí pastviny, je les. Docela příjemné místo na ježdění na kole. Kousek za vesnicí leží Viehmoor (na obrázku). V 19. století zde začali pomocí odvodňovacích a zavodňovacích kanálů kultivovat bažiny tak, že vznikly rybníky pro chov ryb. Mimochodem, Leiferde má ve znaku kapra.

Na pastvinách se pasou nejen krávy, ale hlavně koně. V Dolním Sasku je chov koní velice rozšířený a na koních se zde dá jezdit v každé vesnici. Právě bílého koně na červeném poli má Dolní Sasko ve štítě.(Tímto se omlouvám hnědákovi, že jsem mu schovala hlavu, ale já opravdu potřebovala hlavně ty dva bělouše :))
Při prodeji domu se tu dá narazit i na byty v jezdeckých areálech. Prostě, někdo chce bydlet poblíž golfového hřiště a někdo nad koňskou stájí.

Jak vidno, pole jsou tu jako všude jinde. To, co se schovává za stromy ja stará část Leiferde se sedláckými usedlostmi a kostelem. Časem je nafotím i zblízka...

A v Leiferde nám jezdí autobus i dokoce vlak. Vede tudy rychlodráha mezi Hannovrem a Berlínem a pozorování projíždějících ICE se spolu s krmením koní stalo pro naše děti vítanou atrakcí.