Amsterdam

Když už jsme byli v Holandsku, chtěli jsme vidět i nejdůležitější město. A to přes to, že znalci místních poměrů nás od jeho návštěvy s dětmi celkem odrazovali. Jak jsme zjistili, měli pravdu. Centrum Amsterodamu opravdu není dětem zaslíbené. 

Zajímavá byla cesta do Amsterodamu. Něco přes 100 kilometrů po dálnici, ale z toho značná část po hrázi. Dálnice A7 nás překvapila již po příjezdu do Holandska. Křížení s jinou dálnicí je tam vyřešeno na naše poměry kuriózně a to obrovským kruhovým objezdem. Rychlost se prostě ze 110 sníží na 50 a jede se po kruháči, odpojuje se a připojuje ve dvou pruzích. Do toho se ještě dá sjet na benzínku. V hustém provozu docela zajímavý zážitek a až po projetí nám došlo, že to bylo dálniční křížení. A druhá zvláštnost je právě těch asi 30 kilometrů po hrázi. Není to žádná technická novinka, stavba hráze začala už v roce 1929 a byla dokončena o tři roky později. Na šířku má hráz 90 metrů, a tak se vedle dálnice vejde i cyklostezka. V prostředku je hospoda a taky památník stavebníkům hráze s vyhlídkovou plošinou. 

V Amsterdamu nás překvapily dvě věci – počet cyklistů a výše poplatků za parkoviště. Cyklisté jsou v Holandsku všude. Ale v takových masách ve velkém městě jsem je ještě neviděla. Když řídíte, musíte dávat pořádný pozor, kde se kdo řítí, protože auto není ten dopravní prostředek, který má přednost. Cyklisté to vědí a neohroženě si jedou za svým cílem. Neohlížejí se ani na auta, ani na chodce. Kola pak parkují, kde se dá, třeba i na speciální lodi. Většinou připoutaná velice tlustým řetězem.

A parkoviště? To už jsme věděli předem. Dá se zaparkovat na P+R, ale ty jsou samozřejmě daleko od centra. My jsme se z pohodlnosti rozhodli zaparkovat v centru. S vyšší cenou jsme počítali. Ale 24 euro za 4 hodiny parkování nám vyrazilo dech. Jen pro srovnání – v Hannoveru nebo Braunschweigu platíme za 8 hodin 8 euro, v Hamburgu asi 10. No jo, za lenost se platí. 

Samotné centrum je takové… no řekněme, že nás nepřesvědčilo. Po procházkách po fríským městečkách jsem čekala útulné město s hezkými obchůdky a kavárničkami. Ale na ty jsme asi neměli štěstí. Nebo jsme nevěděli kam. Ale jak řekl Karel: „Co čekáš ve městě, kde hlavním marketingovým tahákem jsou drogy a sex.“ 

Takže jsme prošli poměrně malé centrum a pak jsme si šli odpočinout na loď. Projížďka po kanálech byla hezká. Člověk to viděl víc, než bychom s malými dětmi zvládli projít pěšky. A dětem se taky líbila – v prázdné lodi po dvouhodinové procházce na hodinu usnuly.

Workum a Hindeloopen

Vesnice Workum, kde jsme bydleli, není nic velkého. Jedna hlavní třída, kostel, radnice, turistické centrum, škola a Aldi. A taky marína, kanály a moře. Na parkovišti u přístaviště byla většina aut z Německa. Němci sem jezdí i třeba jen na víkend. Jako my jezdíme na lyže do Krkonoš, oni jedou na jachtu do Holandska. 

Co nás ovšem zaujalo hned při první procházce, byly obchody s dekoracemi do bytu. Jak jsme zjistili, v Holandsku jsou všude a jsou krásné. I v té sebemenší vesnici byl nějaký obchod s hrníčky, obrázky, lampičkami, vázami a vším možným dalším k dekorování příbytků. Děti je po druhé procházce začaly nesnášet, protože jsem v nich trávila spoustu času. Pak jsme museli na oplátku na „kukačku“ do hračkářství. V zájmu zachování domácího rozpočtu v obou druzích obchodů ale zůstávalo jen u toho koukání.

Bydlení je vůbec asi holandská záliba. Jak známo, Holanďané nepoužívají záclony. Většinou tedy bydlí ve spodním patře jak za výlohou. A to krásně ozdobenou. Vázy s květinami, dekorace, svícny vystavené v oknech zvou k dalšímu prohlížení. Sice nemáme na starší německý pár, který stál nalepený u okna cizího domu, a paní jen vykřikovala: „To není možné. Vidíš to. To je pěkné.“. Ale i my jsme taky vykřikovali, ale alespoň jsme u toho ta okna neolizovali jako ona. Občas se totiž stane, že obdivujíce interiér domu zjistíte, že to není výloha, ale opravdový byt, kde někdo bydlí a zrovna právě pije kafe a vyřizuje poštu na počítači asi 3 metry od vás. 

Tento exteriér byl u naprosto nevýrazné zástavby normálních činžáků. Majitel byl pravděpodobně obdivovatel stylu šedesátých let, a tak si tak udělal nejen terasu, ale i obývák. Vše v bílé a dokonale sladěné.

Domácí nám hned po příjezdu do Workum dali tip na výlet. Vesnici Hindeloopen. Měl tam být skanzen. Hned jsme vyrazili, ale skanzen jsme nemohli najít, jen zavřené muzeum. Až po procházce nám došlo, že skanzenem je celá vesnička. Líbilo se nám tam tak, že po výletu autem jsme tam jeli ještě na jedno odpoledne člunem. Což bylo sice delší, ale pro suchozemce zajímavější.

K člunu jsme dostali jen klíče, kabel a značně opotřebovanou mapu. Nevíme, zda to bylo značením, kterému jsme až tak nerozuměli nebo poloslepou mapou, ale museli jsme použít i navigaci v telefonu, abychom se na kanálech až tak moc neztratili. Elektrický člun má totiž nevýhodu, že když dojde šťáva, musí se dotlačit k další zásuvce. A plavat za člunem, to jsme s dětmi riskovat nechtěli. Další nevýhodu jsme objevili po hodině plavby. To totiž člun z úsporných důvodů zpomalil tak, že nás předjížděli o důchodci na kolech, kteří jeli po cyklostezce podél kanálu. Když člun byl zaparkovaný, zase se naštěstí vzpamatoval a chvíli jel rychle, ovšem po celodenním výletu, který bychom normálně stihli za 3 hodiny, jsme si delší cesty po kanálech raději rozmysleli.

Hindeloopen je ještě menší rybářská vesnička s marínou a spoustou malých uměleckých obchůdků. Třeba tady na té zahradě bylo vše na prodej růžové nebo fialové. Ráj pro naši Emmu.

V létě jsou tu jachtaři, v zimě bruslaři. Když kanály zamrznou, jezdí se tu z jedné vesnice do druhé na bruslích.