PF 2016

Krásné těšení na Ježíška,

svátky s těmi, co máte rádi,

veselého Silvestra,

a v nadcházejícím roce jen to dobré

vám všem

přejí

D+E+K+A

Jak dál?

Tak nějak nevím, jak dál. Tento rok je zatím velice náročný, ale s cestováním to nemá moc společného. Celé léto jsme zabydlovali nový domek, předávali zpět ten pronajatý. Do toho práce, škola až do konce července, dva týdny dovolené v Čechách a pak zase škola a práce. Je to to, co by chtěl na blogu někdo číst? Popisy každodenních strastí a slastí bez nádechu něčeho exotického a zajímavého. Bude někdo číst blog jenom proto, že rodina se usídlila trošku na západ od své vlasti? Přece jen po pár letech si člověk zvykne na každou zemi a to, co mu připadalo na začátku nesmírně zajímavé, podivné, zvláštní a měl potřebu se o to podělit, se s plynutím času změní v něco každodenního, samozřejmého a někdy i nudného. Mým původním záměrem před osmi lety bylo zpravovat kamarády a známé  o tom, co prožíváme daleko od domova. Ale teď už si nejsem jistá, jestli se témata trochu nevyčerpala. Přemýšlím o tom už několik týdnů a nemohu se dobrat výsledku. Poradíte vy mi, milí čtenáři našeho občasníku? Má cenu ho psát i přes to, že cestování už není jeho hlavním tématem, ale trochu se to zvrhne v rodinnou kroniku? Zajímá to vůbec někoho?

P.S. Myslím, že za osm let je v tomto příspěvku absolutně největší počet otazníků :D.

Před prázdninami

Ne, neopozdila jsem se o měsíc. My tady opravdu teprve na prázdniny čekáme a začínají tento čtvrtek. Od čtvrtečního poledne konečně začíná šest týdnů zaslouženého volna.
Protože pracuji taky ve škole, i když jen hudební, prázniny se na nás taky vztahují. A tak když dnes přišla do práce kolegyně, která normálně v pondělí veselou myslí neoplývá se širokým úsměvem a hláškou "konečně poslední týden" bylo jasné, že školní rok už se chýlí opravdu ke konci.

Dětem ve škole poslední týdny urychlují všelijaké projekty a tematické dny. Letos měl Adam ve škole cirkus. Na školním hřišti stálo opravdové šapitó a po dvou dnech intenzivního tréninku školáci předváděli rodičům vydařené cirkusové představení.

Adam byl doslova a do písmene v jednom kole. Netuším jak se této cirkusové pomůcce říká, nejvíc se blíží asi kolu s křečkem. Pohoupat se v něm a nepřiskřípnout si ani ruku ani nohu ovšem vyžaduje vrcholné soustředění.

Spolu s ostatními rodiči jsme žasli, jak se během pár hodin dá nacvičit téměř profesionální vystoupení. Děti žonglovaly, chodily po provaze, předváděly malé fakíry hrající si s hřebíky i ohněm. Vrcholem představení byli artisté na lanech. Během týdne se konala dvě naprosto beznadějně vyprodaná vystoupení pro rodiče a jedno pro děti ze školek. Všechny měly samozřejmě famózní úspěch.

Pak se ve škole samozřejmě konají další výchovně - zábavné dny jako den dopravní, kdy si menší děti dělají průkaz chodce, větší pak cyklistický průkaz nebo den sportovní, kdy se, stejně jako u nás kdysi, pořádají soutěže s cílem získání sportovního odznaku. A taky se musí jet na výlet, to je tu stejné jako v české škole.

Jiné je, že se učí až do samého konce. Ještě dnes přinesly děti domů ze školy úkoly a učení si berou i poslední den školního roku. Jsou sice jen tři hodiny (a to asi velmi volné), ale sešit a penál musí mít dětičky s sebou. Žádné do školy s deskami a kyticí a po první hodině šup domů, ale hezky si tam ty tři hodiny odsedí. i když u toho společně posnídají a budou se jen bavit o tom, kam pojedou na prázdniny.
Tak ještě se dvakrát vyspat a už tu budou. Pak jen vyhodit Emmu do školy a volno může začít. Musíme načerpat síly, protože od září už máme doma školáky dva.

Rerik a okolí

I když by se podle posledních příspěvků mohlo zdát, že naším domovem je baumarkt, usínáme s kladívkem a válečkem v ruce, není to úplně tak pravda. Pro zachování duševního zdraví občas vyjede na jednodenní výlet. A v květnu jsme si dokonce vzali celé 4 dny volna a odjeli jsme k Baltu.

Naši milí sousedi tam mají apartmán, který jsme si na prodloužený víkend mohli vypůjčit. A tak jsme zabalili pár věcí a vyrazili vyčistit si hlavu v čerstvém mořském povětří.

Ostseebad Rerik leží asi třicet kilometrů od Rostocku. Není to žádné centrum všeho dění, ale malá rybářská vesnička, kde se všude dojde pěšky. Takže jsme plnili základní program dovolené u studeného moře - procházky po pláži, povalování na pláži (ve stanu), stavění hradů z písku a jedení zmrzliny.

Ale to bychom nebyli my, kdybychom leželi jen na jedné pláži. Museli jsme také vyjet do okolí. V městečku Kühlungsborn prý mají nejdelší, 4 kilometry dlouhou, promenádu na Baltu. Kousek od města stojí na kopečku maják s krásným slovanským jménem "Buk".

A protože v neděli se slunce unavilo a přikrylo se mraky a z povalování na pláži by se stala sprcha, vyrazili jsme i do zábavního parku Karls za Rostock (www.karls.de) . Samozjřemě ten samý nápad mělo tisíce dalších lidí, a tak o klidné procházce sedláckým parkem jsme si mohli nechat jen zdát. Naštěstí se davy lidí nějak rovnoměrně rozprostřely a s tlačenicí to nebylo až tak strašné. Jezdili jsme na traktoru, vláčkem po kukuřičném poli, na bramborových pytlích po skluzavce, proletěli jsme se v létající maštali a prohlédli jsme si byt pod vodou, kde by okamžitě mohli bydlet Mráčkovi. Největší atrakcí ovšem byla návštěva výstavy ledových soch. Do hangáru vychlazeného na -10 dostane návštěvník slušivou modrou kápi a může se protančit, letos v rytmu rokenrolu, výstavou ledových muzikantů v čele s nesmrtelným Elvisem.

Archeologie všedního dne - zvuky

V našem archeologickém výzkumu jsme pokročili o něco dál. Zatímco barvy jsou něco, co člověk vnímá hned a může to i poměrně rychle změnit, zvukové projevy domu se projevují postupně.  Každé z našich bydlení mělo svá zvuková specifika.

Třeba hned náš první byt v Plzni. Tam to byla především dlážděná hlavní silnice, která byla slyšet i přes zavřená okna. Když pak ulici vyasfaltovali, byl to docela nezvyk. Další zvukovou kulisou byli, jako v každém paneláku, sousedi. Za pár měsíců jsme věděli poměrně přesně, jaký denní rytmus mají sousedé nad námi i vedle nás.

V Indii bylo příčinou zvukových vjemů hlavně zvířectvo. A to žádné domácí, ale havěť všeho druhu. Jen co se zhaslo, začalo to v domě bzučet, šustit a šramotit. To vylézali všichni obyvatelé, kteří dům s námi bez našeho vědomí sdíleli. Nejvíc nám samozřejmě vadili komáři a švábi. I když vás v noci probudí pleskot padající ještěrky ze stropu, taky se nejdřív vyděsíte.

I v Mexiku bylo hlavně zvířectvo to, co dodávalo domu zvukovou kulisu. Nezapomenu na to, jak nás jednou v noci vyděsil zvuk padajících tašek na balkón. Vyděšeni jsme si mysleli, že jsme cílem přepadení a že lupiči si to míří přímo k našim skleněným dveřím u ložnice. Chvíli jsme čekali s telefonem připraveným k zavolání policie, ale nic se nedělo. Opatrně jsme otevřeli dveře a naslouchali, ale žádný další pohyb jsme neslyšeli, jen ve tmě svítila očka nějakého, kočce podobného, zvířete. Co to bylo jsme se dozvěděli až posléze. Na střeše nám totiž bydleli tlaquache - mývalovi podobná zvířátka, která jsou dost akční a to hlavně v noci. Postupně jsme si zvykli na to, že když se dva tlaquachové perou, schazují nám přitom tašky ze střechy a budí nás ze zaslouženého spánku.

Samozřejmě i dům jako takový má své vzdechy. Každá podlaha vrže jinak, každé dveře se jinak zavírají, každý obyvatel má jiný rytmus chůze. Chce to cvik, ale časem jsme se v každém domě naučili poznávat, kdo kam právě jde jen podle sluchu.

V Německu nám zvukovou kulisu zajišťuje technika, přesně řečeno topení. To tu vydává takové  zvuky a občas vibrace, že se divíme, že ještě stále topí. Z toho má největší radost opravář, kterého pravidelně voláme s informací, že v topení už zase něco rachtá. "A jak přesně?" Tak na tu otázku se vždy moc těším, protože popisovat zvuk je opravdu překladatelský oříšek. Samozřejmě, jak na potvoru, topení přestaně rachtat v okamžiku zazvonění opraváře.
A ještě nám něco štěrchá na půdě. Už pár let se dohadujeme, kdo s námi bydlí, zda ptáci nebo myši. Myši zcela jistě bydlely v nové nemovitosti. Našli jsme tam známek habaděj. Naštěstí existuje myšo- a kunoplaš za pár korun, takže tímto geniálním českým výrobkem se snažíme přesvědčit německé zvířectvo, že na naší půdě nemá co pohledávat.

Jdeme do školy II: zápis

I když mi přijde jako včera, co se Emma narodila, už je to tak dlouho, že na podzim nastupuje do školy. Jo, jo, utíká to. My nestárnem, ale naše děti nějak rychle rostou. V úterý jsme byly na zápisu.

Už jsem ho popisovala u Adama. Emma má přece jen výhodu, že je tu v Německu delší dobu. Nemusela chodit do jazykové přípravky, protože se stihla naučit řeč s kamarádkami ve školce. Rozhovory ve školce byly bez problémů s doporučením, že Emma už se ve školce nudí a nutně potřebuje něco nového, takže do školy by ji šoupli skoro hned.

A zápis mi přišel taky letos nějak mírnějsí. Emma čile konverzovala s paní dokotorkou i paní asistentkou, komentovala všechny úkoly až tak, že jsem si říkala, že ji vyloučí pro přílišnou veselost. Jen na jednom místě se trochu zasekla. Při úkolech, kdy na obrázcích jsou znázorněny protiklady - pod/nad, nahoře/dole, vzadu/vepředu - trvala na svém, že lev, který je na obrázku není v kleci, ale za klecí a ten druhý je logicky před ní. Takže paní doktorka vysvětlovala, že ten lev je jednou vevniř a podruhé venku, ale Emma si trvala na svém, protože přes klec je přece průhledná skrz. Naštěstí paní doktorka byla ochotná ke kompromisu a rychle vykouzlila další příklad, který už Emma bez problémů rozluštila. No jo, dětská fantazie a argumentace občas dospěláka překvapí.

Ke konci půlhodinového rozhovoru Emma trvala na tom, že bude zavazovat tkaničky. Je totiž strašně hrdá na to, že se zavazování naučila už ve čtyřech letech a může nosit boty na tkaničky bez toho, aby zdržovala při oblékání. Bohužel, ani já,ani paní doktorka a ani Emma jsme neměly boty na zavazování, a tak z praktické zkoušky sešlo, což Emmu trochu mrzelo.

Jak jsem to tak u zápisu viděla, ve školce měli pravdu. Nejvyšší čas, aby šla Emma do školy. Doufám, že sranda ji nepřijde po první diskuzi s paní učitelkou.

Bez spojení

Sednu k počítači, že zaplatím dětem obědy a objednám dárek k narozeninám a ono nic. Chci zavolat poskytovateli a on i telefon nefunguje. Dorazili jsme zpět z prázdnin a byli jsme totálně odříznuti od moderního světa. Nefungoval satelit, telefon ani připojení k internetu. Během velikonoc tu totiž řádil takový malý větřík, co nám přestěhoval půl zahrady, posunul satelitní talíř a pravděpodobně někde v okolí vyvrátil strom i s telefonním vedením.
Kdo by očekával, že v Německu se mu dostane okamžité zákaznické podpory, je na omylu. Volali jsme poskytovali každý den, někdy i dvakrát a vždy jsme se pouze dozvěděli, že je to větší porucha a že neví, kdy to bude opraveno, nemohou nám pomoci a i bez spojení musíme zaplatit služby za celý měsíc. Po týdnu bez spojení, kdy už jsme znali většinu pracovíků telefonní podpory, jsme se konečně dostali k nějakému řešení. Samozřejmě, jak to tak bývá, v den, kdy přišel stick pro náhradní připojení k internetu, přivalil k našemu domu bagr, celý den kutil metr pod zemí a večer jsme se mohli spojit několika způsoby.
Během výpadku jsme zjistili, že jsme opravdu dost závislí na přílivu informací a už nám nestačí mít zprávy pouze z rádia. Ale taky jsme se vrátili ke sbírce dvd a filmům, které jsme pár let neviděli. A taky jsme chodili dřív spát. I bez spojení se dá žít, ale už to není taková sranda. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl, že?

Znamení jara

Jak se pozná, že se blíží jaro? Mimo to, že k nám do vsi přiletí čáp, jak už jsem kdysi psala, je tu v severním Německu ještě pár poznávacích znamení, že zima ztratila svou vládu. A nejde jen o to, že vyraší sněženky a krokusy, v obchodech se objeví tuny čokoládových zajíců nebo že  svítí sluníčko.
I když se sluníčkem to všechno souvisí.

1. Málo oblečení
Zasvítí sluníčko, ale venku ještě dost studeně fouká a teploměr sotva vyleze na dvanáct stupňů. Nevadí, malí i velcí domorodci odhazují svršky. Děti odmítají nosit mikiny a běhají venku jen tak v triku a dospělí se třinácti stupni na teploměru vyvětrají své kraťasy a krátká trika. Když si vzpomenu na tropy, kde při poklesu teploměru pod dvacet, místní navlékali zimní bundy a čepice, musím se smát. Tady prostě není tak teplo a lidé jsou víc otužilí a nepříjde jim proto divné, jít při patnácti stupních na procházku jen v košili. Je přece teplo.

2. Kabriolet
Kabriolety frčí, kabriolety letí. Hlavně u starší generace, ale i u některých mladých. Nikde jinde jsme neviděli takovou koncentraci kabrioletů, jako tady. Jistě je to dáno dobrou ekonomickou situací, kdy se prostě kabrio pořídí jako druhé auto do rodiny a venčí se jen od Velikonoc do Dušiček. Jsou ale lidé, kteří mají auto se stahovací střechou celoročně a jen se rtuť teploměru vytáhne o kousek výš, stahují střechy a užívají si volné jízdy. To, že jim přitom omrznou uši, potřebují lyžařské brýle a často se jim na pleši vytvoří námraza, je vedlejší.
I my jsme udělali zkušenost s kabrioletem, když jeden kolega potřeboval na dovolenou větší vůz a auta jsme na týden vyměnili. Nadšení z jízdy trvalo asi minutu. Poté si děti stěžovaly, že na ně strašně táhne a já jsem kvůli vichru okolo uší nic neslyšela. Se staženou střechou jsme jeli asi pět minut, a pak jsme se celý týden  soukali do malého vozu s plátěnou střechou.

3. Zahrádka
Nemyslím tu květinovou a zeleninovou, na kterých místní zahrádkáři netrpělivě kutí od února. Myslím ale ty u restaurací. Jen co sluníčko pošimrá restauratéry trochu na nose, vyndavají stolky a židličky ven a lákají zákazníky. Často je pro ně připravena deka na přikrytí a plynové topení, protože to, že svítí sluníčko, ještě neznamená, že je teplo. To ale nazabrání místním trávit polední pauzy a chvíle volna venku s kávičkou.

4. Zmrzlina
A když už jsou venku židličky, začne se prodávat zmrzlina. Místní zmrzlináři mají své cukrárny často otevřené jen přes sezónu. Některé přes zimu zavřou, jiní přejdou třeba na prodej perníčků a vánočního pečiva. To, že se ale opět otevřou pulty se zmrzlinou znamená, jaro je tu. Může se zas mlsat.

Posezení na zahrádce s kafem a první letošní zmrzlinu do kornoutku už máme za sebou. Jaro přišlo.

Kutil

Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá. Ta dá ta dá dá da da. Hit skupiny Chinaski si poslední dobou prozpěvuji čím dál tím častěji. Nejčastějším důvodem je setkání s řemeslníky. Už v Mexiku jsme si vyměňovali se sousedy a známými telefonní čísla na elektrikáře, instalatéry a opraváře. Kontakt na řemeslníka, co přišel včas, něco uměl, nezdrhnul se zálohou, případně v domě něco neukradl,  měl cenu zlata. Mysleli jsme, že v Německu tomu tak nebude. Přece jen jsme předpokládali vyspělou společnost, kde se dobrý řemeslník dá sehnat jen tím, že se prostě nějaký vybere ze zlatých stránek. Ale ouha. Hned první týden nás vyvedl z omylu.

 Jako dnes si pamatuji na druhý den po přestěhování, kdy jsem zjistila, že nepůjde připojit pračka. Byl tu jiný vývod do odpadu a ještě jsme z normální pračky potřebovali udělat vestavěnou. Žádný problém, opraváře máme v ulici, tak jsem ho zavolala. Připojení na odpad byla záležitost tří minut, ale odmontovat horní desku už tak lehké nebylo. Já jsem to zkoušla a zjistila, že bych musela použít násilí, abych kryt odmontovala. Přišel odborník, vědecky kouknul na pračku a trhnul víkem. Měl víc síly než já a víko brutálně urval. Pak spokojeně umístil pračku pod pracovní desku. Nakonec jsme ještě dostali účet za vykonanou práci včetně dopravy. Řemeslník přišel pěšky (jsme skoro sousedi) a naúčtoval si 18 euro paušálu na dopravu. Odbornost provedené práce a následný účet nás přivedly k tomu, že v baumarktu jsme jako doma a co jde, zkusíme udělat sami. Řemeslníky voláme pouze ve chvílích nejvyšší nouze, protože víme, že jen to, že někdo přijede a pozdraví nás, bude stát skoro padesátku. A to ještě ani nevybalil brašnu s nářadím.

Zjistili jsme, že kutily z donucení, anebo ze záliby jsou skoro všichni sousedi. Jeden si dokonce sám zdil komín, jiný pokládal parkety a drobné opravy, případě malování, si dělají skoro všichni. Většinou to sice trvá déle, než kdyby se práce zadala odborníkům, ale cena práce je tu tak vysoká, že si to opravdu většina lidí nejdřív zkusí udělat svépomocí.

Takže pokud by si někdo myslel, že Béda Trávníček a Pták Loskuták jsou české speciality, asi by se podivil, jak populární jsou obdobné pořady v Německu. Existují celé televizní kanály zaměřené na domácí kutění a každá velká stanice má nějaký pořad, kde kutilové najdou inspiraci. Samozřejmostí jsou časopisy pro kutily i pro kutilky a celá oddělení v knihkupectví zaměřená na opravy a výrobu všeho druhu.

Vítězi boje mezi řemeslníky a kutily jsou baumarkty. Nakupují tam obě skupiny a nákupy v baumarktu v pátek odpoledne, případně v sobotu, patří k oblíbeným zábavám místních. Občas je problém najít místo k zaparkování a fronty před kasou jsou enormní. Baumarkty to vědí, pilně vydávají zákaznické kartičky a nabízejí různé kurzy. Třeba jeden teď nabízí kurzy speciálně pro ženy, kde se učí drobné opravy, základy malování či fígly pro zahradnice.

My jsme v baumarktech strávili uplynulou sobotu, nakoupili vše potřebné na malování a jdeme na to. Možná že bych blog pro letošní rok mohla přejmenovat. "Kutilové všude doma" by taky znělo dobře :-D.

Archeologie všedního dne - barvy

Už je to zase tady. Už zase se budeme stěhovat. Na naše poměry jen za roh, do vedlejšího města. Ale stejně, v létě nás čeká stěhování. Takže letošní příspěvky budou asi více v duchu stěhovacím,  než v duchu cestovatelském. A protože za posledních 8 let se jedná už v pořadí o sedmé stěhování a pátý příbytek, máme dostatečné množství zkušeností se zabydlováním a prozkoumáváním nových nemovitostí. Od zrekonstruovaného bytu přes novostavbu po domy, které před námi obýval někdo jiný. Ne, že v novostavbách by na člověka nevykouklo nějaké to překvapení, ale v nemovitostech, kde před vámi už někdo bydlel, je objevovací a překvapovací potenciál mnohem větší.

Soukromě jsem si takové objevování nazvala archeologií všedního dne. Člověk před a těsně po nastěhování objevuje skrytá tajemství domu či bytu, jejich výhody i chyby na kráse a může si domyslet, jak asi bydleli lidé před ním, co měli rádi a co neradi, jak byli zruční či pečliví.

Vezměme si třeba barvy stěn. V Indii jsme měli v domě šmolkově modrou ložnici. Přespávali jsme v ní dva měsíce, a pak jsme se postele raději přestěhovali do sousední, béžové místnosti. Prostě jsme zjistili, že v modré ložnice nám není dobře. I když v tropech má působit uklidňujícím a ochlazujícím dojmem, u nás od té doby může modrá pouze do koupelny. Bohužel jsme tam neměli možnost nic měnit a museli jsme vzít za vděk tím, co vymysleli předchozí majitelé.

To v Mexiku byl náš obrovitánský dům vymalovaný celý béžově, jen v bývalých dětských pokojích byla vždy jedna stěna barevná. Předchozí majitel byl zubař a jeho postavení vyžadovalo udržovat barevnost v decentních tónech. Tam jsme už barvy měnili a od té doby vím, že přemalovávat červenou na limetkovou zelenou chvíli trvá. A taky vím, že malovat stěny, které mají téměř 4 metry na výšku  strukturovaný štuk není žádný med.

A tady v Německu jsme věděli od začátku, že náš pronajatý domek má polské ladění. Majitelka si totiž asi z vlasteneckých pohnutek nechala udělat obývací prostor v pruzích vyvedených bílo-červeně. Ale zajímavě to vypadalo i  v ložnici a kuchyni. Obě místnosti byly malované již několikrát a stopy předchozích maleb jako špatně umyté lišty nebo nedokonale překryté barvy mi prozradili mnohé. Třeba, že ložnice byla nejdřív mátově modrozelená (ta barva už je dnes zas in) a ten, kdo to maloval stříkal tak, že stopy z dřevěného obložení stropu nejdou dolů dodnes. Ten, kdo dělal další, béžový nátěr byl trochu pečlivější. A pak jsem přišla já s bílo-fialovou. Kdo se nastěhuje po nás časem zjistí, že jsem neměla sílu odtáhnout třímetrovou skříň ode zdi, takže jsem ji musela nechat béžovou.

Pravé peklo bylo ale v kuchyni. Předpokládám, že někdy na začátku devadesátých let chtěl být majitel in, a tak v kuchyni vymaloval žluté a modré trojúhelníky a jako podklad zvolil něco ve vzoru mramoru. Další majitel měl asi ze vzoru husí kůži, a tak použil svou oblíbenou béžovou, co mu zbyla z ložnice a přetřel jí stěny v kuchyni. A já jsem to vše přetřela bíle, protože mi přišlo, že světle hnědé stěny jsou moc tmavé. Naši následníci už pravděpodobně budou muset stěny škrábat a možná, že objeví další, mnou neobjevené vrstvy.

V novém domě jsme teprve začali objevovat. Předchozí majitelka žila nějaký čas v Brazílii a její barvy si přenesla domů. Takže na zdech je červená, zelená, žlutá a modrá. Hezky každá místnost jiná. Dám vědět, jak se mi daří je přetírat.

Záchodky

Je až s podivem, jak je možné, že jsem se ještě nedostala k nějakým zážitkům s těmito tichými místečky. Chodíme tam všichni a ani na cestách se jim nejde vyhnout. Záchodky, hajzlíky, toalety, WC. Evergreen každého cestovatele. Po světě se dá potkat spoustu typů, od díry v zemi až po high-tech zařízení. Myslím, že to by vydalo na celou knihu. A dnes jsem se koukala s dětmi na naučný pořad, kde vysvětlovali, jak taková toaleta funguje. Takže proč o pár zážitcích se záchody nenapsat...

Indické záchodky jsou asi náš největší zážitek. V Indii jsme nikdy nevěděli, co nás za dveřmi s panáčkem čeká (někdy nebyly ani ty dveře). Díra v zemi a vedle kyblíček s vodou nebo super luxusní toaleta v mramoru a zlatě? Zažili jsme obé, ale jeden z nej zážitků nám poskytoval motorest.

Z Aurangabádu do Pune jsme jezdili na služební cesty i soukromé výlety a nákupy. Cesta trvala pět a půl hodiny při vzdálenosti 222 kilometrů a to se prostě bez zastavení vydržet nedá. Naší spásou byl motorest Smile Stone někde na půli cesty v horách. Záchodky byly návštěvu od návštěvy zanedbanější a špinavější. Klasicky turecké, s kyblíčkem, co bylo zděné, bylo plesnivé, ale dřevěné dveře jakž takž plnily svou funkci. Co bylo skoro pokaždé, bylo neuvěřitelně voňavé mýdlo pověšené na umyvadle. Skoro jako by sem ani nepatřilo. Bohužel se mu nepodařilo přehlušit odér, který se ze záchodků linul několik metrů daleko. Ale nedalo se nic dělat, v okruhu několika kilometrů to bylo jediné sociální zařízení. Záchod totiž nepatří k úplně běžnému vybavení indické domácnosti. Polovina obyvatel Indického subkontinentu nemá přístup k WC. A to při počtu 1,2 miliardy představuje dost velký problém. (viz například:  http://www.firstpost.com/india/toilets-in-india-the-statistics-stink-744025.html).

Většina lidí tak vykonává potřebu ve volné přírodě. Tolik čurajících a kakajících lidí jsme nikde jinde neviděli. Na cestě do práce jsme měli jeden lesík, kterému jsme časem začli přezdívat "kadící". Každé ráno bylo pod řídkými stromy vidět skupinku mužů s plastovými nádobkami jak dřepí v kruhu se staženými kalhotami a diskutují. No, už ve starém Římě byla toaleta místem veřejného setkávání.

V Mexiku jsme na rozdíl od Indie byli překvapeni spíš příjemně. Nevzpomínám si na žádný významný zážitek spojený s nejmenší místnůstkou. V Mexiku je normální házet použitý papír do koše, ale to najdeme i v Evropě v místech, kde jsou úzké trubky. Mexický záchod je taky standardně splachovací, jen někdy byla mísa umístěná na ne právě vhodné místo v koupelně. Třeba v jednom hotýlku byla umístěná tak těsně ke sprchovému koutu, že se dalo sprchovat zároveň při vykonávání potřeby.

Německé toalety nejsou ničím zajímavé. To spíš my jsme si na našich cestách po dálnicích udělali rozdělení na záchody teplé a záchody studené. Ty teplé se nachází na odpočívadlech s restauracemi a pumpami. Platí se za ně, ale jsou nadstandardně čisté, většinou s automaticky čistícím se prkénkem, které milují děti a nenechají si ujít příležitost prkénko umýt několikrát za sebou.
Studené záchody jsou na parkovištích. Malé zděné budky s nerezovými mísami a umyvadly takový komfort neposkytují. Potřeba se tu v rychlosti vykonat dá, ale většinou to tam není ani čisté ani voňavé. Ta rychlost je důležitá obzvláště v zimě, kdy hrozí ofouknutí intimních partií. To vše ovšem zdarma.

Se zkušenostmi z německých dálnic jsme se proto zdráhali zastavit u jednoduchého dálničního odpočívadla v Polsku. Ale potřeba dětí byla naléhavá, a tak jsme je instruovali, že šup šup a rychle. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme našli budky vytápěné, čisté, voňavé a zdarma. Naši kamarádi teď přišli se stejným poznatkem. Takže polská odpočívadla (trasa Drážďany - Krakov) můžeme doporučit. A to i v zimě.


A co vy? Jaké kuriózní či zajímavé záchodky jste na svých cestách potkali?